Britská minisérie Adolescent se stala mediální událostí, u které se rozebírá řada témat – její zápletka související s vlivem sociálních sítí na mládež, neobvyklá metoda, kdy každá epizoda je natočená v jediném záběru, ale i otázka, co její úspěch vypovídá o stavu současné „kvalitní“ televize. Přestože seriál rozhodně stojí za zvýšenou pozornost, v žádném ze zmíněných ohledů si nezaslouží zcela nekritický obdiv.
Přestože jednotlivé epizody výrazně střídají své protagonisty, úvodní i závěrečná scéna celé minisérie nám dá jednoznačnou nápovědu, o čem seriál je a z čí perspektivy je vyprávěný. Úvod první epizody, ještě před policejním zásahem v domě třináctiletého Jamieho Millera podezřelého ze spáchání těžkého zločinu, nám ukáže vyšetřovatele Luka Bascomba, jak telefonuje se svým synem. Poslední epizoda končí pohledem na jiného otce plačícího do polštáře v pokoji svého nepřítomného syna.
Seriál nemluví o mladé generaci a není pro mladou generaci. Jeho skutečným tématem je pocit generace rodičů, že jim internet naprosto odcizil jejich děti a vystavil je doslova smrtelným nebezpečím.
Když si odmyslíme řadu peripetií, je Adolescent vlastně příběhem o dvou otcích, kteří jsou zděšení ze světa, v němž žijí jejich synové. Ostatně i třetí epizoda, jediná, v níž ani jeden z obou otců nevystupuje, také vrcholí pohledem na dospělou postavu, jak uroní slzu poté, co vedla výslech dospívajícího chlapce.
To není nutně výhrada. Jen je třeba mít tuhle perspektivu neustále na paměti, když si čteme o tom, jak se Adolescent dotýká témat souvisejících s toxickými fenomény sociálních sítí. Napříč čtyřmi epizodami sice padnou zmínky o manosféře, incelech či Andrewovi Tateovi, ale vždycky působí jako slova z „jiného světa“ – jako internetová zaklínadla, která nějakým způsobem dělají z náctiletých lidí monstra.
Adolescent se přitom nesnaží vydávat se za pronikavou sondu do mechanismů, jimiž sociální sítě kontaminují dospívající uživatelstvo misogynií a přinášejí dosud nevídané platformy pro šikanu. Namísto toho se celá jedna dějová linie točí kolem toho, že policisté nejsou schopní správně pochopit význam internetových vzkazů, protože nedokážou dekódovat význam použitých emotikonů.
Seriál nemluví o mladé generaci a není pro mladou generaci. Jeho skutečným tématem je pocit generace rodičů, že jim internet naprosto odcizil jejich děti a vystavil je doslova smrtelným nebezpečím, před nimiž je dospělí nemohou nijak účinně chránit. Většinu emocí, které příběh vyvolává, zažíváme s dospělými postavami oproti dětem – šok z toho, čeho jsou děti schopné (první epizoda), zmatek z komunikační bariéry mezi dospělými a dospívajícími (druhá epizoda), zděšení z toho, jak hluboce děti formují způsoby myšlení převzaté z internetu (třetí epizoda) a nakonec i bezmocný žal a pochyby nad tím, co s tím vším vlastně rodiče mohou dělat (čtvrtá epizoda).
Právě sugestivně podávané emoce jsou přitom v celém seriálu důležitější než racionální a komplexní rozkrývání nastolených problémů. Což ovšem neznamená, že Adolescent nemá sílu o těchto problémech rozproudit podnětnou debatu. Momentálně se mu to docela daří.
Zadržování informací
Pokud je Adolescent v něčem skutečně komplexní, tak je to ve způsobu jeho vyprávění. Každá jeho epizoda byla natočená v jediném nepřerušovaném záběru, což je v kinematografii krajně neobvyklé, ale rozhodně ne ojedinělé. Na extrémně dlouhých záběrech staví svou poetiku celá řada tvůrců především z oblasti arthousového filmu.
Prakticky vzato je „choreografie“ komplikovaných vzájemných pohybů herců a kamery v Adolescentovi poměrně mechanická. Nejčastější technika vypadá tak, že kamera obvykle sleduje jednoho herce a když je třeba, pověsí se na jinou postavu, která zrovna projde kolem. Z organizačního a logistického hlediska je to obdivuhodný výkon, z estetického už tolik ne.
Oproti některým z filmů založených na velmi dlouhých záběrech Adolescent nechce zviditelňovat samotné trvání času (jako filmy Bély Tarra) ani předvádět kontinuitu dějin (jako Ruská archa Alexandra Sokurova) a dokonce ani zdůrazňovat, že děj se odehrává „v reálném čase“ (jako snímek Utøya, 22. července). Nepřítomnost střihu v Adolescentovi především zpřítomňuje nemožnost vystoupit ven z obtížné situace. Žádný střih nás tu nezachrání, nevyvede z přítomnosti někam jinam, nenabídne jiný úhel pohledu. Rozehraná situace neodvolatelně pokračuje dál a dál. I když aktéři, na něž se kamera zaměřuje, se mohou měnit.
Nejzajímavější na Adolescentovi je právě sledovat, jak seriál v rámci omezení jedním záběrem vypráví a jak buduje či proměňuje divácká očekávání. Jednozáběrová metoda tu zdůrazňuje procedurálnost událostí, které zachycuje. Všechny epizody, vyjma té poslední, se točí kolem nějaké části policejního vyšetřování, kde se postupuje podle určitých protokolů.
V první vidíme zatčení, ve druhé pátrání po vražedné zbrani na střední škole a ve třetí setkání podezřelého s psycholožkou. Vyprávění v každém díle dlouho zadržuje informace důležité pro pochopení děje – jeho protagonisté se ocitají v situacích, kterým nerozumějí, ale musejí se v nich zorientovat. Děj nás pak průběžně nutí přehodnocovat vlastní postoje vůči tomu, co se v příběhu odehrálo a odehrává.
Nejlépe je to vidět v prvním díle, který je ze všech čtyř také nejkomplexnější. Přestože kamera přebíhá mezi několika aktéry, nejblíže našemu přehledu o tom, co se v příběhu odehrává, má postava Jamieho otce. Z jeho pohledu nejprve sledujeme zdánlivě neadekvátně agresivní policejní zásah vedený vyšetřovatelem Bascombem a poté neméně nevybíravé jednání příslušníků vůči zatčenému třináctiletému chlapci. Závěrečná pointa epizody má tyhle metody ospravedlnit (a stojí za zamyšlení, nakolik se jí to daří a nakolik s námi jen obratně manipuluje).
Ve druhé epizodě je to zase Bascombe, kdo je v pozici někoho, kdo nechápe, jak funguje určitá instituce, kde také panují zdánlivě nesmyslné pořádky – v tomhle případě britská secondary school. Těchto strategií je dobré si všímat, protože formují naše postoje vůči postavám a společenským problémům, které seriál předkládá. Zvlášť vzhledem k tomu, že ze sociologického hlediska vlastně nejde příliš do hloubky, a naopak je velmi emočně sugestivní.
Sociálně kritická filmařina
S tím souvisí i otázka, jak seriál posuzovat v rámci současné dramatické audiovizuální tvorby na pokračování. Může se zdát, že nadšení z Adolescenta má co dělat se současnou nostalgií po mizející éře kvalitní či komplexní televize, která se rozpustila do útěšnější (post)covidové comfort TV a do agresivní přetahované o předplatitele v rámci konkurenčního boje streamovacích platforem. Seriál ale ve skutečnosti přímo navazuje na předchozí tvorbu svých tvůrců, která se pohybuje mezi britskou televizí a kinematografií, ale více méně stojí mimo příběh takzvané komplexní televize.
Spoluautory seriálu jsou herec Stephen Graham, scenárista Jack Thorne a režisér Philip Barantini. Graham se proslavil hlavní rolí v sociálně realistickém dramatu Taková je Anglie (2006), který přinesl pohled do subkultury britských skinheads v osmdesátých letech. Na film pak navázala trojice televizních seriálů This is England 86, 88 a 90, k nimž psal scénáře (spolu s režisérem Shanem Meadowsem) právě Thorne.
Následně se Thorne etabloval jako autor sociálně kritických minisérií pro britské televizní stanice – ostatně nejnovější z nich je Toxické město, které také mělo nedávno premiéru na Netflixu. Philip Barantini byl původně nepříliš známý herec vedlejších rolí, který v roce 2019 natočil krátký film Bod varu, který o dva roky později rozšířil na celovečerní snímek. V dramatu z kulinářského prostředí hrál Graham hlavní roli. Pro Adolescenta je klíčové, že tento film byl celý natočen v jediném záběru.
Adolescent je tedy ojedinělým výsledkem práce tvůrčího týmu, který je doma ve specifických podmínkách britské audiovize a sociálně realistického žánru, který tu prorůstá filmem a televizí až ke kitchen sink dramatům z padesátých let.
Bylo by nepochybně dobře, kdyby v současné televizi bylo víc podobných projektů, nicméně Adolescent rozhodně není součástí žádného trvalejšího trendu. Film sice distribuuje Netflix, ale produkčně seriál patří plně do britského sociálně realistického proudu. Společnost Warp Films (odnož sheffieldského labelu Warp Records), která ho zaštítila, vznikla už v roce 1999 a od té doby kontinuálně vytváří sociálně realistické filmy a seriály včetně zmíněného filmu a sérií Taková je Anglie.
S tím souvisí i fakt, že Adolescent se v žádném ohledu nemůže měřit se špičkami komplexní televize, jako je třeba seriál The Wire – Špína Baltimoru. Oproti nim je velmi přímočarý a jednoznačný. Nejde mu o hluboce ambivalentní situace, které dokážeme naplno pochopit až po pečlivém sledování řady seriálových epizod. Adolescent je naproti tomu velmi solidní sociálně kritická filmařina, která ukazuje situace, které nejsou ani tak komplexní, jako spíš naléhavé.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás