Janis Varufakis, jeden z nejsilnějších hlasů odporu proti politikám úsporných opatření namířených proti Řecku po roce 2010, se v minulosti intelektuálně věnoval zejména sebepožírající se logice finančního kapitalismu. Covidová krize ho však přesvědčila o tom, že pojem kapitalismus už nedokáže plně postihnout ústřední rysy politicko-ekonomického systému, ve kterém žijeme. Sérii článků z covidových časů (vycházejících v českém překladu mj. na Alarmu či Deníku Referendum) překlopil do knihy, v níž se na 300 stranách snaží nastínit, jak došlo k přerodu kapitalistického uspořádání směrem k technofeudalismu. Podle Varufakise se do centra ekonomického života navrací lenní systém a dobývání renty jako nástroj akumulace kapitálu – tentokrát v digitální podobě.
Dopis otci
Svůj text Varufakis stylizuje jako dopis zesnulému otci, kterému přiznává zásadní vliv na své politické a analytické myšlení. Ústřední linkou celého dopisu-knihy je zdánlivě jasná otázka: uspíší nástup digitálních technologií – díky příslibu horizontální mobilizace zdola, konec kapitalismu, nebo ho naopak ještě posílí a veškeré spravedlivější a rovnostářštější alternativy přehluší? Varufakis nabízí provokativní odpověď: digitální technologie opravdu liberálnímu kapitalismu zasadily smrtící ránu, avšak za cenu dalšího prohloubení společenských rozdílů a nesvobody.
Digitální platformy typu Amazon, Bolt nebo Spotify tak tvoří obdobu tradičních feudálních lén – nejsou účastníky trhů, nýbrž trhy samy vytvářejí a kontrolují.
Semínka tohoto skonu nalézá zasetá v poválečných proměnách kapitalismu, který se stále více orientuje na komodifikaci prožitků a tužeb a v němž především narůstá vliv spekulativního kapitálu. Kumulativní důsledky obojího se v čase radikální ekonomické trhliny, globální finanční krize po roce 2008, propletly a daly povstat nové formě digitálního (cloudového) kapitálu. Ten svým vlastníkům umožnil překročit dosavadní rámce fungování kapitalismu a stát se novou vládnoucí třídou tzv. cloudalistů, která si podmanila všechny aktéry včetně „tradičních“ kapitalistů.
O rostoucí moci a zhoubných dopadech digitálních platforem, aplikací, cloudových úložišť nebo algoritmů na důstojnost pracujících, lidskou pozornost, soukromí nebo demokratické procesy a instituce bylo v posledních letech napsáno nespočet knih (např. Platform Capitalism od Nicka Srnicka nebo Věk kapitalismu dohledu: Boj o budoucnost lidstva u nové hranice moci od Shoshany Zuboff). Zatímco ale naprostá většina těchto knih ponechává pojem kapitalismu netknutý a hovoří pouze o jeho nové fázi, podle Varufakise (ale i dalšího autorstva) došlo nejen k obsahové proměně kapitalismu, ale i k celkové metamorfóze stávajícího politicko-ekonomického uspořádání, které se stále více podobá feudálnímu řádu.
Logiku technofeudalismu Varufakis nastiňuje přehledně: z miliard uživatelů internetu se stávají nevolníci, kteří svou aktivitou na síti prodávají vlastní data a identity, čímž zadarmo nebo dokonce za drobné poplatky reprodukují cloudový kapitál; pracující čelí stále efektivnější a bezohlednější disciplinaci pomocí automatizovaných a neprostupných algoritmů; a konečně z tradičních kapitalistů se stávají vazalové, kteří jsou stále častěji nuceni prodávat své zboží či služby přes digitální platformy, jimž za to platí a které jim na oplátku určují pravidla prodeje. Digitální platformy typu Amazon, Bolt nebo Spotify tak tvoří obdobu tradičních feudálních lén – nejsou účastníky trhů, nýbrž trhy samy vytvářejí a kontrolují. Kapitalistické trhy s principy konkurence, komoditní směny a zisku jako motoru akumulace kapitálu tak sice v žádném případě nezanikají, ale jsou včleněné pod širší technofeudální řád, v němž vládnoucí třída akumuluje kapitál skrze různé formy renty od poplatků za možnost/nutnost využívat platformy po tištěné peníze centrálních bank.
Samotné Varufakisově analýze toho příliš vytknout nejde, snad kromě některých důrazů – nefungují jako určitý předobraz těchto digitálních lén kupříkladu obchodní centra, která také masivně těží z nájemních rent kapitalistů? Kniha funguje jako další materiál prohlubující porozumění zejména některým (geo)politickým trendům či konfliktům (např. bojům o zákazy čínských aplikací nebo útokům Elona Muska a členů americké vlády na Evropskou unii za její regulaci cloudového kapitálu).
Konec kapitalismu?
Ústřední bod sváru však bezpochyby bude tvořit polemika nad tím, zda bychom měli začít opouštět myšlenkový horizont kapitalismu. Varufakis se tu vědomě pouští na led, jehož tloušťka odpovídá postupujícímu klimatickému rozvratu. Vyhlášení smrti čehokoliv (autora, velkých příběhů…) často znamená jen to, že ztrácíme ze zřetele přetrvávající působnost dané věci. Smrt kapitalismu v podtitulu knihy tak přináší podobnou skepsi, že zvolený termín je především součástí soutěže ve svébytné ekonomice idejí, v níž pojem feudalismu automaticky – a velmi zjednodušeně – vyvolává představu absolutní nesvobody a podřízení.
Tam, kde se snaží explicitně obhájit použití nového termínu, je ale Varufakis daleko opatrnější než v názvu knihy. Kapitalismus je sice ještě stále všude kolem nás a organizuje většinu života miliard lidí, avšak potřebujeme zavčas detekovat jeho nahrazení novým utlačivým systémem, pokud ho nechceme jen dál reprodukovat. Podobně jako Marx za časů feudalismu identifikoval prvky kapitalismu, který se v plné síle rozvinul až později, i teď postupně stále více ekonomických aktivit teprve přechází pod koordinaci cloudového kapitálu. Tento úkrok tak šikovně odsouvá možnost relevantního zhodnocení argumentace knihy do blíže neurčené budoucnosti, která teprve ukáže, jak moc je míra zjednodušení politické ekonomie feudalismu i kapitalismu, již Varufakis s ohledem na čtenářskou přívětivost předkládá, ospravedlnitelná.
To je totiž bezpochyby největší slabina celé knihy. Její hlavní argument totiž redukuje různorodost předkapitalistických uspořádání na jeden zdánlivě koherentní feudální systém udržovaný prostřednictvím rent. Historiografie ale právě z tohoto důvodu termín feudalismus dokonce už dávno kritizuje a opouští. Varufakis navíc podobně ahistoricky zachází také s kapitalismem, kdy si vybírá jen jednu z jeho mnoha vývojových linek a mutací, aby se proti němu snáze analyticky vymezil. Co ale všechna ta odlehlá podniková městečka, v nichž veškeré obchody i bydlení ovládá ta samá firma? Nenabízí se to jako podobně silná paralela s lény a nevolnictvím?
Na druhou stranu si je možné v posledních letech všimnout, jak se s termínem technofeudalismus začalo operovat i ve veřejném prostoru. Steve Bannon letos například osočil Elona Muska z touhy vystavět „technofeudalismus na globální úrovni“ kvůli podpoře vízové politiky, která usnadňuje přísun zahraniční kvalifikované pracovní síly na úkor té americké. Není zde však technofeudalismus přesně ona nálepka, která má odvrátit pozornost od nikam nemizejících tradičních forem kapitalistického vykořisťování, útlaku a násilí a která vychází z pocitu ohrožení starých třídních privilegií? Přesto zároveň vidíme, že se v kruzích zejména amerických cloudalistů utváří jakési třídní vědomí, v jehož pozadí leží provázání neoreakcionářské antidemokratické ideologie, která se často explicitně odkazuje na ideál předmoderních „feudálních“ struktur včetně podmanění si veřejných infrastruktur nebo nástrojů sociálního státu.
Co dělat
Diagnostika moci někdy může být oknem do strategií vzdoru a ospravedlnění její nové terminologie může vycházet také z toho, zda nám otevírá nové produktivní cesty odporu proti útlaku nebo třeba klimatickému rozvratu. Z této perspektivy kniha nevyznívá nejen příliš nadějně, ale ani přesvědčivě. Varufakis zužuje svou perspektivu ústřední hrozby pouze na cloudalisty, proti nimž je nutné vytvořit široké koalice uživatelů, pracujících a kapitalistů (oněch nových cloudových vazalů). A až po poražení tohoto systému má smysl se vrátit k dřívějším opozicím. Tím se ale zcela přecházejí a jakoby delegitimizují kupříkladu boje pracujících uvnitř tradičních kapitalistických odvětví. Narušování struktur technofeudalismu sice umožňuje všímat si a využívat nových nástrojů (bojkoty prodejů a nákupů na platformách, informační kampaně, bojkoty akciových fondů…), ty ale ve své podobě vyznívají spíš zoufale než odhodlaně.
Přínosnější se tak zdá být moment, který sice Varufakis ke konci knihy rozvádí, avšak nepojmenovává napřímo: co všechno si můžeme vzít z existence cloudů, digitálních platforem a algoritmizovaných systémů řízení – které stejně nemůžeme zcela rozložit – abychom zcela souběžně s jejich socializací a demokratizací narušovali také kapitalistické i další formy vykořisťování? Varufakis tu jde i za politické cíle a návrhy prosazované evropským hnutím DiEM25, jež po konci svého ministrování spoluzaložil, když se zaměřuje nejen na známější nástroje ekonomické demokracie (princip jeden zaměstnanec – jedna akcie – jeden hlas, digitální dividendy pro všechny občany, získání kontroly nad prodejem našich osobních dat apod.), ale doplňuje je dalšími administrativními a politickými podmínkami (od veřejně vlastněných platforem, aplikací či médií přes digitálně losované občanské výbory pro dohlížení nad správou veřejných statků nebo nezprostředkované půjčky přes digitální peněženky až po mezinárodní poplatky za finanční spekulace a obchodní nerovnováhy v jednotné digitální měně).
Jakkoli ostrou a oprávněnou kritiku kniha obdrží, její klíčový přínos spočívá právě v provokativnosti ústředního tvrzení – a paradoxně zejména vůči sympatizujícím levicovým kruhům, které může přimět k přehodnocení předpokladů vlastní kritiky kapitalismu. Dědictví marxismu, v němž se po konci kapitalismu teleologicky očekává nástup socialismu a komunismu, nás podle Varufakise zaslepuje: pokud nic takového nepřišlo, máme sklon se domnívat, že kapitalismus stále trvá. Co když však nejde o jeho pokračování, ale o posun k novému třídnímu uspořádání založenému na radikálně proměněné povaze výrobních vztahů i prostředků? A je obrat k technofeudalismu vhodným krokem, jak znovu rozpohybovat zdánlivý „konec dějin“, nebo naopak jen oslabuje kritiku kapitalismu tím, že jí bere vítr z plachet? Navzdory množství pochybností se proto zatím jeví jako nejrozumnější nechat argument knihy působit jako úvodní výkop a vyčkat, jaké diskuse a praxe se kolem něj časem rozvinou.
Autor je cloudový nevolník a doktorand.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás