Nájemní dům na ulici Markéty Kuncové v Brně (tzv. Kuncovky) patří mezi místa, kde se odehrává obchod s chudobou. Proti praktikám, jako je vypínání teplé vody a elektřiny nebo přemrštěné doplatky za nájem, se rozhodli obyvatelé a obyvatelky domu postavit. Jejich boj za vlastní důstojnost zachytil dokumentarista Tomáš Hlaváček, který téma dostupnosti bydlení řešil už ve svém předchozím celovečerním filmu Bydlet proti všem (2021). Snímek Dům bez východu byl uveden na festivalu v Jihlavě, kde získal cenu pro nejlepší český dokument. Distribuční uvedení se plánuje na zimu příštího roku.
Již několik let zblízka pozoruješ situaci bytové nouze. Zhoršuje se dostupnost bydlení v Česku?
Zhoršuje. Mám pocit, že naše podmínky bydlení se paradoxně přibližují lidem v ubytovnách. Týká se to už i střední třídy, týká se to nás všech. Kultura nájemního bydlení je v Česku na nízké úrovni. Jistota bydlení je přitom pro život elementární. A není zde žádná politická vůle to řešit, ani omezit vliv kapitálu na tuto situaci. Témata jako prázdné a investiční byty by se měla řešit na prvním místě.
Chtěl jsem ty podmínky zachytit, ale nechtěl jsem chudobu estetizovat, nechtěl jsem dělat – nemám moc rád anglicismy, ale tady se to hodí – poverty porn.
Existují sofistikované a neférové praktiky, jak vytvářet nejistotu nájemního bydlení. To jsou právě ty ubytovny. Nestandardní vztah nájemníka a pronajímatele je hrozivý a vede k tomu, že s lidmi v ubytovnách je zacházeno jako s komoditou. V některých ubytovnách se ženy prodávají k sexuálním službám nebo jsou nájemníci nuceně zapojeni do prodeje drog. Jeden z hlavních představitelů mého filmu, sociální pracovník Jan Milota, říká, že ubytovny jsou jen odrazem širší segregace romské menšiny, mezi niž patřila většina obyvatel Kuncovky. Máme zde generace odsouzené bydlet v chudobě, neboť nejen chudoba, ale i bytová nouze se dědí a život na ubytovnách tyto lidi v chudobě udržuje. Z ubytoven nájemníci odcházejí ještě chudší, než když do nich přišli.
Jak Kuncovka zapadá do této krize? Je pro ni symptomatická?
Je symptomatická především nezájmem řešit tuto krizi. Je to nejhorší příklad, kam tento nezájem může vést. Problémem je i alibismus v přerozdělování státních dávek. Překvapila mě míra zneužívání těchto peněz ze strany soukromých podnikatelů. Zjistili jsme, že na Kuncovce bylo za deset let vyplaceno na příspěvky a doplatky na bydlení padesát milionů korun. Zisk majitele se mohl pohybovat kolem poloviny nebo i více. Šlo přitom o peníze vyplacené na pomoc na bydlení.
Jak to ale chápu, tak Kuncovka ubytovnou není.
Z právního hlediska je to nájemní dům, ale svou povahou to ubytovna je. Jednoměsíční nájmy, které se tam využívaly, jsou v rozporu s nájemním bydlením. Tímto způsobem rodiny mohou žít po dobu několika let. Kuncovka byla mezi ostatními ubytovnami výjimečná tím, že tam vzniklo kolektivní úsilí s tou situací něco dělat. Pozoruhodná je i složitá struktura společnosti za Kuncovkou, která kopíruje strukturu velkých společností kryjících podvody. Ubytovny jsou pro podvody ideální. Síť majitelů ubytoven, kterou často tvoří rodinné klany, bývá napojena na mafii a na organizovaný zločin. Některé ubytovny jsou pračky špinavých peněz.
Ve filmu se objevuje i postava majitele Hrdiny, která je pro zobrazovaný konflikt zásadní. Svým rozměrem jde až o románovou figuru. Lze namítnout, že taková postava musí být mimořádná i v prostředí ubytoven, je tomu ale skutečně tak? Nejde mi o něj samotného, ale o jeho roli. Vyskytuje se na ubytovnách víc takových „Hrdinů“?
Je to extrémní, zpětně mi lidi říkají, že ve scénáři by taková postava byla přepálená. Ale zjišťuji, že tento typ vykořisťovatelského chování, které překračuje pouhý ekonomický zisk, je na ubytovnách běžný. Vysvětluju si to tak, že podmínky a forma moci, kterou majitelé disponují, vedou k takovému jednání. Podobně kořistnické praktiky se uplatňují po celém Česku. Mimochodem, stát tyto ubytovny, včetně těchto praktik, toleruje a ví o nich.
Jak ses dostal ke Kuncovce? Jaká byla cesta k filmu?
K ubytovnám jsem se dostal, když jsem dělal film Bydlet proti všem. V Brně začínal projekt Rapid Re-Housing, bylo to období hnutí Žít Brno. Tehdy jsem viděl poprvé ubytovny poslední instance, to jsou ty úplně nejhorší. Vidět to, byl pro mě náraz. Chudoba není hezká, je drsná, jak říká Jan Milota. Chtěl jsem ty podmínky zachytit, ale nechtěl jsem chudobu estetizovat, nechtěl jsem dělat – nemám moc rád anglicismy, ale tady se to hodí – poverty porn. A také jsem nechtěl, aby si divák nevyložil špatně příčinnost, aby jejich situaci nevnímal jako následek jejich neúspěchu. Jako dokumentarista jsem pochopil, že všechny věci týkající se sociálních situací lidí jsou hrubě neintuitivní. Jakákoliv intuitivní vysvětlení jen kopírují předsudky.
Ke Kuncovce jsem se pak dostal díky iniciativě Chceme bydlet. Přišel za mnou sociální pracovník Jan Milota a zeptal se mě, jestli nechci točit v jedné ubytovně, kde se ženy semkly proti celkem krajním praktikám. Byla to dobrá příležitost, protože iniciativa měla dobře vymyšlenou roli infiltrátora, který se do domu nastěhoval. To mi dalo jistotu, že svým natáčením nikoho neohrožuji.
Zásadní tedy pro tebe, abys nebyl eticky na hraně, bylo to, co se dělo před natáčením? Ptám se i v kontextu etické konference, která proběhla na Ji.hlavě a která se zaměřuje na etické aspekty dokumentární tvorby.
Jsem rád, že natáčení předcházely jednání a domluva s aktéry, které jsou zaznamenané na kameře. Oboustranně jsme si domluvili pravidla hry a důvěřovali si. To mi přijde podstatné. S těmi ženami jsem se také potkával před natáčením a spřátelil se s nimi. Mít s nimi falešné přátelství by mi přišlo nemorální. A je tu ještě jedna etická věc, která se příliš neřeší: Bezpečnost dokumentaristy – jak ohrožuju sám sebe a kam až můžu jít. To jsme během natáčení také řešili.
Jakým způsobem je Dům bez východu natočen? Já jej vnímám jako prolínání dokumentárního a angažovaného přístupu. Ty sám ho popisuješ jako „účastné sledování“. Jak jsi k této metodě dospěl?
Každé téma vyžaduje svoji formu a metodu. Nějaká témata nabízejí plejádu přístupů, jiná zase ne. Podmínky natáčení byly tak limitující a hraniční, že určovaly formu filmu. Kamera na ubytovnách není nikdy vítaná, proto jsme se dohodli, že nájemníci budou točit i na své mobily. Ze zabarikádovaného domu se tak stalo transparentní místo. Lidé pochopili moc a sílu kamery.
Pro řadu dokumentaristů je praxe jít odměřenou observací, ty jdeš proti tomu. Tvůj přístup je angažovaný a zároveň, to mi přijde důležité, je přiznaný. Neuvažoval jsi nad tím, že bys točil spíše odměřeně? Lze vůbec místo jako Kuncovka tímto způsobem dokumentovat?
Observace zde prakticky nebyla možná, a ani mi nepřišla morální. Observace je podivně nadužívaný termín, mám raději výraz sledování. Perspektiva je při observaci čtvrtou stěnou, při účastném sledování inherentní distance této perspektivy mizí a dokumentarista se stává účastníkem. To ale pořád neznamená, že je aktérem. Přítomnost kamery vždy ovlivňuje situaci, pracovalo s tím hnutí cinema direct a já si myslím, že na něj do jisté míry navazuji. Je mi blízké právě to direct – pravda blízkosti a účasti.
Dokáže pro tebe film jako médium mít burcující a aktivizační sílu? Ptám se na to i vzhledem k dalšímu životu filmu na festivalech a projekcích.
Obecně jsem skeptický k tomu, že by film sám o sobě dokázal změnit svět. Poprvé v životě vidím reakci diváků, která je vyloženě aktivizující. Producent Martin Kohout hezky říká, že film ukazuje na stav společnosti, která je podvyživená v tom, že nevidí možnosti změny. Nečekal jsem, že film rozehraje tuto strunu. Lidi mi říkali, že v tom filmu vidí naději. S distribucí tak chystáme i diskuze, chceme ten film ukázat politikům. Metodiky, jak situaci změnit, zde jsou. Ten film vlastně ukazuje na neschopnost úřadů spolu komunikovat a vzájemnou spoluprací dosahovat změn. Každý tak splní svůj díl práce a věci se přitom nemění k lepšímu.
Jak se řešilo duševní zdraví při vzniku tohoto filmu? Jak se v případě takového projektu starat o sebe?
To je těžká otázka, protože psychologická péče u dokumentaristů je zcela zanedbaná. I já jsem to podcenil. Po dvanácti letech svého účastného natáčení jsem unavený. Říká se, že člověk musí mít hroší kůži, ale je to cesta do pekel. Člověk v sobě musí mít vyjasněné, kam může zajít.
Sociální dokumenty tvoří jednu linii tvé tvorby. Kromě dokumentu ale točíš i krátké filmy, filozofické eseje. Tomuto projektu říkáš dokumaginace. Spojuje se tato část tvé tvorby se sociálními dokumenty, nebo jde úplně jinou cestou, kdy se k realitě vztahuješ jinak?
Je to úplně jiný přístup. Chci rozvíjet teorii a praxi současně, mám totiž pocit, že zde chybí reflexivní dokumentární film. Já sám používám aparát fenomenologie. Jedna věc je točit realitu jako danou, něco jiného je ptát se, co je to realita a danost. Co je záznam reality za znak? Mně to nepřijde jako znak, je to na hraně jevení se a znakovosti. Fenomenologie zdůrazňuje, že se svět jeví a že jej otevíráme svým vědomím. Svět potřebuje perspektivu. Jakýkoliv pohled je perspektivou, z tohoto hlediska je pro mě diskuze o objektivitě a subjektivitě plytká.
Tím se vracíme i k té angažovanosti, kterou jsme řešili…
Ano, přesně tak. Kamera je vždy perspektivou vědomí autora. Realita je oboustranný otisk, ona se otiskuje do obrazu a má perspektiva se do ní otiskuje otevřením čočky. Lze tak reflektovat náš pohled na realitu. Baví mě ptát se, jak dokumentaristé dekódují a kódují to, co zaznamenávají. Tomu se teď věnuji. Ale v budoucnu bych se chtěl k tématu bydlení vrátit, chci se věnovat iniciativám, které pomáhají ohrožené nižší střední třídě.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás