Dokument Inside the Manosphere (režie Adrian Choa) má podobnou narativní strukturu jako klasický film Čaroděj ze země Oz. Průvodce Louis Theroux se v něm snaží dostat co nejblíže k vlivným a obávaným influencerům internetové manosféry, a když se mu to konečně podaří, tak zjistí – stejně jako Dorotka ve zmíněném filmu po setkání s čarodějem Oz –, že za fasádou neomezené moci a síly se skrývají zranění chudáčci, které přímo na kameru postaví do latě jejich máma, když začnou mluvit sprostě. Ze srdnatých bojovníků proti iluzornímu woke Matrixu se stanou neškodní pudlíci, kteří jen potřebují pohladit. Až na to, že pořád mají miliony followerů, kteří naslouchají jejich řečem o mužské nadřazenosti.
Theroux jde ještě dál a v závěru manosféru popisuje jako symptom společenského systému, který mladým lidem dává tak málo příležitostí, že jim nezbývá nic jiného než věřit v iluze, že existují zkratky.
Britský dokumentarista Louis Theroux podniká sondy do odvrácených stránek společnosti už od konce devadesátých let. Natáčel s americkými neonacisty, závisláky na opioidech nebo členy scientologické církve. Jeho loňský počin Osadníci odhaloval zvrácený myšlenkový svět Izraelců žijících na Západním břehu Jordánu. Dosud točil hlavně pro BBC, Inside the Manosphere je jeho první zakázka pro Netflix.
O tzv. manosféře – síti internetových influencerů radikalizujících mladé muže – se hodně mluví poslední rok třeba v souvislosti se seriálem Adolescent. V něm byl ve středu zájmu obyčejný kluk z malého města, který uvěřil na řeči o alfa mužích a červených pilulkách. V Inside the Manosphere se díváme na opačnou stranu pyramidy a setkáváme se s internetovými kouči maskulinity – populárními podcastery, youtubery, streamery, kteří hlásají úpadek mužství a radí, jak proti němu bojovat.
Theroux chtěl původně vést rozhovor přímo se samotným Andrewem Tatem, ale ten nakonec odmítl. Největším „úlovkem“ je tak Myron Gaines, o němž vše podstatné řekne název jeho populární knihy Proč si ženy zaslouží míň. Jeho talkshow Fresh and Fit Podcast má kolem milionu a půl odběratelů a běžně si do ní zve i lidi z konspirační scény nebo otevřené antisemity. Dalším zpovídaným je sedmadvacetiletý youtuber Sneako, který má jen o něco méně fanoušků a kamarádí se s Nickem Fuentesem nebo Kanye Westem.
Každý jsme obsah
Dokument začíná ve španělském letovisku Marbella, odkud natáčí tvůrce tiktokového obsahu a příležitostný rapper a boxer HSTikkyTokky. Rozdává rady ohledně randění nebo investic do krypta. Stejně jako další protagonisté dokumentu je nejprve vůči britskému novináři ostražitý a nechce si ho moc pustit k tělu, ale všichni pomalu měknou, jakmile zjistí, že Theroux je slavný a oni by tak mohli vytěžit jeho „clout“. Přes skutečné tiktokové příspěvky nebo YouTube videa sledujeme, jak se třiapadesátiletý dokumentarista postupně stává součástí světa manosféry, aniž by o to vůbec stál.
Tady přichází první zásadní zjištění dokumentu – všichni jsme jen obsah, který může někdo vytěžit. Influencerky, které TikkyTokkymu lezou samy do postele, nakonec vyznávají stejnou filozofii. Zásadní je být vidět a všechno ostatní už pak přijde samo. Lidé se tady mění ve statistiky – počty sledujících, peníze, velikost prsou –, podle nichž se určuje jejich hodnota. Snadno spočítatelná internetová sláva vytváří hierarchie, podle nichž se lidé dělí na ty hodnotnější a ty méně hodnotné.
Je to realita kapitalistické džungle, v níž vítězí silnější a připravenější. To platí i ve vztazích se ženami, kterým je potřeba ukázat jejich místo. Theroux konfrontuje Gainese s paradoxem, že muži, kteří mají plná ústa konzervativních hodnot, se obklopují modelkami v bikinách a chlubí se tím, s kolika z nich měli sex. Je to jednostranná monogamie, která mužovi dovoluje užívat si, zatímco jeho partnerce určuje místo v kuchyni a u dětí. Ženy mají v tomto světě vlastně jen jeden úkol – být služkou svého muže.
Gaines odmítá nařčení z misogynie, protože „miluje ženy a rozumí jim“ a tudíž ví, co je pro ně nejlepší – dokonce lépe než ony samy. Rozhovory s partnerkami influencerů jsou pak plné zvláštních pomlk a prázdných pohledů, než je dominantní muž utne a pošle uklízet. Jednostranná monogamie se jeví méně jako partnerský konsensus a více jako mocenská přirozenost. Obávaná manosféra tady najednou vypadá jako klasický patriarchát a šovinističtí influenceři nejsou žádná dobová výjimka, ale součást tradičního světa bohatých a mocných, v němž peníze otevírají cestu k ovládání lidí. Z pitoreskního a vyšinutého vesmíru steroidových svalovců pronásledovaných nonstop kamerami už není tak daleko do světa Epsteinů, Trumpů nebo Diddyů.
Hrát hru života
Theroux se v jeden moment snaží HSTikkyTokkyho „uvařit“ na protikladech – na jednu stranu hlásá, že pravý muž by neměl masturbovat u OnlyFans, on ale zároveň propaguje OnlyFans stránky influencerek. Paradox? Žádný to není, vysvětluje influencer. Nejde mu totiž o hodnoty nebo myšlenkovou konzistenci, ale výhradně o peníze. Ty ospravedlňují úplně všechno, co říká nebo dělá. Jsou jediným zákonem, na který přísahá.
Dokument najednou manosféru vysvléká trochu jinak, než bychom čekali. Třaskavý mix konspiračních teorií, antisemitismu, misogynie a vyloženě násilného obsahu, který magnetizuje miliony kluků online, možná ve skutečnosti není žádná jednotná ideologie, ale jen zkratky, kterými se influenceři dostávají ke svým posluchačům. Za vším je snaha ovládnout algoritmy, využít ekonomiky pozornosti, být kontroverzní, a proto být vidět a touto cestou rychle zbohatnout. Tzv. manosféra nakonec nedělá nic jiného než podnikatelé, kteří se snaží vytvořit kolem svého produktu iluzi a výhodně ho prodat. Jediný rozdíl je ten, že tím produktem je influencer sám.
Theroux jde ještě dál a v závěru manosféru popisuje jako symptom společenského systému, který mladým lidem dává tak málo příležitostí, že jim nezbývá nic jiného než věřit v iluze, že existují zkratky. „Hraju hru života a hraju ji dobře,“ chvástá se HSTikkyTokky na kameru, a tady není těžké pochopit sílu kouzla, kterou mají influenceři pro kluky s bídnými životními vyhlídkami.
Je to jen závěrečná poznámka v Inside the Manosphere, která by si určitě zasloužila rozvinout víc. Z iluzorních důkazů úspěchů, jako je bohatství nebo sláva, jsme udělali nejvyšší společenské hodnoty a teď se divíme, že po nich naše děti touží a skočí na špek těm, kteří předstírají, že k nim znají cestu. Morální pohoršení vůbec není na místě, všichni jsme součástí systému, který vytváří vítěze a poražené a motivuje lidi k tomu, aby pro peníze odhodili svoje hodnoty.
Dokument nicméně nepopírá, že vlna mužského resentimentu má konkrétní politické důsledky. Statistiky potvrzují, že Trump se mohl spolehnout na hlasy frustrovaných mladých mužů, kteří chtějí změnu. Jakoukoliv. Krajní pravici stačilo nasměrovat tento hněv pro ně výhodným směrem – proti elitám nebo menšinám, které mají údajně příliš mnoho práv. Ženy byly první na ráně, v principu to je ale stejná cesta, která historicky vedla k antisemitismu a dalším zrůdným ideologiím.
Zrůdné myšlenky, které propaguje manosféra nejsou nijak nové a v jejich jádru je nakonec „jen“ touha po větší a větší moci jedné části obyvatelstva nad druhou skrze peníze. Jestli v minulosti existovala nějaká naděje na to, že tento všežravý kapitalismus někdy zkrotíme, pak poslední roky se zdá, že spíše prohráváme.
Utěšovat se tím, že svět tiktokových influencerů je především mašinou na peníze, ale nejde. „Všichni jsme se už stali součástí manosféry,“ varuje Theroux v závěru dokumentu před společenským posunem, který je už nejspíš pozdě zastavit.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás