Státní socialismus v Československu měl po právu reputaci režimu, který je v sociální oblasti velmi štědrý. Rozvoj zdravotnických zařízení, snížení dětské a kojenecké úmrtnosti, po roce 1970 razantní výstavba státních bytů. To všechno jsou věci, které si spojujeme s československým socialistickým zřízením. Především po ropném šoku v roce 1973 začal ale východní blok výrazně zaostávat za tím západním. Problémy se nabalovaly, až vedly k pádu celého systému. Na jakých základech se budoval sociální systém po roce 1989? Jaké zásadní změny přinesl a na co naopak spíše navazoval? A proč přinesly Klausovy vlády největší navýšení sociálních výdajů státu navzdory své neoliberální rétorice? O tom všem si povídáme v dalším rozhovoru série Anatomie sociálního státu s historikem Jakubem Rákosníkem, který působí na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na dějiny sociálního státu se dlouhodobě zaměřuje.
Dá se vůbec nějak porovnat to, jak fungoval sociální stát před rokem 1989 a po něm? Co nová garnitura od té předchozí převzala a co naopak zavrhla?
Není to jen o garnituře, ale i o samotném obyvatelstvu. Dědictví sociálních jistot z dob socialismu bere do dneška česká populace za normální. Lukáš Linek s Ivanem Petrúškem napsali před pár lety monografii o tom, jak se vyvíjejí postoje české populace k sociálnímu státu. A obyvatelstvo stabilně bere ten univerzalistický sociální stát – bezplatné vzdělání, bezplatnou zdravotní péči, státní důchody – za takřka nedotknutelné. Česká populace si i třicet let po revoluci odmítá nechat na tyto věci sáhnout.
Klaus v podstatě představuje jakobínskou či radikální fázi revoluce. Každá revoluce má tři fáze. Máme tady umírněnou fázi na začátku, která trvala do roku 1992. Ale umírnění zásadně ztrácejí moc, protože jsou příliš umírnění a chtějí dělat příliš velké kompromisy.
Je to nepochybně dědictví čtyřiceti let komunismu. A teď ten pohled shora z perspektivy vládnoucí garnitury. Rok 1989 znamenal cézuru, kdy se sociální stát začíná budovat znovu a jinak. Dost rozdílně oproti tomu, jak se budoval předtím. Představy se samozřejmě nějak vyvíjely. V roce 1990 nebylo ještě úplně jasné, kam to bude směřovat. Dost velkou roli v tom hrály výsledky voleb z roku 1990 a 1992.
Máte pocit, že sociální stát a sociální politiky nebyly v tu dobu velkým tématem?
Nejprve to skutečně téma nebylo. Byly tam mnohem důležitější věci k řešení: demokratizace, zavádění právního státu, ekonomická transformace. Nějakou roli jistě hrálo i mentální nastavení ekonomů kolem ODS, která byla v čele vládní koalice od roku 1992. Jejich liberální doktrína měla ve vztahu k sociální politice mnohé společné s představami marxismu-leninismu, ač se představuje jako jeho protipól. Berou sociální politiku jako jakýsi doplněk trhu a za určující chápou hospodářskou politiku. Stačí k tomu ocitovat Václava Klause z prakticky kteréhokoliv rozhovoru z devadesátých let. Říkal, že všechno musí být podřízeno hospodářské politice. Jakmile ta se povede, povede se i všechno ostatní. V této latentní víře v ekonomickou základnu a odvozenou nadstavbu, kam by patřila i sociální politika, vidím silnou kontinuitu.
A co ono srovnání sociálního státu před rokem 1989 a po něm?
Srovnání není jednoduché. Srovnávací tabulky mezinárodních organizací z dob studené války nevyznívaly pro ČSSR příliš pozitivně, jak ukazuje ve svých knihách třeba Lenka Kalinová. Problematická srovnatelnost vyplývala z rozdílných veličin. Západ pracoval s HDP a Východ s národním důchodem, což není totéž. Východ pracoval s kategorií kolektivní spotřeby, což byla zase specifická kategorie politické ekonomie marxismu-leninismu. Když se vezmou, i s vědomím metodologických limitů takového srovnání, globální statistiky, Československo z nich vychází velmi špatně. Zatímco OECD mělo v éře Husákovy normalizace u nás sociální výdaje v průměru někde na třinácti procentech, Československo bylo na jedenácti. Podobně to vychází prakticky v jakémkoli dobovém srovnání. Je to ale způsobeno spíš nekompatibilními metodologiemi, než že by tady sociální jistoty nebyly. Oprávněně v paměti naopak dominuje obraz, že komunistický režim byl v této sféře velmi štědrý a vysoce zabezpečovací. Štědřejší, než jeho ekonomický potenciál umožňoval, což přispělo k ekonomické stagnaci v pozdní fázi komunistického panství.
Normalizaci a Husákovu éru si spojujeme s robustním sociálním systémem, dokonce se používá termín „zaopatřovatelská diktatura“. Co bylo pro tuto éru typické?
Mezi takové základní jevy patří univerzální, státem placená zdravotní péče. Což se bere jako obrovský komunistický výdobytek, ale najdeme ho i na Západě. Britská národní zdravotní služba (NHS), která funguje od roku 1948, stojí na podobných principech, tj. standardní univerzální zdravotní péče financovaná z daní. V oblasti zdravotní péče byla KSČ v padesátých letech opravdu úspěšná.
Ono to tehdy ještě nestálo tolik peněz, protože stačilo, aby každý měl svého obvodního doktora, aby bylo dost nemocnic a lůžek, což dokázali zajistit. Během padesátých let, v porovnání s první republikou, se zdravotní péče výrazně polepšila. Kolem roku 1960 se Československo dostává mezi evropskou špičku měřeno kojeneckou a dětskou úmrtností, což bylo tehdy bráno jako klíčový ukazatel kvality. Ale pak přijdou následující dekády, kdy začne rozvoj zdravotnictví v porovnání se Západem zaostávat.
Tím, jak se postupně dostavuje technologická revoluce, kdy zdravotnictví začíná být čím dál nákladnější, centrálně plánovaná ekonomika přestává být schopna na něj generovat dostatek zdrojů. Zastavuje se růst délky života. V Sovětském svazu dokonce začne za Brežněva klesat, což je pro východní blok obrovská ostuda. Socialismus měl přece nabízet vyšší kvalitu života. V osmdesátých letech, což se týká i dalších ukazatelů kvality života, jako je kuřáctví, alkoholismus či právě délka dožití, se ale nebylo čím chlubit ani v ČSSR. I proto bylo také jednou z priorit sociální reformy devadesátých let transformovat zdravotní péči.
Jak fungovaly za normalizace důchody?
To byly státem garantované a vyplácené starobní důchody. Byl to velmi neprůhledný systém financovaný ze státního rozpočtu, který se transformoval do dnešního sociálního pojištění. Ten původní normalizační státní systém se měl po revoluci transformovat do třípilířového systému. Proto my dneska mluvíme o prvním a třetím pilíři. Ten první pilíř jsou státní důchody, akorát se z daní udělalo pojištění, tedy účelová daň, a jeho správa je oddělena od státního rozpočtu. Třetí pilíř, který byl v polovině devadesátých let zavedený, je komerční připojištění v podobě penzijních fondů.
Ale žádný druhý pilíř nemáme. Petr Nečas se ho pokusil zavést, ale s evropským modelem druhých pilířů nebo s českou tradicí to nemělo vůbec nic společného. Druhé pilíře u nás i jinde v Evropě tvořily tradičně od 19. století zaměstnanecké fondy. Člověk, když pracoval v podniku, tak si spořil u zaměstnavatele. Bylo to oboustranně výhodné. Zaměstnanec má lepší úročení než v bance a zaměstnavatel zase získává kapitál, který může použít na investice do podniku a nemusí si peníze půjčovat od banky. To byla původní idea, oboustranné win-win řešení.
V devadesátých letech se ten druhý pilíř nevytvořil a asi je to i dobře, protože tady bylo nestabilní podnikatelské prostředí. Politici se tehdy báli, že by ty podnikové fondy někdo vytuneloval, což by se s velkou pravděpodobností u části fondů asi stalo. Takže je nejspíš dobře, že k tomu Klaus ani Zeman nepřistoupili.
Dědictvím této situace ale je, že tu teď máme takového kočkopsa. Máme první a třetí pilíř a žádný druhý pilíř neexistuje. A už asi ani existovat nebude. Čas na systémovou reformu jsme už ztratily. Silné populační ročníky mezitím příliš zestárly.
V kontextu krize bydlení se hodně mluví o bytové výstavbě za Gustáva Husáka. Co v tomto ohledu nabízí realita po roce 1989?
Je pravda, že komunistický režim v sedmdesátých letech opravdu masivně stavěl byty. Ročně se postavilo dvakrát až čtyřikrát více bytů, než na co jsme zvyklí po roce 1989. Jenže samotná čísla o ničem nevypovídají. Nutné je znát kontext. Husák začne stavět byty, protože už mu nic jiného nezbývá – téměř čtyřicet let se nestavělo. Ve třicátých letech prudce poklesla výstavba z důvodu velké hospodářské krize. Pak se za války přestanou stavět domy a byty téměř úplně. Pak se sice udělá dvouletka, ale to je takové mizerné, dočasné bydlení. V bytové výstavbě se navíc plán ani nepodaří naplnit. Pak přijdou padesátá léta, kdy se zbrojí a staví těžký průmysl a bytová politika zase není prioritou. Na konci padesátých let si komunisté řeknou, že už s těmi byty něco musí udělat a chtějí do toho fedrovat peníze. Začnou se stavět ta raná sídliště, jako je třeba pražská Invalidovna nebo Experimentálka v Bratislavě. Jenže přijde ekonomická krize. Na začátku šedesátých let zkrachuje třetí pětiletka a KSČ má starostí dost, aby režim a ekonomiku nějak stabilizovala, takže výstavbu zase omezí.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let chtějí soudruzi nastartovat populační růst, protože v šedesátých letech Československo začíná vymírat. Ono už vymíralo ve třicátých letech a znovu pak začne vymírat v šedesátých letech. To je hlavní důvod husákovské rodinné politiky. Spočítali si, že brzy začnou rodit boomeři, silné ročníky narozené po roce 1945. Chtěli to tedy štědrou sociální politikou orientovanou na rodinu ještě posílit, aby bylo dětí ještě více a zacelily se důsledky demografické deprese šedesátých let. K tomu, aby to skutečně zafungovalo, jsou ale potřeba byty, které se dlouho nestavěly a kvalita stávajícího bytového fondu upadala. Proto začal Husák stavět sídliště. Čili spíše než politika pro lidi, to bylo uspěchané řešení problému, který byl chronicky zanedbán.
Ale přece jen se ho rozhodli řešit. Dnes by stát mohl reagovat podobně…
Sociologické průzkumy šedesátých let stabilně ukazovaly v odpovědích mladých, že nedostatek bydlení byl zásadním faktorem nízké porodnosti. Dnes, domnívám se, že dostupnější bydlení pro mladé rodiny rozhodně není samospasitelné. V podmínkách dnešní tržní společnosti je spousta dalších faktorů klesající porodnosti, včetně alternativních možností seberealizace, nákladnosti výchovy potomstva v porovnání s minulostí a podobně. Ale bez bydlení to zkrátka nejde.
Jak vlastně vypadaly debaty o sociálním státu po roce 1989? Co bylo pro sametovou garnituru v této oblasti prioritou?
Velký vliv má personální stránka věci. Na ministerstvu práce a sociálních věcí byl odborář Petr Miller, který byl ministrem po roce 1989. Jako prvního náměstka si tehdy přivedl Igora Tomeše, který byl prvním architektem porevolučního sociálního systému. Byl to člověk s mezinárodními zkušenostmi, nikoli ekonom, nýbrž právní expert, který musel za normalizace dělat v podnikové sféře, protože ho nepustili na univerzitu. Tomeš se svými lidmi připravil první plán sociální reformy, který byl zveřejněn v září 1990. Vyprávěl mi, že tehdejší Československo bylo vůbec první postsocialistickou zemí, která připravila nějakou promyšlenou koncepci sociální politiky. A bylo v této věci chváleno i ze zahraničí. Přičemž základní linie, jak je nastavil tento dokument, zůstávají dlouhodobě konstantní bez ohledu na změny vlád. Prakticky trvají dodnes.
Je to založeno na třech principech. Zaprvé se opouští komunistický státní paternalismus a zvyšuje se odpovědnost občana za sebe samého skrze trh. Za komunismu to bylo státní sociální zabezpečení a jiné subjekty v tom hrály minimální roli. Počítalo se s tím, že se rychle rozšíří role neziskového sektoru a započne pluralizace subjektů sociální politiky. To se týkalo hlavně sociálních služeb.
A třetí princip měl zapojit samosprávy, rozbít ten robustní státní aparát a vnést do toho větší pružnost. A pak je tam technická stránka věci, jak to realizovat. A tam se také najelo na systém, který prakticky držíme dodnes. Sociální ochrana obyvatelstva se rozdělila na tři základní pilíře: sociální pojišťování, státní sociální podporu a sociální pomoc, tj. chudinství či pomoc v hmotné nouzi.
Z devadesátých let si neseme takové zajímavé dědictví, které z České republiky dělá v kontextu Evropské unie poměrně unikátní zemi. Vždy je otázka, z čeho se sociální politika financuje. Jestli z daní, pojištění nebo prostřednictvím komerčních nástrojů. Česko je výjimečné v tom, že u nás hrají mimořádnou roli příspěvky na pojištění. Není mi úplně jasné, co to způsobilo.
Máte nějakou teorii?
Jsou na to dvě hlavní vysvětlení. Buď konzervativní v tom smyslu, že české země patřily k průkopníkům sociálního pojišťování. Společně s Rakouskem a Německem jsme byli první země na světě, kde se povinné pojišťování začalo na konci 19. století zavádět. Byl by to tedy návrat k dobrým tradicím. Druhý aspekt je technický, protože je to přehlednější a oddělené od rozpočtu. Je to transparentnější systém.
Tam je zajímavá ještě disproporce mezi tím, jaké odvody platí zaměstnanci a jaké živnostníci. Dá se to nějak vysledovat do devadesátých let? Proč to vzniklo?
Opět to začalo po revoluci. Úmysl byl dobrý. Od počátku devadesátých let se logicky očekávala velká nezaměstnanost, zavíraly se podniky a ekonomiku čekala transformace. Vlády si lámaly hlavu s tím, jak nezaměstnanost co nejvíce umenšit. Jedním z chytrých nástrojů bylo přimět lidi, aby začali podnikat a stali se z nich živnostníci. Ať je ten vstup do podnikání co možná nejjednodušší a ať k tomu lidé mají také nějaké motivace. Jednou z výhod byl lépe nastavený odvodový systém. V tu chvíli to bylo menší zlo než mít obří nezaměstnanost.
Nikdo tehdy ale nedomyslel, že jakmile se poměr živnostníků zvýší, bude jakákoliv změna politicky velmi složitá a bude budit obrovské vášně, což zažíváme dodnes. Každá vláda, jež se pokusí práva a povinnosti obou skupin aspoň trochu srovnat, čelí obrovskému tlaku. A tak se to dělá tradiční salámovou metodou, ale to tempo je ještě pomalejší, než když se za první republiky deregulovalo nájemné.
Co ty další pilíře sociálního systému po roce 1989?
Další pilíř je státní sociální podpora. Sem spadají rodičovské příspěvky, přídavky na děti, porodné, příspěvek na bydlení či pohřebné. Smyslem této složky bylo zajistit redistribuci bohatství ve společnosti. Pojištění bylo spíše individualistické, ale státní sociální podpora měla pomoci primárně rodinám s dětmi. Tato položka byla financovaná z daní. Zákon o státní sociální podpoře z roku 1995, v průměru novelizovaný od té doby několikrát ročně, ale prakticky zůstává do dneška a mění se jen parametrické a technické záležitosti. Pak je tady ještě třetí pilíř, k němuž Česko tlačily mezinárodní organizace. To jsou dávky v sociální nouzi.
Mezinárodní organizace nás kritizovaly, že to pomíjíme?
Ano, za socialismu nebylo stanoveno ani životní minimum. I v rámci toho východoevropského bloku bylo Československo exotické. Explicitní chudoba zde byla na velmi nízké úrovni. Za Husáka bylo podle některých výzkumů chudých asi jedno procento populace, i když ta metodologie byla trochu jiná než dnes. To bylo strašně malé množství lidí a národní výbory to mohly zvládnout a nepotřebovaly větší intervenci státu. Po roce 1989 přišlo očekávání, že se chudoba stane problémem a že na to Československo není připravené. V roce 1990 byl vydán zákon o životním minimu. V roce 1991 zákon o sociální potřebnosti a těmito dvěma zákony se začal tvořit třetí pilíř sociálního systému.
Nastala po roce 1989 přece jen nějaká radikálnější změna oproti předchozímu období?
Zrušil se koncept osobních důchodů. Byl to famózní vynález komunistického režimu. To byl první krok reformy. Dostávali ho třeba národní umělci a obzvlášť zasloužilí komunističtí funkcionáři. Byl zaveden v roce 1956 a byla to velmi exkluzivní dávka, která se držela až do zániku socialismu. Ročně se jich přiznalo jen pár tisíc.
Původně byla ta myšlenka dobrá. Už před rokem 1956 potřebovali nějak ohodnotit zasloužilé revolucionáře a lidi důležité pro stranu a hnutí. Byly to třeba ženy, které byly politicky aktivní, ale byly v domácnosti a neměly pak nárok na starobní důchod. Právě těmto lidem se vyplácely tyto nesystémové osobní důchody.
Byla to výběrová, politicky účelová dávka. Byl to fakultativní důchod, který stál trochu mimo zákon. Tak ji dali do zákona. Jenže se z toho namísto pomoci neznámým hrdinům dělnických bojů stala dávka pro vysoké představitele establishmentu. A ty důchody byly štědré. Rozhodovala o nich vláda a žádná jiná regulace v tom nebyla. Mezi lety 1950 až 1990 tuto dávku dostávalo něco mezi dvaceti až třiceti tisíci lidmi, což je opravdu velmi malá část populace. Tato dávka byla úplně první, která se v roce 1990 zrušila. Dodneška si to ovšem neseme jako problém.
V jakém smyslu?
Zrušit osobní důchody nebyl vůbec žádný problém. Mělo to velkou podporu obyvatelstva a nebyl to problém ani z hlediska mezinárodního práva, protože se jednalo o fakultativní dávky, které přiznávala vláda. Tito lidé na to fakticky neměli nárok, takže je nikdo o žádná práva ani nepřipravil.
Problém vznikal jinde, a to, že řada vysokých důstojníků STB, pracovníků aparátu strany měla vysoké důchody, protože patřili k vysokopříjmovým skupinám. Zakročit proti těmto lidem naopak snadné není. Je to samozřejmě politicky nepopulární, ale nemůže za to politická nevůle, přestože si to tak lidi často interpretují. Pokud chceme zůstat právním státem, tak s tím Česká republika není schopná nic moc udělat. To už totiž nejsou nesystémové osobní důchody, ale jsou to práva nabytá v rámci standardního systému.
Pokud má platit zásada, že nejsme jako oni, tak by se to mělo respektovat, přestože je to velmi nepopulární. Přesně tohle totiž komunisté v roce 1953 udělali, když osekali důchody prominentům první republiky, často až na naprosté minimum. Bylo to naprosto protiprávní a ani mezinárodní organizace s tím nedokázaly nic udělat. Kdyby se po roce 1989 sáhlo podobným způsobem na důchody těchto komunistických prominentů, tak by se stát dostal do velkých problémů na mezinárodní scéně a Českou republiku by to reputačně poškodilo.
A jak to je s lidmi, kteří byli za minulého režimu třeba věznění a neměli žádné příjmy, a proto jsou jejich důchody tristní?
To je něco jiného. To by se ale vyřešit dalo, ale nebyla tady vůle s tím něco udělat. To můžeme chápat jako politické pochybení. Vezměte si, jak dlouho trvalo uzákonění odškodnění účastníkům třetího odboje. Ale důchody pro prominenty minulého režimu se podle mě vyřešit moc nedaly, aniž by z toho Česká republika měla problémy.
Jak na tyto změny reagovala veřejnost? Jaká interpretace převládala? Otiskl se do debat o sociálním státu tehdejší odpor vůči minulému režimu?
Historici rádi citují, že ještě v prosinci 1989 chtěla většina lidí socialismus. Nikoli však ten Husákův či Jakešův. Obyvatelstvo si ten nový režim chce nejprve představovat jako nějakou třetí cestu.
Jako nějakou obdobu pražského jara?
Ano, to je oblíbený příklad. Projížděl jsem si analýzy průzkumů veřejného mínění, které kupodivu existují a jsou hezky zpracované. Dělala to moje oblíbená socioložka Věra Haberlová. Vývoj společenských nálad zpracovala někdy v druhé polovině devadesátých let a rozdělila jej do tří fází. První fáze je poměrně krátká, končí zhruba v létě 1990, kdy obyvatelstvo pořádně ještě neví, co chce. Ta doba je dynamická a vymknutá z kloubu. Představy o cílech transformace jsou velmi vágní, skoro naivní, byť je v tom podle jejího názoru zřetelná sílící inklinace k liberálním principům.
To potom kulminuje v následujícím období a vrcholí v létě 1992, kdy se prodere k moci ODS se svou pravicovou koalicí. To je určitá kulminace úspěchu neoliberalismu ve veřejném mínění. Od léta 1992 začne pozvolný sestup. V roce 1996 se ještě podaří udělat menšinovou vládu, ale v roce 1998 už vyhraje Zeman. Už od roku 1992 byla populace stále více konfrontována s negativními důsledky transformace.
Nejdřív to vypadalo, že všichni budeme vítězi, všichni se budeme mít dobře, ale najednou, když už ta transformace běžela, mezi lety 1992 a 1998 přibývalo poražených a s tím se začala měnit nálada ve společnosti směrem od neoliberálních postojů k požadavkům na zachování vysoké míry sociálních jistot. To nakonec mimo jiné vyneslo Miloše Zemana úspěšně k moci, protože s obnovenou sociální demokracií vsadil na tuto kartu.
Lidé v Česku vlastně ten tvrdý, klausovský neoliberalismus tak úplně nepřijali…
Rád bych k těm neoliberálním vládám, počínaje Ronaldem Reaganem či Margaret Thatcher – a Václav Klaus je v tomto ohledu úplně stejný případ – poznamenal, že ony mají radikální rétoriku, ale ta praxe s tím korespondovala méně. Thatcher sice zničí moc odborů, ale co se týká sociálních výdajů, tak s tím v osmdesátých letech nedokázala udělat vůbec nic. Jen je přeskupila. Něco ušetřila na bytové politice privatizací, o to víc zase musela dávat na nezaměstnané.
Analytik Francis Castles kdysi udělal hezkou komparaci, z níž vyšlo, že do roku 2000 nebyla ve svém škrtání výdajů úspěšná žádná neoliberální vláda v Evropě. Česká republika zůstávala v devadesátých letech relativně štědrým sociálním státem. Podle statistik OECD, s nimiž pracovali ve výše citované knize Linek a Petrúšek, dělaly v roce 1990 sociální výdaje 14 procent HDP a v roce 2000 už 18 procent. Přitom Zeman po roce 1998 nic světoborného neudělal, mělo to hlubší kořeny. A v roce 2015 je ten podíl 19 procent. Hlavní růst v této oblasti se tedy odehrává za Klausovy neoliberální vlády, což je takový paradox.
To je zvláštní, jak si to vysvětlujete?
Osobně se domnívám, že to není tím, že by nechtěli nebo že by byli podvodníci a lhali obyvatelstvu, ale že je to způsobené strukturálními faktory. Když po druhé světové válce začaly expandovat sociální státy, byl tady silný pravolevý konsenzus, že sociální stát je dobrý. A pravice i levice podporovala expanzi sociálních výdajů, které taky začaly exponenciálně růst.
A od sedmdesátých let se začne mluvit o krizi sociálního státu. Najednou se dostávají k moci neoliberální vlády, ale ony s těmi výdaji nejsou schopné nic udělat. Už to není záležitost konsenzů, ale záležitost strukturální. Populace demograficky rychle stárne a zároveň jde technologicky strašně dopředu zdravotnictví. Zdravotní péče začíná stát spoustu peněz. Jak stárne populace, tak vyžaduje stále větší zdravotní péči a potřebuje také stále více starobních důchodů. I když by ty vlády rády eliminovaly sociální výdaje, z důvodů demografických a zdravotních to nedokážou. Klaus byl rétoricky velmi radikální neoliberál, ale co se týká sociálního státu, tak v devadesátých letech žádné velké neoliberální výkony nepředvedl.
Spíš se asi stejně jako Thatcher zaměřoval na privatizaci veřejných statků místo toho, aby útočil přímo na sociální stát…
Z hlediska sociální politiky je v tomto ohledu zajímavá bytová politika v kontextu privatizace. Zaprvé tam máme rovinu restitucí. Vzpomínám si na Lubomíra Mlčocha, našeho skvělého institucionalistického ekonoma, který ve svých analýzách transformace říkával, že se restituce mohly využít ještě více. Nevím, co tím úplně myslel, jestli mířil k Benešovým dekretům, ale restituce bral za docela prospěšný nástroj. Z naší perspektivy je rozhodně nejkontroverznější privatizace státního bytového fondu, kdy se ty byty prodávaly. A já řeknu asi něco nepopulárního, ale osobně si myslím, že šlo původně – podobně jako u těch živnostníků – o dobrý nápad, který ovšem zdegeneroval do naprosto dysfunkčního přístupu.
Prodávat státní byty nájemníkům byla vlastně skvělá myšlenka. Bytový fond byl tehdy neskutečně zdevastovaný. Ta města vypadala odporně. Já jsem kdysi měl tu čest spolupracovat s americkou profesorkou bohemistiky Karen Freeze, která mi popisovala, jak přijela poprvé někdy v sedmdesátých letech do Prahy. To, že lidé stáli frontu na banány a mandarinky, ji prý moc neohromilo. Zasáhlo ji ale to, jak byla Praha strašně šedivá a rozmlácená. A to byla sedmdesátá léta a k privatizaci dochází ještě o dvacet let později.
Nacházeli jsme se tedy v situaci, kdy je bytový fond naprosto zdevastovaný. Stát zároveň nemá vůli a obce zase peníze, aby to zrekonstruovali. V tomto ohledu je snaha převést vše na nájemce chytré řešení. Vyřeší se dvě mouchy jednou ranou, lidi budou rádi, stát ušetří. Prodávat obecní byty v roce 1993 byl fajn nápad, ale prodávat je v roce 2010 už postrádá jakoukoliv ekonomickou racionalitu. To už je prostě jenom populistické, iracionální kupování si voličů pro lokální volby.
A města a obce se tak zároveň zbavují zásadního nástroje pro řešení krize bydlení. Možná ale v té době nikdo nedokázal dohlédnout, co to v budoucnosti způsobí.
Stát se tím připravil o možnost realizovat aktivní bytovou politiku, která je dnes společně s důchody asi jeho největším dlouhodobým problémem v sociální politice.
V české debatě se cyklicky vrací téma zneužívání sociálních dávek. Bylo to téma na počátku devadesátých let? Jaký efekt to mělo na představu o tom, kdo patří a nepatří do českého národa? Jakou roli v tom hrál rasismus a anticiganismus?
Největšími poraženými transformace jsou Romové. Romská otázka v dobách socialismu nebyla zdaleka tak velkým problémem jako po roce 1989. Díky politice plné zaměstnanosti musel mít každý práci. Nevznikala tady ghetta a vyloučené lokality. Mostecký Chanov byl prostě sociálně inženýrský projekt, který nevyšel, nikoli živelně vzniklé ghetto vyloučených.
Historik Matěj Spurný navíc ve své knize Most do budoucnosti říká, že si centrální vláda vznik této lokality nepřála a Chanov si prosadila lokální samospráva.
V devadesátých letech představovali Romové v drtivé většině nekvalifikovanou pracovní sílu a přesně tato pracovní místa začínají během transformace mizet. To bylo bohužel nevyhnutelné. I kdyby měli dobrou vůli pracovat, tak těch možností bylo stále méně. Od toho se odvíjejí další sociální problémy. Mezi Romy sílí nezaměstnanost, začínají mít problém uživit rodinu, udržet si bydlení. A trh začne nevyhnutelně generovat vyloučené oblasti, kam se nepohodlní občané odsouvají.
Používal se už tehdy pojem nepřizpůsobiví?
To je extrémně zajímavé. Za Husáka se používal pojem nepřizpůsobení. A teprve v devadesátých letech se objevil pojem nepřizpůsobiví. Skvěle to zpracoval sociolog Pavel Pospěch. Říká, že pojem nepřizpůsobiví zavedli původně sládkovci a moc se to nechytlo. Pak se ale ten pojem začal mainstreamizovat a stal se akceptovatelným. Každopádně kontrast těch dvou pojmů nepřizpůsobený a nepřizpůsobivý je úžasně vypovídající. Pro komunistickou sociální politiku je charakteristický určitý optimismus. Nepřizpůsobení jsou ti lidé, kteří jsou chudí a zatím nejsou začlenění. Nepřizpůsobivý, to už je antropologická charakteristika, která evokuje, že jde o konstantní a nevratný stav.
Tedy že je to možné aktivní snahou státu změnit?
Přesně tak, že se to dá změnit, že se s tím dá něco udělat, když budeme mít chytře udělanou sociální politiku. Slovo nepřizpůsobení už dneska vůbec nepoužíváme a místo toho se používá nepřizpůsobiví. Stává se z toho substanciální věc v tom smyslu, že tito lidé se nikdy nepřizpůsobí a nedá se s tím nic dělat. To je podle mě pro transformaci sociální politiky po roce 1990 strašně vypovídající. Analýza soudobých dějin toho pojmu od Pavla Pospěcha mi přijde velmi pěkná. Podle něj se ten pojem začal šířit z několika důvodů. Lidé nechtějí být označováni za rasisty a přestávají používat výrazy jako „cikán“ nebo „cigán“. Neméně důležité je ale to, že není úplně jasné, co znamená přizpůsobit se. A ten termín už předem evokuje, že ten, kdo je nepřizpůsobivý, si za to může především sám. Není to problém špatně nastaveného systému, což se do té neoliberální sociální politiky, založené na vyhroceném individualismu, velmi hodí.
A taky je důležitá zdánlivá odbornost a nestrannost pojmů. Když člověk řekne slovo „cigán“, zní to ošklivě, ale když řeknete „nepřizpůsobivý“, vypadáte pomalu jako učenec. Taky se tímto pojmem staví morální hranice mezi přijatelností a nepřijatelností. Nepřizpůsobiví v tomto smyslu představují tu nežádoucí chudobu. Stigma. Mně osobně to přijde jako oživení dávných tradic, které tady existují už od středověku. Evropská civilizace má stále tendenci důsledně odlišovat zasluhující (deserving) a nezasluhující (undeserving) chudé. Ti, kteří jsou hodní a zasluhující, tak o ty nějak pečujeme. A ty nezasluhující a nepřizpůsobivé disciplinujeme, vylučujeme a likvidujeme. Toto rozdělení se nám v devadesátých letech začalo vracet.
Důležitým tématem je taky nástup Miloše Zemana a sociální demokracie. Na co tehdy reagovali? Představili nějakou radikální změnu?
Klaus v podstatě představuje jakobínskou či radikální fázi revoluce. Každá revoluce má tři fáze. Máme tady umírněnou fázi na začátku, která trvala do roku 1992. Ale umírnění zásadně ztrácejí moc, protože jsou příliš umírnění a chtějí dělat příliš velké kompromisy.
Máte tedy na mysli havlisty a Občanské fórum?
Ano, takový ten střed Občanského fóra, z něhož se pak zformovalo voličsky neúspěšné Občanské hnutí. Následně se v těch revolucích dostávají k moci radikálové, kteří žádají razantní změny. Ve Francii je to Robespierre, v Anglii Cromwell a u nás roli revolučního radikála sehraje Václav Klaus. A radikalismem se společnost dřív nebo později vyčerpá. Už má té revoluce plné zuby a je potřeba společnost zase stabilizovat. Umře Cromwell a vrátí se monarchie, popraví Robespierra a přijde uklidnění thermidoru. Průzkumy veřejného mínění, co zpracovávala Haberlová, to ukazují velmi pěkně. Do roku 1996 se oproti tomu neoliberálnímu příslibu stále více u obyvatelstva formuje víra v nějakou verzi sociálně tržního modelu. A s ním dokáže mnohem lépe pracovat sociální demokracie a nikoli ta relativně thatcheristická ODS, což se vlastně odrazí i ve výsledcích voleb 1996 a 1998. A to byl náš thermidor.
Máme tady z devadesátek nějaké významné osobnosti, které posilování nebo oslabování sociálního státu kritizovaly, ale jejich podněty nebyly vyslyšeny?
Prvním takovým člověkem je už zmíněný Igor Tomeš. V tom jsem ale osobně zaujatý, protože mě učil a společně jsme i psali. Byl spíše pravicově smýšlející, ale moc dobře si uvědomoval kladné funkce sociální redistribuce. Takový konzervativec nebo liberál šedesátých let. Tedy představoval něco úplně jiného, než co na pravici vidíme dnes. Když na ministerstvu skončil Petr Miller, tak s ním skončil i Tomeš. A k neprospěchu sociálního státu skončil Tomeš možná příliš brzo. Takhle koncepční člověk, který měl zahraniční rozhled a dokázal opravdu přemýšlet v souvislostech, mohl na tom ministerstvu vydržet déle.
Společně s Millerem byli autoři sociální politiky po roce 1989…
Přesně tak, Miller byl velmi kultivovaný kovák, ale sám by sociální reformu nevymyslel. Byl ale chytrý v tom, že se dokázal obklopit lidmi, kteří tu reformu opravdu dobře připravili. Ne nadarmo ta struktura přetrvává dodnes.
A tím druhým člověkem by byl kdo?
To by za mě byl Martin Potůček. Oni se zrovna s Tomešem navzájem moc nemuseli. Od Potůčka jsem si před časem odnesl jeden takový cenný, smutný postřeh, vypovídající o dlouhodobém stavu české politiky. Asi před rokem jsme spolu byli v pořadu Historie.cs a vyprávěli jsme tam o dějinách sociálního pojištění. On vzpomínal na historii komisí důchodových reforem. Leckteré měly zastoupení velmi reprezentativní a přicházely s promyšlenými koncepcemi. Bez ohledu na to, o kterou šlo, z jejich návrhů se uplatnilo v následných legislativních návrzích úplné minimum.
A to bylo za které vlády?
Tato první Bezděkova komise spadala do období 2004–2005. Každopádně poučení je v tom, že si tady stát platí sociální vědce a vlastně je vůbec neumí a mnohdy ani nechce využívat. Máme tady množství expertů, a dokonce si je vláda někdy najmenuje i do komisí, ale jejich know-how neumí využít. Ve výsledku si politici pak něco zbastlí na základě svých politických, ideologických programů. To je nešvar, který přetrvává už desítky let. A dobře to vidíme i na dnešní vládě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás