Mladší bratr mého pradědečka, žatecký rabín Simon Stern (1856–1930), napsal dva roky po vydání Herzlova Státu Židů (1896) jeho autorovi dopis, v němž napadal projekt proměny Židů v teritoriální národ, jenž se po osmnácti stoletích rozptýlení chce vrátit do biblické vlasti. Jménem snu, jehož uskutečnění je značně nejisté, měl Herzl ohrozit výdobytky dosavadní židovské asimilace: tam, kde k tomu od počátku 19. století dostávali Židé příležitost v podobě nabídky občanské emancipace, přestávali být „cizinci“ a stávali se „našinci“ – příslušníky formujících se národů moderní Evropy. Herzlova rezignace na národní asimilaci Židů, jež nevylučovala udržení náboženské části jejich identity, byla podnícena nástupem antisemitismu, který stavěl již asimilované evropské Židy znovu do pozice cizinců – příslušníků orientální, neevropské rasy.
Komunisté, kteří měli na svém štítě osvobození práce, proměnili po svém nástupu k moci miliony pracujících v otroky v táborech Gulagu. Sionisté, kteří měli na svém štítě rovnost židovského národa s ostatními, udržují již po několik generací Palestince v nerovném postavení.
Ve své knize Herzl toto vyloučení přijal, nepodepřel ho však poukazem k semitské rase, ale k židovské národnosti. Podle Sterna tím obětoval bezpečí získané dosavadní integrací Židů do evropských národů, aniž by jim dal jistotu, že tato ztráta bude vyvážena bezpečím jejich vlastního státu: „Co když by stát Židů nevznikl a jediným efektem by bylo, že jsme se prohlásili za cizince? Byli bychom vzdali emancipaci, ale odměna, kvůli které bychom to udělali, by zůstala nedosažitelná (…) Jak můžete ochránit Židy před tím, aby je nepostihlo neštěstí, kdyby se mělo ukázat – což je přece možné –, že stát zůstane snem krásných duší?“
Zklamáni liberalismem
Svou výtku na adresu rodícího se sionismu formuloval Stern na konci 19. století ze stanoviště sebevědomého liberalismu té generace středoevropských židovských intelektuálů, jimž se podařilo proměnit z nositelů tradičního židovství, vykázaného na okraj křesťanských společností, v nositele německé vysoké kultury. On i můj pradědeček Maximilian (1844–1908; v letech 1883–1908 rabín Třeště, Telče a Batelova) se narodili v židovské čtvrti Nového Mesta nad Váhom, oběma se však podařilo získat doktorát z filosofie na německých univerzitách, jednomu v Praze, druhému v Halle. Náboženská reforma jim umožnila považovat jejich judaismus za slučitelný s jejich příslušností k německému národu a jeho vysoké kultuře, kterou – ve stopách Goetheho a Schillera – považovali za vtělení univerzalistických ideálů osvícenského humanismu.
Jejich důvěra v německý liberalismus se však v důsledku nástupu antisemitismu do středoevropské politiky přelomu 19. a 20. století začala otřásat v základech. Aniž by se stali sionisty, oba bratři se k Herzlovu projektu začali stavět s pochopením. Maximilian publikoval příležitostné recenze v jeho časopisu Die Welt a Simon napsal roku 1907 důležitou esej do časopisu pražských německých sionistů Selbstwehr. Uznal v ní, že liberalismus, jejž jeho generace ve svém mládí přijala jako vznešenou a humanistickou doktrínu, zdegeneroval do obhajoby šosáckého oportunismu a neumožňuje tak příslušníkům následujících židovských generací realizovat jejich idealistické aspirace. Nebylo tedy divu, že je přitahoval sionismus. Svou vizí národního obrození jim dával příležitost překročit materialistický horizont měšťácké každodennosti a obdařit smyslem jejich životy. Maximilian se již před nástupem sionismu otevřel také druhé alternativě hroutícího se liberalismu, kterou představoval socialismus. Ve veřejné přednášce přednesené v Praze roku 1884 (a vydané také tiskem) podepřel tento svůj postoj tvrzením, že socialistická vize spravedlivé společnosti není vzdálená ideálu vtělenému do Tóry a hlásanému proroky.
Pražský sionismus období před první světovou válkou, s nímž byl v kontaktu Simon, i rakouská sociální demokracie téže doby, blízká Maximilianovi, si navzdory ambici překonat liberalismus přesunutím důrazu z egoismu jednotlivce k solidaritě s kolektivem (jednou s utlačovaným národem, podruhé s vykořisťovanou třídou) udržovaly jisté liberální rysy, jako je smysl pro osobní svobodu a důležitost vzdělání (Bildung) či skepse k víře v samospasitelnost politického násilí. „Velká válka“ však umírněnou kritiku liberalismu, kterou dva bratři předali svým dětem, některé z nich radikalizovala. Mého dědečka Immanuela (1882–1960) a jeho bratra Viktora (1885–1958) proměnily její zákopy ze sociálních demokratů v komunisty.
Komunismus a sionismus
Podobná radikalizace proběhla i v sionismu. Významní představitelé jeho středoevropské varianty, jako například pražský rodák Hugo Bergmann (1883–1975), obhajovali domluvu s Araby o sdílení Palestiny jako společné vlasti v rámci jednoho státu dvou národů. Přívrženci této vize (jejímž hlavním mluvčím byl Bergmannův mentor Martin Buber) však byli rychle odstaveni na druhou kolej východoevropským křídlem sionismu. Jeho vůdce David Ben Gurion přijal během třicátých let za svůj cíl zřízení exkluzivně židovského státu v Palestině i s vědomím toho, že ho nebude možné dosáhnout jinak než násilnou konfrontací s Araby a jejich „odsunem“.
V poslední třetině minulého století zažily komunismus i sionismus pokusy o reformu, které je chtěly znovu napojit na jejich humanistické počátky. V obou případech byly poraženy. Ve zpětném pohledu lze říci, že tanky Varšavské smlouvy nerozdrtily v srpnu 1968 jen pražské jaro, ale i samotnou ideu komunismu. Vražda izraelského premiéra Jicchaka Rabina židovským náboženským fašistou Jigalem Amirem v listopadu 1995 – poté, co Rabin učinil první kroky k vyjednanému sdílení Palestiny s jejími domorodými obyvateli – zase otevřela izraelské pravici cestu k nastolení hegemonie. V minulých třiceti letech se jí podařilo definitivně pohřbít humanistickou verzi sionismu podobně, jako se brežněvovským neostalinistům po rozdrcení pražského jara podařilo pohřbít humanistickou verzi sovětského socialismu.
Příběhy obou hnutí jsou tragické: svým uskutečňováním popřela sama sebe. Komunisté, kteří měli na svém štítě osvobození práce, proměnili po svém nástupu k moci miliony pracujících v otroky v táborech Gulagu. Sionisté, kteří měli na svém štítě rovnost židovského národa s ostatními, udržují již po několik generací Palestince v nerovném postavení. Obě hnutí se spoléhala více na donucování než na přesvědčování a politickou dohodu. Po svých vítězstvích začala používat brutální násilí proti všem, kteří jim stáli v cestě, ať již se jednalo o jiné třídy (kapitalisty, kulaky, buržoazní inteligenci atd.), nebo o jiný národ.
Obě selhala v naplnění svých nejdůležitějších cílů: komunismus v budování sociálně spravedlivé společnosti, sionismus v ochraně Židů před antisemitismem. Přistoupila-li velká část světového židovstva po hrůzách Šoa na to, že jedinou zárukou bezpečnosti Židů může být napříště pouze židovský stát, masakr 1200 izraelských Židů Hamásem ze 7. října 2023 doložil, že Izrael je pro Židy méně bezpečným místem než země, v nichž zůstali žít v rozptýlení. Vyvrátil-li tento zločin zdůvodnění existence židovského státu, pak masakrování Palestinců v Gaze jménem Židů v uplynulých dvanácti měsících spustilo globální vlnu antisemitismu, která začíná ohrožovat i bezpečí těch Židů, kteří žijí jinde než v Izraeli.
Cizinci ve svých zemích
Na rozdíl od toho, čeho se obával před sto dvaceti šesti lety bratr mého pradědečka, není jejich bezpečnost ohrožena proto, že by se prohlásili za jiný národ a pak se jim nepodařilo ustavit vlastní stát, ale z opačného důvodu. Stát, jenž má zajišťovat jejich bezpečnost, existuje, ale místo kýženého cíle dosahuje jeho opaku. Nejenže není s to zajistit větší bezpečí Židům, kteří se v něm usadili, ale jeho jednání začíná ohrožovat i bezpečí těch, kteří zůstali v diaspoře: neprávem obviňováni ze zločinů, jichž se jejich jménem dopouští jejich „našinci“ včele s Netanjahuem, stávají se ve svých vlastních zemích znova „cizinci“.
V poslední čtvrtině 19. století byl nárůst antisemitismu symptomem troskotání individuální emancipace Židů, jež jim měla zajistit rovnost s ostatními lidmi prostřednictvím občanské integrace v národních státech, v nichž žili. Na toto troskotání odpověděl Herzl projektem jejich kolektivní emancipace, jež měla nastolit jejich rovnost s ostatními národy zřízením jejich vlastního státu. Současné vzedmutí antisemitismu je symptomem ztroskotání tohoto druhého pokusu o emancipaci.
Poslední dějství komunistické tragédie, které představovaly Gorbačovova perestrojka a sametové revoluce v zemích sovětského bloku na konci osmdesátých let minulého století, vzbuzovalo naděje na lepší budoucnost. Poslední dějství sionistické tragédie má opačný účinek. Představa nelidského utrpení, jímž si již dvanáct měsíců musí procházet židovští rukojmí zadržovaní v Gaze, a pohled na masové týrání dvou milionů jejích arabských obyvatel nás nemohou než uvrhat do zoufalství. Máme-li si udržet alespoň jiskérku naděje, že spolu Izraelci a Palestinci, Židé a Arabové, muslimové a křesťané, Evropané a Neevropané někdy budou schopni žít v míru a vzájemném respektu, musíme začít tím, že řekneme ne jak hrůzné dehumanizaci zabíjených a týraných obyvatel Gazy, tak navracejícímu se antisemitismu.
Autor je politolog; sionismu, komunismu a dalším židovským odpovědím na nástup antisemitismu na konci 19. století věnoval své poslední knihy Mezi Davidovou a rudou hvězdou a Dekadence a obrození.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás