Na vládní úrovni se rozhořel bizarní spor o to, jestli české děti zvládnou více zeleniny a obědů připravených z reálných surovin místo náhražek. Potravinářská komora se bojí, že nezvládnou, a nejlepší proto bude, když budou jídelny dál odebírat tuny směsí vydávaných za potraviny od fabrik, které zastupuje. Na své straně má silnou váhu, a to majitele jednoho z největších potravinářských holdingů v zemi, premiéra Andreje Babiše. Pokud tedy nechce předstírat spolu s Babišem, že už s Agrofertem nemá a nikdy nebude mít nic společného. Na stranu potravinářsko-chemických továren se přidal také ministr prevence a zdraví Boris Šťastný, podle něhož by bylo nejlepší v případě dětí žádnou prevenci a zdraví prostě neřešit.
Školní stravování je přirozeně svázáno mnoha předpisy, kdy možnosti jídla pro děti definuje stravovací vyhláška pomocí tzv. spotřebního koše, který cca říká, kolik by děti čeho měly sníst. Původní vyhláška je stará přes třicet let, což je doba, za kterou se v případě našich poznatků o tom, co je zdravé jídlo, změnilo skoro všechno. Minulé vládě se podařilo po mnoha letech příprav přijmout vyhlášku novou, která by měla jídelníček dětí ozdravit. Přinést na talíře více zeleniny a skutečných potravin a žádné prefabrikáty zalité hromadou soli a cukru.
Pokus změnit školní obědy se neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed stavu, o kterém se například hovoří jako o epidemii obezity.
Debata okolo změny se tváří, jako by mělo dojít k revoluci, reálně se přitom jedná pouze o srovnání stavu s aktuálním vývojem a s tím, co je v jiných zemích běžné desítky let. Je to asi jako debatovat o tom, jestli by si děti měly nově mýt před jídlem ruce. Ostatně takovou revoluční změnou je, že si děti, které mají třeba ze zdravotních nebo jiných důvodů jídlo z domova, budou moci tento oběd sníst s ostatními v jídelně, a ne jako doposud někde na chodbě nebo ve sklepě.
Nicméně jako každá milimetrová změna v této zemi, i tato budí odpor. Ten je v tomto případě živený především potravinářským průmyslem, přes různé lobbisty, spolky a asociace. Sledujeme vlastně klasický postup, kdy se veřejná debata zahltí rozpornými informacemi, ozývá se kvílení, že je celý proces uspěchaný a netransparentní, vše se musí ještě prodiskutovat a změnu raději na několik let odložit, aby se mohla náležitě rozmělnit do podoby univerzální hnědé omáčky. Nejspíš by se mělo ještě dvacet let podrobně zkoumat a diskutovat, zda děti mohou jíst ve škole třeba jídlo přinesené z domova, nebo je to příliš velký hazard.
Největší obavy o zdraví dětí má Potravinářská komora, která zastupuje všechny ty koncerny vyrábějící průmyslově zpracované kalorie nebo zmražené polotovary, pro něž byly školní jídelny jistým zdrojem zisku. Nová vyhláška chce, aby se jídlo připravovalo z reálných surovin, aby například nebylo možné dětem rozvařit dehydratovanou směs z pytlíku a v tabulce odškrtnout, že dostaly svou porci zeleniny, což stará vyhláška umožňovala.
Jenomže pokud budou jídelny používat reálnou zeleninu a reálné suroviny, už možná nebudou hromadně odebírat tuny jedné směsi od dvou chemiček třeba z Agrofertu, ale možná nakoupí suroviny třeba od výrobců ve svém okolí. To Potravinářskou komoru rozčiluje nejvíc, jak ostatně přiznává v opatrně formulovaných větách její mluvčí, když mimo jiné říká: „Namísto omezování potravin z tržní sítě by bylo správné limitovat obsah živin v konkrétních pokrmech. Strávníkovi je přeci jedno, zda je potravina vyrobena až ve školní jídelně, nebo u výrobce potravin.“ To je totiž záměr těchto továren na jídlo. Udržovat stav, ve kterém je strávníkům všechno jedno a sní poslušně to, co jim vyrobí někde v chemičce na ztužené kalorie.
Musíme si promluvit o „jídle“
Pokus změnit školní obědy se neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed stavu, o kterém se například hovoří jako o epidemii obezity. Ta přímo souvisí s jídlem a dotýká se také České republiky, v níž dospělá populace patří k nejobéznějším v Evropě a u dětí, stejně jako jinde, sledujeme strmý růst nadváhy.
Je součástí lobbingu potravinářů a jiných skupin tvrdit, že si za to každý může sám, zatímco ve skutečnosti na tom má velký díl viny obrovský segment ultrazpracovaných potravin. Ty kombinují vysoký obsah tuků a cukrů, spolu s látkami, které se v běžné kuchyni nevyskytují, a marketing je oblepí hesly o vitamínech, zdraví, kalciu, proteinech a tolik potřebné energii na každý den. A tak tomu uvěří třeba rodiče a nasypou dětem ráno do misky barevné snídaňové lupínky, které mnohdy z šedesáti procent tvoří přidaný cukr. Je to asi podobně zdravé jídlo jako lajna pervitinu. Výsledkem není jen nesmyslný přísun kalorií, se kterými si lidská těla neporadí, ale také nárůst výskytu mnoha druhů rakovin a to u čím dál mladších lidí.
Marketing těchto společností stojí za představou, že je v pořádku naučit jíst děti kuřecí nugety s hranolky a zalít je litrem kokakoly. A když si dítě zvykne na tyto chutě, kombinace smaženého, slaného a sladkého, pak ano, má problém s chutí normálního zdravého jídla. A tímto, že tedy zdravá kuchyně přece nebude dětem chutnat, pak argumentují sami výrobci, kteří tento stav způsobili a udržují v chodu. „Potravinářská komora ČR se obává, že odpad poroste kvůli tomu, že děti budou odmítat jídla s vyšším podílem ryb, luštěnin nebo celozrnného pečiva, na které podle ní nejsou zvyklé,“ a současně dělají všechno proto, aby si na to také nikdy nezvykly a zůstaly na nich závislými konzumenty po zbytek života.
Jedna vyhláška samozřejmě nezpůsobí revoluci, a to ani náznakem. Obědy ve školách jsou jen plivnutím do řeky zmaru. Reálně potřebujeme regulovat celý tento sektor, který používá taktiky tabákového průmyslu, aby se jakékoli regulaci vyhnul. A právě boj tohoto sektoru proti změně stravování ve školách je ukázkou, jak zuřivě brání jakékoli ohrožení zisků, kterým musí ustoupit i zdraví dětí.
Ministr prevence ruší prevenci
Do toho přichází ministr sportu, zdraví a prevence Boris Šťastný z Motoristů s nápadem, že by školní stravování nemělo být ideálně regulováno vůbec: „Jsem pro minimalistickou regulaci, která dá možnost poskytovatelům připravovat jídlo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Odpovědnost nese ředitel a vedoucí stravovacího provozu. Nepotřebují, aby jim to diktoval stát…“ Dodal také, že „pokud by to bylo finančně únosné, preferoval by bufetovou formu stravování, která je známá například ve Finsku. Děti si tam nandají jídlo, jaké chtějí,“ jak jej ocitovali v Hospodářských novinách.
Pokud nebude stravování dětí regulovat stát, budou ho regulovat výrobci potravin i potravin v uvozovkách. Tento mechanismus přitom zrovna Boris Šťastný zná velmi dobře, protože to byl on, kdo zde před lety vybojoval zákaz kouření v restauracích. Tehdy kupodivu chápal, že to stát nemůže nechat na odpovědnosti hospodských a restauratérů, ale v rámci ochrany zdraví obyvatel je potřeba přistoupit k plošnému zákazu. A tehdy si Šťastný stěžoval, že stojí proti obrovské lobby tabákového průmyslu. V roce 2009 jste si tak mohli přečíst, jak předkladatel původně tvrdšího zákona Boris Šťastný neochotu zákonodárců vysvětluje slovy: „Kuřácká lobby má vliv na spoustu věcí v naší zemi, a nejenom v naší zemi.“ A ještě o pár let později lamentoval, že je vliv tabákové lobby obrovský. Dnes, o dekádu později, stojí na straně lobby potravinářského a chemického průmyslu proti dětem.
Kvalitní obědy zdarma všem
U Finska se můžeme zastavit. Ano, děti tam mají skutečně k dispozici bufet, ale to není motoristický bufet z benzinky s párkem v rohlíku, se smažákem a bezedným kelímkem na kolu. Systém je řízen Národní radou pro výživu. Základem je nutriční kvalita nabízené stravy a tzv. model talíře. Ten určuje, že polovina jídla musí být zelenina a saláty. Čtvrtina brambory, celozrnné těstoviny, čtvrtina bílkoviny. Nápoj typu podmáslí nebo voda. Sladké nápoje a džusy jsou zakázány. Přísně se limituje sůl, hlídá se dostatečné množství vlákniny. Systém je tak v reálném důsledku přísnější, než s čím přichází naše vyhláška, kterou chce Šťastný a další lobbisté zkažených žaludků rušit. A podobně se to má v dalších zemích. Ve Finsku, Švédsku nebo Dánsku děti dostávají na talíř více zeleniny, než tomu bude u nás i s novou vyhláškou, ve všech těchto zemích se pak mnohem více prosazují bezmasé varianty obědů coby každodenní alternativy.
A ještě jedna důležitá věc, ve Finsku, Švédsku a Estonsku mají všechny děti obědy zdarma. Tamní státy nemusejí posílat desítky milionů oligarchům jako český stát Tykačům, kteří peníze laskavě přerozdělují chudým dětem, když jejich rodiče hezky poprosí, a sami se pak pochlubí, jaká jsou hodná vrchnost. Děti v těchto zemích mají na talíři hromadu zeleniny už dnes a jelikož je premiér Babiš hodně pro prevenci rakoviny, tak prevence začíná v žaludku. Žádné prefabrikáty, párky a kostelecké uzeniny, naopak více skutečných potravin a zeleniny rovná se míň rakoviny. Je to tak jednoduché, že by to mohl pochopit i Boris Šťastný. Možná.
Změnit vyhlášku samozřejmě ke hlubší změně nestačí, a tak je stravování ve zmíněných zemích součástí vzdělávání. Děti se učí, proč a jaké potraviny jsou pro naše těla důležitá a prospěšná, jaké obsahují živiny a co nám naopak škodí. Aby pak třeba nenaletěly jako Boris Šťastný lobbingu potravinářských koncernů, jejichž hlavní lobbista je současně českým premiérem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás