Jan Bělíček
Co jiného si na dovolenou přibalit než literární trans road trip ze Spojených států. Takovou knihu totiž nedávno vydalo nakladatelství conQueer v překladu Magdaleny Musichiny. Román Nevada americké spisovatelky Imogen Binnie získal od svého vydání před dekádou takřka kultovní status. Popisuje dnes už trochu vzdálený svět internetu nulté dekády. Tedy svět MySpace, blogů a literárních auditek, ve kterých si trans lidé poprvé bez stylizace a příkras vzájemně sdíleli své životní zkušenosti. Hlavní postava Marie hraje v této trans blogosféře zásadní roli a skrze ni částečně promlouvá také autobiografický příběh samotné Imogen Binnie. Tato próza do velké míry převrací celou řadu klišé, které si většinová společnost o trans lidech tvořila. Namísto postavy drag queen do centra své knihy autorka umístila intelektuální anarchistku Marii, jíž se zhroutí dosavadní život v New Yorku a vydává se s desítkami gramů heroinu na road trip na západní břeh Spojených států. V nevadské poušti potkává dvacetiletého Jamese Hansona, kterému chce usnadnit přijetí jeho trans identity. Nic ale nejde podle plánu.
Eva Klíčová
Je to už dva roky stará věc, ale nadšeně teď čtu Status and Culture Davida W. Marxe – v češtině nedávno vyšla kniha o pravidlech vkusu, která jde sice správným směrem, ale moc mě na rozdíl od té Marxovy nesaturovala – podrobněji snad brzy na Alarmu. Jako něco přece jen vhodnějšího do houpací sítě pak doporučuji sarkastickou temnou vztahovku Pod sluncem Turína Ivany Dobrakovové, která nedávno vyšla i v češtině. A co by to bylo za vyvážený mix tipů bez poezie, tak jen připomínám, že vyšly nové sbírky Iryny Zahladko Jak se líčit v nemoci a Michala Tallo Všetko je v poriadku, všade je láska. A pokud máte pocit, že název Tallovy sbírky je příliš krutý ve vztahu k realitě, tak pro chvilky nejhlubší politicko-společenské frustrace doporučuji Umění řezničiny od Američanky Lindsey Fitzharris. Líčení vzniku moderní chirurgie v éře viktoriánské Anglie, kdy se s anestezií teprve experimentovalo, neexistovala antibiotika a do špitálů se chodilo spíše trpět a umírat, člověka přeci jen trochu smiřuje se současností. A přestože klimatický kolaps je na rozdíl od nějakých nepovedených amputací podstatně komplexnější problém, tak kniha mimo jiné ukazuje, že boj vědy s jejím popíračstvím je zřejmě jednou z konstant moderní civilizace – a zatím spíše vítězný.
Saša Uhlová
Útlá publikace Jestli mám zemřít, ať je to příběh je složená z rodinných příběhů lidí, kteří mají kořeny v Palestině, a příspěvků českých Židů, kteří zprostředkovávají svůj vztah k tomu, čemu v Česku říkáme izraelsko-palestinský konflikt. Doplněná je také o pohled lidí, kteří se tématem roky zabývají. Je to kniha, kterou byste si měli přečíst a pak ji půjčovat dál. Určitě se stejně jako já potýkáte posledního tři čtvrtě roku s tím, že se potkáváte s hrází nepochopení, když se snažíte vysvětlit, že není v pořádku, aby někde umírali za strašných podmínek lidé a naše společnost tomu tleskala. Kniha, kterou dala dohromady editorka Tereza Langrová, má potenciál nabourat to, na čem je založena ona hráz nedorozumění. Většina těch, kteří zarputile hájí postup izraelské vlády v Gaze, nejsou lidé, kteří by byli zlí nebo nelidští, jen si potřebují udržet nějaký odstup nebo spíš zábranu a nepřipouštět si nezměrné utrpení obyvatel Gazy a také Západního břehu. Věřím, že pokud si dokážou představit, že by v té situaci byli oni, jejich děti nebo jejich blízcí, dojde jim, že ať je situace, jak chce komplikovaná, musí mít jiné řešení. Stačí, aby vnímali Palestince jako lidské bytosti, jako lidi, kteří trpí a kteří mají právo na to žít normální život. Ten moment, kdy člověk přehodnotí svůj pohled na věc a začne vnímat i jiné perspektivy než svou dosavadní, přichází někdy nečekaně, často ale člověku pomůže někdo další. Ať už slovy, anebo právě knihou.
Karel Veselý
V roce 2010 vydal hudební publicista a kulturní kritik Simon Reynolds důležitou knihu Retromania: Pop Culture’s Addiction to Its Own Past, která popisovala fascinaci naší kultury retrem. Jeho knižní novinka vydaná na začátku léta chce nabídnout opačný pohled, jakousi antitezi k popkultuře posedlé minulostí. Futuromania: Electronic Dreams, Desiring Machines and Tomorrow’s Music Today nebuduje ucelenou teorii, kniha vesměs obsahuje texty, které Reynolds napsal za poslední dekádu a hledal v nich ložiska hudebního futurismu a představoval inovátory, kteří odmítají sklouznout do opakování již jednou slyšeného. Reynolds sleduje obrazy budoucnosti u hudebníků, jako byli Giorgio Moroder a Donna Summer, Rjúči Sakamoto nebo Vangelis, ve starých sci-fi povídkách a filmech hledá představy o hudbě budoucnosti a dotýká si i technologických novinek, jako byl autotune. Reynolds nedávno vstoupil do sedmé dekády svého života a v závěru přiznává, že ideály futurismu, kterými žil jako teenager sledující glamrockové kapely a později jim znovu propadl na raveových večírcích, jsou možná až příliš spojené s modernistickou vizí nikdy nekončícího technologického pokroku, které pomalu dochází dech. Budoucnost ale podle něj ještě není úplně ztracená, jen o ní musíme dál intenzivně usilovat a naslouchat jí.
Ester Klimecká
Čtení knížek ekonoma a bývalého řeckého ministra financí Janise Varoufakise je podle mě vždycky dobrý nápad – to se zvlášť týká jeho poslední knihy Technofeudalism nebo publikace Adults In The Room (vyšlo ve slovenštině jako Dospeláci v miestnosti), která popisuje jednání mezi Řeckem, EU a Mezinárodním měnovým fondem během řecké dluhové krize. Kdo ale shání čtivo, které zhltne za tři hodiny na osušce u rybníka, může začít u Varoufakisovy popularizační příručky Co jsem řekl své dceři o ekonomii. O kapitalismu je zde napsáno téměř vše, kolonialismem počínaje, dluhovým financováním konče. Největší předností knihy je ale její přístupnost a čtivost. V úvodu, kde Varoufakis vysvětluje, proč se knihu rozhodl napsat, ironicky poznamenává, že považuje ekonomiku za příliš důležitou, než aby ji nechal na pospas ekonomům. Všichni jsme bohužel až příliš často svědky toho, kdy zdánlivě sofistikovaní ekonomičtí odborníci ve veřejném prostoru namísto své expertizy nabízejí jen lobbing svých zaměstnavatelů z bankovního sektoru. Varoufakisova příručka je přístupná, ale ne banální, a může tak každému pomoci lépe rozlišit účelovou manipulaci od skutečné ekonomické argumentace.
Ondřej Bělíček
Letos si dne 2. srpna budeme připomínat osmdesát let od největší masové vraždy Romů v Osvětimi, kdy nacisté zlikvidovali tzv. cikánský rodinný tábor. Za jednu noc nacisté zplynovali víc jak čtyři tisíce Romů. Nacisté přitom plánovali tábor zlikvidovat už 16. května, ale setkali se s neobvyklým odporem Romů, kteří se o jejich plánech doslechli v předstihu, vyzbrojili se vším, co jim přišlo pod ruku, a zabarikádovali se v obytných blocích. Komando SS muselo akci odvolat. Ten den si připomínáme jako Mezinárodní den romského odboje. Dějiny romské perzekuce a kriminalizace mají však hlubší kořeny. Snahy o dohled, kontrolu, či internaci Romů v táborech nebo jejich vyhnání ze země se v Evropě stupňovaly od konce 18. století. Tuto dějinnou etapu, která v Československu kulminuje uvězněním Romů v koncentračních táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a jejich následným transferem do vyhlazovacího tábora v Aushwitz-Birkenau, výborně popsal ve své knize Metla našeho venkova! historik Pavel Baloun. Tématu holokaustu a majetkové perzekuce Romů se pak věnuje nová kniha historika Jiřího Smlsala. Ta přibližuje průběh rasové perzekuce Romů a Sintů na našem území za druhé světové války, její společenské předpoklady a konkrétní aktéry, pachatele i oběti. Přelomová je kniha v tom, že zkoumá dosud málo probádané téma majetkové perzekuce Romů a přináší četné doklady o konfiskacích romského majetku. Vedle přímého zabavování majetku obětí se zaměřuje také na téma korupce, uplácení a vydírání Romů protektorátními policisty. Přeživší Romové se pak vraceli zpět, ale jejich domovy a majetek jim byl zabaven a žádného odškodnění se nedočkali. Navíc se museli často vypořádávat s těmi samými úředníky, kteří je během protektorátu posílali na smrt do koncentračních táborů. V seznamování se s romskou historií pak můžete pokračovat četbou čerstvé novinky z nakladatelství Academia, které na konci července plánuje vydat překlad knihy britské historičky Celine Donert s názvem Práva Romů: Boj za občanství v poválečném Československu. Autorka vykresluje Romy ne jako oběti dějin, ale jako jejich aktéry, kteří se snažili bojovat o svá lidská práva v kontextu socialistického Československa a pro Romy temného období let devadesátých, jejichž opojné počátky z nově nabyté svobody rychle vystřídal strach o život v kontextu rostoucího rasového násilí a vražd.
Pavel Šplíchal
Španělská epopej jsou dva komiksy v jedné knize. Každý z nich líčí osudy jednoho z rodičů autora scénáře Antonia Altarriby. Každý z nich také ukáže tvář jiného Španělska 20. století – republikánské a socialistické Španělsko na jedné straně a proti tomu Španělsko konzervativní, katolické a diktátorské. I když takto jednoduché to samozřejmě není, do celého příběhu a osudu obou rodičů výrazně promlouvá politika a zejména španělská občanská válka, porážka republiky a několik desítek let diktatury generála Franka. Autorův otec se ještě jako mladík stal socialistou a bojoval v občanské válce na straně republiky, následně pak proti nacistům ve Francii. Svým ideálům však v celém životě dostát nedokázal, jeho osud jako by určila porážka španělské republiky, po které se mu už nikdy nepodařilo žít s plným sebevědomím. Příběh autorovy matky pak představuje osud mlčenlivé, pracovité, skromné a velmi pobožné ženy. V mnoha ohledech je ona tím druhým Španělskem, pokorná a poslušná v zavedených hierarchiích, nezvedá hlas na obranu pracujících ani na obranu svou. Ale i pobožné, tiché ženy mají svá tajemství a zvláštnosti.
Magdalena Dušková
K vlastnímu překvapení letos doporučuji autobiografii. Den byl pro mě krátkej popisuje život Olgy Fečové, romské pradleny, uklízečky, matky, pečovatelky, manažerky rodinné kapely a hlavně ženy, která celý život pomáhala druhým. Její příběh je často radostný a plný naděje, místy ale zároveň nastavuje zrcadlo neromskému čtenářstvu a ukazuje, o kolik je náročnější život Romek než Neromek, s čím vším se lidé s tmavší pletí musejí během svého každodenního života v Česku potýkat. Na pozadí jejího vyprávění cítíme sílící rasismus devadesátých a nultých let a sledujeme, jaký má tento útlak vliv na lidi, jež jsme si v průběhu čtení knihy oblíbili. Olga Fečová místo spílání však proti každé nespravedlnosti akorát o to více bojovala. V tom je kniha a zejména pak její autorka obrovskou inspirací, stejně jako spousta dalších romských žen, jejichž příběhy u nás vydává nakladatelství Kher.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás