Německá civilizační selhání, česká nacionalistická zrcadlení

Setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně přispělo k české demokracii ještě před svým zahájením – docela dobře ukázalo, kdo je kdo. Strany současné vládní koalice, stejně jako oba bývalí prezidenti podávající si kliku v upadlé Xaver TV, se pohotově přihlásili k rozněcování nacionalistických vášní.

Zatímco Němci se museli s dědictvím svého nacionalismu soustavně vypořádávat, Češi se v něm mohli utvrzovat.

Je přitom roztomilé, že jediné strany, které skutečně vážně zpochybňují Benešovy dekrety, jsou Alternativa pro Německo (skrze výroky svých představitelů) a rakouští Svobodní (ti rovnou skrze svůj program). Právě se Svobodnými jsou přitom v Patriotech pro Evropu ANO a Motoristé sobě, právě s Alternativou pro Německo spolupracuje Okamura. Prezidentského kandidáta Svobodných v rakouských volbách podpořil Miloš Zeman, Václav Klaus pak jezdí Alternativě pro Německo dělat kampaně. Je to nesmysl, který ve skutečnosti dává smysl – stoupenci nacionalistického štvaní si dobře rozumějí na mobilizacích proti EU či migrantům. Až skoro zapomenou, že ony antikvární „národní zájmy“, které chtějí hájit, jsou v některých bodech poněkud protikladné…

Vypal do těla své země

Na konci druhé světové války napsal jeden z největších českých básníků 20. století, autor nemilosrdného portrétu českého stalinismu Prométheova játra a uhrančivý nonkonformista Jiří Kolář tyto strašlivé verše:

Je nanejvýš srozumitelné, že Jiří Kolář píše právě v této době právě takové verše. Nacistická bestie je odsouzená k zániku, ale ještě kope a kouše, přesněji řečeno vraždí a popravuje. České země křižují pochody smrti z koncentračních táborů. Jan Tesař ve své České cikánské rapsodii navazuje na výzkumy svých kolegů a ukazuje, že zatímco na českém území existovaly četné snahy lidem z těchto pochodů pomáhat a ukrývat je, v Sudetech to neplatilo. Velký sudetoněmecký sociální demokrat Wenzel Jaksch (v té době v exilu) doufal, že na konci války se sudetští Němci vyjádří jasně – protinacistickým povstáním. K tomu ale nedošlo. Rozhodná většina do konce války mlčela, často patrně v hrůzném očekávání odplaty.

Do několika měsíců přišel odsun Němců (a také nedokonaný odsun Maďarů) a celková proměna, kdy Češi a Slováci „vypalovali do těla své země“, že je „jejich“. Jak připomíná historička Christiane Brenner, výsledek neshrnul na mezinárodním fóru žádný stalinista, ale Jan Masaryk: „Československo je státem bez národnostních menšin.“ I Židé byli najednou uznáni jen jako „náboženská“ menšina.

Můžeme mít pocit, že už jsme dávno jinde, jenže duchové jako by se znovu ozývali. A to zdaleka nejen v nacionalistických deklaracích současné parlamentní většiny či v politických zombie talks bývalých prezidentů u Xavera. Je to i v naší představě o českých dějinách a české kultuře. Představujeme si je jako dějiny českého etnického národa a máme sklon zapomínat, že zde po 700 let žili společně Češi a Němci. Kolik českých Němců z minulosti znají i vzdělaní lidé jménem, kolik z nich je součástí naší paměti? Sudetští Němci jsou nejen vyhnáni ze země, ale také jako by vystřiženi z dějin, podobně jako to popisoval Milan Kundera na případu čepice, již Clementis půjčil Gottwaldovi v únoru 1948: když byl Clementis popraven, vyretušovali ho z fotografie, jen jeho čepice na Gottwaldově hlavě zůstala. My si z dějin vystřihli skupiny o milionech lidí a v těchto vystřižených dějinách nežijí jen oni, ale také my. Je to škoda.

Civilizační selhání

Současná debata má sklon k sudetoněmeckému kýči, jak jej výstižně pojmenovali Matěj Moravanský a Jakub Patočka, byť ne se vším z jejich diagnózy se lze ztotožnit. V jeho pozadí je představa o skvělém německém národě, který jen tak politováníhodně uklouzl s nacismem, vlastně bychom při mluvení o jeho zločinech ani neměli říkat Němci, ale nacisté. To nacisté napadli Československo, to nacisté obsadili Evropu, to nacisté spáchali zločiny na východní frontě, to nacisté vraždili plynem v Osvětimi… Nacisté, ne Němci.

Je jistě dobré vědět a připomínat, že zdaleka ne všichni Němci se dopouštěli zločinů a mnozí proti nim bojovali. Je rovněž dobré vědět, že skluz do zločinné ideologie se může stát každému národu. Je ale také potřeba vidět, že nacisté si získali v německém národě podporu. Že by se nacisté nikdy nedostali k moci bez spojenectví s velkou částí konzervativních elit. Že mnozí pachatelé nacistických válečných zločinů nebyli členy nacistické strany. A že nacismus je vyústěním jedné možnosti německých dějin, vyústěním dlouholetého civilizačního selhání, které nepřišlo s Adolfem Hitlerem, ale dlouho před ním.

Jistě, německá kultura a politika 19. století a první poloviny 20. století v sobě mají rovněž mnoho velikosti. Hitler ale nespadl z měsíce. Etnický nacionalismus evokoval mýtus kmene a ten se postupně přelil do mystiky rasy. Pruská a posléze německá armáda dlouho kultivovala ducha účelné vojácké krutosti, buršácké spolky pěstovaly souboje a jak ukazuje sociolog Norbert Elias, přispívaly ke kultuře násilí, která umožnila hitlerovskou decivilizaci. 10 let před genocidou Arménů spáchaly německé koloniální jednotky v letech 1904–1908 genocidu Hererů a Namů v Namibii.

Jistě, civilizační selhání Německa nebylo jediné na světě. Lze dlouho mluvit o zločinech západního i ruského kolonialismu či případně o genocidě původních obyvatel Ameriky; podle historika Timothyho Snydera byla ostatně inspirací pro Hitlerovo tažení na východ („Volha bude naše Mississippi“). Německé civilizační selhání se ale obtisklo do dějin 20. století příliš výrazně, vzhledem k roli v první a druhé světové válce.

Nejsem si vůbec jistý, že vyprávění o německém poválečném úspěšném „vyrovnání s minulostí“ je plně pravdivé a přesvědčivé. Zcela jistě neplatí pro první dvě poválečné dekády, kdy sice došlo k vybudování demokratické republiky a denacifikaci, přesto byl ale německý establishment plný bývalých nacistů a o mnohých nepříjemných skutečnostech se nemluvilo. Do značné míry bylo pak vyrovnání s minulostí generačním projektem osmašedesátníků. Uspěli v mnohém, do značné míry změnili, co znamená být Němcem, směrem k národní příslušnosti založené na hodnotách, ne na krvi. Uvidíme, zda se brzy nesetkáme se zpětným chodem v podobě úspěchu Alternative für Deutschland. Německý přístup ke genocidě Hererů a Namů svědčí o limitech ve vyrovnání s minulostí, stejně jako podrážděné reakce na zmínky o reparacích, když zaznívají od řecké radikální levice či polských národních konzervativců (u nás toto téma zvedá pouze Jindřich Rajchl).

Lze ale vůbec mluvit o „smíření s minulostí“? S krutostmi minulosti se smířit nemůžeme a nelze je ani odčinit. Jsou ale věci, které učinit lze. Třeba poctivě diskutovat o příčinách, projevit pietu obětem a snažit se zmírnit utrpení potomků.

Německo má určitě své limity, ale udělalo opravdu hodně.

Sudetští Němci vyšli později a váhavě stejným směrem. Mají přitom dost důvodů zůstat u vzpomínky na vyhnání a trvat na svých postojích z dob přelomu století a vstupu Česka do EU. Spojuje je vzpomínka na reálné trauma. Je snadné rozumět, proč chápou Benešovy dekrety jako právní základ nespravedlivé etnické čistky. Pokud se zřekli snahy je revidovat, není to jen uznání reality, ale také vstřícný krok.

Roztrhaná paměť

Zbývá otázka, jaká tu je role Čechů? Je dobře, že kromě běsnících nacionalistů našli sudetští Němci skutečné partnery v iniciativě Meeting Brno a lidech, jako je spisovatel a bývalý disident a politik Milan Uhde. Setkání sudetských Němců v Brně je příležitost dozvědět se leccos o nich a leccos o sobě.

Všichni jsme už mnohokrát slyšeli Palackého slova o „stýkání a potýkání Čechů s Němci“ jako základním problému, „hlavním tahu“ českých dějin. Neustálým opakováním se tato slova banalizovala, většinou se také nepřipomíná jejich kontext. Ten je přitom určující: podle Palackého byli Němci hlavní zprostředkovatelé západní kultury do českých zemí; tuto roli prostředníků ale kontaminovali svým násilnictvím a mocenskou politikou, sklonem Slovany podmaňovat. Mělo jít o popis středověku; Palacký dokonce pod vlivem Herderových slovanských sympatií mluvil o tom, že jemu současní Němci se chtějí inspirovat slovanskou mírumilovností. Nakonec se ale Palackého charakteristika středověkých dějin formulovaná na prahu roku 1848 stala klíčovou zejména pro následující století. Češi přejímali velkou část západní kultury německým prostřednictvím a bystřejší pozorovatelé jako Emanuel Rádl přišli s tím, že německým etnickým nacionalismem je výrazně ovlivněné i české pojetí národa.

Toto dědictví definitivně zvítězilo roku 1945, v momentě porážky německého nacismu, který se stal zároveň příležitostí k etnickému čištění Československa. Zatímco Němci se museli s dědictvím svého nacionalismu soustavně vypořádávat, Češi se v něm mohli utvrzovat. I momenty, které nepodporovaly útěšný stereotyp, mohli zdůvodnit obrazem velkých nepřátel, zejména Němců, později Rusů. To oni! Malý český národ byl vždy nevinnou obětí, a když už se sám dopouštěl násilí, pak musel, řečeno s Jiřím Kolářem, „zapomenout, že je dobrý, zapomenout, že je čistý a prostý“. Anebo, jak to řekl Václav Bělohradský na jednom z minulých ročníků Meeting Brno: „Mít pravdu proti Hitlerovi je snadné. Proti Hitlerovi má pravdu každý, takže i četné nedostatky československé demokracie vypadaly v konfrontaci s nacistickým Německem bezvýznamně.“

Mohli jsme se schovat za rolí oběti a zůstat v etnickém nacionalismu. Snaze o jeho překonání zcela jistě příliš nepomohl moralistní tón a určitá teatrálnost těch, kdo jej zpochybňovali, v čele s Václavem Havlem. Svého druhu se stali pro etnické nacionalisty Klause, Zemana a Okamuru ideálními nepřáteli. Se zločiny nacistického (nebo i přednacistického) Německa jsou přece ty naše zcela nesouměřitelné, náš etnický nacionalismus přece nelze s tím německým srovnávat. Zrcadlíme jen maličko, jen tak trochu a z pozice oběti.

Tohle zabydlení v pozici „dobrého, čistého a prostého“ vede ke zvláštnímu druhu necitlivosti. Naplno ho projevil Miloš Zeman, už jako český premiér v roce 2002, kdy při své návštěvě navrhl „odsun“ Palestinců. Tehdy jeho slova vyvolala poprask a on sám tvrdil, že je novinář z izraelského listu Haaretz zkreslil; dnes se k nim nicméně hrdě hlásí a opakuje je jak obehraná deska. Jako by se propagace etnické čistky stala naším vývozním artiklem. Těžko se pak divit české politice vůči Izraeli a Palestině a současné Macinkově deklaraci, že Česko bude blokovat jakékoli další pokusy EU trestat Izrael za jeho nepřijatelnou politiku.

Neodpusť nám naše viny

Snaha připomenout roztrhanou minulost a pokusy obnovit dialog potomků, kteří sdílejí vzpomínku na jeden prostor a jednu (jakkoli rozdělenou) společnost, mohou mít kýčovitou podobu, jak přesvědčivě ukázali Matěj Moravanský a Jakub Patočka. Ale nemusí být jen kýčem! Psaní Pavla Šafra o Sudetech jako zdroji problémů (vyhnali jsme odtamtud pořádkumilovné Němce a máme tam problematické vrstvy, říká často v různých variacích) je kýčem a často rovněž sociálním rasismem. Současné snahy Meeting Brno kýčem být nemusí a slova Milana Uhde kýčem nejsou. A navíc, i kýč může někdy fungovat produktivně. Na politické jednání nelze klást měřítka estétů k posuzování uměleckých děl.

A existuje také levicový kýč – nazývám tak důrazné a okázalé dosazování socioekonomických problémů i do témat, na nichž je nelze vyřešit. Je podle mě levicovým kýčem, pokud Matěj Moravanský a Jakub Patočka, kteří tak dobře pojmenovali problém liberálního sudetského kýče, napíšou: „Proč by například součástí dialogu o ‚společné evropské budoucnosti‘ mezi potomky sudetských Němců a Čechy neměla být otázka odlivu kapitálu nebo platových nerovností?“ Rád podpořím ostrý mzdový boj s německými (i českými a dalšími) zaměstnavateli či boj proti odlivu kapitálu. Proč bychom si o tom ale měli povídat právě s Berndem Posseltem a dalšími potomky českých Němců? Co specifického k tomu mohou říct – a nemáme s nimi jiná společná témata?

Podle Matěje Moravanského a Jakuba Patočky „teprve tehdy, až se Češi dokáží ve své převážné většině znovu sjednotit za masarykovským programem demokratického socialismu, přeloženým pro dnešní situaci a dobu, budou se tu mít naši Němci s kým doopravdy usmířit.“ Omlouvám se, ale asi se mi nechce tak dlouho čekat. Žijeme ve společnosti, jaká je. Jsou v ní odstrašující postoje i inspirativní postoje, a ty inspirativní nejsou vždy nutně dědictvím Masaryka (jehož si navíc bere do úst kdekdo, svým blábolivým způsobem i Tomáš Sedláček a pro svou demagogii i Tomio Okamura). Je důležité v této společnosti pracovat jak na překonávání nacionalismu, tak na úsilí o sociální spravedlnost a demokratický socialismus. Podmiňovat jedno druhým působí poněkud krasodušsky – a jakýkoli postup dopředu to spíš komplikuje.

Jiří Kolář napsal na konci války také tyto verše:

Na konci války dávaly tyto verše silný smysl a působí silně i dnes. Jak dlouho ale necháme nacionalisty formovat nás do davů křičících „Neodpouštíme“?

Autor je politolog a publicista.