Slovenské akční krimi podle skutečných událostí Černák plní slovenská kina, v nichž minulý týden převálcovalo dokonce i poslední Avengers. Za zájmem o filmový portrét šéfa jednoho ze „syndikátu“ slovenského porevolučního podsvětí stojí nepochybně obecný hlad po devadesátkách a jejich zločinech zvláště, což je fenomén dobře známý i z Česka, kde filmy Jakuba Kronera Černák ani Miki (nyní dostupný na Netflixu) tolik nebodují možná jen kvůli české neznalosti slovenských mafiánských poměrů éry mečiarismu. V každém případě záplava filmů, seriálů, dokumentů i podcastů jako by nemohla nasytit společenský hlad po dekádě, kterou jsme si uvykli považovat za bezpříkladně svobodnou. Zatímco ale učebnicový a politicko-výroční výklad devadesátých let stojí a padá s charakteristikami „svobodné a demokratické“, popkultura je postupně přerámovala především jako devadesátky kriminální, a tak si mládež možná sice plete Husáka s Havlem, ale povědomí o orlických vraždách, Mrázkovi, Stodolových, Kájínkovi, Jonákovi nebo Roubalovi chová jako součást české historické paměti.
Zatímco v atmosféře je si film jistý a v Černákovi tomu ve srovnání s Mikim pomáhá i výrazně dynamičtější kamera Mária Ondriše, film se i přes značný scenáristický posun staví k dobové realitě stále velmi defenzivně. Rekonstrukce či deskripce dobového materiálu vítězí nad interpretací, co to všechno vlastně říká o nás, naší zemi (především samozřejmě o Slovensku), politice i její současné podobě.
Zájem o devadesátky lze jistě vysvětlit jejich nepochybnou zajímavostí zlomové éry, zároveň je však trend tažen i globální oblibou true crime, pro který jsou transformační kriminálníci hojnou inspirací. Inovace true crime analýz skutečných zločinů tkví ve schopnosti vytrhnout postavu vraha ze schémat žánrové stylizace monstra a ukázat jej jako člověka, jehož osud je výslednicí mnoha proměnných – rodinných poměrů, doby, okolí, příležitostí…
Lze ale bez zábran tímto způsobem humanizovat vrahy z devadesátých let? Lidi, kteří se ne-li za hranicí zákona, tak na ní pohybovali již před Listopadem, jakkoliv šlo třeba jen o majetkovou trestnou činnost, na niž se vztahovala amnestie z roku 1990, a kteří v porevoluční společenské náladě vycítili příležitost mnohdy doslova k čemukoliv? Lidi, pro něž bylo brutální násilí, vydírání a zastrašování výtahem k moci, majetku i konexím v byznysu a politice, a to vše dohromady jim bylo bezpečným univerzem, v němž se zabydlovali ve svých nevkusných vilách? Právě takovou osobou byl Mikuláš Černák. Byl člověkem, který spíš než obětí doby byl tím, kdo ji svými (zlo)činy definoval. I tato dilemata nepochybně táhnou Slováky do kin – i proto, že na jaře by měly soudy projednávat Černákovo podmínečné propuštění po 26 letech v leopoldovské věznici.
Pánboško a testosteron
Jestliže o českých devadesátých letech nelze mít ve smyslu „tripartity“ zločinu, byznysu a politiky iluze, dvakrát tak to platí o Slovensku. Východní bratrský stát se stal cílovou zemí balkánských mafií už před revolucí, kdy zde ovládly prostituci nebo veksl. V porevoluční éře mečiarismu dříve nastolený modus operandi proměňoval společnost takovou měrou, že vlivný člen kosovsko-albánské mafie se svého času pyšnil přátelstvím se Štefanem Harabinem, tehdejším soudcem Nejvyššího soudu, pozdějším ministrem ve Ficově vládě a kandidátem na prezidenta. Výhonky svého zastoupení ale v organizovanému zločinu přátelském státě zapustila i italská Ndrangheta – investigace o jejím napojení na Směr, tehdy vládní stranu, stála taky život novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně archeoložky Martiny Kušnírové.
Byli to ale především Albánci, kteří prchali na sever za štěstím z ekonomicky rozvrácené země, která se následně ještě propadla po krachu státem organizovaného investičního letadla. Byli elementem, proti němuž povstali domácí chalani a začali i s patřičným národnostním důrazem „dělat pořádek“ za blahosklonného přihlížení politiků i podnikatelské „elity“ a nutno částečně říci i podfinancované a zkorumpované policie.
A mezi nimi se v roce 1990 zjevil i čtyřiadvacetiletý automechanik a řidič autobusu Černák z Telgártu (Horehroní). Ten začal podnikat v roce 1993, k čemuž mu pomohly i peníze, které si vydělal v Německu jako lesní dělník. Tedy podnikat… Jeho podnikání mělo od počátku podvodný charakter, zneužíval bílé koně k nikdy nesplaceným úvěrům, založil bezpečnostní agenturu, skrze niž legalizoval výnosy z podvodů, výpalného podnikatelů apod. Zkrátka klasický mafiánský byznys. V roce 1993 podle všeho spáchal svou první vraždu – na objednávku zabil Ukrajince, který se snažil vydírat podnikatele. Tehdy také upevňoval svou mafiánskou skupinu, černákovce, která záhy ovládala Banskobystrický kraj. Účelové podnikatelské a zastrašovací vraždy rychle přerostly do vražd mezi jednotlivými mafiánskými skupinami v bojích o teritoria hlavně jihovýchodu Slovenska i do „kontra“ vražd vlastních lidí.
Černák se pro svůj nákladný životní styl stal také svým způsobem celebritou, velkopansky sponzoroval podnikatelský ples, holdoval nočnímu životu, honům, choval tygry a s tygřím kotětem se objevoval i na veřejnosti (k jisté ironii osudu patří i to, že jeho rodiště Telgárt je zkomoleninou z německého tiergarten, zoologická zahrada). V době, kdy se ho policie bála zatknout, odvysílala televize Markíza reportáž z jeho jednatřicátých narozenin. K Černákově blýskavé podnikatelské image raného kapitalismu patřily ale i další tradiční ctnosti – byl to dobrý synek, uměl vydělat peníze, postarat se, bílý Slovák, katolík, co ctil svou pobožnou mamu, rodina pro něj byla „nedotknutelná“. Přirozeně jen ta vlastní, která představovala ideál tradičního macho manželství submisivní manželky a chlapáka, co si prostě v sexu odskočil jinam, bylo-li potřeba. Mikuláš Černák byl zkrátka konzervativní a ctil obecně srozumitelná pravidla a autority – „pánboška“ i omertu. Rodina, syndikát, národ.
Exploze aut ve městech, přestřelky, mizející lidé nebo uříznutá hlava někdejšího policisty Gustáva Slivenského ponechaná na sídlišti před jeho bytovkou, to vše nakonec vygradovalo v takovou společenskou atmosféru, že s blížícími se volbami začali být neklidní i Černákovi političtí parťáci. Jako poněkud nečekaný tah se jevilo, když se v roce 1997 sám dostavil na policii. Zřejmě byl ujišťován svými konexemi včetně politických, že se mu nic nemůže stát, veřejnost se uklidní a Černáka záhy propustí. Existuje ale i domněnka, že šlo o past nastraženou přímo Mečiarem. Vazba se každopádně protahovala, vše se komplikovalo a ničemu neprospěla ani povolební vyjednávání, jejichž výsledkem byla v roce 1998 „vláda změny“ Mikuláše Dzurindy, kdy HZDS skončilo v opozici.
Nakonec byl Černák odsouzen pouze za vydírání a braní rukojmí – po odvolání na osm let, po dvou letech byl pak podmínečně propuštěn za dobré chování. Intermezzo na svobodě ale netrávil zcela příkladně – na Štrbském Plesu se choval natolik arogantně a pro ostatní turisty ohrožujícím způsobem, že to neuniklo ani náhodně okololyžujícímu premiérovi Dzurindovi, který poté na někdejšího bosse podal trestní oznámení. Černák se poté skrýval i v Česku, nakonec se ale v roce 2009 dočkal odsouzení na doživotí – tentokrát už za šest vražd. Během soudního procesu se ale rozhodl promluvit a přiznal se k dalším deseti vraždám. Jeho motivací byla mj. skutečnost, že byl široko daleko jediným z přeživších mafiánů, který seděl ve vězení. Černák si od té doby odseděl 26 let, z toho 17 na samotce.
Nyní spolu s občanským sdružením Reštart-nový život požádal o podmínečné propuštění. Ve vězení prochází resocializačními programy, absolvoval řadu psychologických vyšetření a právě v bitvě soudních znalců z oboru psychologie se na jaře rozhodne o jeho případném propuštění, které by bylo v případě doživotně odsouzeného precedentem.
Na Slovensku je Černák symbolem mečiarismu, bezuzdného násilí, státu prorostlého organizovaným zločinem, arogance i procovské estetiky devadesátých let. Mnohé si ale získává i částečně projevovaným přímým chlapáckým stylem, kdy napomohl k objasnění dalších vražd, když začal „mluvit pravdu“. Prezentuje se jako člověk, který prošel hlubokou vnitřní proměnou, s jistým respektem o něm mluví i investigativní novinář Ivan Mego, jenž se s ním setkal a který svého času kvůli svým textům o vazbách mafie a politiků přišel o práci v nejčtenějším slovenském týdeníku Plus 7 dní. A do médií unikla i „sympatická“ epizoda z Černákova vězeňského života, když jako vedoucí výdeje jídla suše umravnil vězeňského nováčka Mariána Kočnera, jenž pozapomněl, že ten palác, v němž se nachází, je habsburská pevnost Leopoldov, a stěžoval si na příliš tlusté palačinky.
Trochu thriller, trochu retrokomedie
Z popsaného je zjevné, že ani do dvou celovečerních filmů, jakými jsou Miki a Černák Jakuba Kronera, není úplně jednoduché vměstnat záplavu postav a desítky během několika málo let uskutečněných vražd, v nichž měl Černák prsty. Popsat mocenské vztahy syndikátů, politiků, policajtů, podnikatelů i náhodných obětí způsobem, aby mělo odkud růst dějové napětí a exponované násilí dávalo divákovi smysl, je úkol především pro scenáristu.
Miro Šifru ale látka poněkud zahltila, a tak se v ději dopouští i celkem zásadních zkratek – roky mezi propuštěním včetně tatranského extempore a českého úkrytu jsou zredukovány do groteskní scény, kdy je Černák opětovně zatčen během opouštění věznice. Především první část Miki tak působí až mechanicky odvyprávěně. Sledujeme tu mužného vesničana, který se rychle zorientoval v možnostech své doby a co se týče rychlého zbohatnutí, pochopil, že osud řidiče v JZD k penězům nepovede. První kšefty a podvody se rozbíhají v rychlém sledu, dlouho na sebe nenechají čekat ani první vraždy. Na scéně se záhy vyrojí také množství postav v kožených kabátech, pobožná matka a mlčenlivá manželka Iveta. Z Mikiho je navzdory přesvědčivé dobové atmosféře téměř katalog vražd, nesouvislý výčet, kdy v žádné další scéně není vůbec jisté, jakým směrem půjde vyprávění dál či který zločin bude ještě připomenut filmovou „rekonstrukcí“.
V trochu váhavém meziprostoru se ale pohybuje i režie. Jistě, z rozpočtových důvodů se vraždy dějí spíše zprostředkovaným detailem, než že by šlo o drobnokresebně rozmáchlé epické „anatomie“ vražd. A přes vizuální přesvědčivost éry, kterou mnozí diváci jako pamětníci zažili, lze po chvíli trochu tápat, co vlastně sledujeme. Na thriller to celé působí málo explicitně a moc artově, jakkoliv zde občas něco vybouchne, rytmus scén postrádá napětí a je příliš retardován snahou nic nevynechat. Zároveň se ale nedaří ani plastický „portrét zločince“. O Černákově dospívání nic nevíme, otec zde absentuje, příznačným tu zůstává jen příliš obecné schéma pobožné naivní matky syna, který ji do ničeho nezasvěcuje a něco prostě řeší, koná, neváhá – včetně toho, že dohlíží na mladšího bratra, který má problémy s pitím a se vznětlivostí. Na tichou submisivní manželku, která se taky nikdy neptá, pak mnoho dialogů v ani jednom z filmů nezbylo. Miki příliš pohlcuje své okolí. Z některých scén pak naopak překvapivě probleskne i komický moment – přeci jen mezi zabijáky zas tolik lumenů nebylo. Černák mezi nimi ční jako autoritativní monument úsporný v řeči, který pronáší šibeničně humorné hlášky hlavně ve chvílích, kdy někoho posílá na onen svět.
Jeho představitel Milan Ondrík je přesvědčivý a celkově je casting obou filmů více než povedený – české diváky asi potěší angažmá Matěje Hádka nebo Miroslava Hanuše, kteří dostávají prostor v druhém díle. Snad jen skutečnost, že Ondrík je skoro o generaci starší než tehdejší Černák, je zvláště v Mikim trochu zavádějící. Uvažovat lze i nad tím, jestli Ondríkova macho stylizace filmovému Černákovi zbytečně nepřidává na sex appealu a tomu živému na sympatiích veřejnosti, neboť v reálném předobraze působil spíše jako vykrmený jeliman, jehož na vrchol podsvětí vyneslo především primitivně nereflektované ztotožnění se s jeho sociopatologickými pravidly. V zásadě lze ale Mikiho považovat za ničím iritující úvod k Černákovi – rozjede se tu nakonec oblouk vyprávění „z medvěda do medvěda“, tedy z limuzíny mercedesu do pout, v nichž má obviněný v řetězech ruce i nohy?
Deskripce vs. interpretace
Černák skočí do vyprávění v konjunktuře kariéry banskobystrického bosse, film pak vrcholí v situaci, kdy je Černák již zavřený a rozhodne se promluvit o dalších vraždách. Některé scény (filmových) vražd se tak zrcadlí ve scénách, kdy jsou (filmově) rekonstruovány vyšetřovateli. A s nepochybnou nadsázkou lze jako o svého druhu rekonstrukci skutečnosti uvažovat o celém filmu, v čemž je divák utvrzen i reálnými dobovými záběry zakomponovanými do závěrečných titulků – záběry, jejichž věrné filmové zpracování viděl před pár minutami.
Dobově příznačné oblečení, které stihne zestárnout ještě během filmu (když si Černák vyzvedává po propuštění žlutý kabát, policista si povzdechne ve smyslu, že to lze nosit „jen za trest“), exteriéry i interiéry a celková atmosféra působí jen mírně uhlazeněji než dobová postkomunisticky špinavá realita pokoušející se napodobit kapitalistický životní styl, tedy spíše to nejviditelnější z něj – auta, módu, značkové pití, prostitutky. Mafiánský lifestyle vinoucí se mezi diskotékami, vyřizováním „problémů“ a střílením zvěře je totiž stejnou měrou papalášský – ostatně jako celé to mafiánské budování kontaktů a zastrašovací praktiky. Jenže zatímco v atmosféře je si film jistý a v Černákovi tomu ve srovnání s Mikim pomáhá i výrazně dynamičtější kamera Mária Ondriše, film se i přes značný scenáristický posun staví k dobové realitě stále velmi defenzivně. Rekonstrukce či deskripce dobového materiálu tu vítězí nad interpretací, co to všechno vlastně říká o nás, naší zemi (především samozřejmě o Slovensku), politice i její současné podobě – a to včetně snah o propuštění skutečného Černáka.
Přesto je-li řeč o scenáristickém posunu, najednou se ve dvojce zjevují i kontury vazeb na politiky, prokuraturu nebo tajné služby. Sice spíše decentní nápovědou – například Mečiarovo jméno padne jen jednou, když Černák koupí stejné auto bratrovi, jaké má premiér a pak už na Slovensku nikdo, ale vyprávění najednou získává smysluplný tvar i politického filmu. Právě takovým by nutně musel být, kdyby se odvážil za deskripci toho, co je všeobecně známo, tedy za hranici, která dobrý a obecně „slušně udělaný“ film posune k metě skvělého filmu, který nejen zobrazuje, ale i přesvědčivě interpretuje a ukazuje i to, co divák ještě neviděl.
Větší sebejistotu projevuje i režijní pojetí, které se v Černákovi do situačně komediální roviny překlopí podstatně častěji než v Mikim. Dokonce by tu bylo možné uvažovat o jistém výsměchu mafiánským buranům a jednoznačnému odstupu od jejich případné romantizace. Groteskně tak vyznívá střílení zvěře ze silnice zpoza zaparkovaných aut, vražda romského bosse Róberta Holuba, kterého nutně musela podvést věštkyně, která mu předpověděla dlouhý život, nebo situace, kdy Černák sprdne policisty, když se na něj pověsí, s tím, že je málem zastřelil, než je rozpoznal. Jako by se ani takto tematicky temný film neubránil jistému výsměchu bizarnosti devadesátek, v jehož vzdálené ozvěně se jakoby mihne i Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Ostatně bezmoc podfinancované policie „v džínových bundách a ve favoritech“, která má čelit podstatně lépe vyzbrojeným mafiánům oblečeným v kůži a zlatě a vozících se v opancéřovaných limuzínách, se jako motiv vrací několikrát. Čas spravedlnosti nakonec přichází až s vyšetřovatelem, jemuž se Černák, tou dobou již za mřížemi, přiznává k dalším vraždám. On je prvním člověkem, který Mikimu dává jasně najevo pohrdání jeho statusem.
Filmy Miki a především Černák jsou ale nakonec přece jen spíše zábavným sympatickým retrem než děsivou společenskou „psychoanalýzou“. A to přesto, že jde o stále živý případ. Stejnou měrou se na své době totiž podepsali nejen ti, kteří mačkali spouště a kopali hroby, ale i ti, kteří je chránili, platili jim a hýčkali si je pro případy potřeby, i kdyby mělo jít třeba o únos prezidentova syna. Oba Kronerovy filmy se bez nich z nějakého důvodu téměř obešly – pouze se mihnou, výjimkou je agent StB a posléze náměstek Slovenské informační služby (SIS) Jaroslav Svěchota, který byl předobrazem tajemné spojky s nejvyššími politickými patry v podání skvělého Miroslava Hanuše – vynořuje se ale jako postava bez minulosti, jejíž moc je pouze naznačena kamsi do pozadí, v jehož symbolickém šerosvitu se jen mihnou záběry skutečných politických figur včetně Mečiara, jehož svazek u státní bezpečnosti nechal právě Svěchota zmizet. Jako by i pro politiky platila omerta, hovoří se jen neurčitě, všichni dobře znají své padre. Toto spíše dokumenty tiše šustící drama je v něčem rozhodně temnější a nepostižitelnější než hlučné výstřely.
Miki i Černák hodně spoléhají na mimo filmovou znalost primárně slovenského diváka, což je trochu škoda, protože příběh Mikuláše Černáka rozhodně není nejvhodnější záminkou pro zpracování téměř apolitické retro gangsterky. Ta je sice zábavná, ale pocit, že navzdory precizní realističnosti je to tak nějak neúplné, zůstává.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás