Pro italského režiséra Lucu Guadagnina byla adaptace kultovní (a nedokončené) novely Queer (česky vyšla pod názvem Teplouš) Williama S. Burroughse vyloženě srdcovou záležitostí. Režisér v rozhovorech tvrdí, že snímek natočený podle románu napsaného v padesátých letech je jeho nejosobnější film a toužil po něm od okamžiku, kdy si jako mladý muž knihu přečetl.
Guadagnino byl pro Burroughsovu knihu zdánlivě ideálním režisérem. Před sedmi lety slavil velký úspěch s Dej mi své jméno, adaptací gay romance André Acimana o osudové lásce teenagera a vysokoškolského doktoranda. Probouzení queer sexuality se dotýkal i seriál Jsme, jací jsme (2020) a podprahové prvky gay romance jsou patrné i v jeho zatím nejúspěšnějším mainstreamovém filmu Rivalové z loňského roku.
Po citlivých portrétech queer lidí se Luca Guadagnino tentokrát zakousl do předlohy, která filmovému zpracování vzdoruje hned na několika rovinách.
Místo mladých krásných lidí plných života je ale hrdinou novinky Queer stárnoucí narkoman, který stráví značnou část filmu posedáváním v putykách, anebo v horečkách absťáku. William Lee (Daniel Craig) je americký expat žijící v Ciudad de México. Zbývají mu nějaké peníze z vojenské výsluhy a kromě alkoholu a drog má zálibu v pohledných klucích z americké komunity. Jednou z jeho kořistí je Eugene Allerton (Drew Starkey), který ale nemá problém vést paralelní vztahy s muži i ženami. Když mu Lee navrhne, aby spolu odjeli do Jižní Ameriky, po naléhání kývne a oba se vydávají do džungle hledat bájnou drogu yagé, umožňující telepatické propojení mysli.
Malátnost hrdiny se nicméně přenesla i do stylu vyprávění. Mladickou svěžest předchozích Guadagninových filmů vystřídalo těžkopádné přešlapování a statická nuda, kterou se režisér snaží naředit nečekaným použitím písní od Prince, Nirvany nebo New Order. Snímek je rozdělený do tří kapitol, po nichž následuje epilog. V první části sledujeme Leeho v kulisách mexické metropole, v druhé ho s Eugenem na cestách dostihne absťák. V poslední kapitole se dvojice vydá do ekvádorské džungle hledat doktorkou Cotterovou, která je pozve na ayahuascový rituál. Po něm se Eugene vrací domů sám a Lee se s ním znovu potká až po letech, což vidíme v epilogu.
Sám proti všem
Burroughs román napsal na začátku padesátých let jako volné pokračování svého debutu Feťák, nicméně oficiálně vyšel až v polovině osmdesátých let. Spisovatel se oprávněně obával, že by text otevřeně popisující sex mezi dvěma muži na poválečném knižním trhu dlouho nepřežil. (Zákazu se dočkal i jeho slavný Nahý oběd.) Ani po zpožděním vydání však Burroughsův román nesklidil jednoznačné přijetí v queer komunitě a obvykle nebývá řazen do kánonu knih zabývajících se homosexuální tematikou. Spisovatel sám navíc vehementně odmítal zařazení mezi gay či queer autory. „Nejsem součástí žádného hnutí,“ tvrdil.
Podobně se ani jeho hrdina Lee necítí být součástí queer komunity amerických expatů, kteří utekli do volnomyšlenkářského Ciudad de México před prudérní americkou společností. Svoje osamění Lee nese jako hrdinský úděl, uvnitř ale pořád touží po hlubším lidském spojení. Eugene mu je ochoten poskytnout svoje tělo, víc ale ne. I proto s ním Lee chce prožít indiánský rituál, který je skutečně na chvíli sblíží tak, jak by to za střízliva nikdy nedokázali. Jenže tím také jejich romance končí.
Když se po letech potkají znovu, zahrají si na Viléma Tella a každý, kdo zná Burroughsův životopis, vytuší, že nebezpečná hra s pistolí a jablkem skončí stejně jako v případě spisovatelovy manželky Joan Vollmer. Závěr, který původně nedokončenému příběhu dodali Guadagnino a jeho scenárista Justin Kuritzkes, je ale jen jednou z problematických voleb, které vznik filmu provázely.
Zmučená tvář
Hlavní role filmu je psaná na tělo Danielu Craigovi. Anglický herec se poslední roky cíleně snaží vymanit z bondovské škatulky a role zmučeného postaršího feťáka a gaye Williama (se spoustou explicitních sexuálních scén) by mohl někdo považovat za pokus o definitivní odstřižení od předchozí kariéry. Craig už nicméně ve filmu i na divadle hrál několik rolí gayů a v roce 2025 intimita dvou mužů není žádné tabu. Tleskat mu za odvahu v tomto směru je tedy zbytečné.
Craigův výkon v roli muže potácejícího se mezi spalujícími sexuálními touhami a drogovou sebedestrukcí je formálně bezchybný, jediným nedostatkem je, že nemá moc co hrát. Scénář je plný zámlk, nedořečeností, prázdného koukání do zdi nebo zdlouhavého postávání na ulici s cigaretou. Všechno to má podtrhnout hrdinovu existenciální vykořeněnost a mučivou samotu, což ale pochopíme velmi brzy a pak už dlouhé pohledy do Craigovy trpící tváře působí otravně.
Další postavy mají v ději minimální důležitost a jsou vesměs ploché. Z příběhu tak není pochopitelná ani motivace Eugena k tomu, aby se s feťákem v odvykacím režimu vydal na nebezpečný výlet do ekvádorské džungle. Eugene je jen objekt Leeho tužeb, víc od něj scénář nežádá.
Zobrazování gayů jako osudem sužovaných samotářů vykořeněných ze společnosti je stereotyp ještě z časů „před Stonewallem“ a dnešní queer umění se tomuto trpitelskému narativu zcela pochopitelně vyhýbá. Podobně přežitý je i portrét gaye jako člověka definovaného pouze touhou po sexu. Burroughs svého hrdinu (i sebe) možná dobrovolně vydělil z dějin queer literatury, kniha v nich ale existuje i bez jeho svolení. Trochu zastaralý je nakonec i stereotyp starého gaye a jeho mladého, naivního milence, který je mu zcela podřízený. Po dekádách literární historie plné věrohodných queer postav a příběhů tak Burroughsův román dnes hraje roli dobové kuriozity.
Stylizace proti realističnosti
Je však spravedlivé říct, že spisovatele v příběhu (který má navíc četné autobiografické prvky) zdaleka nejvíc zajímalo osamění, kterému chce Lee uniknout s pomocí zázračné drogy. I yagé je ale jen chvilkovým řešením, mezi hrdinou a světem dál stojí neprostupná zeď. Utrpení Leeho je hlavně existenciální povahy a odkazuje na jiné literární portréty osamocení, abychom mu ale více porozuměli, musel by se film hrdinovi dostat víc pod kůži.
Guadagnino navíc svoji studii lidské samoty zasazuje do barvami hýřících kulis padesátkového Ciudad de México, přičemž divák má chvílemi pocit, že město má blíže k divadelní scénografii než k realitě. Stylizace, v níž se režisér vyžíval i v předchozích filmech, však portrétu zmučené duše vyloženě neprospívá. O moc lépe ale nedopadly ani fantaskní scény absťákových halucinací či drogového rauše, které vypadají jako laciný odvar z Davida Cronenberga. (Surreálná adaptace Nahého oběda od kanadského režiséra ze začátku devadesátých let je v tomto ohledu pro Queer nedostižným vzorem.)
K tomu všemu navíc vedle latinskoamerické hudby hraje hudební doprovod osmdesátkových a devadesátkových písní, jako jsou Come As You Are a Marigold od Nirvany nebo Leave Me Alone od New Order. Jistě, Kurt Cobain byl kamarádem Williama Burroughse a členové Joy Division (pozdější New Order) se s Burroughsem chtěli potkat v roce 1979 (spisovatel jim údajně řekl jen „fuck off“). Jinak je ale použití novějších písní spíše jen laciná postmoderní hra, která postrádá hlubší smysl.
Přes dvě hodiny dlouhý film se možná podobnými triky snaží zakrýt, že příběh sám je poněkud banální a vyprávění rozvleklé. Po citlivých portrétech queer lidí se Luca Guadagnino tentokrát zakousl do předlohy, která filmovému zpracování vzdoruje hned na několika rovinách. A vylámal si na ní zuby.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás