„V téhle branži si můžeš vymyslet skoro cokoliv,“ vysvětluje šéf nahrávací společnosti Motown Berry Gordy desetiletému Michaelu Jacksonovi. Chce po něm, aby médiím tvrdil, že mu je teprve osm let a působil tak ještě o něco roztomileji. Scéna ze začátku životopisného filmu Michael, který minulý týden vstoupil do světových kin, nezáměrně nabízí klíč k jeho pochopení. Gordy tady budoucí hvězdu zasvěcuje do toho, že v popu je mytologie všechno. A snímek režiséra Antoina Fuquy podle stejného principu vykresluje obraz zpěváka přizpůsobený potřebám jeho rodiny i fanoušků. A často si při tom vymýšlí či zatajuje víc, než je zdrávo.
Všechno nakonec směřuje hlavně k tomu, aby si lidé následně koupili kompilaci největších hitů na CD nebo streamovali písně na Spotify a zapomněli na realitu.
Obraz geniálního interpreta a tanečníka narušují poslední dekády vážná obvinění ze sexuálního zneužívání nezletilých. Comebacku se Michael Jackson nedožil – zemřel v červnu 2009 ve věku 50 let – a tak, aby jeho hudební katalog mohl dál vydělávat, je nutné zpěvákův příběh očistit od všech znepokojujících okolností. Úspěch broadwayského představení MJ The Musical, který od roku 2023 nasbíral už 1500 repríz, naznačil, že poptávka po vzpomínání na Jacksona tu rozhodně je. A tak přišel čas na filmové zpracování jeho života.
Jenže jak se u toho vyhnout nepříjemným otazníkům z pozdní části Jacksonova života? Zatímco muzikál se odehrává v roce 1992 během příprav na turné k desce Dangerous, film končí v roce 1988, tedy celých pět let před prvním obviněním, které vrhlo na do té doby bezproblémový příběh afroamerické celebrity první stín.
Na plátně se tak může v klidu odvíjet idylický příběh o vzestupu talentovaného zpěváka a tanečníka, který od útlého dětství vystupoval se svými bratry pod hlavičkou vokální skupiny Jackson 5. Na konci sedmdesátých let vydal úspěšné sólové desky Off the Wall a Thriller, který se v roce 1984 stal nejprodávanějším albem všech dob. Diváctvo si u sledování může spokojeně odškrtávat všechny zásadní položky z Jacksonova příběhu – první předvedení tance moonwalk, nahrávání klipu ke skladbě Thriller nebo průlom do vysílání hudební televize MTV. Zfilmované heslo na Wikipedii doplňují otrocky věrné rekonstrukce ikonických koncertních vystoupení.
Soukromá emancipace
„Chci zůstat pro publikum tajemný,“ vysvětluje Jackson šéfovi nahrávací společnosti CBS, proč nebude dávat k Thrilleru žádné rozhovory. Ve filmu to má podtrhnout jeho přístup k budování vlastní mytologie, platí to ale nakonec i o filmu, který nám o zpěvákovi mimo opáčka notoricky známých faktů z jeho života vlastně neřekne vůbec nic nového.
Michaelova osobnost zůstává většinu času skrytá za jeho černými brýlemi a generickým úsměvem. Na vině je i Jaafar Jackson (zpěvákův skutečný synovec) v hlavní roli, který možná tancuje i mluví jako MJ, ale herecky nemá co nabídnout. Scénář zpěváka vykresluje jako mix Matky Terezy a Františka z Assisi – inkognito navštěvuje dětské nemocnice, zasypává penězi charity a veškerá výstřednost se omezuje na jeho vztah ke zvířatům. Když se na scéně objeví šimpanz Bubbles vytvořený pomocí CGI, ocitá se film už za hranou nezáměrné parodie.
Film je celou dobu ponořený do snového tónování, které má možná odrážet ducha „funky“ sedmdesátek, ale také podtrhává jistou nadpozemskost celé narace. Ta si sice ujíždí na dobových artefaktech, ale jinak je zcela vytržená z kontextu afroamerických dějin. Filmový Michael sice v televizi vidí války černošských gangů a bídu na ulicích Los Angeles, ale vezme si z toho jen nápad použít v klipu pouliční tanečníky breakdance. Na MTV ho jako černošského umělce nechtějí hrát, což šéf nahrávací společnosti vyřeší jedním agresivním telefonátem. Vyříznout z Jacksonova příběhu jeho komplikovaný vztah k vlastní rase je do nebe volající, ale zapadá to do úkolu filmu hlavně nic divákům nekomplikovat.
Jackson byl dítětem éry bojů za občanská práva, revolučních tradic soulu a rhythm’n’blues (v televizi sleduje Jamese Browna nebo Little Richarda), ale v naraci mu jde výhradně o vlastní emancipaci. Jediným skutečným antagonistou příběhu hvězdného vzestupu je tak zpěvákův despotický otec a manažer Joe „Joseph“ Jackson, kterého Colman Domingo hraje jako poněkud jednorozměrného démonického zloducha.
Pod jeho tvrdou rukou Jackson 5 uspějí v hudebním průmyslu, ale když se Michael chce osamostatnit, otec je proti. Zpěvák ve filmu bojuje o to, aby mohl natočit sólovou desku, ve skutečnosti ale měla Jacksonova diskografie už před Off the Wall čtyři dlouhohrající položky. (Vypsat všechna další faktografická překroucení, kterých se film dopouští, by zabralo příliš mnoho místa. Tím nejvíc šokujícím je asi vymazání Janet Jackson z Jacksonovic rodiny.)
Kluk, co odmítá dospět
Když Michael usiluje o získání nezávislosti na svém otci, několikrát v dialozích zopakuje, že už není dítě a nechce se jím nechat využívat. Přesto se sám jako dítě chová, vztahy udržuje výhradně se zvířaty a obklopuje se hračkami. Důležitou roli zde hraje dětská kniha o Peteru Panovi. Zdá se, že Jackson se stylizuje do postavy kluka, který odmítá vstoupit do světa dospělých a žije si dál ve své fantaskní Zemi Nezemi. (Do svého vlastního ranče Neverland se přestěhoval v roce 1988.)
Snímek nakonec sám ze všeho nejvíc připomíná pohádku, v níž jsou postavy buď jednoznačně zlé (Joseph) nebo jednoznačně dobré (všichni ostatní). Když zpěvák při natáčení reklamy utrpí popáleniny a přehodnocuje svůj vztah s rodinou, začne se film ještě navíc utápět v nesnesitelném sentimentu vlhkých pohledů a dramatických gest. Scénář tady křečovitě potřebuje zpěváka představit jako oběť, což má pomoci převrátit mediální narativ, který kolem něj poslední tři dekády krouží.
Není bez zajímavosti, že v původní verzi snímku se pracovalo i s výše zmíněnými obviněními. Podle magazínu Variety končil snímek v roce 1993, kdy zpěvák čelil první žalobě týkající se sexuálního zneužívání třináctiletého Jordana Chandlera. Rozhoduje se, zda spor vyřešit mimosoudně, ale když se informace dostanou na veřejnost, jeho kariéra tím výrazně utrpí.
Těžko říct, jak moc věřit historce ze zmíněného článku, podle níž tvůrci po dokončení natáčení zjistili, že zmíněná mimosoudní dohoda obsahovala i klauzuli o tom, že se o kauze nikdy nebude točit film. Scénář se tak musel předělat a dotočily se nové scény, což film prodražilo zhruba o 10 milionů dolarů a posunulo premiéru skoro o rok. A bohužel to z Michaela také udělalo úplně jiný film, než byl zamýšlen.
Pravděpodobnější je, že s výsledkem nebyli spokojení členové Jacksonovy rodiny, kteří disponovali právem veta. Z filmu muselo zmizet všechno problematické a zůstala jen bezpečná spleť historek pospojovaná hudebními čísly.
Vítěz nebo nula
Kvůli změnám Michael v samotném závěru působí trochu bezradně, jako kdyby tvůrci tápali v tom, co o něm vlastně ještě chtějí říct. Poslední čtvrtinu filmu tak tvoří jen hudební čísla, která nemohou nic zkazit – od posledního koncertu Jackson 5 až po triumfální start první sólové tour v Londýně s baladou Human Nature. Do děje přidávají jen minimum, ale diváka aspoň zachraňují od dalších bolestivých dialogů plných klišé o světle, které musí každý najít sám v sobě. To ale nakonec platí o celém filmu, který jako kdyby se rozsvítil, kdykoliv začnou hrát Jacksonovy staré hity. Naštěstí jsou v průběhu dvouhodinové stopáže velkoryse dávkované.
Formát hudebních životopisných filmů zažívá poslední roky velký návrat. Diváctvo kin chce v nejistých časech útěšně vzpomínat na hity svého mládí a časy, kdy popové hvězdy naplňovaly roli božstev. Filmy o nich mohou vyprávět archetypální příběhy úsilí a zaslouženého vzestupu, které tvoří páteř neoliberální ideologie. Motivační heslo „Buď jsi vítěz, nebo nula“, které Joe Jackson vštěpuje svým synům pomocí výprasků, tady má obecnější ideologickou platnost a i když ho říká hlavní záporák, slouží jako poselství filmu.
Podobně jako u Bohemian Rhapsody nebo Amy dostane divák u Michaela filmový jukebox, v němž si mezi reprodukcemi hitů může zopakovat nejzákladnější biografická fakta. Všechno nakonec směřuje hlavně k tomu, aby si lidé následně koupili kompilaci největších hitů na CD nebo streamovali písně na Spotify a zapomněli na realitu. Formát hudebních životopisných filmů poslední roky větší ambice nemá, obzvláště když nad jejich vznikem dohlíží majitelé autorských práv či rodina.
Michael si odmítá klást nepříjemné otázky, udržuje bezpečný konstrukt „krále popu“ a jde po srsti divákům, kteří se zpěvákovými hity prožili dětství nebo ranou dospělost. Staví mramorový pomník někomu, koho ale ve skutečnosti nakonec paradoxy jeho slávy dohnaly do kouta. Dozvíme se o nich v druhém díle, který slibuje závěrečný titulek „jeho příběh pokračuje“?
Jisté je, že udělat z posledních 20 zpěvákova života stejnou bezproblémovou selanku, jakou nabízí Michael, bude pro scénáristy už podstatně náročnější.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás