Queer témata to měla v české a československé kinematografii vždy těžké – samozřejmě kvůli ideologickým důvodům v područí totalitních režimů i dobové náladě. Tohle dědictví cudnosti si však stran reprezentace neseme dodnes, protože nemáme tradici, na kterou by se dalo navázat. Teď se však situace mění, a to primárně díky osobním zkušenostem mladých tvůrců a tvůrkyň. Po dlouhé cestě zde konečně máme důstojné audiovizuální dílo o mladých queer lidech: Filter. Čekání na něj však bylo až příliš dlouhé.
Sexualita bývala jediným určujícím znakem gay postav a zastupovala jejich osobnost i charakterové vlastnosti.
Výmluvné je, že jedna z prvních homosexuálních postav v naší kinematografii byla inspirována osobností Alfreda Redla. Špion, jehož „perverze“ ho vedla na dráhu zrady a zločinu. Aféra plukovníka Redla (1931) je ztraceným filmem, z dobových materiálů však víme, že právě homosexuální problematika byla redukovaná na minimum v podobě charakterové vady.
Jediným solitérem, který navzdory době držel pomyslnou pochodeň, byl Václav Krška. Jeho filmy nejsou queer v dnešním slova smyslu, ale kladou velký důraz na čistotu mužské krásy a demonstrují ji coby estetický požitek. Své protagonisty, hlavně ty ztvárněné Eduardem Cupákem, moduloval coby něžné a zranitelné, vzpírající se tradičnímu pojetí maskulinity. Bylo to i díky tomu, že Krška byl součástí queer skupiny formované na Barrandově během první republiky. Ostatně šéf Lucernafilmu (tehdy nejmocnější muž českého filmu) Miloš Havel byl taktéž gay. Queer motivy tak do filmů pronikaly primárně esteticky, podprahově.
Neznamená to tedy, že bychom queer motivy za socialismu nenalezli. Třeba operní zdobnost tvorby Petra Weigla vykazuje obdobné kódové znaky. Ostatně i slavné Údolí včel (1967) o vztahu dvou křižáckých asketů ke čtení queer optikou vybízí. Je na další generaci filmových historiků, aby toto stále nezmapované pole uchopili. Rozhodně ale nelze hovořit o žádném kontinuálním proudu přesahujícím jednotlivé autorské osobnosti. A paradoxně jsou tyto subtilní a skryté znaky mnohem podnětnější a korektnější než valná většina porevolučních titulů, jež s homosexualitou pracují explicitně.
Špatný vliv
Sexualita totiž bývala jediným určujícím znakem gay postav a zastupovala jejich osobnost i charakterové vlastnosti. Opomeňme teď nespočet obludného balastu (nejen) devadesátých let, který gaye vyobrazoval jako úchyly. Ale třeba i Ondříčkovo Šeptej (1997), kde je homosexualita jedním z ústředních témat, gaye Kytku vykresluje coby zhůvěřilého a vychýleného, jako odstrašující protiklad heterosexuální normativnosti. Je chorobně žárlivý, promiskuitní a na lidi má špatný vliv. Jeho partner Filip je do homosexuality v zásadě manipulován, na konci filmu se přehodí na heterosexuála a započne vztah s protagonistkou Annou. Homosexualita byla zkrátka slabost.
Zmiňme také ve své šokantnosti pro mnohé formativní Mandragoru (1997). Surovostí prostoupené vyprávění z prostředí chlapecké prostituce, kde slizcí pasáci protagonistu zdrogují a začnou jej prodávat. Hříšná konzerva exploatací protnutých devadesátek. Homosexuálové jsou opět perverzní sadisté ničící budoucnost nebohého teenagera. Klienti si uspokojují ty nejodpornější choutky a v zásadě tvoří epicentrum zla, prostituté jsou ve skutečnosti utlačovanými heterosexuály.
O seriózní uchopení tématu se pak snažila dvojice Venkovský učitel a Pusinky (2007). Tehdejší diskurz dobře popisuje článek Ivy Baslarové pro časopis Cinepur. Obecně se však gayové stali hlavně groteskními postavičkami v nepřeberné paletě komedií. Například ale Vejdělkův hit Účastníci zájezdu (2006) homosexuální pár vyobrazuje v zásadě korektně bez homofobního zesměšňování, pohoršení zažívají jen rigidní postavy kolem něj. Žijeme v zemi, kde na sociálních sítích tryskají nenávistné komentáře vůči queer lidem, mezi nejnavštěvovanější filmy však patří snímky, v nichž si Langmajer hraje na ženu nebo Polívková na muže (dvojice Po čem muži touží, 2018, a Po čem muži touží 2, 2022), případně Pechlát coby neurotický otec od rodiny utíká k dragu (Prvok, Šampón, Tečka a Karel, 2021). Crossdressing a jeho tradice u nás je pak kapitola sama o sobě.
Starší tvůrci mají tendenci homosexuály stále stereotypizovat, třeba po vzoru pitvořícího se Ondřeje Sokola v Perfect Days – I ženy mají své dny (2012). Ostatně ono „zženštilé“ vystupování gayů je taktéž stále se vyskytujícím jevem určeným primárně pro vyvolání komického efektu. A jistě, rozhodně po komediích, jež ze své podstaty pracují se stereotypy, nemůžeme chtít, aby byly věrohodnou a realistickou reprezentací. Nikdo však za hranu stereotypu nechodí, což už je problém.
Zmiňme také dobová dramata jako Šarlatán (2020) nebo Arvéd (2022) – ponory do čtyřicátých a padesátých let, kdy byla homosexualita trestná, sexualitu rozkreslují jako jeden z prvků konstantního nebezpečí a jednu z příčin pádu obou protagonistů. Homosexualita zde však není ústředním tématem. Byť to v tomto případě rozhodně není negativní jev (těžko by tak šlo s ohledem na podstatu obou filmů učinit jinak) a negeneralizujeme, motiv homosexuality coby něčeho nebezpečného s ohledem na naši historickou minulost stále stran reprezentace přetrvává. Přičtěme i minisérii Herec (2020), kde oportunistický mladík svádí důležité muže za tuhého komunismu, aby byl z jejich styku vytvořen kompromitující materiál, případně jimi manipuloval.
Vrstevnaté osobnosti
Kde se tedy nacházíme teď? Díky nové generaci filmařů a filmařek, která je ke queer komunitě citlivější, se konečně objevuje důstojná reprezentace. Často i díky tomu, že vychází zevnitř komunity, byť je obdobných děl stále málo. Jde o vcelku logickou posloupnost: vyrůstali v jiné době s jiným vnímáním světa. Můžeme starší generaci tepat, jak chceme, na stranu druhou jen těžko soudit někoho, koho formovala doba, během níž byla homosexualita tabuizovaná. O pomyslný smír mezi generacemi bez takřka jakéhokoli eskalujícího konfliktu se snaží nový film Šimona Holého Chica Checa (2026).
Příběh muže, jenž se ve Francii živí dragem a při návštěvě matky v zapadlé české vesničce ji tuto skutečnost stejně jako homosexuální orientaci odhalí, si coby ústřední motivy bere právě nutnost upřímné komunikace, zahození předsudků a chápavost vůči všem. Homosexualita není ústředním tématem, spíš jednou z částí i jinak vrstevnaté osobnosti protagonisty. A právě toto organické zapuštění do vyprávění, kde je homosexualita přirozenou součástí postav a nikoliv jediným určujícím faktorem, je jakýmsi kýženým ideálem.
V této tendenci pokračuje i nový seriál Filter, dostupný na iVysílání. Platforma České televize se dlouhodobě, byť v omezených podmínkách, snaží přinášet tvorbu pro mladé. První vlaštovkou byl seriál TBH (2022) rozplétající prostředí střední školy, kde hledání sexuální identity tvoří také jeden z prvků. Dále zmiňme citlivou sérii o znásilnění Pět let (2022) a problematiku OnlyFans otevírající Vlastně se nic nestalo (2024). Všechna zmíněná díla zkoumají postavy coby ambivalentní a komplikované subjekty, vše ostatní je druhořadé. Působí lidsky a autenticky, byť možná na úkor vycizelovaného vyprávění. Ona neukotvenost a pocitovost však k reflexi mládí v neukotvené době sednou.
Filter není výjimkou. Jeho tvůrce David Semler má za sebou oceňovaný kraťas Musí to být bolestivý (2020), v němž pracuje s takřka anekdotickou situací v opuštěné vlakové čekárně. Gay pár si cizím jazykem povídá, zatímco je okukuje český manželský pár. V homofobních „hemzech“ mimo jiné Češi rozjímají nad tím, jak asi musí bolet anální sex. Nevědí však, že jeden z mužů rozumí česky. Úderně vypointovaný a sebevědomě inscenovaný snímek prokázal Semlerovy kvality, které teď ve svém dosud největším projektu zúročil.
Impulzivní mládí a nejistota
Šestidílná série Filter konzervuje bolestivý přechod a deziluzi mezi základní a střední školou. Hlavní hrdina Matty je gay. Hlásí se na uměleckou školu, kreslí výstřední obrazy s homoerotickými znaky. Potkává sebevědomého Radka. Ten má sice vztah se slečnou, s Mattym ale zažijí impulzivní romanci a první sexuální zkušenosti. Radek je komplikovaný, nejistotu a rozpolcenost zakrývá šikanou ostatních, marihuanou a přidrzlým vystupováním. Mattymu však dojde trpělivost a rozhodne se na sítích zveřejnit fotku, na níž se s Radkem líbá.
Tento konflikt tvoří epicentrum vyprávění, tvůrci ale sahají k mnohem univerzálnějším a širším perspektivám. Epizody jsou konstruované coby výseče plynoucího času. Vidíme období přijímaček, adaptačního kurzu a nástupu na střední. Impulzivní mládí, rapidní proměna hodnot a vnímání světa diktují hořkost mezilidských vztahů. Matty má nejlepšího kamaráda ze základky Tondu, excentrického a sexuálně náruživého chlapce, jenž se později nechává vydržovat staršími muži. Ten Mattymu dříve dodal sebevědomí ke coming outu. Coming out ale vůbec není předmětem série. Postavy jsou si totiž svou orientací jisté. Vyjma Radka, u něj je vše složitější.
Otevírá se před námi obraz mladé generace, pro níž je queer a různorodost nejen sexuální identity samozřejmost. Nikdo tyto skutečnosti nevypichuje, nikdo z nich nedělá ústřední téma konfliktu. Přesto občas vidíme nemístné poznámky a reakce okolí. Nesledujeme vyumělkovaný a idealistický svět, kde jsou všichni bezproblémově chápaví. Mladé postavy zažívají první vztahy, první lásky a sexuální zkušenosti, v druhém plánu pak sledujeme Mattyho matku sžívající se s novým partnerem poté, co před několika lety zemřel její manžel a Mattyho otec.
Syrovost dospívání
Obecně tvůrci vkusně navozují dojem, že postavy mají komplexní životy mimo seriálem zpracovávané období. Čas plynul a plynout bude. To přispívá k suverénně organickému a ztotožnitelnému dojmu. Všichni mají daleko od scenáristických konstruktů, chybují, litují, hledají morální hodnoty. Trable mladistvého světa tvůrci zachycují se vší syrovostí. Dospívání totiž stojí za prd, přiznejme si to. Nikdo vám nerozumí, natož vy sám sobě, což je těžké si přiznat. Každý nezdar se jeví jako fatalita. Vztahové krize řešíme radikálními plány, další den už je ale všechno jinak.
Tvůrci také nasvěcují tabuizované téma sexuálně přenosných chorob u mladých, aniž by z něj dělali atrakci. Jde zkrátka jen o další překážku, kterou mladí musí překonat. Zároveň slouží k reflexi morální odpovědnosti a k překonání strachu z odsouzení – společenský tlak je totiž neúprosný. Série je nejsilnější, když zůstává u náznaků a vyhýbá se doslovnosti, jakkoli mlčenlivé pohledy zde občas nabývají nadužívaně stylizovaných a banálních vyznění. Inscenace mladé herce nesvazuje, mají dostatek prostoru k modulaci postav stran gest a mluvy.
Nestabilitu a všudypřítomnou tenzi lidských interakcí konzervuje brilantně nastavený rytmus podepřený fluidním snímáním. Semler důmyslně využívá vykloubených kompozic a vizuálních motivů, které spolu asociačně komunikují. Třeba když Matty hledí do žaluzií poté, co se rozhodne zveřejnit fotku s Radkem. Stejný výjev vidíme ve chvíli, kdy řeší ještě závažnější dilema a odpovědnost. Matty s Radkem se scházejí u vody, přes níž vedou robustní trubky. I tento prostor se barevně mění v návaznosti na jejich fázi vztahu. Radkův pokoj je pak laděn do modrých a sterilních barev umocňujících rigidní struktury jeho rodiny. Když je Matty v nepořádku, jeho kontury vibrují.
Neokázalá a mimořádně funkční stylistika vede blíže k postavám a jejich vnitřním světům. Formativní léto, během kterého zákonitě ztratíme řadu přátel, musíme se přizpůsobit novým kolektivům a chtě nechtě projdeme osobní proměnou, má občas až děsivě živelné účinky, které mnohým můžou připomenout vlastní traumatické dospívání. Filter není jen prvním českým queer seriálem, jak řada titulků hlásá. Je dost možná skutečně prvním povedeným a cílevědomě uchopeným dílem o bolesti mládí. Bez poklonkování žánrovým schématům a nucené dramatičnosti.
Filter i zmíněné Chica Checa zároveň zůstávají široce přístupné a vykazují snahu o to, aby problémy mladých queer lidí pochopili ti starší, pro které jde o dost možná bariérami obehnaný svět. A byť třeba u filmu Šimona Holého je to za cenu přílišné dramaturgické a režijní konformity, tituly přístupné oběma světům zde doposud chyběly. Právě vycházet ze sebe, z upřímných zkušeností a propisovat je do univerzálních vyprávění tvoří tu nejlepší cestu pro citlivou reprezentaci, jež není přehnaně politizovaná, vyfabrikovaná nebo idealistická. Zkrátka je.
Autor je filmový publicista a tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás