Zážitek z Mikuláše může spustit koktavost. Být dobrým rodičem je dnes nadlidský výkon

Když se řekne Mikuláš, představí si řada lidí mrazivý prosincový večer, poetický výjev anděla, čerta a Mikuláše, kteří chodí po městě a navštěvují domácnosti, tedy tradici, kterou mají rádi. Další lidé si ale vybaví traumatické zážitky z dětství, kdy třeba uvěřili, že je čert odnese, či je čert dokonce i odnášel, nebo se prostě jen báli, protože jim do bytu přišli cizí lidé v kostýmech, čert chrastil řetězy a Mikuláš moralizoval a vypočítával dětské hříchy. Debata o Mikulášovi má určitě potenciál stát se další kulturní válkou, kdy jedni budou poukazovat na možné trauma způsobené dětem a ti druzí hájit něco, co se vždycky dělalo, ale progresivisti nám to teď chtějí vzít.

Stejně, jako je dobré přemýšlet nad tím, že děti vidí řadu věcí jinak než my dospělí, je dobré přemýšlet i nad tím, jaké nároky klade dnešní doba na rodiče.

Když se z něčeho stane kulturní válka, velmi rychle z toho vypadne to nejdůležitější, a to jsou právě děti a jejich prožívání emocí. Jako dítě jsem z Mikuláše strach neměla, naopak jsem se těšila na mandarinky, které jsem milovala. Věděla jsem vždycky, že je to jen hra, nikdo mě nestrašil a pokud tam někdy nějaký nepříjemný moment byl, nešel za hranici toho, co pro mě bylo únosné. Takže to asi lze celé provést i tak, že vzpomínky zůstávají hezké. Ale ta hranice se hledá těžko a bude jiná u každého dítěte. Podle brněnského psychoterapeuta Aleše Aujezkého může být pro děti setkání s čertem stejně stresující záležitostí, jako je pro dospělé přepadení v parku. Trauma si potom mohou nést celý život. Ve stejném článku se pak můžeme dočíst i to, že u dětí, které k tomu mají vrozené dispozice, může stres z čerta spustit vadu řeči a dítě může začít koktat. To vychází ze zkušenosti mnoha logopedů i z výzkumu, podle kterého koktání spustilo právě setkání s čertem a Mikulášem u 60 procent dětí.

Traumatizovaný rodič

K tomu, že bych měla letos psát o Mikulášovi, mě přivedl dotaz jedné maminky na internetu. Ptala se, kde sežene uhlí pro dceru, protože zlobila. Pod jejím dotazem odpovídaly desítky lidí a bylo tam hodně rad, kde uhlí sehnat. Nikdo se nad tím nepodivil, tak jsem se zeptala, jestli všem, jak tam jsou, přijde normální dávat dítěti uhlí, protože „zlobilo“. A přihodila jsem ještě odkaz na jeden ze článků, které koktání dětí tematizují. A taky doporučila knihu od švýcarské psycholožky Alice Miller Dětství je drama a ta paní svůj dotaz následně smazala.

Jak jsem si nyní sedla k počítači, abych napsala svou glosu k Mikuláši, uvědomila jsem si, že budu stejně trapně moralizovat, jako to dělají Mikulášové a tím pádem lidem způsobovat nepříjemné pocity, které většinou nevedou ke změně chování, ale k tomu, že člověk hledá tisíce důvodů, proč to vlastně dělal správně. A že přesně to jsem udělala v té diskuzi.

Existují-li vědecké poznatky o tom, že je dobré děti nestrašit a neznejišťovat, zároveň tu máme tradici, kterou lidé často dodržují, aniž by se nad ní nějak zamysleli nebo si hledali informace o tom, jaké může mít dopady. Kromě koktání to může být noční pomočování nebo nespavost, což zní taky děsivě. Zároveň to neznamená, že když jste si v minulosti domů zvali Mikuláše, že vaše dítě je nenávratně traumatizováno a vy jste jako rodiče selhali. Stejně, jako je dobré přemýšlet nad tím, že děti vidí řadu věcí jinak než my dospělí, je dobré přemýšlet i nad tím, jaké nároky klade dnešní doba na rodiče.

To, co tolik generací zdánlivě fungovalo, se najednou může stát předmětem sporu a vás to staví do světla, kdy jste zlí rodiče, kteří nedbali na potřeby dítěte. Ti lepší psychologové vám přitom většinou řeknou, že nic není definitivní, všechno je proces a i traumata se dají léčit. Nikdy není pozdě na to změnit své chování.

Žádný rodič není bezchybný, všichni jsme ve výchově nasekali nekonečně chyb a na své děti přenesli část svých traumat. Ze všeho nejdůležitější mi přijde se z toho nehroutit a mít se rád i s těmi chybami, stejně jako máte rádi svoje děti, i když „zlobí“. Takže určitě nechci zakazovat Mikuláše, jen chci, aby rodiče přemýšleli nad tím, jak moc může podobná situace dítě rozhodit.