Umění (a) gravitace: Mezi tíhou a vzdorem. Výstava v galerii Světova 1 pátrá, jak překonat danost

O gravitaci jsme si vlivem Isaaca Newtona zvykli uvažovat jako o neviditelné síle, které podléhají veškeré objekty s hmotností. Představuje jeden ze základních vektorů našeho těla (ukotvuje nás ve světě). Zároveň podmiňuje každodenní vzdor, kdy prostřednictvím pouhé chůze záměrně s gravitací zápasíme a snažíme se ji částečně překonávat. Gravitas, z latinského gravis (těžký), v západní přednewtonovské tradici označovalo jak tíhu a těžkost, tak i vážnost a důstojnost. 

Vzájemnost přitahování (něčeho nebo k něčemu) a odporu může sloužit jako inspirativní strategie. 

Mystička a filozofka Simone Weil pak v knize Tíže a milost (1952, český překlad 2009) gravitaci popisuje jako egoistickou sílu konotující hřích, entropii, biologickou nutnost a psychologický pád do zoufalství. Podléhat tíži znamená jednat sobecky či poklesle, zatímco milost tuto přirozenou tíži přemáhá a vnáší do hry vyšší, duchovní rovinu. Ať už na gravitaci nahlížíme spíše exaktně, nebo filozoficky a teologicky, vždy se bude jednat o dvojici podléhání a vzdoru, přitahování a odporu. Jak s gravitací může souviset a nakládat výtvarné umění a co nám říká o světě, kterého jsme součástí? 

Z trampolíny jsem vyskočila do vesmíru

Pro uměleckou praxi (především tu sochařskou) je práce s gravitací přirozenou součástí. Vzpomenout si můžeme na nedávno zesnulého sochaře Richarda Serru, jehož dílo nám umožňuje zakoušet vlastní tíhu i vnímat, jak gravitace organizuje objekty ve světě, přičemž jeho tvorba běžně balancuje na tenké hranici stability a zhroucení. Aktuální výstava Burden of Gravity v pražské galerii Světova 1 poté gravitaci zasvětila práci veškeré umělecké sestavy. Výstava trvá do 31. října.

Jedná se o projekt, který pramení ze čtrnáctidenního workshopu As We Grow představujícího edukační program galerie, jehož cílem je propojovat mladé a začínající umělectvo s etablovaným. Tento ročník měl pod taktovkou výtvarný umělec András Cséfalvay z bratislavské Vysoké školy výtvarných umění, který jednak vedl kolektiv autorů a autorek, jednak spolu s Tomášem Samkem výstavu kurátoroval. Gravitace se stala jednotícím tématem letošního workshopu, k němuž se účastnictvo vztahovalo výtvarně na základě společného čtení teoretické literatury a praktického zkoumání tělesnosti a tíže, exkurze do hvězdárny a na Petřínskou rozhlednu a v neposlední řadě i skrze prohlídku městského ptactva s odborným výkladem. 

Při vstupu do galerie pozornost upoutá kovová konstrukce ve formě kruhu organizující vztah k prostoru. Na první pohled připomíná jakousi vesmírnou architekturu, možná skelet kabiny, z níž nahlížíme mezihvězdný prostor. Jednotlivá umělecká díla se přimykají k této struktuře, která v sobě potlačuje dualitu vnitřku a vnějšku a jako kosterní soustava v sobě něco obaluje, zatímco dovnitř vstupuje okolní prostředí. Později zjišťuji, že se jedná o skelet trampolíny, který rýsuje půdorys výstavy a signalizuje snahu gravitaci překonávat. Na rozdíl od klasických kolektivních výstav rozprostírajících se prostorem se zde různorodá umělecká činnost koncentruje právě do prostoru konstrukce, která se proměňuje ve specifický propustný ekosystém. Jednotlivá díla pak nevyznívají ve své individualitě, ale spíše se stávají komponenty v rámci komplexního organismu. Zatímco byl neoliberalismus běžně přitahován mytologií silné individuality, která se má pomocí usilovné píle a soutěžeschopnosti prosadit, Burden of Gravity vzdorem buduje kolektivní způsob bytí jak jednotlivého umělectva, tak i jeho vystavené práce.

Mimozemská poetika

Na rozdíl od monumentálnějších prací, na něž jsme ve vztahu ke gravitaci zvyklí například v kontextu Richarda Serry, výstavní prostor obývají drobnější objekty. Médium sochy je zde v menšině a fenomén gravitace a jeho zakoušení jsou zde spíše reflektovány než produkovány. Dvě malé blobové sochy Marie Lukášové ulpívají na kovové konstrukci. Svým materiálem a tvarem vybízejí k doteku. V brožuře se můžeme dočíst, že zde umělkyně prozkoumává vztahy mezi lidskými a nelidskými aktéry, přičemž usiluje o stírání hranic mezi nimi. Toho dociluje pomocí organické formy v kombinaci s anorganickou elektronikou. 

Vzniklý předmět demonstruje propletenost lidského a nelidského a utváří gravitační pole, v němž se tyto elementy vzájemně přitahují. Interaktivní bloby dále odkazují k vesmíru a jeho kolonizaci. Je pravda, že samotné bloby evokují mimozemskou entitu. Hovoří o mocenských silách, které se do kosmu promítají v narativech potenciálních kolonizátorů, například v technofantaziích Elona Muska. 

Konceptualizace Marsu jako planety B vzbuzuje otázky po povaze naší budoucnosti. Kdo má právo ji konstruovat? S kým se v této budoucnosti počítá a kdo zůstane stranou? Řečeno jednoduše – kdo má vůbec právo na budoucnost? Bloby na tyto palčivé otázky neodpovídají, ale konfrontují nás s bytostí lhostejnou vůči našim představám o extraterestriálním životě. 

Mimozemskou kvalitou oplývá i video Kláry Klimas Once-was-rain/Smiling in slowmotion, jež lze vnímat jako spekulativní sondu do paralelních struktur a světů pomocí herního enginu. Zásadním stavebním kamenem se stává teorie hydrofeminismu: současného feministického proudu, který jedince uchopuje v souvislosti s vodou, která nás tvoří a propojuje s okolním světem za vzniku rozdílů. Jak uvádí filozofka Astrida Neimanis v eseji Hydrofeminism: Or, On Becoming a Body of Water (2012): „Voda nás nejen spojuje, nese nás v sobě během zrodu a udržuje nás při životě, ale narušuje samotné kategorie, na nichž stojí oblasti sociálního, politického, filozofického a environmentálního myšlení.“ Voda a těla ve videu zdánlivě unikají gravitaci, stejně jako zafixování v pevné, jasně ohraničené struktuře. Bojují s tíží, které neunikají, ale proměňují ji. Obdobně spletitě a mimozemsky se pak prostorem rozléhá zvuková instalace Lo Moran a Marie Bally, jež prostřednictvím abstrahovaných digitálně upravených zvuků s živými nahrávkami tvoří akustickou emoční krajinu výstavy. 

Sociální rovina fyzikálního jevu

Kosmos a spekulativní světy představují pouze jednu z možných výprav, na které se po tematické lince gravitačního působení můžeme vydat. Umělkyně Clarissa Bañez ve svých dvou artefaktech (No. 09-514 An artifact of space a No. 208 An artifact of time) tematizuje vztah k času a prostoru z pohledu migrantky. Praha se po odchodu ze Singapuru stává novým domovem, v němž se prolíná bezpečí a uzemnění s tíhou a napětím, které je zde mimo jiné prozkoumáváno ve vztahu k mateřství. Toto silové působení zcela nesmlouvavě ztělesňuje artefakt prostoru, který se skládá z malby pokoje na miniaturní měděné destičce usazené v plastovém obdélníku, který visí v prostoru na lankách, jež jsou napnutá z každého rohu tohoto obrazce. Intimní výjev je doslova napínán na skřipci, který nechává bezpečí domova podléhat silnému pnutí. Gravitace se zde stává nejen překážkou, kterou je nutno překonat, ale i samotnou podmínkou života, neboť určitá míra tlaku a odporu vytváří prostor pro změnu a růst. Tuto dynamiku pak můžeme spatřit i v jejím textilním artefaktu, který ono působení různých sil zkoumá s ohledem na tok času. 

Vztah člověka a jeho okolí, klíčový pro Bañez, dále ohledává Marie Bally, jež je na výstavě zastoupena kromě zvukové instalace sérií abstraktních map. Kresby představují různé konstelace, které však v médiu obrazu nabývají povahu dynamického proudění a vzájemného prorůstání. Mapa zde, po vzoru teorie Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, narozdíl od obtisku umožňuje proměnu teritoria a bujení nových vztahů. Domnělá stabilita a zafixovanost vlastního já pak ustupuje metamorfóze, při níž jednotlivé kresby ilustrují momenty tranzice, kterých dosahujeme ve zpětnovazební smyčce se světem. 

Gravitace se v tomto případě stává nosičem a vektorem změny udávající formu a směr působení. Jednotlivé kresby lze poté vnímat jako záznam proudících sil, které nás přitahují, ukotvují nebo naopak vytlačují ze zajetých pozic. Gravitaci můžeme tedy nazírat jako subjekt utvářející sílu. V tomto ohledu lze hovořit i o díle Vojty Dubcové, která prostřednictvím experimentů s karamelem zkoumá gravitaci jako společenský problém, který vytváří podmínky pro vznik a proměnu subjektivit.

Břímě současnosti

Bylo by silně reduktivní na výstavu Burden of Gravity nahlížet optikou gravitace jako pouhé fyzikální síly. Vlivem různorodých děl gravitace vystupuje v roli sociálního aktéra, který je schopen vytvářet různé typy subjektivity, nebo filozofického konceptu. Ačkoliv však text doprovázející výstavu působení gravitace v jednotlivých dílech popisuje, musím se přiznat, že jsem často tento jednotící element úmorně v pracích hledala. 

Očekávala bych také větší zapojení děl, která s tíhou materiálně pracují. Ukázkou takového přístupu je tvorba Dubcové, kde materialita karamelu přímo manifestuje gravitační působení, a snad i specifické instalační řešení No. 208 An artifact of time Bañez. Jedná se však spíše o výjimky. Rozlehlost a mnohost, s kterými bylo k tématu přistupováno, tak mohou paradoxně ubírat na naléhavosti samotné gravitační problematiky. Obsahují v sobě však i kreativní sílu přesahující přírodovědný kontext. Vzájemnost přitahování (něčeho nebo k něčemu) a odporu může sloužit jako inspirativní strategie. 

Zatímco svět směřuje k určité formě technofeudalismu, kde se cirkulace dat a zvolené infrastruktury stávají vektorem působících mocenských sil, je třeba hledat možnosti odporu, které umožní vzdorovat této tíži a reorganizovat ji. Burden of Gravity svým akcentem na kolektivní práci, nelidské aktérství a proměnu subjektivity může představovat určitou strategii, jak nadlehčit břímě současnosti.

Autorka je teoretička umění.