Stanislav Biler (redaktor deníku Alarm, spisovatel)
Na jaře jsem byl nadšený ze seriálu Ripley a nadšení mi vydrželo až do konce roku. Podivně humorný psychopat, který zabije pár lidí, aby mohl být někým jiným, to celé v černobílých kulisách ošuntělé Itálie na počátku šedesátých let. O Vánocích si to nejspíš pustím znovu, protože nic vizuálně podmanivějšího nejen letos svět nespatřil. Druhou věcí, která mě zahřála u srdce, je seriál Tučňák. S Colinem Farrellem v hlavní roli se objevil na podzim. Ve zpustošeném městě sledujeme osudy zneuznaného gangstera, který se snaží z pozice řidiče prodrat na vrchol mafiánského pekla, v němž jím všichni opovrhují, a dělá to jen proto, aby se zavděčil své matce, jež postupně přichází o rozum. Vedle něj září Sofia Falcone v podání Cristin Milioti, coby jeho úhlavní nepřítelkyně či protivnice. Je dost pravděpodobné, že v kulisách tohoto vyšinutého rozpadajícího se světa budete fandit spíše jí, coby jakési naději lidskosti uprostřed zmaru.
Iveta Nebesářová (filmová publicistka, podcasterka)
Upřímně musím říct, že letos jsem neviděla žádný zásadní film nebo seriál, který by mě zaujal natolik, že bych o něm ještě nyní v prosinci přemýšlela. Protože jsou ale Vánoce, musím zmínit moje letošní největší filmové překvapení – snímek amerického režiséra Alexandra Payna The Holdovers (Zimní prázdniny), který jsem viděla na začátku roku. Zapomeňte na Prázdniny nebo Lásku nebeskou – tento příběh o osamělém učiteli a jeho problémovém žákovi, kteří si musí během zimních prázdnin navzájem dělat společnost, je přesně ten feel-good zimní film, který by měl být povinně vysílán každé Vánoce v televizi. Nabízí nádherně zachycenou atmosféru sedmdesátých let, netuctový vhled do lidského osamění, vánoční melancholii, ale také naději a lásku. A všemu kraluje fenomenální Paul Giamatti ve své životní roli.
Martin Šrajer (filmový publicista)
Letošní filmový a seriálový rok se pro mě v souhrnu nesl spíš ve znamení velkých zklamání (Anora, Dcera národa, Medvěd III, Nosferatu, Rivalové, Substance, Gladiátor 2) než velkých překvapení. Přesto bylo v kinech možné narazit na dost nadprůměrných filmů, které něco relevantního sdělují a zároveň se vzpírají zavedeným schématům a inovativně využívají výrazových i vypravěčských možností média: Amerikánka, Ještě nejsem, kým chci být, Od marca do mája, Soundtrack ke státnímu převratu, Virtuální ostrov, Zóna zájmu…
Kdybych měl ale vybrat jen jeden titul, byl by to ten, který se nejbezprostředněji a nejotevřeněji vztahuje k zatím nejhoršímu zločinu 21. století – ke genocidě, na kterou jinak velká část filmového světa reaguje mlčením, případně umlčováním a zastrašováním těch, kdo se odvážili promluvit. Filmem, který (bohužel) nejlíp vystihuje realitu roku 2024, je pro mě proti-okupační, palestinsko-izraelským štábem natočený dokument Žádná jiná země (No Other Land).
Antonín Tesař (filmový publicista)
Mnozí kolegové z oboru filmové publicistiky tenhle počin už znají, ale pro mě to byl opravdu objev roku. You Must Remember This je bezkonkurenčně nejlepší podcast, který jsem letos slyšel – možná i proto, že je na půl cesty k formátu audioknihy. Jeho autorka Karina Longworth se v něm věnuje historii Hollywoodu v důkladných mnohadílných sezónách, které mnohdy dohromady zabírají i desítky hodin. Jsou tu vyložené oldchoolové srdcovky jako série o Bélovi Lugosim a Borisu Karloffovi, ale i Charlesu Mansonovi nebo erotice v mainstreamových filmech osmdesátých a devadesátých let podané s širokým společenským kontextem a feministickou perspektivou. Posluchačsky náročnější než běžné podcastové „žvanírny“, ale zároveň strhující.
Klára Vlasáková (scenáristka, spisovatelka)
Hodně důležité jsou nastartované debaty o pracovních podmínkách lidí z audiovize. Na často neřešitelnou situaci pracujících matek upozornila během svého projevu na Českých lvech režisérka Daria Kashcheeva. Na často žalostné podmínky životy a tvorby pracujících rodičů i nerodičů zase nedávné konference Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS). Díky tomu je vidět, jak se trychtýř toho, kdo si může „dovolit“ dělat umění, zužuje. Z těch čistě kinematografických zážitků bych jmenovala muzikálové drama Emilia Peréz. Snímek oceněný na festivalu v Cannes se odehrává v Mexiku a vypráví o právničce Ritě, která má pomoct šéfovi drogového kartelu k tomu, aby se mohl stát ženou. Pod touhle zápletkou leží zásadní témata. Kdy a jestli vůbec je možné odpustit křivdy, co jsme napáchali na druhých i sami na sobě. A jak naše životy drtí, drobí a drží láska.
Tomáš Plocek (filmový publicista)
Největším zážitkem pro mě letos byl dokumentární snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být. Jeho nekompromisní tvar, složený z tisíce fotografií Libuše Jarcovjákové, navíc doplněný o voiceover fotografky předčítající zápisky z vlastních deníků, dosahuje nebývalé autenticity. Díky střihové skladbě je i navzdory statičnosti svých obrazů nesmírně dynamický. Univerzální témata, jako je hledání vlastní identity, boj se samotou a touha po blízkosti, jsou zasazena do velmi konkrétních historických reálií a vedle poznání života a díla samotné fotografky umožňuje nahlédnout do srdce pražské LGBTQ+ subkultury osmdesátých let. Ryzí otevřenost, zranitelnost a syrovost, tedy kvality, které ostatně popisují i uměleckou tvorbu Jarcovjákové, přenesla režisérka beze zbytku na filmové plátno. Vzniklo tak introspektivní dílo, které svými kvalitami vysoce převyšuje zaběhlé dokumentární portréty a medailonky známých tvůrců a osobností.
Timon Láska (filmový publicista)
Za naprosto zásadní považuju úspěšnou snahu o zvýšení povědomí o podmínkách filmařů*ek v tuzemském filmovém průmyslu. Ty jsou neudržitelné dlouhodobě, a jsem rád, že akce typu konference „Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu“ tuto debatu pomáhají směřovat k snad (aspoň trochu) větší udržitelnosti. Stejně jako odvážné persony typu režisérky Darii Kashcheevy, jejíž přerušený projev o podmínkách žen během předávání cen Českého lva ve filmařině platí za tristní důkaz, že je tato debata na místě a pro některé elity bude výrazně nepohodlná. Z českých filmů děkuju za trpké zachycení krize bydlení v Domu bez východu. Ze světového zase za navracení relevance hororového žánru, a za existenci celé trilogie o patriarchát bořící pornoherečce Maxxxine.
Ondřej Oharek (filmový publicista)
Grand Tour. Snímek Miguela Gomese se vydává do Indočíny desátých let minulého století. Britský úředník se rozhodne utéct před svou snoubenkou, která za ním má brzy připlout. Snoubenka je ale odhodlaná jej najít, což vede ke hře na schovávanou napříč celou Asií. Příběh snoubenců ale není tím hlavním, neboť je přerušovaný současnými dokumentárními záběry na místa, kde pobývali. Výsledkem je bedekr jedinečných a neproniknutelných kultur a také úvaha o možnosti vzájemného porozumění. Jde o vtipný, podivuhodný a melancholický film, který magický orient ukazuje jako koloniální sen. Je charakteristický tím, co platí pro Gomesovy předchozí snímky — nekonečnou touhou vyprávět.
Jan Vejnar (filmový tvůrce)
Jednoznačně kolektivní vzepětí řady profesionálů v českém filmovém průmyslu a spolupráce profesních organizací (jmenovitě zatím autorská ARAS, kameramanská AČK a střihačská AFS) ve snaze narovnat místní pracovní podmínky; tomu je nakloněna i řada producentů z organizace APA, jejíž zapojení je klíčové. Odborové organizace tu zatím nemáme, ale je více než patřičné vybudovat něco, co je alespoň připomíná – v zájmu navýšení kvality a udržitelnosti domácí produkce. Profitovat z toho budeme všichni. Kulturní událost? Návštěvností v kinech nedoceněná Furiosa: Sága Šíleného Maxe, postapokalyptický biblický epos vyprávěný způsobem, jakým se dnes už netočí. Na streamu mne pak potěšil zprvu nenápadný, ale velmi výrazný Sugar s Colinem Farrelem (Apple TV).
Jan Šíma (filmový publicista)
V roce plném zdařilých zahraničních i domácích (Amerikánka, Ještě nejsem, kým chci být) snímků ve mně nakonec zanechal největší stopu ten, který jsem viděl jako první – Zóna zájmu Jonathana Glazera. Film, který vypráví o veliteli tábora v Osvětimi Rudolfu Hössovi, se musel vypořádat s řadou výzev, které se s uměleckou reprezentací holokaustu nutně pojí. Díky promyšlenému formálnímu řešení dokáže zachovat respekt k obětem a současně přiblížit pachatele zločinů, aniž by u nich vybízel k empatii. Kontrast mezi prostředím vily Hössových a mimozáběrovým prostorem, z nějž doléhají zvuky z tábora, není jen jednotvárným konceptem. Zároveň totiž slouží k upozornění na to, s jakou lehkostí dokážeme ve snaze vést normální život vytěsnit okolní utrpení.
Martin Svoboda (filmový publicista)
Americká kinematografie už nejednou předvedla tendenci bobtnat a křečovitě se držet mrtvých trendů. Nejčistším případem byl přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se infrastruktura přiblížila krachu a rigidní velkoprodukce vystřídal Nový Hollywood.
Dnes se zdá, že jsme v podobné situaci, vždyť stále častější třísetmilionové blockbustery dopředu znemožňují komerční návratnost z kin. Je tu však možnost, že současná struktura Hollywoodu a napojenost studií na větší korporáty tentokrát zabrání organické obměně, což by v důsledku bylo stěží dobře.
Pokud by ale studia měla zájem hledat, alternativ by našla celou řadu. Stále platí, že v Americe mimo hlavní proud tvoří talentovaní nezávislí umělci, kteří testují hranice média. Jedním takovým počinem je i Benzínová duha dokumentaristů bratří Rossů, nenápadný snímek, který byl k vidění i ve Varech. Režiséři obsadili mladé neherce a určili jim za cíl ztvárnit skupinu přátel, kteří na hraně dětství a dospělosti podstupují poslední nevázanou cestu k moři. Vzniklý snímek na hraně autenticity a fikce může patřit k nejsilnějším zážitkům roku.
Lucie Česálková (filmová publicistka)
Klára Tasovská se svým tvůrčím kolektivem přinesla české kinematografii bez nadsázky dokument světového formátu. Snímek Ještě nejsem, kým chci být složený z fotografií a deníkových záznamů Libuše Jarcovjákové pulsuje na hraně biopicu a autofikce intenzivními vzpomínkami na dospívání a život v normalizačním Československu i deziluzí z neschopnosti napojit se na život a práci západních metropolí Tokia a Berlína. Představuje Jarcovjákovou jako svědkyni velkých dějinných okamžiků (tanky v pražských ulicích v srpnu 1968, pád Berlínské zdi) i každodennosti dělnictva, romské, vietnamské i LGBT+ komunity, stejně jako neúnavnou portrétistku svých osobních nejistot a traumat, permanentně ohledávající svou identitu. Českému diváctvu dovoluje napojit se na stravující stísněnost nesvobodného Československa, ale i demytizovat si Západ jako domnělou zónu šťastného úniku. V radikálně čisté formě filmu z (původně statických a němých) fotografií znejišťuje základní znaky filmovosti a v každém střihu se ptá, kde se bere pohyb a co utváří zvukovou kulisu vzpomínek.
Jako zásadní současně vnímám sérii vzájemně zdánlivě nesouvisejících událostí od projevu Darii Kashcheevy na Českých lvech, přes vyjednávání Herecké asociace o platových podmínkách s ČT, prezentaci výzkumu o pozici žen v českém audiovizuálním průmyslu na Finále Plzeň až k debatě ARASu o nedůstojných podmínkách práce v české audiovizi obecně. Ve všech případech jde o snahy jednotlivců či profesních organizací upozorňovat na palčivé problémy české audiovize a usilovat o spravedlivější budoucnost oboru.
Viktor Palák (filmový publicista)
„Byl v klidné zdvořilé náladě, ale neměl chuť se s někým stýkat.“ Sedm a půl hodiny ve společnosti muže, který má na rukou krev, ale taky po sobě dokáže dokonale uklidit. Seriálová adaptace klasické předlohy Patricie Highsmith akcentuje v opojně soustředěné, až hypnotické režii Stevea Zailiana odzbrojující, ale taky naprosto vyprázdněné chování titulní postavy v dokonalém podání Andrewa Scotta, který zde coby muž mezi ztracencem a požitkářem předvádí sto a jeden lhostejný výraz, aniž by přestal být naprosto magnetický. „Miloval věci, ne ve velkém množství, ale vybrané, od kterých se nechtěl odloučit.“ Seriál přímo úměrný tomu, kolik schodů v něm Ripley zdolá. Spoiler alert: v seriálu se hodně chodí po schodech.
Karel Veselý (redaktor deníku Alarm)
Od konce světa nic dobrého nečekejte je téměř tři hodiny trvající černá groteska o jednom dni přepracované filmové produkční, která se v zácpách baví natáčením tiktokových videí v roli machistického motivačního řečníka. Je to satira na život v postsocialismu, kde se rozpadla společnost a kapitalistické poučky vám tvrdí, že si za svoje selhání a prohry můžete jen vy sami, přitom ve skutečnosti selhal celý systém. Novinka rumunského filmaře Radua Judeho je báječná podvratná komedie, kde vám ale záhy dojde, že se ve skutečnosti smějete sami sobě a své víře, že v tomhle světě se dá vůbec nějak smysluplně přežít.
Eva Klíčová (redaktorka deníku Alarm)
Substance je krvavou sprchou, v níž ze sebe divák (a speciálně myslím divačka) spláchne po dekády nastřádané toxické sedimenty ze všech těch filmů, kde se ženy tak akorát uhihňávaly a vrtěly, jindy vyděšeně pištěly, než je někdo zachránil nebo rozřezal, filmy, v nichž toho herečky moc nenamluvily, zato kamera pomalu sjížděla fragmenty jejich těl. Takže tento katarzivní blockbuster Coralie Fargeat se skvělou temně elektronickou hudbou od Raffertie, toto artově-hororové-sci-fi, kde je tolik tkání a krve, že se neubráníte hlasitému smíchu (nebo aspoň já ne), mi letos způsobilo nejčistší diváckou radost. Prostě totálně podvratná parodie maziva showbyznysu čili male gazu, film, kde vysoce vykrojený lesklý dres nikdy nebyl trapnější.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás