Volební vítězství studentské kandidátky v Srbsku nad autoritářským režimem Aleksandra Vučiće je bezpochyby bezprecedentním úspěchem nového občanského hnutí. Famózní triumf protestního aktivismu vyvolal nejen úžas a všestranné sympatie, ale nastolil i celou řadu otázek. Jednou z těch nejzásadnějších je, zda se jednalo o specificky srbskou, a tedy i vcelku izolovanou sérii událostí, či se v nich naopak zrcadlila i témata mající odezvu daleko za hranicemi tohoto balkánského státu. Odpověď na podobné otázky však vyžaduje nepředpojatou bilanci jak současné reality, tak uplynulých více než tří dekád vývoje srbské společnosti. Teprve tak pochopíme kořeny mnoha problémů, které stály za vzestupem „srbského autokrata“ Vučiće, ale sužují i řadu států současného neoliberálního společenství.
O studentském hnutí v Srbsku, které si takřka dva roky obdivuhodně udržovalo protestní dynamiku, bylo i v českém prostředí publikováno několik příspěvků. Nyní je však na čase soustředit se i na ty jeho aspekty a přesahy, které nebyly na první pohled zřejmé. Jak víme, za mohutným hnutím srbských studentů stála primárně morální kritika Vučićova režimu. Zaměřovala se na korupci, zneužívání moci a autoritářské praktiky.
Historické vědomí srbské společnosti je oproti tomu českému formováno odlišným přístupem ke komunistické minulosti.
Do letošních voleb vstoupila Studentská kandidátka jako ideologicky mimořádně pestrý subjekt. I tak ale dokázala obratně akcentovat témata typická pro levicová uskupení, například všeobecnou dostupnost zdravotní a sociální péče. Volba těchto témat není náhodná: nejen revoltující studenti, ale i další kritici Vučićovy vlády poukazovali na to, že se jedná o zkorumpovaný systém založený na silném propojení politické moci se zájmy byznysu. Ten prorůstal státní aparát a bezostyšně ho zneužíval ke svým zájmům. Jakkoliv byl režim personálně spjatý se svým lídrem, nebyl jen systémem osobní moci. Kritika poukazovala i na dohody, které představitelé moci uzavírali s nadnárodními korporacemi, a to na úkor občanů Srbska. Stát se tak stával zdrojem pro zisky odtékající za jeho hranice, zatímco domácí vládci byli odměněni patřičnými provizemi. Tato pozice Srbska ovšem není unikátní, stejně jsou do silokřivek světové ekonomiky vtaženy i další země bývalé Jugoslávie, ale v řadě ohledů také postsocialistické země někdejšího východního bloku.
V českém prostředí by se však tematizace tohoto problému, tedy rozprodávání země do rukou zahraničního kapitálu či kritické upozorňování na tíživé sociální problémy, pravděpodobně stala terčem útoků jako relikt komunistického totalitarismu, v mírnějším případě by narazila na nepochopení či nezájem. Srbský příklad nám naopak ukazuje, že kritické uchopení těchto neduhů může mít širokou společenskou odezvu, stát se předmětem velmi inspirativních rozprav a nakonec se přelít do občanského hnutí. Co za tím stojí?
Vzpomínky na Jugoslávii
Historické vědomí srbské společnosti je oproti tomu českému formováno odlišným přístupem ke komunistické minulosti. Ačkoliv se i zde objevila vlna antikomunismu, která byla patrná v devadesátých letech a ještě silněji po pádu režimu Slobodana Miloševiće na podzim 2000, není striktní vymezení vůči socialistické éře něčím, co by současnou srbskou populaci významněji stmelovalo či ji dokonce aktivizovalo. Naopak, na jugoslávskou éru se i přes řadu negativních aspektů vzpomíná nejčastěji jako na dobu míru, národnostní snášenlivosti, relativní sociální spravedlnosti, materiální i kulturní modernizace i značného pokroku v životní úrovni. K takto smířlivému, v mnoha ohledech až idealizujícímu pohledu na „ancien régime“ jistě přispěly i traumatizující zkušenosti devadesátých let, které s sebou vedle ozbrojených střetů nesly i ekonomické sankce, mezinárodní izolaci, rapidní pád životní úrovně či vzestup organizovaného zločinu.
V jugoslávském socialismu existovala specifická zkušenost socialistické samosprávy, která Jugoslávii odlišovala od zemí východního bloku. Jakkoliv tento systém reálně nefungoval tak, jak jeho tvůrci možná předpokládali, dával lidem alespoň zdánlivý pocit, že spolurozhodují o svých osudech a nejsou jen pasivními zaměstnanci ocitajícími se v soukolí čistě ekonomických vztahů a zájmů. Tradice organizovanosti zdola tedy může v Srbsku čerpat i z této praxe.
Ještě podnětnější je intelektuální background, který zde více jak čtyři dekády socialismu zanechaly. V srbských rozpravách, které narážejí na odvrácené stránky aktuálních politických a hlavně socioekonomických poměrů, se řada diskutérů nezdráhá otevřeně poukazovat na jejich třídní, společensky antagonistickou či klientelisticko-kartelovou podstatu. Jejich nápravu přitom automaticky nevidí v beztřídní společnosti, plošném znárodňování ani v apriorní diskriminaci velkých kapitálových hráčů. Nicméně už samotnou artikulací těchto výtek překračují horizont debat, které současnou socioekonomickou realitu považují za nezměnitelnou danost. V českém prostředí by argumenty tohoto typu byly vnímány krajně negativně. I proto se je vcelku bezbolestně daří smést ze stolu jako projev sympatií ke zhroucenému systému či rovnou k totalitarismu.
Jistá afinita vůči socialistickému dědictví, respektive vůči některým jeho pojmům a vzorcům, však rozhodně není hlavní, a už vůbec ne jedinou příčinou velkolepého vítězství studentského hnutí v Srbsku (explicitní levicová symbolika byla ostatně v rámci protestních akcí spíše sporadická). Další důvody pramení z vývoje devadesátých let a prvních dekád nového milénia. Posluchači vysokých škol po celé zemi si právě z tohoto období odnesli cenné zkušenosti s rozličnými formami protestů. V březnu 1991 vyšli do ulic kvůli tendenčnímu zpravodajství státní televize a neadekvátnímu zásahu policejních a armádních složek, o rok později demonstrovali proti Miloševićově válečné politice, na přelomu let 1996 a 1997 se zase dlouhé týdny odmítali smířit s falšováním volebních výsledků. Stranou nezůstali ani při svržení Miloševićova režimu na podzim 2000.
Jejich pozornost ale nepoutaly jen tyto tradiční liberálně demokratické cíle. Nová vlna protestů následovala v letech 2006 a 2014, kdy studenti odmítali celkovou komercionalizaci školství, zavádění různých poplatků či Boloňskou reformu. V roce 2023 pak po dvou střeleckých útocích, srovnatelných s tím, k němuž nedlouho poté došlo i na pražské Filozofické fakultě, se studenti aktivně zapojili do širokých protestů pod heslem „Srbsko proti násilí“. Vinu za smrt nevinných lidí připisovali vládnoucímu režimu. Tradice revolty je proto v Srbsku stále živá, podnětná a v nejednom ohledu i efektivní. Navíc může s ohledem na dlouholetou kontinuitu fungovat i jako svého druhu mezigenerační pojítko, které studentským demonstracím dodává tolik potřebný celospolečenský rozměr.
Po pádu Slobodana Miloševiće
Další formativní zkušeností, která mohla současným studentům v Srbsku posloužit jako mocné memento, je trpké vyústění procesu tranzice, jenž odstartoval v říjnu 2000 svržením režimu Slobodana Miloševiće. Následovala éra, se kterou si srbská společnost spojuje většinu změn, ale i neduhů známých v českém prostředí z polistopadové éry. Cena za prozápadní a neoliberální orientaci však byla pro mnohé současníky zcela nepřijatelná. Nevybíravý nátlak Západu, aby se srbská politická reprezentace podřídila jeho diktátu (ústícímu ve ztrátu Kosova), tíživé dopady světové hospodářské krize a korupční poměry v nejvyšších patrech srbské politiky vytvářely půdu pro delegitimizaci celé postmiloševićovské éry.
Nutno dodat, že mnozí západní představitelé, neskrývající své zklamání i nelibost nad nedostatečně pružným postojem srbské vládnoucí elity (zvláště v otázce Kosova), tomuto strmému pádu srbské liberální demokracie nečinně přihlíželi, často mu dokonce i skrytě fandili. Bylo tedy jen otázkou času, kdo a kdy se odhodlá k dalšímu mocenskému zvratu. Příležitosti se nakonec chopili předáci srbské krajně nacionalistické scény, od kterých by proevropský názorový kotrmelec očekával málokdo. Jedním z nich byl i Aleksandar Vučić, jenž se v roce 2014 ujal premiérské funkce, kterou o tři roky později vystřídal za post prezidentský.
Skepse vůči Západu
Vzhledem ke všem zmíněným okolnostem není nijak překvapivé, že srbské studentské hnutí, které v uplynulých dvou letech dokázalo obdivuhodně udržovat étos i dynamiku protestů, se po celu dobu důsledně distancovalo od spolupráce s jakoukoliv z politických stran, a to včetně těch opozičních. Za tímto rozhodnutím sice stály pragmatické a taktické důvody (Vučićův režim se opakovaně snažil usvědčit studenty ze spolupráce s jeho politickými konkurenty), zrcadlila se v něm ale i bilance předchozích stranických experimentů, respektive jejich zcela zásadních neduhů a deformací.
Na první pohled naivní, snad až fatálně lehkovážná strategie „studentské revoluce“ se nakonec projevila jako jedna z jejích nejsilnějších devíz. Studentské demonstrace se i díky tomu s neuvěřitelnou přirozeností a spontaneitou transformovaly v silné občanské hnutí. Protestující studenti totiž včas a zcela správně pochopili, že pokud budou usilovat o zásadní politickou a společenskou změnu, budou muset překonat (nejen) stranické příkopy.
V rámci mítinků studentské revoluce však byly patrné i tendence, které jsou ze středoevropské perspektivy jen obtížné pochopitelné. Stěží zde například bylo možné zahlédnout vlajky EU. Negativní zkušenost s vnější intervencí (bombardováním ze strany NATO) a ponižujícím nátlakem v případě Kosova i hluboce zakořeněný instinkt vyplývající z nezávislosti někdejší Jugoslávie na velmocenských blocích vede nemalou část srbské veřejnosti k pragmatickému a skeptickému postoji vůči Západu. Tento skepticismus dovoluje Srbům mnohem jasněji než jinde v postsocialistických zemích nahlížet a tematizovat mocensko-ekonomickou dominanci západních velmocí a důsledky, které z toho vyplývají pro země na periferii. Tím se vysvětluje i to, proč má velké procento Srbů zdrženlivý postoj k podpoře Ukrajiny před ruskou agresí. Tento konflikt totiž většinově vnímají (i pod dojmem vlastní zkušenosti) jako v prvé řadě velmocenský, v podstatě cynický střet mezi Ruskem a Západem.
Přemýšlejme o jiných vizích
Lze se tedy i v českém prostředí inspirovat srbskou studentskou revolucí? I přes vzájemné odlišnosti v politickém a socioekonomickém vývoji stejně jako v geopolitickém ukotvení obou zemí není aktuální srbská zkušenost rozhodně tak vzdálená a nepřenosná, jak se může na první pohled zdát. Politická situace v České republice jistě není na první pohled tak zoufale zabetonovaná jako v případě Srbska během Vučićovy éry, i zde však pravidelně dochází k vzedmutí protestní vlny.
Za tou zřejmě nejsilnější a nejlépe organizovanou stojí spolek Milion chvilek pro demokracii, kterému se daří opakovaně mobilizovat desítky tisíc demonstrantů. Rozdíly v dynamice, poselství a hlavně kritickém potenciálu jsou však propastné a rozhodně nevyznívají ve prospěch českého spolku. Ten se totiž zcela evidentně zaměřuje na kritiku pouze jedné části politického spektra. Jeho schopnost odhalovat a jasně formulovat aktuální problémy české společnosti se omezuje na aktuální kauzy a snadno pojmenovatelné problémy. Navíc je zřejmé, že se jeho předáci i většina účastníků masových shromáždění identifikují s některou ze stran středopravicového spektra.
Ochota tisíců lidí vyjít do ulic pokaždé, když v aktuálních událostech spatřují ohrožení demokracie, je jistě pozoruhodným příkladem občanské angažovanosti i důkazem, že nemalá část populace rozhodně netrpí politickou apatií. Pokud se ale tento protestně-kritický potenciál dlouhodobě odmítá zanořit pod hladinu pomíjivých politických problémů a striktně se vyhýbá strukturálním neduhům, nemůže nabízet žádné kvalitativní změny. Je například těžko nepředstavitelné, že by Milion chvilek svolal protestní akci, které by dominoval apel na řešení bytové krize, podfinancování vysokých škol, zdanění nadnárodních korporací či požadavek na regulaci osobního držení zbraní. Nejsou však i tato témata pevnou součástí demokracie? Obava z toho, že akcentování podobných témat by bylo vnímáno jako záblesk neomarxistické či jiné revolty, se pomalu, ale jistě stává nástrojem vlastního, a navíc i zcela dobrovolného, sebeomezování.
Srbsko je pro rozhodující část české veřejnosti vzdálenou a vzhledem k událostem předchozích dekád i nepříliš lichotivě vnímanou zemí, kde podle tohoto zkresleného schématu dominují proruské nálady a pro nás nepochopitelný nacionalistický resentiment. Ani nejnovější události korunované úspěšnou studentskou revolucí tento obraz pravděpodobně výrazně nezmění. Pokud bychom však chtěli do českého prostředí přenést alespoň jeden vzkaz vyplývající z aktuálního srbského dění, dal by se shrnout do výroku laureáta Nobelovy ceny Paula Samuelsona: „Krize naší civilizace má tak hluboké kořeny, že bychom měli uvažovat ještě o jiných vizích.“
Autoři jsou historikové.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás