Když projíždíte kolem benzinových stanic v Teplicích, jsou všechny plné kamionů s nápisem Stebal. Na to, že to nejsou velké benzinky na dálnici, je tam těch kamionů pozoruhodně mnoho. Viděla jsem je tolikrát, když jsem kolem nich jela, ale nenapadlo mě, jaký příběh se za tím skrývá. Před čtrnácti dny mi zavolala Lucie Beyerová, která v Teplicích založila a vede Centrum humanitární pomoci. Zabývá se pomocí ukrajinským uprchlíkům. A vyprávěla mi, že v těch kamionech žijí řidiči firmy Stebal logistic, z velké části Ukrajinci, kteří od února nedostali výplatu. Někteří už nemají peníze ani na ubytovnu, a tak žijí v kamionech. Domluvily jsme se, že přijedu v podvečer a že se půjdeme za řidiči podívat. O situaci řidičů už vyšel článek na Seznamu a přijela i Česká televize, aby o nich udělala reportáž, ale situace se nelepší a řidiči už ani nemají co jíst. Lucie jim zprostředkovává právní pomoc, a protože mají i hlad, snaží se jim shánět i jídlo.
Muži na ubytovně jsou rozčilení a zoufalí. Ukazují mi facebookový profil jedné ze zaměstnankyň ve vedení Stebalu, která měla mezi fotkami mercedes, který si podle řidičů nedávno pořídila.
Někteří řidiči podávají výpovědi, protože si chtějí najít jinou práci, jenže tím přicházejí o možnost bydlet v kamionu. A protože už nemají žádnou hotovost, dostávají se do neřešitelných problémů. Někteří se snaží vrátit zpátky na Ukrajinu. Takhle už odjel minulý týden muž, který si prací u Stebalu vydělával na onkologickou léčbu své manželky, která je na Ukrajině. Po měsících čekání na výplatu to vzdal a jel za svou ženou, aby byl aspoň s ní, když už nemá peníze na léčbu.
To by se v Evropě nestalo
Cestou na první parkoviště mi Lucie vypráví, že jednoho z řidičů opustila manželka, která mu nevěřila, že nedostává výplatu. Muž se zhroutil, začal pít, ležel týden v kamionu, a nakonec ho odvezla záchranka s proleženinami. Přijíždíme na benzinovou stanici, kde stojí ten jeho i několik dalších kamionů. V jednom z nich bydlí Sergej, asi padesátiletý muž, otec šesti dětí, který nám vypráví, jak se jeho kolega zhroutil. „Nedivím se, že mu manželka nechtěla věřit, že nedostává peníze, moje žena mi to taky nechtěla věřit, musel jsem jí poslat výpisy z účtů, říkala mi, vždyť jsi v Evropě, to není možný, že by se tam stalo něco takovýho a nikdo to neřešil.“
Se Sergejem přecházíme silnici na odstavné parkoviště, které je naproti. Tam stojí také několik kamionů s nápisem Stebal a čtyři muži si tam v provizorní kuchyňce, kterou si vytvořili v jednom z kamionů, vaří večeři. Jídla nemají mnoho, ale nabízejí nám, abychom se s nimi s Lucií najedly a vtipkují, že se jedná o rybu z Ukrajiny. Ukazují nám, jak se v kamionech zařídili. Vedle toho s „kuchyní“ je „koupelna“, tedy kamion, ve kterém si přivázali barel, tak aby se pod ním mohli mýt. Jsou zoufalí, ale milí a s Lucií řeší, jaký postup zvolit. Všem je kolem padesáti let a vyprávějí, jaké peripetie si s firmou zažívají. Nejde jen o to, že nedostávají výplatu, ale když odjedou s nákladem do zahraničí, stává se, že karta, na které mají být peníze na nákup dieselu, nefunguje. Potom se stane, že za hranicemi uvíznou. Firma je vyšle bez peněz, dá jim třeba sto eur na jídlo a oni se tak ocitnou někde ve Španělsku na parkovišti a nevědí, jak se dostat zpátky. V tuto chvíli už nemají nic, nemají ani na ubytovnu, bydlí tedy na parkovišti.
Ptám se Olega, jednoho z řidičů, jak to je s výkazy, které prý nedodali firmě, jak uvedl její jednatel Kamil Kasan v článku pro Seznam. Oleg nás vede ke své kabině a vytahuje sešit, kde je pečlivě všechno zapsáno a pak nám ukazuje v telefonu, jak si ofotil, že jim podklady z cest dodal. „Všechno si zaznamenávám a dokumentuju,“ vysvětluje. „Do konce června navíc fungoval systém, díky kterému na centrále přesně věděli, co právě děláme, kde jsme, jestli stojíme nebo jedeme,“ vysvětluje, proč je argument s nedodanými podklady jen výmluvou. Když se Olega ptám, jestli mu mám změnit jméno, říká. že ne. „Já už nemám, co ztratit,“ směje se hořce.
Později přejíždíme na další benzinku v Teplicích. Tam se potkáváme s mužem, který umí docela slušně česky. Už před válkou tu totiž pracoval. Když válka začala, šel na frontu. Po mnohačetných zraněních, schází mu například ucho a má v těle implantáty, se nějakou dobu léčil, ale zdravotně už nebyl způsobilý, aby se do armády vrátil. Odjel tedy vydělávat zpět do Česka. Právě se vrátil z Německa a nevěděl nic o tom, že se mezitím řidiči rozhodli své mzdy vymáhat. „V Německu jsem potkal nějakého Inda, který řídil kamion Stebalu a ten neměl vůbec nic, ani vodu neměl, tak jsem mu dal vodu, udělal mu čaj,“ vypráví nám. Sám přemýšlí, že by šel pracovat jinam, rád by řídil dálkové autobusy.
Tři bratři z Kazachstánu
Další den se v podvečer vydáváme na ubytovnu, kde bydlí řidiči, kteří jsou schopni za ni zaplatit. Na chodbě v prvním patře se setkáváme s patnácti řidiči, většinou Ukrajinci, a začínáme si s nimi postupně povídat o jejich situaci. První z nich je z Kazachstánu, pětatřicetiletý Alibek, který přijel do Česka se svými dvěma bratry a všichni tři se nechali zaměstnat u firmy Stebal. Firma je zaměstnala v dubnu, tedy v době, kdy už měla problém s vyplácením mezd, přičemž muži jsou tu na zaměstnaneckou kartu. To znamená, že prvního půl roku nesmějí měnit zaměstnání. Alibek nedostal ještě žádnou výplatu. Skládá se na něj rodina a přátelé. Za jednu noc na ubytovně platí 230 korun. Jeho o pět let starší bratr odjel s kamionem Stebal do Francie a tam neměl na kartě peníze na to, aby zaplatil diesel na cestu zpátky. Měsíc čekal, jestli se situace nějak nevyřeší, a teď se snaží dostat zpátky po své ose, teď už je v Belgii, ale kamion nechal ve Francii. Pomoc mu slíbil jiný řidič kamionu, který má jet přes Česko a vezme ho s sebou. Mladší bratr takto zůstal v Turecku, a nakonec tam kamion také nechal a vrátil se po vlastní ose do Kazachstánu.
Řidiči pak vyprávějí své příběhy, jak někde zůstali bez peněz, a Michael vypráví, že už tu pracuje třetím rokem a vždy byly nějaké problémy a zpoždění, takže si mysleli, že podobně jako v minulých letech peníze nakonec dostanou. Ale v minulosti už se stalo, že kvůli zpoždění, které vzniklo tak, že karta, kterou měli diesel platit, nefungovala, a tak se zdrželi. Jenže tím pádem jim přestalo platit předplatné mýtného na dálnici a on dostal v Belgii postupně dvě pokuty. Ty ho nechala firma uhradit z jeho vlastních peněz, ale když potom znova projížděl Belgií, chytla ho policie a ukazovala mu, že nemá zaplacenou pokutu. On telefonoval do Stebalu, co to má znamenat, když přece pokuty uhradil Stebalu, a tam mu tvrdili, že pokuta je zaplacená. „Ale já jsem jasně viděl, jak mi belgická policie ukazuje, že to zaplacené není.“
Z vyprávění řidičů vyplývá, že firma se potýká s nějakými problémy, minimálně na úrovni nefunkčního managementu. Množství řidičů, kteří se nemohou dostat zpátky do Česka, protože nemají peníze a přežívají na benzinových pumpách po Evropě, se zvyšuje. Řidiči podepisují hmotnou odpovědnost za kamion, a proto se snaží ho neopouštět. V poslední době ale někteří své kamiony nechali stát a dostali se domů jinak. Zpátky domů jim pomáhají i konkurenční firmy, které zde ucítily příležitost získat řidiče. S jedním zástupcem takové firmy mluvím další den a ten mi potvrzuje, že skutečně vyjíždějí, aby zachránili řidiče Stebalu třeba z Itálie nebo i z dalších zemí.
Muži na ubytovně jsou rozčilení a zoufalí. Ukazují mi facebookový profil jedné ze zaměstnankyň ve vedení Stebalu, která měla mezi fotkami mercedes, který si podle řidičů nedávno pořídila. „Ať prodají mercedesy!“ říkají chlapi znechuceně. „Nebo ať prodají nějaké kamiony a dají nám peníze,“ dodávají další.
Co zmůže úřad práce
Řidiči se obracejí na úřad práce, který v takovém případě nejprve zjišťuje, zda je zde takový člověk na základě pracovního víza, anebo s dočasnou ochranou. „Pokud jsou tu delší dobu na základě pracovního víza, vztahují se na ně dávky nepojistných systému, například podpora v nezaměstnanosti v případě, že člověk o zaměstnání přijde. Pokud jsou tu pod dočasnou ochranou, tak se na ně tyto dávky nevztahují, je tam dávka humanitární pomoci a dávka mimořádné okamžité pomoci, pokud se ten člověk ocitne v ohrožení života,“ vysvětluje Martina Bečvářová, ředitelka krajské pobočky Úřadu práce v Ústí nad Labem. Humanitární dávka jsou 4 000 měsíčně, ale takový člověk nesmí mít peníze na účtu. Firma Stebal některým řidičům nějaké peníze poslala, byť to byly nízké částky. „Řidiči si také mezi sebou vypomáhají a přeposílají si peníze, kdo zrovna co má, a tím ztrácejí na dávku nárok,“ vysvětluje Bečvářová. Částka mimořádné okamžité pomoci může být vyplacena maximálně do dvounásobku životního minima, které je aktuálně 4 860 korun.
Úřad práce může v podobných případech také vyplácet náhradu mezd, ale pouze v případě, že je firma v insolvenčním řízení. Někteří řidiči podali návrh na insolvenci k soudu, ten ale insolvenční návrh odmítl s odůvodněním, že podle účetní závěrky v roce 2022 je firma v plusu a je schopna plnit své závazky.
Martina Bečvářová se v pondělí sešla s jednatelem firmy Stebal Kamilem Kasanem a ten jí slíbil, že do konce srpna dlužné mzdy uhradí. Ve čtvrtek se také díky mediaci úřadu práce firma měla sejít s některými řidiči k jednání, to ale nakonec nevedlo k žádnému výsledku. Podle řidičů s nimi zástupci firmy odmítli jednat, protože na ně zavolali novináře.
Past zaměstnaneckých karet
Podle sociální pracovnice Lucie Fraňkové, která řidičům také poskytuje poradenství a pomáhá jim v jejich nelehké situaci, žijí její klienti ve strašných podmínkách. „Nejvíc mi vadí, že se to týká lidí se zaměstnaneckými kartami, kteří mají omezený pobyt na našem území. Když sem přijede cizinec na tento typ pobytu se zaměstnaneckou kartou, prvních šest měsíců nesmí změnit zaměstnavatele. Pokud ho vyloženě firma nepropustí, tak ti lidé nemají možnost podat výpověď a jít jinam. Tato skupina mě trápí nejvíc, týká se to například Indů. Ty začala firma zaměstnávat, protože jsou nejvíc ohroženi, ti Indové ani nechtějí tu situaci řešit, protože se bojí, že přijdou o tu kartu. Vadí mi, že si sem vozí cizince a pak se k nim chovají takto,“ říká Lucie Fraňková.
V případě, že se člověk se zaměstnaneckou kartou dostane přes šest měsíců, může sice podat výpověď, ale dalších třicet dní musí čekat, než mu ministerstvo vnitra schválí nástup do nového zaměstnání. To znamená dalších třicet dní bez příjmu. A pokud pak dá výpověď a do šedesáti dní si nenajde novou práci, přijde o zaměstnaneckou kartu a musí odjet. Sociální pracovnice Lucie Fraňková má v databázi asi sto zaměstnanců Stebalu. Z toho je asi patnáct Kazachů se zaměstnaneckou kartou, několik Indů a zbytek jsou Ukrajinci, z nichž má zhruba pětačtyřicet dočasnou ochranu a pětatřicet z nich je tu také na zaměstnanecké karty. Stebal měl podle účetní závěrky z roku 2022 celkově 319 zaměstnanců. Všichni, kdo se snaží zaměstnancům Stebalu pomáhat, odhadují, že číslo postižených nevyplácením mzdy je určitě vyšší.
Související článek:
Lucie Fraňková pomáhala svým klientům podat návrh na insolvenci. „Nám nešlo o to, abychom firmu poškodili, insolvenční návrh jsme dali proto, že jsme chtěli, aby si mohli zaměstnanci požádat na úřadu práce o náhradu mzdy. Ta je stanovena do nějaké výše a vyplácí se jen tři měsíce zpětně. Nedostali by sice diety, cesťáky a podobně, ale dostali by alespoň základní mzdu,“ vysvětluje sociální pracovnice s tím, že vypočítali, že by dostali za ty tři měsíce něco mezi padesáti a sedmdesáti tisíci. „Což pro ty lidi je aspoň něco, uklidnili by se, měli by co jíst, mohli by si zaplatit bydlení, poslat nějaké peníze domů a pak by mohli začít podnikat další kroky, jako je vymáhání mezd v občanskoprávním sporu,“ vysvětluje sociální pracovnice. Občanskoprávní spor totiž stojí peníze, které řidiči v tuto chvíli nemají. „To byl cíl insolvenčního návrhu. Podali jsme dva, ale oba byli odmítnuté,“ popisuje. Teď budou podávat odvolání, ale protože podle účetní závěrky má firma aktiva ve výši přes 154 milionů a její závazky vůči věřitelům nejsou ani z poloviny tak vysoké jako jsou ta aktiva, nemůže být insolventní a není tedy moc velká šance, že by s návrhem uspěli.
Řešení tak spočívá v občanskoprávním sporu. Jenže řidič, kterému Stebal dluží 200 000 korun, by musel uhradit poplatek soudu ve výši pěti procent žalované částky. Takže by musel zaplatit deset tisíc, aby to soud vůbec začal řešit. Další náklady jsou na advokáta. Tato cesta se jeví pro lidi bez prostředků, kteří mají aktuálně akorát dluhy, jako velmi neschůdná. Řidiči proto začínají propadat zoufalství, což ukazuje i incident, kdy se jeden z řidičů vydal minulý týden na centrálu s lahví benzínu a podle svých slov se chtěl upálit. Podle zástupců firmy Stebal se naopak snažil podpálit sídlo firmy. O incidentu informovaly Seznam zprávy.
Firma nekomunikuje
Poté, co jsem získala z různých zdrojů informace, se snažím dovolat jednateli firmy Kamilu Kasanovi. Ten v minulosti poskytl vyjádření pro Seznam Zprávy, ve kterém tvrdil, že své zaměstnance nevyplácí, protože mu nedodávají podklady pro vyúčtování. „Musejí dodat vyúčtování a to nechtějí. Začali vyhrožovat, že když jim nedáme peníze, tak zavolají televizi a že to dají do zpráv. A to se děje,“ uvedl Kamil Kasan pro Seznam počátkem července.
Kamil Kasan telefon nezvedl, napsala jsem mu tedy esemesku, že bych se ho ráda zeptala na okolnosti vyplácení mezd ve firmě Stebal. Odpověděl mi, že mám zaslat otázky k dané záležitosti. Zeptala jsem se tedy napřímo, proč nevyplácí svým zaměstnancům mzdy, a dala mu možnost odpovědět e-mailem. Odpověď do uzávěrky textu nepřišla žádná. Paralelně se mnou se ho snažil kontaktovat Petr Švihel ze Seznamu. Hlavním „výsledkem“ tak je, že se ve čtvrtek večer řidiči kamionů, podle toho, co sami říkají, dozvěděli, že neměli kontaktovat média a že proto jim firma nadále nebude vycházet vstříc.
Bezvýchodnost celé situace poněkud zlepšují zejména tři momenty. Jednak aktivita obou žen, které se obě jmenují Lucie a snaží se lidem v této situaci pomáhat. Lucie Beyerová mi dnes v pátek asi v pět hodin ráno odpověděla na esemesku a pak mi psala, že dnes bude ukecávat Kaufland a Billu, aby dodaly nějaké jídlo, které by jinak šlo na odpis. Tímto způsobem se už řadu týdnů snaží shánět peníze na jídlo, jídlo samotné z obchodů, na cesty domů a také na právní pomoc. Den co den vyvíjí aktivitu, snaží se dodávat řidičům trochu naděje a zároveň plnit jejich žaludky.
Ocenila jsem i to, že se ředitelka úřadu práce Martina Bečvářová skutečně snaží pomáhat, byť jsou samozřejmě její možnosti zákonem omezené. A v neposlední řadě je dojemná solidarita samotných řidičů, kteří si vzájemně pomáhají a půjčují peníze. A aby toho nebylo málo, psala mi dnes ráno Lucka Beyerová i jak to dopadlo s mužem, kterého museli odvézt do nemocnice. Ještě nějakou chvíli byl úplně vyřízený a v depresi, že přišel o ženu a jeho život je v troskách. Humanitární centrum Teplice mu pomohlo ale sehnat peníze na cestu domů a poskytli mu také psychologickou pomoc. Díky tomu se dal dohromady, povedlo se mu manželce vysvětlit, že to nebyla jeho chyba, že peníze nikde neprošustroval, ale skutečně nedostal od února zaplaceno, a ona ho vzala k sobě zpátky. V tuto chvíli už je s ní a se svou dcerou.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás