Ten víkend se očekávala sněhová bouře. Po mrazivé noci však během nedělního rána vysvitlo slunce, nad hlavním městem tedy proletělo pouze letadlo libanonské armády a následně izraelské stíhačky. Všechny ulice jižního předměstí Bejrútu jsou pokryty portréty dlouholetého šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha a jeho bratrance a nedlouho žijícího nástupce Hašema Safieddine.
Nasralláh stál v čele Hizballáhu po většinu času jeho existence. Hnutí, jehož vojenskou část považují některé západní země za teroristickou organizaci, vzniklo v reakci na izraelskou okupaci v osmdesátých letech. Poslední izraelská válka proti Libanonu byla formálně ukončena příměřím na konci minulého roku. Hizballáh má podle dohody stáhnout všechny svoje jednotky z jižních částí země, ale čelí také vnitropolitickému tlaku nové vlády.
Hizballáh tak čelí možná nejobtížnější situaci za poslední dekády. Dnešní obřad ale ukazuje, že si hnutí nadále udržuje obrovskou lidovou podporu v tradičně šíitských komunitách. V zemi s přibližně sedmi miliony obyvatel se pohřbu účastní téměř milion a půl lidí.
V celém okolí stadionu, kde proběhne poslední rozloučení s oběma bývalými generálními tajemníky, se tísní tisíce lidí se žluto-zelenými vlajkami Hizballáhu, mnozí ale také s palestinskými. Muži je většinou nesou na kovových tyčkách, ženy na násadách od košťat.
Na vojenské úrovni by nyní měla místo Hizballáhu plně zastoupit libanonská armáda. Obecně nicméně panují obavy, zda bude dlouhodobě podfinancovaná instituce schopná zemi efektivně bránit.
Mnoho lidí přijelo také ze zahraničí. Kromě libanonské diaspory z celého světa dorazili také obyvatelé i delegáti Iráku, Iránu, Jemenu a dalších zemí Perského zálivu. Všechny místní hotely jsou plně obsazené a po příletu lidé během posledních dní stáli dlouhé hodiny ve frontách. Teď během pohřbu už je letiště zcela uzavřené a vyčkává se na začátek ceremonie.
Část stotisícového stadionu hostí zástupce oficiálních delegací. Nejpočetnější je ta z Íránu, ale své zástupce vyslali i libanonský prezident Joseph Aún a premiér Nawaf Salam.
Zbytek prostoru zaplnili lidé, kteří v blízkosti místa konání přečkali chladnou noc, případně dorazili brzy nad ránem. Již během včerejšího dne byla silnice vedoucí především z jižních tradičně šíitských oblastí plná aut směřujících na poslední rozloučení s vůdcem, kterého mnozí oplakávají jako ztracenou otcovskou figuru.
Okolo desáté hodiny se v davu dotlačím do ženské části vedle zdi stadionu, na které visí jedna z mnoha obrazovek, jež bude promítat dění zevnitř. Mobilní připojení přestává fungovat.
„Když jsem šla včera spát, mapy mi zase ukazovaly, že jsem na letišti,“ říká mi egyptská studentka Farah. „To byla fakt nepříjemná nostalgie,“ odkazuje na dobu, kdy během války neustálé narušování signálu Izraelci zásadně znesnadňovalo pohyb po městě i výkon mnoha profesí. Dnes však za výpadek sítě může spíše její přetížení.
Ze vzduchu události monitoruje pouze letadlo libanonské armády. Izraelské drony, jejichž bzučení byli obyvatelé země vystaveni po téměř celou dobu války, k překvapení všech chybí. I tak ale čas od času některé z přítomných dětí zvedne hlavu k obloze a se strachem položí otázku: „Mami, to jsou oni?“
Po hodině a půl smutečních i revolučních písní začínají úvodní proslovy. Mluvčí v nich vyzývají k jednotě mezi sunnity a šíity, zdůrazňují důležitost boje za osvobození Palestiny. Následně probíhá čtení z Koránu a někteří z přítomných se modlí. Po několika dalších proslovech, které připomínají především Nasralláhovy činy, nastává čas na prezentaci ostatků obou bývalých generálních tajemníků Hizballáhu.
Nezvaný host jménem IDF
Pohřeb se kvůli válce koná s několikaměsíčním zpožděním. Nasralláhovo tělo mělo být nalezeno neporušeno i přes to, že během osudného náletu na konci září izraelská armáda použila bomby na ničení bunkrů o hmotnosti několika tun – dodané jako většina vybavení IDF Spojenými státy.
Z budovy, kde se Hasan Nasralláh účastnil své poslední schůzky – a šesti přilehlých rezidenčních budov – zůstal jen kráter. Na jeho místě vzniklo spontánní památeční místo, které během uplynulých pěti měsíců přicházely navštívit tisíce lidí a během sobotního dne k němu zavítaly i některé zahraniční delegace, včetně té íránské.
Na stadion nyní vjíždí speciálně upravené nákladní auto vezoucí rakve s těly Hassana Nasralláha i Hašema Safieddine.
Některé z přítomných žen již v předchozích hodinách oplakávaly jak oba bývalé šéfy Hizballáhu, tak mučedníky ze svých vlastních rodin, jejichž fotografie s sebou také přinesly. Ve chvíli, kdy se vůz s ostatky objeví na plátně před námi, propuknou v pláč téměř všichni. V tu samou chvíli nízko nad stadionem proletí čtyři izraelské stíhačky. Někteří lidé začínají křičet a dají se na útěk. Není jich však mnoho a v hustém davu tak naštěstí nenastává panika. Přítomní na přelet reagují především skandováním „Smrt Izraeli“.
Nicméně po pár minutách se z davu vynořuje několik žen a nesou směrem k přítomným zdravotníkům svou zemdlelou přítelkyni. Není jisté, zda se jedná o reakci na šok, či všeobecně stísněný prostor.
Stíhačky se přibližně za půl hodiny vracejí a opět prolétají těsně nad stadionem. Ani teď ale nenarušují zvukové hladiny a nedělají tak sonický výbuch, tedy falešnou, pouze zvukovou explozi. Ty byly během války slyšet po celé zemi, v Bejrútu naposledy před týdnem, uzavřenému příměří navzdory.
Reakce přítomných jsou nyní výrazně vlažnější. Studentka architektury Mariam, s níž v tu chvíli hovořím, jenom líně zvedne oči a na adresu letounů prohlásí: „Vy nás vůbec nezajímáte“ a pokračuje v líčení, jak na pohřeb přijela s celou rodinou z jihu země.
Izraelský ministr zahraničí Katz následně incident komentoval slovy: „Letadla nesla jasnou zprávu. Učiníme konec s každým, kdo ohrozí Izrael. Vy se specializujte na pořádání pohřbů, my se budeme zaměřovat na vítězství.“
Ve stejný den izraelské stíhačky bombardují také lokality v jižním Libanonu a údolí Bikká, kde měl Hizballáh údajně skladovat zbraně. Ostřelování během trvajícího příměří však není ojedinělým incidentem. Kromě pokračujícího, byť ne tak intenzivního, bombardování vojáci IDF na území Libanonu také zabíjejí jeho obyvatele. Nejrozsáhlejší masakr proběhl v den vypršení lhůty stanovené pro odchod izraelských vojsk. Obyvatelé okupovaných vesnic se pokusili vrátit domů, přes dvacet jich bylo zastřeleno a další desítky zraněny. Podle obyvatel jižních regionů dochází i k přeshraničním únosům.
Na obrazovce se jako poslední objevuje současný vůdce hnutí Naim Qassem. Obecně se předpokládá, že se jedná pouze o dočasného šéfa, než se Hizballáh dohodne na novém vedení. Mezi pravděpodobné nástupce patří také jeden z Nasralláhových synů.
„To je od něj hezký, že zatím zahřívá to místo,“ komentuje nastalou situaci satiricky Farah. Qassemovu proslovu totiž věnuje pozornost pouze část osazenstva a mnoho lidí se v tu chvíli už dává do pohybu.
Hledají cestu na silnici, po níž se pohřební průvod vydá ke tři kilometry vzdálenému mauzoleu dostavěnému před pár dny. Tam bude uloženo tělo Hasana Nasralláha a rakev s Hašemem Seifeidinne bude pokračovat až do vesnice na jihu země, z níž pochází.
V zaplněných ulicích dobrovolníci rozdávají vodu, čaj a drobné občerstvení. Někteří se rovnou přidávají k pomalu se pohybujícímu procesí za rakvemi. Davy obsadily také okolní ulice i dálniční mosty, ze kterých pochod sledují. Z jednoho z nich shlížíme také s automechanikem Mahmoudem, který mi říká, že na pohřeb přijel z vesnice u jižní hranice, kde stával jeho dům. Po válce už tam nestojí, stejně jako obydlí mnoha lidí, kteří se dnešního ceremoniálu účastní.
Nedělí se uzavírá zásadní kapitola nejenom v dějinách Hizballáhu, ale také celého Libanonu. Jak může vypadat budoucnost organizace na nové politické mapě?
Z války do parlamentu a zpět
Hnutí od svého vzniku v roce 1982 získávalo na popularitě především proto, že přispělo k vytlačení izraelské armády, která téměř dvě dekády okupovala části Libanonu. Pomohlo mu i další napadení Izraelem v roce 2006, které Hizballáh prezentuje jako vlastní vítězství, jelikož během něj nebylo zabráno další území.
Kromě vojenské činnosti, které bývá často věnována hlavní pozornost, se Hizballáh pod vedením Nasralláha po roce 1992 etabloval také jako politická strana, která do letošního roku získávala významné zastoupení v parlamentu.
I přes to měl Hizballáh v zemi vždy mnoho protivníků, kteří se ohrazovali jednak vůči jeho bezprecedentní vojenské síle, napojení na Írán i podněcování rozkolů mezi sunnitskými a šíitskými komunitami. Mnoho dalších odpůrců získal po zapojení se do bojů v Sýrii po boku nyní již bývalého diktátora Bašára Asada.
„Ne, ani náhodou nepůjdu na jeho pohřeb,“ odpovídá mi syrský učitel Tarek. „V Sýrii zavraždil tolik lidí, že mu to nemůžu odpustit, ani kdyby zabil samotného Netanjahua.“
Asadův loňský pád pro hnutí znamenal další oslabení i kvůli obtížnějšímu dodávání zbraní do Libanonu.
Ještě během války se mnozí domnívali, že Hizballáh má připravené zbraně, které můžou zcela zvrátit průběh bojů. Někteří obyvatelé to tvrdili s pýchou, někteří v nadějí, jiní rezervovaně či s odporem. I přes to, že byl Hizballáh nejsilnější mimo-státní armádou na světě, je dnes známo, že jeho skutečná vojenská síla byla v mnohém přeceněná. Během války pak přišel o mnoho bojovníků, podstatnou část svého vedení i vojenské infrastruktury.
„Ač si o Hizballáhu myslím svoje, tak nemůžeme zapomenout, že se svým vybavením stál tváří v tvář armádě podpořené nejsilnější vojenskou silou na světě,“ komentuje ještě během války svůj postoj k organizaci arménský provozovatel baru Marc. „Člověk se pak nemůže ubránit tomu, že to na něj udělá dojem.“
Kdo bude bránit Libanon?
Libanon během posledních týdnů získal úplně novou politickou reprezentaci. Do dva roky prázdného prezidentského úřadu nastoupil Joseph Aún, který jako jednu ze svých priorit označuje monopolizaci zbraní v rukou oficiálních složek, jinými slovy tedy odzbrojení Hizballáhu. V této misi pokračuje také nově jmenovaná vláda v čele s premiérem Nawafem Salamem, v níž Hizballáh získal historicky nejnižší zastoupení. Místní kabinet tak následuje požadavky diktované ze Spojených států, které v regionu nyní získávají, přes odpor řady místních obyvatel, mocenskou převahu.
Na vojenské úrovni by nyní měla místo Hizballáhu plně zastoupit libanonská armáda. Obecně nicméně panují obavy, zda bude dlouhodobě podfinancovaná instituce schopná zemi efektivně bránit. Obavy o bezpečnost se pak zvyšují ve světle téměř každodenního porušování dojednaného příměří ze strany Izraele. Ten jednak ani po prodloužené lhůtě nestáhl svá okupační vojska z pěti lokalit kolem takzvané modré linie, která slouží jako hranice oddělující na jihu stát Izrael.
Obyvatelé Libanonu se ke klesajícímu vlivu hnutí staví různě. Ti, kteří jsou přesvědčení, že bez jejich činnosti by válka vůbec nepropukla, to vítají s povděkem. Jiní však tvrdí, že i přes svoje rezervované postoje Hizballáhu vděčí za obranu země v posledních měsících. „Postoj k Hizballáhu je prostě spektrum,“ rozvádí svůj vztah ke skupině třicetiletý zvukař křesťanského původu Maroun. „Je ale jistý, že jim teďka vděčíme za to, že nám IDF nenalezlo až do kuchyně.“
Související článek:
Podporovatelé, tedy ti, kteří se účastní nedělního pohřbu, jsou však přesvědčení, že se hnutí přes významné vojenské i politické ztráty, podaří získat svou původní sílu. Masivní podpora uvnitř tradičně šíitských komunit trvá i po tragických událostech během války, které dopadly doslova na jejich hlavy. Hnutí totiž pro dlouhodobě přehlížené šíitské obyvatele představuje jedinou jistotu obrany proti expanzivním tendencím sousedního koloniálního státu.
Někteří komentátoři nedělní pohřeb interpretují pouze jako pokus o demonstraci síly upadající organizace. Ač to může do určité míry odpovídat skutečnosti, tento náhled zásadně zplošťuje komplexitu situace.
Současně pak nelze opomíjet, že Hizballáh vznikl jako odpor proti izraelské okupaci, která nadále trvá v Libanonu, Sýrii a především v Palestině. Dokud bude okupace pokračovat, lze očekávat další odbojovou činnost – ať už ze strany některé ze stávajících skupin, nebo nové organizace, jejíž podobu zatím neznáme.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás