Když poslouchám při řízení auta rozhlas, jsem v poslední době pravidelně vystavována přípravám na 17. listopad a heslo „Díky, že můžem“ mě v různých obměnách provází při mých cestách. A když v rozhlase nad naší svobodou, kterou přece musíme všichni oslavit, projevují nadšení moc dlouho, mlátím pěstí do palubní desky. Proč není součástí vzpomínek na listopadový převrat také reflexe současné situace nebo toho, v jakém ideologickém rámci jsme se pohybovali po roce 1989 a jak nás to ovlivnilo? Opravdu můžeme ještě 35 let po listopadu chtít po lidech, aby se dojímali, že jsou svobodní? A to přesto, že mnozí z nich fakticky svobodní nejsou, protože řeší úplně základní existenční problémy?
Pokud chceme, aby lidé volili strany, které nebudou chtít narušit stávající pořádky, musíme žít ve společnosti, kde se kritickému počtu lidí žije aspoň slušně, když už ne dobře.
Kdysi jsem si říkala, že nakonec se ta sociální témata prosadí a už nebudeme poslouchat, že každý, kdo o nich mluví, je stalinista. Ani ne tak proto, že by politici museli dozrát k sociální citlivosti, ale prostě proto, že jim nic jiného nezbyde. Reportáž, která následovala brzy po zmíněných pozvánkách na oslavy 17. listopadu, mi ale připomněla to, co už delší čas tuším. Redaktor se tam ptal šéfa úřadu práce na napadení, která se vůči zaměstnancům úřadů práce množí. Mluvili o tom, jak budou muset najmout bezpečnostní agenturu a jak úřad začal zaměstnávat psychology, aby s napadenými úředníky pracovali. A také o tom, jak budou jednotlivé pobočky úřadů práce spolupracovat s policií. Jen tak na okraj zaznělo, že klienti mají vztek, protože nedosáhnou na nějaké dávky. A vzhledem k tomu, že se teď bude systém opět měnit, počítá se s tím, že přibude lidí, kteří budou natolik frustrovaní, až budou agresivní. Otázku, jak je to možné, si klidně nepoložíme a budeme jen vytvářet další a další bezpečnostní opatření, která budou mít za cíl tyto lidi pacifikovat. Moje víra, že reálné problémy lidí donutí politiky jednat, tak mizí.
Průzkumy veřejného mínění ukazují to, co všichni tak nějak tušíme. V naší společnosti nevládne shoda na tom, jestli se nám po roce 1989 žije lépe než před ním. Jen 48 procent lidí si myslí, že se nám žije lépe, 31 procent, že je to teď horší a zbytek to vidí tak nějak podobně. Výročí 17. listopadu bývá už tradičně příležitostí ke scházení se na různých akcích, kdy jedni vyjadřují svůj nehynoucí vděk za to, že žijeme ve svobodné společnosti, a ti druzí příležitostně protestují. Za poslední roky jsem se několikrát víceméně omylem ocitla na akcích, kde se zcela vážně řešilo, jak znovu probudit étos 17. listopadu a jak lidem vysvětlit, že si mají vážit svobody.
Ironické přitom je, že i v průzkumu, ze kterého data o vztahu k minulosti a současnosti pocházejí, se píše, že „svoboda je pro českou společnost klíčová především v individuálním pojetí, kdy lidé nejčastěji zdůrazňují možnost svobodně cestovat, pracovat a studovat, dále také svobodu projevu.“ Přitom právě rámování svobody jako čistě individuální záležitosti je jádrem našich společenských problémů. Ta část společnosti, která se vnímá jako beneficient polistopadového režimu, se pochopitelně mnohem víc podílí na tom, jak se o svobodě mluví. To ale neznamená, že se lidé, kteří jsou nespokojení, cítí ve skutečnosti svobodní. Jen nemají kulturní a sociální kapitál, aby ve společnosti prosadili jiné vnímání tohoto pojmu. A tak se nám pomalu svoboda stává postupně – aspoň tedy pro část společnosti – něčím, v čem vlastně asi radši nechcete žít. Třeba proto, že se necítíte dobře. Žijete ve stresu, jak zaplatíte nájem, bojíte se, že onemocníte, protože to by pro vás znamenalo propad, v práci vás buzerují, ale pokud odejdete, ocitnete se nějakou chvíli bez příjmu a to si nemůžete dovolit. Zaměstnavatel vás nutí k přesčasům. Toto všechno si asociujete se svobodou, resp. s režimem, který se tváří jako čirá svoboda.
Teror individualismu
Ve veřejných diskuzích, které se na toto téma vedou na mnoha platformách – ať už virtuálně na sociálních sítích, nebo u příležitosti nejrůznějších debat a panelových diskuzí na téma svobody či vzpomínání na minulý režim – nekritičtí obhájci polistopadového vývoje často argumentují osobní odpovědností. A ty, kteří si připadají zapomenutí a jsou k polistopadovému vývoji kritičtí, často obviňují z toho, že odmítají vzít sami za sebe odpovědnost a vyžadují, aby se o ně stát postaral. Vytváří se tak obrazy dvou táborů, kdy v jednom jsou zodpovědní lidé, kteří studovali nebo se rozhodli podnikat a mají svůj život pevně v rukou, a v druhém jsou lidé spíše nevzdělaní, prý hloupí, kteří jen natahují ruce a volají: „vyřešte za nás naše problémy!“
Individuální odpovědnost se stala mantrou, které se ve zkratkovité diskuzi jen těžko rozumně oponuje. Takový obraz světa pak celkem přirozeně generuje představy, že by se ti méně vzdělaní a méně „úspěšní“ lidé, kteří dnes navíc často konzumují nějaký typ dezinformací, měli napravit a měli by pochopit, že když si přestanou stěžovat a zatnou zuby, mohou se mít také dobře. Ale mohou doopravdy?
Pokud se budeme vážně bavit o tom, kdo může za současný stav naší společnosti, za to, že je naše ekonomika založená na levné práci, za to, že už zase investujeme do vzdělání méně, než je nutné udržovací minimum, a že už vůbec neinvestujeme do reformy a rozvoje našeho vzdělávacího systému, pak můžeme pochopitelně hledat chybu na různých úrovních. Můžeme si stěžovat na polistopadové politiky, kteří jsou ale voleni. Nebo na globální kapitalismus a dějinné souvislosti, kterým jsme se přizpůsobili. Ale pokud se zcela upřímně zamyslíme nad tím, kdo měl větší šanci ovlivnit systém a snažit se o to, aby děti byly vzdělávány společně, aby učiliště nebyla jen odkladiště dětí z rodin, které nemají potřebný sociální, kulturní ani ekonomický kapitál, pak musíme konstatovat, že to jsou právě ti lidé, kteří se mnohdy vyvyšují nad ostatní. Takže my si tady jako elita posíláme svoje děti do těch lepších škol, ale posmíváme se těm, jejichž děti na lepší vzdělání nedosáhly, protože jim to systém neumožnil. Lidem, kteří často v potu tváře dělají práce, bez kterých by se naše společnost neobešla. A chceme, aby pochopili, že mají být vděční, že žijí ve svobodné společnosti. Jenže oni svobodní často nejsou.
A nejde jen o dělníky v tradičním slova smyslu – v nejistotě a stresu žijí i lidé, kteří dělají tzv. platformovou práci, vozí jiným lidem jídlo, a také ti, kdo nejsou zaměstnáni, ale „jedou“ ve švarcsystému. To mohou být paradoxně třeba i „nezaměstnanci“ veřejnoprávních médií. Možná je nás v Česku vlastně většina, jen si neumíme vydobýt svá práva. Neumíme se spojit. A proto si své zájmy prosazují mnohem lépe organizovaní kapitáni průmyslu. Ti se umí spojit, vědí, že v jednotě je síla, a mají díky tomu vliv na podobu zákonů. Přitom právě důraz na individuální odpovědnost nám vzal jediný nástroj, kterým můžeme bojovat proti mnohem silnějšímu nepříteli. Tím nástrojem je sebeorganizace a kolektivní vyjednávání.
Odbory jako hodně sprosté slovo
Po převratu v roce 1989 byly odbory vnímány jako relikt minulého režimu. A tak jsme se vrhli do nového světa bez možnosti se jakkoliv bránit síle kapitálu. V devadesátých letech (ale i v nultých a občas i dnes) byly odbory v médiích a ve veřejné debatě zobrazovány jako něco, co má příchuť nesympatického bafuňářství. Ale v posledních letech můžeme sledovat jistý vývoj. Navzdory tomu, s jakou nechutí a opovržením se v Česku o odborech v médiích psalo a jaký obraz o nich pomáhali vytvářet mnozí politici, se přeci jen daří pohled na ně měnit.
Ať už se jedná o nové sympatické projekty, jako jsou odbory ALICE, ICT odbory (které mají zase jiné požadavky a řeší trochu jiné problémy, než jsou jen nízké mzdy) nebo Moderní odbory v ČSOB, to všechno je příslib nové doby, v níž už odborové organizování nebude trapné. Počátkem Covidu založili odbory například i zaměstnanci Ryanair. Jeho zakladatele zaměstnavatel okamžitě vyhodil, ale před časem kvůli tomu prohrál soud. Odbory v obchodních řetězcích vymohly lepší mzdy – opravdu nešlo jen o dobrou vůli vedení.
Kromě toho máme i tradiční odbory, kde v některých odvětvích, jako třeba v průmyslu, můžeme sledovat jistou kontinuitu od roku 1989 a díky tomu mají třeba kováci i poměrně slušné platy. Sice moc nestávkují a podmínky si zlepšují zejména kolektivním vyjednáváním, ale i tak se jedná o zásadní věc. Ono je ostatně v Česku opravdu těžké stávkovat za lepší pracovní podmínky tak, aby nebyl porušen zákon. Česká republika má sice právo na stávku zakotvené v Listině základních práv a svobod a toto právo je tedy součástí ústavního pořádku, ale fakticky je upraveno jediným zákonem – který možnost stávkovat v podstatě znemožňuje. Různé drobné úspěchy odborových organizací ale tvoří naději, že to s námi možná nemusí dopadnout špatně.
Nabízí se otázka, jaký byl vlastně plán pro lidi, kteří se neuchytí jako podnikatelé nebo manažeři na vysokých pozicích vydělávající fůru peněz, a budou dřít někde u pásu. Opravdu si někdo mohl myslet, že bude stačit, když se těm lidem bude pořád dokola opakovat, že mají být vděční, že žijí ve svobodné společnosti? Proč si vlastně tolik politiků a novinářů dalo práci odbory v lepším případě ignorovat, v horším zesměšňovat a psát o jejich protestech s cílem diskreditovat je? Co si mysleli? Že porobení lidé budou dál poslušně volit pravicové strany nebo se voleb neúčastnit, aby jejich hlas nebyl slyšet? Pokud chceme, aby lidé volili strany, které nebudou chtít narušit stávající pořádky, musíme žít ve společnosti, kde se kritickému počtu lidí žije aspoň slušně, když už ne dobře. Věřit, že se tak stane z dobrotivosti zaměstnavatelů, je naivita nehodná vzdělaných lidí. Přesto se jí dopustili. 35 let po revoluci je možná dobrá příležitost uvědomit si, že to není cesta.
Nikoliv polarizace, nýbrž roztříštěnost
Existuje ještě další výzkum, který se týká polarizace společnosti – podle něj je naše společnost polarizovaná vlastně málo. To zní sice kontraintuitivně, ale vtip je v tom, že na základě postojů jednotlivce k nějakému tématu nelze predikovat, co si bude myslet o tématech jiných. To znamená, že společnost je vlastně rozštěpená na spoustu malých částí a je těžké najít nějakou shodu v rámci názorových nebo zájmových skupin. To je problematické právě třeba z hlediska odborového organizování. Sama skutečnost, že jste zaměstnanec totiž ve světle tohoto výzkumu neznamená, že jste si vědom svých práv a chcete za ně bojovat.
Můžeme pochopitelně čekat, až se dějiny udějou mimo nás a my se pak – tak jako vždycky – přizpůsobíme. Můžeme se spolehnout na Evropskou unii, která nás svou směrnicí vede k tomu, že by u nás mělo být 80 procent zaměstnanců chráněno kolektivní smlouvou, anebo se můžeme pokusit sami něco udělat. Kdybychom například vstoupili do odborů všichni, kdo můžeme, mohli bychom výrazně proměnit tvář naší společnosti.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás