Černobílé historické drama Rakušana Markuse Schleinzera Rose může české diváky lákat reminiscencí poetiky historických filmů Františka Vláčila. Zatímco Vláčilovy filmové balady jsou ale příznačné svou lyričností, Rose představuje minimalisticky strohé, do dějových „kapitol“ vypravěčsky sevřené drama. Podobně jakkoliv lze Vláčilovy historické filmy s ohledem na zpracování témat – společenského postavení ženy v Markétě Lazarové, náboženského tmářství v Ďáblově pasti nebo konfliktu osobní svobody s rigidním řádem v Údolí včel, považovat dnešníma očima za progresivní, jejich symbolický a náznakový jazyk má k současné názorné analytičnosti Markuse Schleinzera vlastně daleko. Co mají nakonec filmové balady ze šedesátých let a Rose společného, je schopnost vyvolat pocit „starého světa“, v němž síly přírody lehce přemáhají lidskou tvrdě vydobývanou a zároveň krutou existenci.
Bohužel to nejsou jen bohabojně prostí a tvrdou prací zkoušení ušmudlaní venkované, kdo se Rose sápe zvědavě do kalhot. Jsou to nakonec reprezentanti moci, kteří se jejího těla zmocní institucionálně.
Rose se odehrává v éře celoevropské poválečné krize po konci třicetileté války. Do německé vesnice přichází voják, aby se zde přihlásil o dědictví, toho času zchátralý dům na zpustlých pozemcích kousek za vesnicí. K možnosti obnovit hospodářství skeptičtí stařešinové na základě dědického dokumentu usedlost nakonec drobnému bezvousému vojákovi s tváří zdeformovanou jizvou přenechávají. My diváci víme, že tento voják s pohnutým osudem se narodil jako holka, a stejně tak tušíme, že genderová identita hrdinky bude tím, co narazí na realitu raně novověkého patriarchátu. A nepomůže jí ani skolení medvěda nebo hospodářský rozkvět původně zpustlé usedlosti.
Cesta ke svobodě skrze kalhoty
Sandra Hüller, která za ztvárnění role Rose získala na Berlinale Stříbrného medvěda za nejlepší hlavní herecký výkon, je v genderově neurčité roli maximálně přirozená a civilní. A zároveň přesvědčivá, na čemž si lze mimo jiné dobře uvědomit, že to, co považujeme v řádu binárních genderových příznaků za tzv. mužské, je spíše logickým pohybovým projevem nějaké elementární seberealizace. Seberealizace vyplývající z možnosti zacházet se zbraní, nástroji nebo třeba majetkem. Stejně jako kalhoty nesouvisejí s pohlavním orgánem, ale s tím, že máme prostě dvě nohy. Jsou tedy především praktické a umožňují volný pohyb, aniž byste se zachytávali o rozevláté a při běhu, skákání nebo lezení překážející dlouhé sukně. Kalhoty tehdy zároveň umožňovaly se po světě pohybovat bez kontroly a svolení opačného pohlaví. Tak to ostatně Rose pochopila již coby dítě v sirotčinci a od té doby jí poskytly jako dostačující genderový převlek alespoň nějakou míru svobody. Bohužel v časech, kdy z této základní svobody, jdoucí napříč třídami, byly bez pardonu vyjmuty všechny ženy.
Zatímco Rose v kalhotách, klobouku a kabátci, pod nímž si pruhem plátna stáhla prsa, může vést hospodářství, udělovat příkazy čeledínům a děvečkám, zastřelit medvěda nebo jednat s ostatními muži o finančních otázkách, s ženami je tomu jinak. A rozbuškou střetu se stane požadavek, mimo jiné v tehdy také populační krizí zmítané společnosti, aby se Rose oženil a plodil děti. Jestliže od začátku filmu kalhotová privilegia působí spíše bezděčně, scéna domlouvání nevěsty odhalí onu brutální genderovou propast nerovnosti raného novověku. Nakonec jejím dědictvím je společnost i po dekádách emancipačního úsilí poznamenaná dodnes.
Nevěsta tady představuje v podstatě majetek – tělo schopné zdarma pracovat, a hlavně rodit další pracovní sílu. A protože tato schopnost je někdy v „rukou božích“, pojišťuje se věnem, zde také sebevědomě prezentovaným. Herečka Caro Braun manželku ztvárňuje příznačně v opozici k suverénní Rose – plaše zastydlou, což odkazuje na její „zbožnost a čistotu“, tedy panenství, s pohledy lehce vyděšeně těkajícími, snažícími se odtušit, co si její nový „pán“ bude přát, jak se mu zavděčit.
Následné dějové peripetie vyústí v tvrdý náraz na mocenské struktury patriarchátu. Obě ženy – i odhalená Rose, končí popravou. V tomto ohledu také příznačně, kdy pouhá manželka sejde mimořádně potupnou smrtí utopením v pytli, zatímco Rose – pro své atributy mužství včetně válečných hrdinství, setne kat.
Hranice planou a přetrvávají
Jistě se najde divák, který bude genderové a feministické téma považovat za ahistorické. Nutno říct, že neoprávněně, protože máme historické doklady nejen o lesbické lásce či genderové dysforii, ale i o případech, kdy se heterosexuální ženy z popsaných taktických důvodů vydávaly za muže. O pokusech žen vymanit se z podřadné společenské role a následných trestech ostatně existuje bohatý literárně důkazní materiál všelijakých misogynních traktátů a her. Z nich lze zmínit Škoda, že byla děvka (Tis a Pity She’s a Whore, 1633) Johna Forda nebo jeden z mnoha dobových pamfletů útočících na nedostatečně submisivní a neposlušné ženy, jako je Ženský parlament (The Parliament of Women, 1646). Ostatně ze stejného nálevu je i zdaleka nejznámější a o něco mladší Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, které v postavě Kateřiny paroduje svobodomyslnou a sebevědomou ženu. Tyto literárně-propagandistické charakteristiky žen se ale nakonec linou přes dobové útoky na „modré punčochy“ z éry prvních emancipačních zápasů až po současné karikatury „liberálních žen“ coby tvůrčího projevu manosféry a alt-right hnutí.
Pokud jde o raný novověk, ženy vymykající se dobovým nárokům poslušnosti zdaleka nebyly jen literárně napadány a zesměšňovány, často na ně čekalo i mučení a smrt, a to i v případech kdy byly obětí sexuálního zneužívání. Zatímco sexualita byla u žen stigmatizována, včetně mateřství mimo manželský svazek, znásilnění, jímž se dávalo ženám i dětem najevo „kdo je pán“, kriminalizováno nebylo – v Rose je také otcovství příznačně „neviditelné“ a nijak péčí nerealizované, anonymní, vztahově bezvýznamné, vyjmuté z disciplinační společenské sféry. Mocným nástrojem k systémovému ovládnutí žen byla vždy také kriminalizace interrupcí a kontroly porodnosti, přičemž to také není něco, co bychom mohli považovat za historicky uzavřenou věc. Tato agenda se s posilováním konzervativních a krajně pravicových politik naopak nepříjemně aktualizuje.
Praktiky spojené s ekonomickým a reprodukčním podmaněním žen známe také jako poněkud hororově-romantizované čarodějnické procesy. Zatímco v obecném povědomí dodnes představují především projev fanatického tmářství a jeho účelového zneužívání v osobních sporech, Silvia Federici je v knize Kaliban a čarodějnice (česky Transit, 2025) analyzovala jako součást systematického odjímání nezávislosti žen během formování kapitalismu. Ženy byly vyjmuty z církevní i vojenské kariéry, ze vzdělání, postupně zbavovány příslušností k cechům, rušením občin byl zamezen jejich přístup k půdě, byla jim nakonec odejmuta jakákoliv vlastnická práva, aby mohly být využívány jako nejlevnější pracovní síla, primárně ale jako zdroj čistě reprodukční práce zdarma. Tím se vytvořily ideální podmínky pro vznik kapitalismu, tedy kumulace zdrojů. Nakonec i poslední z ryze ženských sfér, tedy porodnictví a existence porodních bab, byla postupně institucionalizovaná medicínou, do níž už ale ženy neměly přístup.
Film Rose z pozadí těchto souvislostí vystupuje jako mimořádně uhrančivý a zároveň tragický obraz krutého osudu zápasícího alespoň o nějakou jednoduchou svobodu na tomto světě. Boj obyčejné ženy za normální existenci, snahu prosmýknout se v společenském utlačivém systému postaveném na mužské nadřazenosti. Bohužel to nejsou jen bohabojně prostí a tvrdou prací zkoušení ušmudlaní venkované, kdo se Rose sápe zvědavě do kalhot. Jsou to nakonec reprezentanti moci, kteří se jejího těla zmocní institucionálně. Podrobí jej ponižujícímu zkoumání, donutí k porodu dítěte počatého znásilněním a nakonec popraví. Zatímco skutečný život a heroické činy Rose jí nakonec zajistí jen „důstojnější“ způsob smrti, předměty doličné – upínací dilda nebo plátěný binder, zůstanou ležet na stole před soudem jako ubohé symboly pilíře patriarchální moci – penisu.
Jakkoliv tedy Rose není primárně queer film (Rose nemá erotickou náklonnost k ženě ani genderovou dysforii), jeho dekonstrukce vztahu pohlaví (arbitrárního) a genderu (zvoleného, vnitřně pociťovaného), případně nejasných hranic mužského-ženského, podmíněných více společenským řádem než biologií, k úvahám především o binaritě směřují. Bez ohledu na teoretické uchopení se jedná o mimořádně silný a sugestivní film, který nabízí vlastně stále poněkud nesamozřejmou hrdinku k divácké identifikaci – vzdornou svobodnou ženu, která typově vzdoruje sexy hrdince podle zákonů male gaze (mužského pohledu).
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás