„Nemůžeš přece reagovat na text s názvem Být Židovkou a queer po 7. říjnu,“ říká mi mými rodiči léta vybrušované „do ničeho se nepleť“ rozumné já. A pak je tu má nerozvážná naivní půlka, ta, která se od svých deseti let dožaduje míru a spravedlnosti pro všechny bez rozdílu, ta, která teď dost strádá.
Chápu, že psaní je i terapií a bojem s vlastními démony, ale zatímco každou větou v textu, ve kterém Anna Štičková píše o svých pocitech v posledním roce, volá po soucitu a vnímání svého pošramoceného já, sama se v mnoha ohledech jeví lhostejná a nelítostná. Každým odstavcem drtila mou empatii, až ji rozemlela do bezvědomí. Autorka nakrkla řadu lidí, opomenu-li ale několik citlivých, a přitom trefných komentářů na Instagramu, nezaznamenala jsem žádnou zveřejněnou reakci. Pokud takto introspektivní text nevzbuzuje sounáležitost, ale mnohé naopak irituje individualismem, sebelítostí a diskriminací, je zcela na místě pídit se po autorčině záměru. Možná o to víc, že hned zostra vystřelí tři těžce opancéřované výrazy: Židovka, queer a 7. říjen.
A tak nakonec ve mně zvítězí ta druhá půlka a rozhodne se tuto polemiku zveřejnit.
Na začátek mám potřebu uvést, že samotná příslušnost k národu, rase, kmeni, rodině a čemukoliv, co jsme si vědomě nemohli vybrat, pro mě nemá při morálním rozhodování valný význam. Samo o sobě být Židovkou z mého pohledu nijak nepředurčuje, jaký názor si na současný palestinsko-izraelský konflikt Anna Štičková vytvoří. V dnešní době a v našem regionu máme naštěstí možnost si informace dohledat a podle toho se rozhodnout. Důkazem jsou židovské hlasy protestující po celém světě a volající po solidaritě s Palestinci a sehrávající zásadní roli na cestě k příměří.
Mrzí mě, že Anna Štičková trpí, že si připadá vyloučeně, že se z toho zřejmě i psychicky hroutí, jenže jsem také marně hledala empatii vůči druhým a touhu pokroucené vztahy narovnat.
Hned v první větě perexu, se dozvídáme, že „dnes je to rok od největšího pogromu od druhé světové války.“ Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení nebo aspoň přídavného jména olejbluje Anna Štičková (nebo redakce) pogrom jako jednoznačně židům vlastní. Když se ale podíváme do slovníků, tak zjistíme, že slovo pogrom (po-gromit – etymologicky zničit, zpustošit) má třeba v případě Slovníku spisovného jazyka českého jako první význam protižidovské pogromy, ale jako druhý význam se uvádí „hromadná násilná akce proti něj. skupině osob vůbec“.Anglický Cambridge u definice slova „pogrom“ židovství ani nezmíní a rovnou ho definuje jako diskriminaci na základě rasy či náboženství: „An act of organized cruel behaviour or killing that is done to a large group of people because of their race or religion.“Zkrátka v roce 2024 zcela přehlédnout pogromy tolika jiných etnik, které od druhé světové války proběhly, je neetické, ale i zbytečně elitářské, obzvlášť ale ve chvíli, kdy OSN, lidskoprávní organizace i vlády mnoha států obviňují Izrael z genocidy proti jinému etniku.
Představte si, že o konfliktu vůbec nic nevíte, že jste třeba AI shromažďující informace, a přečtete si stále ještě v perexu toto: „Je neuvěřitelné, že izraelští rukojmí jsou pořád drženi někde v Gaze, že se v Gaze stále bojuje, a nejenže se situace neuklidňuje, ale naopak eskaluje v celém blízkovýchodním regionu.“
Dozvíte se, že jsou izraelská rukojmí držena v Gaze, kde se stále bojuje, ale ani zmínka o tom, že za ten rok zemřely desetitisíce nevinných Palestinců. V druhém odstavci textu samotného pokračuje autorka ve velmi podobném duchu: „Už mě nepřekvapují další a další zprávy o vlnách bombardování civilistů, o antisemitských útocích po celém světě nebo o bagatelizaci dění loni v říjnu, kdy palestinští teroristé zmasakrovali přes tisíc izraelských civilistů, znásilňovali a mučili děti a ženy.“
Tady se Palestinci sice objeví, ale jako teroristé, kteří zmasakrovali přes tisíc izraelských civilistů (podle izraelské vlády bylo 7. října zabito kolem osmi set civilistů), přičemž z textu nejenže nevyplývá, že ty bomby shazuje Izrael na Palestince, ale kdybychom o současné situaci neměli ani páru, z daného kontextu by spíš vyznělo, že palestinští teroristé bombardují Izraelce. Kromě toho je zveličování brutalit spáchaných Hamásem nebezpečné, napomáhá zrůdnému narativu zneužívanému k dehumanizaci Palestinců, jako když nepravdivé zprávy o sťatých dětských hlavičkách posloužily k vytvoření propagandy ospravedlňující zločiny vůči palestinským civilistům. Pokud autorce na palestinských ženách a dětech záleží, neměla by se podílet na šíření nepravdivých či neověřených informací, jako je výše zmíněný výrok o mučení a znásilňování dětí. Je to jen nedbalost, nebo je text účelově manipulativní? Netuším.
Feminismus vocaď pocaď
Pěkně mě řízla i tahle zvláštně vypíchnutá myšlenka: „Po 7. říjnu mě v prvních dnech možná nejvíc zasáhlo ohlušující ticho feministických kolektivů v Česku i zahraničí, které neodsoudily sexuální násilí vůči izraelským dívkám a ženám.“
Copak autorka četla nějaké odsouzení sexuálního násilí vůči palestinským ženám? O násilí Hamásu vůči Izraelkám se aspoň ve všech médiích psalo a dodnes píše, v Česku to odsoudil snad každý a každá, ale o chování izraelských vojáků vůči palestinským ženám se v českém veřejném prostoru nemluví. Nemá feminismus bojovat za práva všech žen bez rozdílu? Jak jinak tomu rozumět, než že tady autorčina feministická sounáležitost končí? Přitom i palestinské ženy by přátelskou ruku potřebovaly, aby se osmělily, nečelily hrozbám stigmatizace a vůbec kdy promluvily. Jenže, aby mohly svědčit, potřebovaly by prvně přežít, což jim v současné době právě izraelská vláda mírně řečeno znesnadňuje.
Pokud se autorka veřejně hlásí k tomu, že je potomkyně přeživších holocaustu, že si nese trans generační trauma, a zároveň se jeví jako chápavá vůči veškerým minoritám a diverzitě, tak mě překvapuje, že se vědomě a bez rozdílu nepostaví právě za ty slabší, utlačované, marginalizované, kterými přece i její předci nechtěně byli. Udělala to tak řada židovských intelektuálů, umělkyň a členů a členek queer a feministických komunit po celém světě.
„Nevyrostla jsem v židovské komunitě, ale v sekulární rodině a moc jiných židovských rodin jsem neznala. Proto mi uzavřenost židovských komunit byla odjakživa nesrozumitelná a chápala jsem ji jako problematickou. Abyste mohli někomu porozumět, je přece nezbytné, aby se otevřel, myslela jsem si…
Za poslední rok jsem určitému uzavírání se nejenže porozuměla, ale vnímám sama na sobě, že je to i pro mě svého druhu řešení, únik, obrana… Málokde se cítím úplně bezpečně, přijatá a pochopená,“ píše dál Štičková.
Jestli se rodilá Češka židovského původu v Čechách necítí úplně bezpečně, přijatě a pochopeně, neuškodilo by poptat se, jak se zde cítí osoba s palestinským původem. U nás nikoho ani nenapadne pomyslet na možnost, že by se i na takovou ženu mohlo přenést trans generační trauma – ale z Nakby, protože ta se běžně a beztrestně popírá. Postačí ale i jen to, že je Palestinka v Čechách. Jenže to Anna Štičková neudělala, o situaci minorit za svým obzorem zájem neprojevila, protože by jinak nemohla napsat: „Nemizí ani pocit, že našlapuji po minovém poli a musím velmi intenzivně hlídat, co, kde a jak říkat. Stává se z toho rutina, která mi není příjemná a vyčerpává mě,“ aniž by hned nato vyprskla něco ve smyslu: co teprve Palestinky, jak vyčerpané musí být, skrytě naříkající, protože jejich duševní stavy v Čechách málokoho zajímají. Podobná zpověď Palestinky by z půlky musela být kritikou Hamásu, a i tak by pak na sítích schytala šílenou čočku, výhružky a přání smrti…
Nemusíš ale být Palestinka, a dokonce nemusíš být ani jedním nebo jednou z té hrstky muslimů a muslimek, co v Čechách máme, stačí, že kritizuješ současné chování Izraele a už se vezeš. Neustále vysvětluješ, že rozhodně nejsi nácek, že nepodporuješ terorismus, že nejsi antisemitkou ani členkou Hamásu. A nečelíš jen nesmyslným obviněním, ale nezřídka i výhrůžkám. Dostáváš ale také zprávy od přátel i známých, že s tebou souhlasí, že by děti neměly umírat, ale bojí se to vyřknout veřejně, aby nepřišli o práci, aby jejich děti nečelily šikaně ve škole, aby se nedostali „na seznam“. Všichni se musíme hlídat, dáváme pozor, co kde a jak říkáme a neseme zodpovědnost za naše slova i činy. Toto přece nejsou výsady queer Židovky.
Kde se tu vzal Fiala?
Ani já jsem nevolila koalici Spolu, ale musím se pozastavit nad tím, že Anna Štičková píše: Ani jedna z těch vlád mě nemůže reprezentovat – tak jako bych nikdy nevolila Benjamina Netanjahua, nevolila jsem ani koalici Spolu, která má v současné vládě hlavní slovo.
Proč sem zamotává vládu Petra Fialy a co ta má s celým textem společného, opět netuším. Českou vládu bez zřejmého důvodu porovnává s vládou, která se netajila tím, že chce Palestincům v Gaze odepřít potraviny, vodu, elektřinu i palivo, která shodila tuny těch nejdestruktivnějších bomb na území velikosti Prahy, která má na svědomí přes 40 000 mrtvých a 90 procent obyvatel vyhnaných z domovů, s vládou Netanjahua, podle kterého jsou palestinské civilní oběti v Gaze pouze „vedlejší škody“, s vládou premiéra, na nějž Mezinárodní trestní soud v Haagu chystá zatykač. Petr Fiala má s celým textem společného akorát to, že právě jeho vláda stojí pořád a ve všem za tou izraelskou, což ale autorka nemohla mít na mysli, když se v Česku cítí být „vyčleňována z jedné menšiny kvůli své příslušnosti k jiné“ a když má pocit, „jako by se ocitla ve vyhnanství“.
A pak je tu pohlaví… K nenadálé zmínce koalice Spolu ale přece jako argumentace nemůže stačit jen to, že jsou oba premiéři muži. K této dvojici ještě ledabyle přihodí Trumpa a Orbána, a přestože tím ještě vybrousí společnou linku nezpochybnitelné podpory současných masakrů v Gaze, uzavře odstavec tím, že všechny vlivné muže hodí do jednoho patriarchálního pytle, kterému na ženách, menšinách či dětech nezáleží. Já se přitom nemůžu ubránit podobnému pocitu z Anny Štičkové – že ani té na ženách, menšinách a dětech bezvýhradně nezáleží. Přitom já čtenářka s ní musím soucítit, protože jsou to emoce, na které má právo, protože bych mohla schytat nálepku antisemitky. A tohle nedokážu zkousnout, že se oháníme feminismem, rovnoprávností, tolerancí a mírumilovností, zatímco jinde nespravedlnost bezostyšně přehlížíme.
Když jsme si všichni rovni
Intermezzo o česko-syrském básníkovi mi pak připadá zvlášť nešikovně našroubované, jako kdyby se do textu mermomocí snažila alespoň jednou fláknout i islamofobii a čtenáři sdělit, že se přátelí s muslimem. V Česku mi nepřipadá adekvátní srovnávat většinový přístup k muslimské a romské menšině s přístupem k Židům, když tady máme 0,02 procenta muslimů, ale zato také iniciativu, která si říká Islám v ČR nechceme s logem přeškrtnuté mešity, a politická uskupení už deset let získávají hlasy voličů jen díky otevřeně islamofobní rétorice. Nebo když v celorepublikovém výzkumu větu: „Nikdy bych se nekamarádil s…“ třetina dětí doplní, že by se nekamarádila s Romem. Dokáže si někdo představit podobná hesla mířená proti Židům, přeškrtnuté synagogy a děti odmítající kamarádit se s Židy? Antisemitismus bohužel celosvětově roste, to je fakt.
Ze všeho nejvíc ale bobtná antisionismus, což se chybně, ale často i účelově zaměňuje. V případě antisionismu by bylo na místě zeptat se, čím je to způsobené a vzít v potaz, že když jeden národ právě masakruje národ jiný, tak ho, i když s tím nemusíme souhlasit, určité procento celosvětové populace začne nenávidět. Nikoho přece nezarazí, že v posledních dvou letech vzrostla vlna rusofobie. Věřím ale, že v autorkou zmíněných kruzích bude apriorní vymezování se vůči celým národům a etnikům opravdu výjimečnou reakcí.
A pak jsou tu palestinské vlajky. Proč vlajou společně s tou duhovou?
„Možná je načase se zamyslet, jestli se náhodou takový přístup nemůže dotknout nejen Židovek nebo Izraelců, ale možná i Palestinek a Palestinců, jejichž symbol je využíván za účelem bezohledné ,sounáležitosti‘ na úkor jiných, jak na to ostatně někteří palestinští či iránští influenceři a influencerky upozorňují na sociálních sítích.“
Nerozumím, čím autorku vlajka ohrožuje, ani jak je využívána na úkor jiných. Má stejný pocit i z na úřadech vyvěšených izraelských a ukrajinských vlajek? Možná lidi mávají palestinskými vlajkami proto, že právě na rozdíl od těch ukrajinských a izraelských, solidaritu s palestinskými oběťmi můžou v České republice hledat leda tak u výjimečně se mihnoucí kefíji a to většinou mezi turisty na Staromáku. Možná proto, že naše vláda i velká část spoluobčanů bezvýhradně podporuje nynější postup Izraele, že v OSN hlasujeme proti humanitárnímu příměří, že jsme zablokovali výzvu EU k příměří v Libanonu a že se na sociálních sítích otevřeně obhajuje vraždění dětí s odůvodněním, že tak předejdeme tomu, aby z nich vyrostli teroristi.
Možná, že se někteří, kteří nesouhlasí s tímto slepě protipalestinským nahlížením na nynější situaci, zdráhají projevit svůj nesouhlas s českou jednoznačně proizraelskou kotlinou, a tak se osmělí právě v té skupině, kterou vnímají jako vstřícnou k rozmanitosti. Možná je ani nenapadne, že se zrovna v takové inkluzivní komunitě najde osoba, které se dotkne vztyčená palestinská vlajka jen proto, že je sama Židovka. Proti tomuto spojení se z řad Palestinců a Íránců obvykle staví islámští konzervativci, kterým vadí právě spojení s duhovou vlajkou.
K pejorativnímu výrazu „virtue signalling“ v souvislosti s Palestinou, se radši ani nebudu vyjadřovat, jen si zkouším představit, že by tenhle výraz někdo použil ve spojitosti s vlajkou Izraele, obzvlášť někdy čerstvě po 7. říjnu…
Separace může být i dobrovolná
„Některé přátelské a podpůrné sítě se mi v posledním roce rozpadly. Pojí se s tím i skutečnost, že hodně feministických a queer kolektivů a míst, které mi byly samozřejmým blízkým prostorem, už najednou přátelské nejsou. Být vyčleňována z jedné menšiny kvůli své příslušnosti k jiné je pro mě nová bizarní zkušenost.“
Každý odstavec textu Být Židovkou a queer po 7. říjnu nutně vznáší zcela logickou otázku: Není spíš možné, že je autorka z některých skupin vyčleňovaná ne kvůli své příslušnosti k etniku, ale kvůli svým názorům? A abych byla ještě přesnější: Není to spíš tak, že se z těch skupin Anna Štičková vyčleňuje sama a dobrovolně? Stěžuje si, že určité skupiny a kolektivy poslední rok k ní nejsou přátelské, ale nepodloží to argumenty či příklady, nýbrž několikrát zmíní, že jí nikdo nic neřekl, že jde o pocit, o instinkt a spolehnutí se na geneticky přenášené následky traumatu holokaustu. Nepochybuji, že jsou autorčiny pocity reálné, ale jsou také relevantní? Stačí k tomu, aby komunity známé svými otevřenými a inkluzivními postoji podezírala z vyčleňování přátel jen na základě toho, že patří k židovské menšině? Možná jsem naivní, ale tomu nemůžu uvěřit. Pokud je ale pro autorku zásadním problémem, že se na feministické nebo queer akci objeví vlajka území v danou chvíli devastovaného na padrť i díky naší podpoře agresora, a to je jediný konkrétně uvedený příklad jakéhosi sporu, tak to už spíš vypovídá něco o jejích postojích a jejích předsudcích. Podle sebe soudím tebe, ale přece k obvinění druhého nestačí.
Související článek:
Nebudu zabředávat do vlastní válečné zkušenosti, která by měla ospravedlnit, proč mi tak vadí, že i v takové osobní zpovědi postrádám konkrétní zmínku o zločinech páchaných na Palestinkách a Palestincích. Ne, pokud si zakládáme na lidských právech, na spravedlnosti a solidaritě s trpícími bez rozdílu, tak nesejde na tom, jaká traumata jsme zdědili, lidskost a soucit nejsou přímo úměrné s horory, které jsme zažili, schopnost empatie vůči umírajícím dětem jiného náboženství a barvy pleti není pohlavím ani genderem definovaná.
Chápu, že příslušníci etnik zapojených do válečných konfliktů zažívají těžko popsatelné mentální vysílení, i když jsou zrovna na jiném území a v bezpečí. Sama jsem to zažila. Nezřídka se v nás kloubí a perou hlasy předků a národnostního dědictví se snahou o objektivitu a morální nahlížení na činy, do kterých jsou zapojeni naši blízcí, a leckdy i rodinní příslušníci. Přála bych si, abychom se častěji dokázali odstřihnout od zděděných a naučených vzorců i na úkor toho, že to bude znamenat, že zločiny našeho národa, etnika, kmene i nejbližšího příbuzenstva bezlítostně odsoudíme.
Mrzí mě, že Anna Štičková trpí, že si připadá vyloučeně, že se z toho zřejmě i psychicky hroutí, jenže jsem také marně hledala empatii vůči druhým a touhu pokroucené vztahy narovnat. Autorka překvapivě nenabídne ani škvíru vstřícnosti, místo toho každým odstavcem prostor k diskuzi zaplácne dalším čerstvě namíchnutým betonem a zeď jen roste a je pevnější. Všichni jsme 7. říjnem zasaženi, všichni nějak strádáme, tak možná není nutné vymezovat se proti donedávna blízkým skupinám a přátelům, ale zkusit se spolčit, tahat za jeden provaz a dožadovat se spravedlnosti pro všechny bez ohledu na barvy jejich vlajek.
Autorka je spisovatelka bosenského původu. Od roku 1993 žije v Praze, kam se svou rodinou utekla před válkou v bývalé Jugoslávii.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás