Respektovaný dokumentarista Louis Theroux se v televizním speciálu Osadníci (The Settlers), odvysílaném před dvěma týdny na BBC Two, vrátil na Západní břeh Jordánu, kde v roce 2011 natáčel speciál Ultra Zionists. Už tehdy dával prostor pachatelům (z hlediska mezinárodního práva) ilegální okupace Palestiny, aby vysvětlili svůj úhel pohledu, a s hrůzou poslouchal monology o rasové nadřazenosti, špinavosti „těch druhých“ a osudovém, božském právu na osídlení Judey za jakoukoliv cenu. Asi nepřekvapí, že rétorika osadníků se od té doby jen zostřila.
Na začátku snímku vysvětluje muž původem z Texasu, neustále vyzbrojený samopalem, že jeho cílem je připravit Araby o jejich (mezinárodně uznané) území, protože i oni by se podobné příležitosti jistě chopili, kdyby mohli. Legalita jeho konání je pro něj bezpředmětná otázka. Na Blízký východ se přestěhoval po maturitě, ale věří, že má na místní území větší nárok než rodiny, které zde žijí po generace. V další scéně vidíme izraelské rodiny na vyhlídce, z níž dalekohledy sledují doutnající trosky Gazy. Diskutují o dobře odváděné práci izraelské armády a spekulují o osídlení území, až bude genocida dokončena. Seznam aktivních zájemců čítá osm set rodin.
Bylo by skvělé, kdyby se za deset či dvacet let Therouxův přístup jevil jako „příliš málo a příliš pozdě“. V tento okamžik jde ale o jeden z nejdůležitějších audiovizuálních počinů svého druhu.
Slovo „genocida“ samozřejmě nepoužívají, mluví však o palestinském území, z nějž Palestinci kamsi zmizí. Jde o výjevy jako z dystopické novely, jejíž autor nemá smysl pro nuance. Opodál proti této agresivní rétorice protestuje několik Izraelců, kteří upozorňují na to, jak málo se během násilí vůči Palestincům dělá pro propuštění rukojmích z útoku Hamásu 7. října. Nejsou to ale oni, koho na místo přijel podpořit ministr národní bezpečnosti z Netanjahuovy vlády.
Hodnota dokumentu Osadníci spočívá v tom, že do západního mediálního prostoru vpouštějí informace, které by byly ignorovány z úst kohokoliv jiného než samotných pachatelů. Právě oni se paradoxně těší největší důvěře. O zločinech prováděných na Západním břehu sice podává sugestivní svědectví i oscarový dokument Žádná jiná země, na němž pracovali bok po boku palestinští i izraelští filmaři, ve Spojených státech se však nedočkal širší distribuce.
Vzhledem k tomu, že Izrael funguje z geopolitického hlediska jako americká enkláva na Blízkém východě, je jeho kritika ve sféře vlivu Spojených států velmi obtížná. Osadníci však na systém připravený odmítat svědectví Palestinců filmařsky vyzráli. Slovo tu totiž dostávají ve větší míře Izraelci. Ne jejich oběti, ne jejich kritici z vnějšku ani zevnitř, nikdo z těch, kteří se dají na základě dobře nacvičených frází smést odmítnout jako zaujatí a nedůvěryhodní. To oni sami vysvětlují své záměry. A nic horšího se izraelské agendě nemohlo stát.
Když rasismus není tabu
Šokující není ani tak to, jaké názory sionisté zastávají – vzhledem k jejich konání by bylo zvláštní, kdyby smýšleli jinak. Zaskočí doslovnost a nekompromisnost, s níž jsou ochotni je pojmenovávat. Tradiční západní rétorika skrývá rasismus, šovinismus, pohrdání a nenávist za možná průhledné, ale přesto opečovávané eufemismy. Až éra sociálních sítí, zvlášť v době normalizace krajní pravice, to narušuje. Přesto stále vyvolává úžas, když vidíme člověka ochotného stoupnout si před kameru a nahlas říct, že nějakou skupinu lidí považuje za nehodnou života. V jakém stavu musí být společnost, v níž nejde o tabu? Právě to nakonec vzbuzuje největší strach.
„Tahle země patří jenom lidem Izraele. Celá Gaza a celý Libanon by měly být vyčištěny od těch divochů na velbloudech,“ pronáší rabín, za nímž stoupá dým z trosek Gazy. Když si všimne kamer, přeci jen zaváhá a požaduje jejich vypnutí. Je ale jedním z mála – jiní Therouxovi respondenti potřebu mírnit své názory nemají. Opresi Palestinců je přitom tradiční legitimizovat právě jejich nenávistí vůči Izraelcům a obecněji Židům. Jenže jaký má tento argument smysl, když stejnou nenávist prokazuje i druhá strana? Ovšem s tím rozdílem, že právě ona páchá nepoměrně víc násilí. A to i tehdy, pokud pomineme, že na Západním břehu je z hlediska mezinárodního práva odpor Palestinců vůči okupujícím Izraelcům (málokdy přesahující házení kamenů po obrněných vozidlech) legální sebeobranou.
Výtky „zleva“ vůči Therouxovi se zpravidla týkají toho, že některé věci nepojmenovává naplno. Že odmítá jednoznačně určit pozorované násilí jako inherentní součást izraelského projektu a vždy ucukne k poněkud vágním frázím o projevech náboženského a nacionálního extremismu, jehož vliv roste. Dělá v tomto ohledu něco podobného jako třeba Bernie Sanders, který když už Izrael kritizuje, činí tak v podobě výtek směřovaných specificky k Benjaminu Netanjahuovi a jeho kabinetu. Otevírají se tu dvířka představě o odstranění pár špatných jablek a zachránění statu quo. Přitom Osadníci dokazují, že útlak Palestinců je v Izraeli už normalizovaný. Máme tu společnost, kde jistě existují kritické hlasy vůči genocidní vládní politice, jsou však v drtivé menšině. To je jistě nepříjemná realita, s níž se vzdaluje řešení problému a zároveň ji lze snadno dezinterpretovat a zneužít ve prospěch antisemitismu. Je ale na místě proto odvracet zrak?
Každodenní sabotáže
Přesto lze pozorovat nenápadný posun – zatímco výsledek původní dokumentaristovy návštěvy v roce 2011 nesl titul Ultra Zionists, aktuální snímek se jmenuje jednoduše Osadníci. První titul evokuje extrém, druhý relativní normalitu, jejíž zvrácenost nám při sledování musí být zcela jasná. I když nikdy nedojde ke konečnému razantnímu odsudku, v obou speciálech popisuje Theroux napojení osadníků na izraelskou armádu i stát. V novějším snímku je přitom ještě důslednější. Svým izraelským respondentům navíc pokládá kritické otázky nebo jim skoro prosebně dává najevo, že by u nich rád viděl trochu lidskosti. Rozhodně se tak nedá říct, že by respondenti byli zmanipulovaní či jejich slova byla vytržená z kontextu. Často jsou opakovaně vybízeni, aby přemýšleli nad tím, co právě řekli. Theroux v doprovodných rozhovorech podotýká, že nechce být jen mouchou na zdi a že nebude zachycovat toxické názory, aniž by jim oponoval. Nelze ho tak obvinit z toho, že by někomu vkládat slova do úst nebo čekal na to, až člověk plácne hloupost, které bude později litovat.
Prostor ovšem dostávají i Palestinci. Theroux sleduje snahu místních o pravidelnou sklizeň oliv, které se izraelská armáda pokouší zabránit tím, že prohlásí území s olivovníky za vojenskou zónu, jejíž „infiltrace“ se může trestat smrtí. Podobné sabotáže každodenního života jsou běžné. Mimo to Theroux navštěvuje tvůrce Žádné jiné země, zahrnuje i některé jejich archivy dokumentující násilné útoky ze strany osadníků, kteří – často za doprovodu armády – místní terorizují a ohrožují v jejich domovech. Během jedné návštěvy přijíždí auto s vojáky a jejich agresivita narůstá tolik, že se Theroux začíná bát o život. Nešlo by ostatně o první „nešťastný omyl a nedorozumění“. Zatímco vojáci s připravenými zbraněmi procházejí obytné prostory, dokumentarista se svého palestinského hostitele naivně ptá, jestli je možné zavolat na pomoc policii. „Jakou policii?“ dostává nechápavou odpověď. Izraelská armáda má nad Palestinci absolutní kontrolu a nic jako občanská práva pro ně neexistuje.
Později Theroux prochází okupovaným městem Hebron. Žije v něm 220 tisíc Palestinců, s pomocí izraelské armády ho však ovládá 700 ilegálních osadníků. Uvnitř města vybudovali pevnost, která znemožňuje přirozený chod původní infrastruktury. Když maskované ozbrojené hlídky pochopí, že britský štáb sbírá svědectví Palestinců a pohybuje se v jejich doprovodu, napětí opět houstne. Konflikt naštěstí neeskaluje nad rámec slovních potyček a šacování na každém rohu, Theroux je přesto viditelně otřesený. Po premiéře dokumentu osadníci jako odplatu za účast na natáčení vyrabovali domov jednoho z Therouxových průvodců Issy Amry.
Observace genocidy
„Jsme hlavice kopí, bojujeme bitvy Ameriky a bráníme celý západní svět. A nejen jej, ale každého, kdo chce žít ve jménu svobody,“ vysvětluje původem americký osadník. Theroux namítá, že pár kroků od něj žijí miliony Arabů bez stejných práv, jaká má on. „Nemám velké pochopení pro společnost tak oddanou genocidní touze po krvi, která je v podstatě kultem smrti,“ oponuje jeho hostitel. Tím myslí Palestince, byť zdůrazňuje, že nic jako palestinský národ neexistuje. Když Theroux poukazuje na zjevné pokrytectví jeho slov, čelí vyjmenovávání zločinů, které by prý Palestinci dělali, kdyby měli příležitost – právě těch zločinů, které nyní páchá Izrael.
Těsně před koncem filmu se Theroux ptá prominentní izraelské extremistky Danielly Weiss, jestli nemají Palestinci tváří v tvář všemu násilí a šikaně nárok na to cítit vůči Izraeli nenávist, projevovat nevoli a možná dokonce agresi. A jestli nemají právo v klidu žít. „Nemyslím na ně. Já jsem Židovka. Já jsem lidská bytost,“ neváhá Weiss ani okamžik. Je jí skoro osmdesát let a svůj život zasvětila organizování osidlování Západního břehu. Nyní se chystá usnadnit Izraelcům zábor Gazy. Na svůj životní odkaz je hrdá. Nemyslí na palestinské ženy, nemyslí na palestinské děti – neexistují pro ni.
Theroux při své observaci genocidy končí u toho, že se soustředí na zločiny osadníků a současné vlády, což jistě není zcela kompletní obraz. Bylo by však nesmyslné očekávat, že všechny potřebné informace poskytne šedesátiminutový televizní pořad – i kdyby měli v tomto ohledu jeho tvůrci zcela volné ruce. Z hlediska realistických očekávání je nedocenitelné už to, že se dokument v této podobě dostal na obrazovky a prostřednictvím sociálních sítí do celého světa.
Obzvlášť ve dnech, kdy izraelská vláda odložila poslední náznaky přetvářky, že je motivována záchranou rukojmí, a veřejně oznámila plán na obsazení Gazy, se zjištění filmu mohou jevit poněkud samozřejmá – přinejmenším každému, kdo neodvrací zrak od lokální občanské žurnalistiky, kterou se v éře sociálních sítí nedaří zcela umlčet. Praxe ale ukazuje, že mainstreamová veřejnoprávní média mají stále ještě větší moc, než se někdy zdá. A aby se Osadníci dostali na obrazovky BBC (stanice zapojené do mediálního whitewashingu Izraele), musel Theroux jistě využít veškerý svůj společenský kapitál. Vykazuje přitom neobyčejný rétorický cit, který mu umožňuje například vyhnout se falešné paralele mezi aktivitou Hamásu a Izraele.
I Yuval Abraham, izraelská polovina režijního dua Žádné jiné země, cítil při oscarové děkovačce potřebu postavit vedle sebe útok Hamásu ze 7. října a operace Izraele. Theroux sice útok nejednou zmiňuje, zároveň ale upozorňuje na disproporčnost zločinů, jichž se obě strany dopouštějí, což je v kontextu britského a obecně evropského mainstreamového programu skoro radikální. Z filmu je zřejmé, že problém nezačal 7. října a že zločiny Izraele předcházejí vzniku Hamásu, natož jeho útoku.
Nejtvrdší odsudky pak voiceover strategicky přenechává citacím palestinských svědků, takže si Theroux může uchovat odstup. Kdyby nahlas řekl sám za sebe víc, paradoxně by jeho dokument ztratil kus své hodnoty, byl by napadnutelnější. Po celý film si tak udržuje pozici obyčejného muže, který v první řadě nemůže uvěřit vlastním uším a očím. Je možné, že při zpětném pohledu se budou Osadníci jevit jako performovaný šok liberála, projevovaný s notným zpožděním ve chvíli, kdy už nebylo možné dál předstírat slepotu. A vlastně by bylo dobře, kdyby tímto směrem historie směřovala. Bylo by skvělé, kdyby se za deset či dvacet let Therouxův přístup jevil jako „příliš málo a příliš pozdě“. V tento okamžik jde ale o jeden z nejdůležitějších audiovizuálních počinů svého druhu.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás