Jaké jsou dějiny Svátku práce a má smysl ho ještě dnes slavit? To bylo hlavní téma živého nahrávání podcastu Studio Alarm+ v brněnském Klubu zastupitelů. Přesně 1. května se tady totiž odehrávala akce Státky kolektivu Terén, která se snaží aktualizovat obsah některých našich svátků. Nahrávání našeho podcastu doplnilo workshop a výrobu fanzinu studentského kolektivu Fasáda. Se Studiem Alarm+ jsme se ovšem zaměřili na historii Svátku práce. Pokusili jsme se zpřítomnit, proč tento svátek vůbec slavíme a jaké jsou jeho dějiny. Dostali jsme se i k otázce, proč je dobré tento svátek slavit i dnes. Hostkou tohoto dílu byla odborová organizátorka a redaktorka feministického média Druhá směna Maja Vusilović. Hostem byl také historik Boleslav Šmejkal, který se zaměřuje na dějiny dělnického hnutí. Diskuzi moderoval Jan Bělíček.
Pro normálního smrtelníka je dnes možná trochu překvapivé, že v boji za osmihodinovou pracovní dobu a pracovní práva hráli velkou roli anarchisté. Dnes si pod anarchismem asi představujeme něco jiného. Proč hráli anarchisté v tehdejších událostech tak velkou roli?
Asi si dnes málo uvědomujeme to, že anarchismus byl tehdy součástí širšího dělnického hnutí. Anarchisté nejsou a nebyli jen nějací básníci a bohémové, ale také dělníci, kteří byli do nějaké míry organizovaní v anarchistických odborech. V severních Čechách byly například velmi početné anarchistické odbory českých horníků, třeba na Mostecku a Duchcovsku. Anarchisté měli tehdy poměrně velkou sílu a byli dělnické třídě velmi blízko.
Jaké zásadní rozdíly byly tehdy mezi socialistickými a anarchistickými dělníky? Nebo si to máme představit spíše jako nějaký širší proud, ze kterého se občas někdo na chvíli vydělil?
V českém kontextu je to možná ještě složitější v tom, že je Svátek práce pro dělnické hnutí velký předěl. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století je dělnické hnutí opravdu silně perzekvováno. Svátek práce je moment, kdy se to prolomí a stane se z toho opravdu masové hnutí přijímané širokou společností. V předchozí době docházelo v rámci jednoho dělnického proudu ke sporům mezi radikály a umírněnými. A toto rozdělení pak směřovalo ke zformování socialistů a anarchistů. Radikálové tehdy chtěli změnit společnost skrze násilí a umírnění chtěli jít politickou, parlamentní cestou. Tato cesta pak zformovala vznik sociální demokracie jako masové strany. Ze zbytků těch radikálů se stanou anarchisté. Důležité je ale taky říct, že když se o tom bavíme z toho až politologického hlediska, tak to tu žitou realitu běžných lidí nejspíš nezachytí dokonale.
Jak to myslíte?
Když jsem se začal věnovat dějinám práce a dějinám dělnického hnutí, tak jsem měl představu, že dělnictvo si načítá Marxe a podle toho pak jedná. Na příkladu Dělnické besedy v Třebíči jsem ale zjistil, že je vše dost jinak. Myšlenkový svět těchto lidí nebyl do takové míry definovaný různými teoriemi. Důležitější pro ně byla žitá zkušenost, vzájemná solidarita při stávkách. Určitou roli zde hrál i nový katolicismus. Dělnictvo četlo na konci 19. století spíš Julese Verna než Karla Marxe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás