Marek Torčík (spisovatel)
Kdyby šlo o anketu o nejsilnějších knihách, které jsme letos četli, zvolil bych spekulativní román In Ascension od skotského autora Martina MacInnese. Kniha ale vyšla už v roce 2023, a přestože se mnou mořská bioložka Leigh a její expanzivní pouť z hlubin oceánu až k Oortově oblaku pořád žije a nedává mi spát, letos vydaná nejlepší kniha je pro mě Post Solis od dánského autorstva Jonas Eika. Zvláštní atmosférické povídky z dystopického světa, který je a není jako ten náš, uhranou jazykem i silnými, drásavými obrazy. Jsou jako smuteční písně za život, který chceme nechat odejít, ale ještě to nezvládneme. Za zmínku ovšem stojí také debutová povídková sbírka Nudný život holuba Veroniky Korjaginy.
Alice Koubová (filosofka)
Román Včera od Agoty Kristof vychází z autorčiny zkušenosti maďarské exulantky ve Švýcarsku po roce 1956, zkušenosti člověka zbaveného vlastního jazyka, vlastní minulosti i možností navázat vztahy se společností státu, jenž záchranu emigrantů pojímá tak, že je feudálně umisťuje do nejpodřadnějších pracovních pozic a zakazuje jim je změnit. Román ukazuje, že zápasit s nespravedlností je poměrně zbytečné, když člověk nemá představu, co jiného by mu spravedlnost přinesla než spravedlnost. Smysluplnost vlastní existence se totiž rozkližuje do halucinogenních obsesí nejvíce ve chvíli, kdy hlavní postavu nepoutá ke světu emoce. Místem odcizení je ztracená možnost být zoufalý, zuřivý, oddaný. Život se může obnovit v autobuse, kterým člověk jel už třistakrát stejnou trasu do stejného pracovního dne. Život může skončit uprostřed nově zařízeného bytu, když zmizí důvod, proč v něm bydlet.
Toybox (autorka komiksů)
Za rok 2024 mám dva komiksové tipy. V Chorvatsku, kde je komiksová scéna – pro někoho možná překvapivě – živá a progresivní, vydal Marko Dješka komiks pro dospělé Crna Željka. Hrdinka je někdo, komu se v Chorvatsku říká „darkerica“, u nás bychom řekli třeba gotička. Potýká se jak s psychickými problémy ve své hlavě, tak s nástrahami patriarchátu. Dalším tipem je excelentně malířsky provedený komiks Abadon od malíře Mihaela Bađuna, který zpracoval klasickou true crime naraci, ale přitažlivým způsobem grafické novely. Autor má zázemí v klasické malbě, takže jeho působivé černobílé patří k tomu nejlepšímu, co v současné době na evropské komiksové scéně vzniká. A nakonec mám jeden čistě beletristický tip – nová kniha Intermezzo od Sally Rooney je podle mě nejdojemnější a nejlepší z toho, co napsala. Kromě toho je také zprávou o tom, že lásku a přátelství je možné a potřebné hledat i v pozdním kapitalismu.
Michal Špína (redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)
Záměrně vybírám knihu, která poněkud zapadla. Vyšla na konci loňského roku, takže se nevešla do různých bilancí, a vydalo ji malé začínající nakladatelství – jiná prý neměla zájem. V autorčině rodném Katalánsku i celém Španělsku šlo přitom o literární událost. Román Zpívám já a hora tančí napsala Irene Solà v katalánštině a do češtiny ho skvěle přeložil Michal Brabec. Nebyl to snadný úkol – musel totiž odstínit vypravěčské hlasy, které skládají obraz lidského i mimolidského života katalánských Pyrenejí. Vypravěči se tu stávají nejen lidé, ale i domácí a divoká zvířata, houby nebo oblaka, a přece se dílo nerozpadá. Děj už bych po roce asi odvyprávět nedokázal, ale o ten tolik nejde. Zážitek z řeči naopak vydrží ještě nadlouho.
Barbora Votavová (literární kritička)
Letos vyšel v Active Distribution anglický překlad knihy Socrates the Skinhead: The Life of a Russian Antifascist o Alexeji „Sokratovi“ Sutugovi, anarchistovi, muzikantovi, divadelníkovi, a především militantním antifašistovi. Sutuga byl zavražděn v roce 2020 – tři roky poté, co přežil věznění ruským státem v Angarské trestanecké kolonii. Kniha je poskládaná z rozhovorů s představiteli a představitelkami antifašistického hnutí, které mapují vývoj státní represe, neonacistické i antifašistické scény po roce 2000. Klíčovou roli hrají Sokratovy rozsáhlé zápisky a poznámky z vězení. Anglické vydání obsahuje i předmluvu, která Sokratův osud a ruský antifašismus zasazuje do aktuálního kontextu ruské invaze na Ukrajinu. Kniha je výbornou odpovědí hned na několik pomýlených názorů – od domnělého Putinova antifašismu, kterým se při vraždění na Ukrajině zaklíná, přes odsuzování všech lidí z Ruska jako pasivních a neschopných života ve svobodě, až po odmítání jakéhokoli násilí v boji za lepší svět. Při ohledávání témat svobody a násilí varuje před jejich glorifikací a zároveň dokládá jejich nevyhnutelnost.
Petr Vizina (šéfredaktor časopisu Qartal)
Co může chlápek po šedesátce vypovědět o světě, v němž se zástupci jeho druhu pater familias teprve učí slyšet druhé a dávat jim slovo? Začíst se znamená vidět zblízka šlachy, žíly a vlásečnice, z nichž je utkáno dysfunkční a potrhané tělo lidské pospolitosti, v tomto případě jedné rozšířené rodiny. Kolmačka akcentuje zkušenost vepsanou do těla, zdůrazňuje prožité oproti deklarovanému, konkrétní proti abstraktnímu. Nejspíš proto, že jeho postavy často jednají na základě silného osobního přesvědčení, obvykle náboženské víry, u níž nemáme jiné hodnoticí kritérium než činy. Civilním zpodobněním víry Canto ostinato připomene texty zesnulého Jana Balabána.
Saba Vassileva (literární kritička)
Kniha Ty moje skvostné zvířátko Lucase Rijnevelda je dusivým ponorem do zvrácené mysli pedofila a současně kritikou sexualizace tělesné dysforie psanou natolik naléhavě, že nenechá čtenářstvo vydechnout. Vypráví příběh čtrnáctiletého dítěte, které prožívá zmatení a znechucení ze svého dospívajícího těla, jež začíná menstruovat a stává se objektem touhy 49letého veterináře na odlehlém puritánském venkově kdesi v Holandsku. Zatímco dítě vzdoruje zženšťování těla podivnými somatickými hrami a sněním o vydřím pyji, veterinář tuto vzpouru sexualizuje a využívá k realizaci svých tužeb, jež jsou samy výsledkem zapřeného traumatu ze sexuálního násilí. Výsostně tělesný styl psaní, v němž se proplétají a splývají motivy tělesných tekutin a potravinových textur s násilím, vinou a traumatem, je silným čtenářským zážitkem doprovázeným pocity hnusu a nevolnosti.
Ondřej Lipár (spisovatel, moderátor podcastu Do slov)
Luboš Svoboda pojal sbírku Koleje jsou pevně přibité k vidění jako básnický výzkum. Nandává si místo nás headset a vydává se do virtuální reality, která se zásadně liší od té naší, glitchuje a vzpírá se v mnoha ohledech očekáváním. Je to zvláštní, objevitelská výprava, protože jde vlastně o cestopis z nestálého místa, které už nejspíš brzy nebude v této podobě existovat – Svoboda zmapoval fázi technologie, která se rychle vyvíjí a brzy bude fungovat mnohem hladčeji (anebo zůstane zcela na okraji zájmu). Výsledek téhle básnické práce není dokonalý, ale je uhrančivý a stojí za pozornost.
Kateřina Tučková (spisovatelka)
Na konci letošního srpna odešla literární historička a spisovatelka Daniela Hodrová. Stalo se tak krátce poté, co spatřila své poslední dílo, svůj devátý román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, který je završením a vyvrcholením její letité literární cesty. Přesněji – je rozloučením s magickým světem, kde mrtví přirozeně zůstávají po boku živých, je dopředením spleti příběhů, které se jako pavoučí síť rozbíhají do ohromující šíře a rozpínají napříč všemi autorčinými texty. Daniela Hodrová tu s dechberoucí otevřeností účtuje i sama se sebou a s vědomím blížící se smrti píše poslední tečku za dílem, které vnímám jako jeden z pilířů porevoluční české literatury.
Olga Pavlova (literární kritička)
Nakladatelství Meridione v roce 2024 upozornilo na autorku, jejíž knihy vycházely v češtině za minulého režimu. Revoluční vanička se dávno vylila a na Albu de Céspedes se neprávem zapomnělo. Román Zakázaný deník původně vyšel v roce 1952. Vypráví zdánlivě banální drama jedné ženy středního věku, která si díky vedení deníku uvědomí, že se nejen ztratila v předepsaných společenských rolích matky, manželky, hospodyňky, kuchařky a úřednice, ale také že je obětí tradic, se kterými by ráda nesouhlasila. Na stránkách deníku nejčastěji pochybuje o předepsané morálce a poskytnuté výchově, která ženám upírá jejich vnitřní svět a vede k přetížení povinnostmi a domácími pracemi. Tento román vyšel před více než sedmdesáti lety, a o to je smutnější, že past, ve které se ocitla protagonistka, v mnoha případech existuje dodnes.
Veronika Dvorská (literární kritička)
Debutový román Layly Martínez Červotoč bych neváhala doporučit libovolně náročnému čtenáři. Je plný vděčných až povědomých motivů: strašidelný dům, generační traumata, násilí na ženách, jízlivě doslovní kostlivci ve skříních, sociální vyloučení, kulty drobných světic na hranici mezi pohanstvím a pánbíčkářstvím. Tyto prvky klade do přímé, samozřejmě působící souvislosti. Nesamozřejmá sdělení se v textu objevují bez tezovitosti, ve výmluvných náznacích, málem si jich nevšimnete vedle obrazů plných tělesnosti. Na necelých sto třiceti stranách tak autorka tvoří ucelený, tematicky i dojmově bohatý svět. To je zvlášť působivé vzhledem k tomu, jak klíčovým nástrojem je zde nedořečenost, zatajování a nespolehlivost dvou vzájemně se doplňujících vypravěček.
Aleš Kauer (básník a nakladatel)
Radostí je pro mě sbírka Antonína Zhořce nazvaná Rejpnu si do solární bouře. Zhořcova žlutá kniha vás vtáhne do epicentra solární bouře a připomene, že každý v sobě máme tygra s ostrými drápy. Zhořcův tygřík je ale vrtkavý tvor. S hravou lehkostí sloupne proužek z čela a přilepí si ho třeba na zadek, jindy s nelítostnou razancí skolí barmana dříve, než stihne nalít panáka. Nikdy nenaznačí, s jakou náladou se potkáte na další stránce. Po probuzení z tohoto čoudícího surreálna zjistíte, že máte prsty žluté od slunce a v hrdle vám klokotá píseň žlutých tvorů. Debut, o kterém doufám ještě uslyšíme, vydalo nakladatelství Adolescent.
Tereza Semotamová (spisovatelka)
Když na mě v městské knihovně růžově zasvítila nová próza Ondřeje Škrabala Druhé Německo, zvědavost mi nedovolila bez ní odejít domů. Jedná se o autofikční prózu, v níž se vypravěč snaží napsat cestopis. Pandemie doznívá, ve světě se dějí děsivé válečné, klimatické a finanční hrůzy a on se rozhodl odpočinout si na Mallorce. Jenže tam zjišťuje, že mu nejde odpočívat ani psát. Rozhodne se nakonec vyhledat jediného člověka, kterého v tomto ráji turistického konzumerismu zná, a tím je bratr jeho expřítelkyně, který nedávno absolvoval tranzici. Od něj se dozvídá děsivé informace nejen o Mallorce a tamních pletivech ekonomiky pozdního kapitalismu, ale také něco o své někdejší přítelkyni, co tu nechci prozrazovat. O autofikci se v posledních letech mudrovalo hodně, ale já když čtu, tak nemudruju: a tahle mě bavila hodně. Škrabala tu a tam děsí jeho prázdnota a tyto okamžiky dokáže zaplnit autentickým prožitkem hrůzy a krásy lidského bytí. Není to šovinistické, je to sebezpytné, není to ufňukané, je to odžité a dobře sepsané.
Derek Rebro (literární kritik, šéfredaktor Glosolálie)
Nakoľko rád odporúčam poéziu a žiadna iná ma tento rok nezasiahla tak ako kniha, ktorú som mal česť redigovať, a teda ju nebudem recenzovať, spomeniem ju tu. Zuzana Husárová: Hypomnemata. Je to experimentálna kniha živých básnických objektov, (feministicky) fialových montáží meniaceho sa sveta aj subjektky, ktorá individuálne i kolektívne udalosti nielen zažívala, ale aj racionálne preverovala; poézia inšpirujúco aj iritujúco rezonujúcich rozhovorov, trýznivo i radostne odpočúvaných viet či presahy skrývajúcich nápisov; tvorba bytostne prameniaca vo filozofiách a umenovedných teóriách, v (post)mediálnom umení a spriaznených autorstvách; zbierka s ozvenami zvukovej poézie, multilingualizmu a performatívnosti; sociálno-kritické textovanie vpletené do poeticky aktuálneho nahliadania na v každej chvíli (nielen ľudsky) súvzťažný svet; dielo, ktoré je (nielen rodovou poučenosťou a svojským spracovaním nájdeného materiálu) prepojené s vizualitou Lucie Tallovej.
Ondřej Buddeus (spisovatel)
V listopadu publikovala BBC článek o tichomořském souostroví Tuvalu. Do třiceti let zanikne kvůli stoupající hladině oceánu. Změny spojené s globálním oteplováním jsou pro čtvrtou nejmenší zemi světa fatální a nevyhnutelné. Proto se Tuvalané rozhodli pro vytvoření její úplné virtuální kopie, pro digitální archivaci. Přenesou svoji zemi na digitální kontinent a v budoucnu se do svých domovů, k procházkám na plážích a ke hrobům svých předků budou vydávat ve VR brýlích. Absurdní i živá představa digitálního Tuvalu je pro mě fyzicky představitelná i díky Luboši Svobodovi a jeho sbírce Koleje jsou pevně přibité k vidění. V ní mapuje svůj několikadenní pobyt v rozhraní, které se adaptuje na lidské smyslové dominanty, zrak a sluch. Žánrově se jedná o zvláštní mix mezi experimentálním myšlením v poezii, krajinnou lyrikou a básnickou reportáží. Uměleckou vnímavost a obraznost poezie v ní používá jako dokumentárně-analytický nástroj k popisu virtuální krajiny, nuancovanému pozorování vlastního těla přeloženého z fyzické reality malého bytu do omezení digitálního světa a mediality VR. Až manicky se pokouší najít adekvátní jazyk popisu a pohledu na novou realitu. To poezie, kterou osobně považuju za dobrou, umí. Střízlivý doslov teoretika Pala Fabuše pak knížce dodává potřebný pojmový rámec. Svoboda se tímto projektem přibližuje postupům uměleckého výzkumu, což je velké téma současného umění, které literaturu docela minulo. A jde ještě dál – ve spolupráci s herním studiem BCCA adaptuje svoje texty do 3D herní krajiny. Vyznačuje tak jednu z podob postmediálního myšlení v literatuře, což je na poměry domácí scény poměrně výjimečné gesto.
Vesna Evans (spisovatelka)
Nemám ráda žebříčky a nikdy jsem neuměla vybrat „nej“. Užívám si ale, když mě kniha času i prostoru uloupí, tak vám jednu takovou, které se to povedlo, doporučím. Román Martyr! jsem četla v originále, v češtině ještě nevyšel, takže se mazaně vyhnu doporučování známých. Jedná se o první román íránsko-amerického básníka Kaveha Akbara. Nalákal mě právě básníkův přechod k romanopisectví ve spojení s protínáním dvou kultur – kombinace, která mě zaujala už u Oceana Vuonga. Na rozdíl od Vuongova poetického románu však nabízí Martyr! promyšlenou mnohavrstevnou kompozici plnou nečekaných zvratů. I když mě text unášel, děsilo mě neustálé otevírání velkých témat, jako je smrt, spiritualita, smysl života, queer, drogy, emancipace, láska, umění, americká zahraniční politika… Čekala jsem, že takovou tíhu světa kniha nezvládne, že ztroskotáme, jenže plavbu Kaveh Akbar nejen bezchybně ukočíroval, ale hutný příběh navíc vypolstroval humorem, vůní a mystikou. Lahodné čtení!
Michal Tallo (spisovatel, překladatel a editor)
Rozhodoval som sa medzi piatimi knihami, napokon však chcem pozornosť upriamiť na mimoriadny básnický debut slovensko-ukrajinskej autorky Anny Siedykh Cudzinečnosť, ktorý slovenskú poéziu obohacuje o pôsobivé a konceptuálne zaujímavé zachytenie migrantsko-utečeneckej skúsenosti a bytia na pomedzí prostredníctvom dvojjazyčnosti. Nejde však o bilingválnu zbierku v konvenčnom zmysle slova – básne tu síce nájdeme v slovenčine i ukrajinčine, verzie sa však miesto doslovných prekladov dopĺňajú a významotvorne kontrastujú.
Barbora Baronová (literární dokumentaristka a nakladatelka)
Ráda upozorním na sérii knih slovenského nakladatelství BRAK The Paris Review. BRAK zatím přeložil čtyři svazky zahrnující rozhovory z 50. až 80. let s nejzajímavějšími literárními osobnostmi 20. století. Je fascinující a inspirativní číst o tom, jak psali velikáni typu Ernesta Hemingwaye nebo Simone de Beauvoir.
Klára Vlasáková (spisovatelka)
Hledání identity, boření identity, šátrání po vzpomínkách, jejich rozeznávání a okamžité unikání. Láska, ironie a černočerný humor, který zůstává pod nehty. Básně spisovatelky Anny Štičkové (která se mj. dlouhodobě věnuje kulturní politice) ve sbírce Všude pak viděla husy mají široký záběr, a přesto drží pevně pohromadě. Jako zpráva o událostech, kterým porozumět nejde. Jako zápisy o lásce, kterou nejde vsadit do oficiálních kolonek.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás