Do éry mečiarismu a zrodu občanské společnosti na Slovensku zve kniha Mezi eufóriou a vyčerpaním (N Press), pod níž jsou podepsaní Peter Dolník, Zuzana Kepplová, Roman Džambazovič a Michal Čudrnák. První jmenovaný, redaktor veřejnoprávního Rádia_FM, se podílel i na stejnojmenné výstavě, která je až do října příštího roku k vidění v Muzeu města Bratislavy v centru slovenské metropole. S pomocí dobových artefaktů a videí ožívají na výstavě (a v knize) příběhy kultovních bratislavských klubů devadesátých let, jako byly U.Club, Garáže, Duna nebo Propeller. Můžou kluby pro mladé ještě dnes hrát podobně formativní roli jako tehdy a vracejí se devadesátky nejen v popkultuře?
Na začátku výstavy běží dokument se záběry ze studentského nezávislého vysílání z roku 1990, v němž si studenti stěžují, že v Bratislavě nejsou žádná místa, kde by se dalo večer bavit. Pěkně to uvádí téma výstavy: nejdříve nebylo nic a najednou se objevila spousta zajímavých věcí. Ty v knize Bratislavu začátku devadesátých let popisuješ jako „ospalou díru“. Rozvíjela se zde klubová scéna pomaleji než třeba v Praze?
Praha byla kosmopolitnější a metropolitnější. Bratislava měla zase výhodu v blízkosti Rakouska. Lidé mohli sledovat rakouské televizní stanice a poslouchat tamní rádia, která výrazně ovlivňovala hudební vkus. Přesto se první klub v Bratislavě otevřel až v roce 1991.
Dalo se navázat na něco, co se dělo před revolucí?
Už ve druhé polovině osmdesátých let se politická situace uvolňovala a začaly se konat zajímavější koncerty. Hrály tu například brněnské kapely, protože existovala dobrá kulturní linka mezi Brnem a Bratislavou. Hodně záleželo na osvícených dramaturzích a lidech, kteří se nebáli přivážet současnou a neobvyklou hudbu. Nebyla to však klubová kultura v pozdějším smyslu. Koncerty se konaly hlavně v kulturních domech, kde se sedělo, nebyl tam bar a večer musel v určitou hodinu skončit.
Na Slovensku často slyším, že se vrací hrubost tehdejší politické kultury. Před několika lety proběhly policejní razie v klubech a lidé byli překvapení, že se něco takového může dít i v jednadvacátém století. Mnozí to spojovali právě s devadesátými lety.
Významným místem byl V-klub v centru města na náměstí Slovenského národního povstání. Fungoval už od konce šedesátých let a chodili tam hudebníci jako Dežo Ursiny nebo Marián Varga. Měl zvláštní postavení: do vysokoškolských klubů se obvykle chodilo na studentský průkaz, ale do V-klubu se lidé mohli dostat i jinými cestami.
Mladá generace tady svoji scénu budovala téměř od nuly.
Předchozí kulturní prostředí bylo spojené se státem a jeho institucemi, což po revoluci mnoha lidem vadilo. Všechno bylo ještě čerstvé: máme novou republiku, máme demokracii, pojďme dělat věci, které jsme čtyřicet let dělat nemohli. Byla v tom potřeba začít znovu a vymezit se vůči minulosti.
Dá se zobecnit, jaká místa rodící se klubová scéna využívala?
První kluby často vznikaly ve sklepích a suterénech: daly se tam dělat hlučné akce, aniž by rušily okolí. Využívaly se také opuštěné socialistické kulturní domy. Po změně režimu zůstaly nevyužité a nabízely se za nízký nájem. Některé kluby vznikly i v krytech civilní obrany. Za socialismu se počítalo s válečným konfliktem, a tak byly po republice desítky až stovky krytů. Některé později dostaly nové využití.
Jak na vznik klubů reagovalo město? Pomáhalo jim, nebo jim naopak házelo klacky pod nohy?
Spíš je ignorovalo. Město ani kraj tato kultura příliš nezajímala. Předpokládám, že úředníci kluby považovali za obyčejné diskotéky, tedy za podnikání, které nepotřebuje podporu.
Taneční klubovou hudbu, která přišla do Bratislavy na začátku devadesátek, obvykle vnímáme jako apolitickou. Jak ale fungovala na Slovensku v době mečiarismu, kdy bylo potřeba se nějak vyhranit?
Já jsem měl naopak tendenci přemýšlet o dnešní taneční hudbě jako o politicky vyhraněné, otevřené a inkluzivní kultuře. V devadesátých letech to ale nemuselo být tak explicitní. Pro řadu lidí šlo především o nový způsob trávení volného času. Klub nabízel kolektivní zážitek: tmu, hlasitou hudbu, stroboskopy a prostředí, které se lišilo od všeho, co do té doby lidé znali. Byla v tom spíš snaha uniknout nelehké době než přímo politický program.
Kluby přesto vytvářely bubliny alternativní kultury, v nichž se potkávali lidé naladění na podobnou vlnu. Elektronická hudba se od začátku spojovala s otevřeností. Pro část většinové společnosti to byla úplně nová a podezřelá kultura. Vedly se debaty, jestli je to vůbec hudba, když se nevytváří na živé nástroje, ale na strojích. To ještě posilovalo pocit spiklenectví těch uvnitř.
Byli lidé v klubech k sobě vstřícnější než ve zbytku společnosti?
To byla jedna z mých hypotéz. Ve městě jsem zažíval provokace, konflikty a sexismus, ale v klubu jsem najednou potkával lidi, kteří si pomáhali a mezi nimiž jsem se cítil jako doma. Člověk měl pocit, že našel komunitu, která ho přijímá.
Zasáhl nějaký klubový prostor do formování slovenské občanské společnosti v období mečiarismu?
Určitě to bylo Divadlo Stoka. Tato nezávislá divadelní scéna vznikla v roce 1991. Byla autorská, výrazná a nespolupracovala s establishmentem; nedostávala státní finance. Stala se jedním z mála míst, kde se mohli scházet lidé a vést politické i společenské debaty, které jinde nebyly vítané. Dá se říct, že se tam setkávala část občanské společnosti a disentu devadesátých let.
Divadlo potřebovalo financovat svůj provoz, a tak si otevřelo hospodu. Když mělo hospodu a divadelní sál, začalo pořádat i koncerty. Vystupoval tam český a slovenský underground. Výběr hudby byl kurátorský a mezi řádky bylo patrné i politické stanovisko.
V knize je přítomný i element násilí devadesátých let, věci jako výpalné a mafiánské prostředí. Bylo to něco specifického pro slovenské prostředí?
Z rozhovorů s provozovateli klubů vyplynulo, že gangsterský způsob podnikání byl na Slovensku velmi výrazný. V Praze se podle některých vzpomínek majitelé klubů dokázali spojit a vytlačit problematické skupiny na okraj. Na Slovensku byla mafie hrubší a podle pamětníků více prorostlá se státním aparátem. Lidé měli zkušenost, že když do klubu vtrhli neonacisté nebo skinheadi a zavolala se policie, nemuselo to znamenat, že dorazí pomoc. Někdy se obávali i samotného příjezdu policistů.
V příbězích jednotlivých klubů se také často objevují neonacisté a jejich útoky. Jak se jim lidé bránili?
Organizovaný odpor prakticky neexistoval a neonacisté po určitou dobu ovládali ulice i veřejnou dopravu. Já sám jsem díky hudbě pochopil, že jejich ideologie neodpovídá tomu, jak svět funguje. Většinová společnost je ale často tiše tolerovala; upravení mladíci v bomberech a s vyholenými hlavami mohli působit přijatelněji než alternativní mládež. Neonacismus byl vážný problém pro zahraniční studenty, Romy, nezávislou mládež i další lidi, kteří se jim nelíbili.
Na Slovensku se situace výrazně změnila v roce 2005, kdy byl zavražděn Daniel Tupý. Neonacisté se po několika velkých zásazích a pod tlakem veřejnosti začali z veřejného života stahovat.
Kdy se podle tebe začaly devadesátky lámat? A kdy se Bratislava stala známou jako město zaslíbené technu?
Rok 1998 byl politickým zlomem, kdy Mečiarovo hnutí sice vyhrálo volby, ale nedokázalo sestavit vládu. Některé změny ale doznívaly ještě několik let. Nakonec jsme při vymezování období pracovali i s rokem 2004, kdy Slovensko vstoupilo do Evropské unie.
Bratislava se postupně stala objektem zájmu zahraniční techno scény. Ve druhé polovině devadesátých let se objevily první nahrávky, které zanechaly stopu i mimo Slovensko. Lidé z Bratislavy jezdili do Berlína na Love Parade, do Vídně do obchodů s deskami a sledovali, jak techno funguje jinde. Přímé napodobování ale nebylo hlavním cílem. Místní scéna měla vlastní rukopis a vlastní kurátorský výběr.
Proč se podle tebe v Bratislavě uchytilo právě techno?
Možná šlo o souhru hudby a prostoru. Účko bylo strohé, betonové a syrové místo, kde techno fungovalo mimořádně dobře. Zvuk a prostor společně vytvářely silný zážitek. Kdo se před vchodem neotočil a dal tomu šanci, často se sem pak vracel. Pověst klubu se postupně šířila a Bratislava si vybudovala pověst techno města.
Ve druhé polovině devadesátých let se už elektronická hudba dostávala do širšího povědomí. Po roce 2000 se z ní stal i komerční způsob zábavy: vznikaly velké techno akce a halové párty fungovaly v Bratislavě, Brně i dalších městech. Zároveň se na konci devadesátých let začala rozvíjet další komunita kolem drum’n’bassu, částečně jako protipól masových techno akcí.
Jaký byl tvůj osobní vstup do klubové kultury?
Devadesátá léta jsem vnímal hlavně prostřednictvím rádia Ragtime, které bylo na Bratislavu velmi specifické. Nepřinášelo jen hudbu, ale také literaturu, divadlo a různé alternativní kulturní impulzy. Tehdejší rádia nebyla tak přísně formátovaná jako dnes. Do klubu jsem se osobně dostal až po roce 2000, první byl koncert v Galerii Duna. Kluby pro mě byly mimořádně přitažlivé. Chtěl jsem k té komunitě patřit a chodit tam za hudbou.
Pro koho je tvoje kniha určená?
Chtěl jsem ji napsat pro co nejširší publikum. Někteří pamětníci čekali něco jiného a připadá jim příliš strohá nebo suchá. Možná jim bude bližší výstava, která přidává vizuální a zvukovou vrstvu i konkrétní exponáty. Zároveň si myslím, že je důležité, aby o téhle historii věděli mladší lidé. Často jim chybí kontext nedávné minulosti, přestože od těch událostí uplynulo jen třicet let.
Kniha vznikla i proto, že se příběhy klubů a alternativní hudební kultury dosud nepodařilo soustředit na jedno místo. Měl jsem osobní archiv a celý život jsem sbíral informace a příběhy. Chtěl jsem je dát dohromady a otevřít diskusi. Téma si zaslouží, aby o něm vědělo širší publikum.
V knize jsou i další texty. Michal Čudrnák píše o bratislavském technu, Roman Džambazovič přidává sociologický rozbor a Zuzana Kepplová přináší feministický a queer pohled. Proč bylo důležité knihu doplnit o tato témata?
Nechtěl jsem tyto perspektivy násilně vkládat do vlastního textu. Je lepší, když o nich píše někdo, kdo se jim dlouhodobě věnuje. Feministický a queer pohled je důležitý i proto, že klubová hudební scéna byla tehdy podle mě převážně mužským světem a pro ženy nemusela být vždy bezpečná.
Jak vznikla výstava a jak probíhalo hledání exponátů?
Impuls přišel od Muzea města Bratislavy, což je v kontextu dnešního Slovenska velmi osvícená instituce. Chtěli jsme se zaměřit na klubovou scénu a zjistit, co z ní zůstalo. Kniha vznikala paralelně. Při přípravě výstavy jsme zjistili, že se toho dochovalo poměrně málo, a hledání artefaktů pro výstavu tak nebylo snadné. Lidé si nejčastěji schovali plakáty, které tehdy fungovaly jako základní komunikační médium. Výstava proto stojí hlavně na nich a na fotografiích. Nestačila veřejná výzva; museli jsme oslovovat konkrétní promotéry a žádat je o předměty, o nichž jsme věděli, že existují. Nakonec jsou zde k vidění třeba i židle z klubu Fuga, který bohužel skončil v době přípravy výstavy.
Na devadesátá léta se dnes často vzpomíná jako na jakousi zlatou éru nekonečných možností, nicméně v knize je přítomné i násilí a temná stránka tehdejšího života. Snažil ses vyhnout tomu, aby kniha nesklouzla k nostalgii?
I na Slovensku se na devadesátá léta někdy vzpomíná jako na zlaté časy a vytěsňují se nepříjemné věci. Já mám spíše nostalgii po hudbě, která tehdy vznikala. Nechtěl jsem psát o tehdejší době nostalgicky. Vzniklo několik skvělých projektů a pro lidi, kteří byli součástí komunity, to mohla být doba svobody, přátelství a zábavy. Dalo se také snáz fungovat mimo systém. Ale nechtěl bych tu dobu vrátit.
Lidé, kteří ji zažili přímo, čekali více příběhů, špíny a atmosféry. Já jsem ale chtěl napsat spíš faktografickou a reportážní publikaci, která všechno soustředí na jedno místo. Nešlo mi o literární rekonstrukci ani o napodobování stylu jiných autorů. Beru knihu jako základ, od něhož se mohou odvíjet další výzkumy.
Proč se dnes devadesátá léta znovu vracejí? A nemyslím tím jen hudební trendy…
Na Slovensku často slyším, že se vrací hrubost tehdejší politické kultury. Před několika lety proběhly policejní razie v klubech a lidé byli překvapení, že se něco takového může dít i v jednadvacátém století. Mnozí to spojovali právě s devadesátými lety. Zároveň se k této době vrací i hudba a obrazový materiál, který vyvolává emoce. Pořád je to nedávná historie, která má co říct i současnosti.
Kdy tedy podle tebe devadesátá léta na Slovensku skutečně skončila a přišlo ono vyčerpání z názvu knihy?
Rok 1998 byl velkým politickým zlomem, ale mnohé změny dobíhaly ještě později. Kolem roku 2000 navíc začal měnit scénu internet: objevovala se internetová fóra, nové styly a sofistikovanější podoby taneční hudby.
Proměnila se také ekonomická situace. Lidé začali více cestovat a požadovali vyšší komfort a kvalitnější služby. Sklepní prostory s opotřebovaným vybavením přestávaly stačit. Techno se hodilo do syrových, tmavých míst, zatímco trance a další styly vyžadovaly jinou atmosféru. Kluby jsou zároveň podnikání, které musí reagovat na publikum a přicházet s novými věcmi.
Z klubů popisovaných v knize už dnes žádný neexistuje s výjimkou jediného. S jakými problémy se potýká místní klubová scéna?
V Bratislavě jsou vedle gentrifikace problémem především drahé nájemné a energie. Město navíc omezilo otevírací dobu podniků v centru do třetí hodiny ranní. Pokud chce člověk zůstat někde do pěti nebo do šesti, musí hledat podniky mimo centrum. U některých hudebních stylů a parties je ale právě období mezi třetí a pátou hodinou zásadní. Klubová noc má svůj vývoj a stejně tak i dramaturgie večera a line-upu.
Kluby, o kterých mám informace, spíš přežívají. Není to jednoduché podnikání, ale ono nikdy nebylo. Potřebuješ lidi, kteří jsou opravdu odhodlaní a nadšení, někdy až tvrdohlaví. Musí si stát za svým a dokázat přesvědčit komunitu, že právě jejich klub stojí za návštěvu. Zároveň ale přichází únava, vyčerpání a opotřebení. Proto si myslím, že je důležité, aby se kluby v určitém okamžiku propojily s městem, případně i se státem.
Instituce, které přežívají ve velkých městech, bývají nějakým způsobem napojené na samosprávu, která je podporuje. Město je přinejmenším chrání před některými developerskými zájmy a může jim pomoci regulovat nájemné nebo náklady na energie. Nemusí jít nutně o přímé dotace, ale o ochranou ruku.
Závěr tvého textu může působit trochu pesimisticky. Píšeš, že dnešní doba přeje spíše vizualitě než zvuku a gentrifikace vytlačuje kluby z center, což platí i pro dnešní Bratislavu. A také se přimlouváš, aby stát aktivně podporoval alternativní kulturu a vnímal ji jako součást kulturního systému. Má klubbing vůbec nějakou budoucnost.
Kluby potřebují přilákat novou generaci, případně ji přesvědčit, že právě na taková místa stojí za to chodit. Aby lidé odložili mobily a prožili přítomný okamžik. Klubové prostředí k tomu má ideální předpoklady. Jenže hudba se proměnila ve statusovou záležitost a mladí také dnes méně pijí alkohol, proto bude potřeba přehodnotit ekonomický model klubů.
Myslím si, že už nikdy nebudou tak silným fenoménem jako dřív. Vytratila se z nich určitá přitažlivost novosti a také jejich cool faktor. Pořád ale mohou tvořit součást kulturní nabídky, podobně jako výtvarné umění nebo film.
Udržet si posluchače a návštěvníky nebude jednoduché. Dnes existuje spousta denních parties a akcí na atraktivních místech, kde hraje důležitou roli samotné prostředí. Mám ale pocit, že se tam hudba často přizpůsobuje tomu, aby přilákala co nejvíc lidí. Je přístupnější a méně náročná. Uzavřené, tmavé prostory naopak dokážou nabídnout něco experimentálnějšího. Hudba v nich může být skutečně tím hlavním a člověk se do ní může ponořit. Doufám, že tohle nikdy nezanikne.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás