Má český národ takovou literaturu, jakou si zaslouží? Kdybychom do rovnice skrývající se v této zákeřné otázce zahrnuli českou kulturní politiku, bylo by nutné uznat, že spisovatelstvo v současných podmínkách existence dělá téměř nemožné. Kdybychom z úvahy navíc vyloučili i zavilou nepřející kritiku, která stejně přežívá kdesi za horizontem digisféry freneticky pulsující marketingovými algoritmy, nezbývalo by než poblahopřát tržním vítězkám a vítězům.
Pokud ale budeme chtít nahlédnout za hyperrealitu tvořenou proklamovaným zdáním, tedy tím, jaký obraz o současné literatuře rafinovaně vytvářejí sami nakladatelé a autoři hlavně na sociálních sítích a v konformních mediálních formátech, iluze pohody a úspěšného roku se nápadně potrhá.
Na knihy vydávané bez skromné podpory státu by pak ministr ani jeho motostrana kulturní, ekologické a politické destrukce zatím dosáhnout neměli.
Když jsem byla začátkem prosince pozvaná do bilanční debaty pořadu Akcent Českého rozhlasu, uvědomila jsem si při hledání pouhých tří nej knih uplynulého roku – což bylo dramaturgické zadání, že jestli něco opravdu nehrozí, tak nějaká variace na Sophiinu volbu. Matná krajina českých románů roku 2025 navíc budila dojem, že můj problém by nevyřešilo ani to, kdybych přečetla tak nějak všechno. Leč nenechala jsem se odradit nakladatelskými anotacemi, které jen stěží dokázaly vzbudit dojem, že titul sděluje cokoliv originálního, a rozhodla se zjistit o současném českém románu aspoň něco. Třeba jaká témata a způsoby literárního sdělení považuje spisovatelstvo za důležité – tu pro sebe, tu pro čtenářstvo.
Žebříčkovití
Když už jsem zmínila hyperrealitu literárně úspěšného roku, sluší se upřesnit, co je tím míněno. Obálka evokující dámské retromýdlo atakovala feedy sociálních sítí asi každého, kdo se i jen letmo zajímá o knihy, měsíce před tím, než román vůbec vyšel. Nakladatel o pár měsíců později pro změnu nikoho neušetřil informace, že autorka prodala přes milion knih, tedy více než sto tisíc každé vydané. Ano, řeč je o Čase vos a Aleně Mornštajnové. Jakkoliv lze Mornštajnové literární práci považovat za kvalitativně pochybnou, zároveň se to nevylučuje s tím, že její představa o literatuře konvenuje dostatečně velkému počtu marketingem zacílených čtenářek.
Dalším bestseleristou, který vloni komerčně bodoval, není nikdo jiný než Patrik Hartl. Zřejmě vzápětí poté, co nešťasten opustil svět třpytu a nevhodných poznámek Marka Ebena ve StarDance, se vrhl na další knihu o lásce – tentokrát nazvanou Manželství. Hartlovi jsme se v podcastu TL;DR věnovali vloni, a protože autoři vrcholné komerce bezpečně sledují úspěšné vzorce svého psaní, aby zbytečně nehazardovali se svými příjmy, román Manželství zůstal Alarmem kriticky opomenut.
Totéž platí o autorovi zhruba sto třiceti knih Vlastimilu Vondruškovi, jehož mentálnímu univerzu se naposledy věnoval podcast Kolaps. I Vondruška letos úspěšně vyvrhl na knižní trh další pseudostředověkou fantazii.
Nacházíme-li se v síni literárního kapitalismu, musí padnout jméno Evžena Bočka. Letos profitoval z osmé variace Aristokratky, tentokrát Aristokratky na smrtelné pohovce. Tu zdá se autor napsal z posledních sil, což neuniklo ani kritikovi, který čte mainstream spíše s pochopením. Naopak autorka tohoto textu se už před lety nedokázala zbavit dojmu, že série akorát troškovsky recykluje stereotypy zdaleka nejen o šlechtě. Série také dokazuje, že ani lpění na úspěšném mustru není zárukou čtenářského vděku. Holt i v této literatuře je dobré aspoň střídat kulisy a evokovat pocit, že tohle čtenář ještě nečetl. Na bestseler to ale stačilo i tak.
Tento typ literatury si každopádně zakládá na konvenčnosti a utvrzuje čtenáře v jeho postojích, jakkoliv mnohdy povrchních, předsudečných či přímo ubližujících. Lichotivě naopak čtenářův život a hodnotový vesmír zrcadlí v honosnějším a líbivějším designu světa literárních hrdinů. Prostě tato literatura operuje podobně jako reklamní estetika, jako stylizované sebeobrazy na sociálních sítích, s filtry příslušné atmosféry, i jako komnaty ozvěn v selekci internetového obsahu a s naléhavostí řetězových e-mailů. Tato literatura je pochopitelně oblíbená i díky své estetické servilitě, kdy k vrcholům jejího umění patří odhalování skrytých identit postav, paradoxní prostřídání situace hrdinů apod.
Nutno říci, že jestli existuje nějaká obava z AI v literatuře, je to právě toto literární patro, na němž by si umělá inteligence pochutnala jako první. Jednak by se nakladatelům ekonomicky vyplatilo mít svou Mornštajnovou nebo Hartla klidně dvakrát třikrát ročně, jednak jejich čtenářům by skutečnost, že cosi generického tentokrát už skutečně vygenerovala AI, přišlo nakonec ještě cool.
Dějiny psané ženami
Opusťme ale hyperrealitu, v níž český román zažil báječný rok. Podobně báječný jako byl ten vloni a podobně báječný jako bude zase ten příští. Stále ještě totiž vycházejí knihy, v nichž lze najít nějaký autentický autorský manévr a které má smysl nějak reflektovat. I kdyby odmítavě.
Konstantou české literatury jsou již nějakou dobu historické romány, především ty situované do 20. století. Před dnes už prakticky dvaceti lety vyšly Peníze od Hitlera (2006) Radky Denemarkové, které otevřely vytěsněné téma poválečného vyhnání Němců. To nakonec nejvíc proslavil román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (2009), oba texty ale stojí na počátku vlny historických románů, v nichž se dějinný útisk stal zároveň ideální matricí pro více či méně drásavé popisy osudů žen.
Genderový aspekt, který historičností tématu nepřekáží přetrvávajícímu většinovému antifeminismu, má totiž velký potenciál v identifikaci se s nejpočetnější čtenářskou skupinou – ženami v produktivním věku. Žánr do sebe navíc pohodlně vstřebává nejen přetrvávající ale dokonce sílící antikomunismus české společnosti. Je pak příznačné, že mezi nejúspěšnějšími knihami posledních dekád jsou právě ty historické, přičemž sem patří i ty, které už spadají do zmíněného generického mainstreamu. Nejasné jsou tu mnohdy nejen kvalitativní hranice, ale někdy také interpretace, jak uvidíme.
Autorka, která rozhodně nepatří mezi „generičky“ a zároveň se letos vrátila k česko-německému tématu, Sudetům a druhé světové válce, je Jakuba Katalpa. V románu Úlice se čtenář dočká kognitivní disonance, která se projevila i tím, že se knize dostalo hodnocení coby „dokonalého kýče“ i obvinění z misery porna.
Rozporuplost, z níž vyvěrají zmíněné soudy, se zakládá na tom, že „medové městečko“ Úlice, kde se zároveň nachází koncentrační tábor, s nímž tři ústřední hrdinky přijdou chtíc nechtíc do nějakého vztahu, vykazuje stejnou míru maloměstské harmonie jako bezprecedentního násilí. Nejsem jediná, kdo si při čtení vybavil film Zóna zájmu Jonathana Glazera (2023), v němž se také nepodíváme za zdi lágru, ale zůstaneme v úhledném světě těch, co ho s přičinlivou důkladností udržují v chodu.
Na rozdíl od mnoha historických románů s ženskými mučednickými hrdinkami, obyvatelky Úlic se vyznačují nebývalou mírou akčnosti, jakkoliv je to posouvá „mimo dobro a zlo“, kde uplatňují specifické ženské strategie přežití, a nakonec i solidarity – ovšem v mužském světě války a masového násilí. Disonantně efektní rysy vykazuje i autorčin styl, který kombinuje nezáludnou dějovou svižnost a kauzalitu s expresivitou, zvláště v popisech tělesnosti. Takové trochu splatterpunkové Děti z Bullerbynu a rozhodně jeden z nejzajímavějších letošních románů.
Do ještě hlubší historie konce 19. století se ponořila Sára Zeithammerová v románu Svatá, v němž rozvíjí osud skutečné Kristiny Ringlové, chudé dívky z Broumovska mající mariánská vidění, jimiž kdysi spustila davovou náboženskou psychózu. Konflikt dívčí spirituality s mocí místních mužských autorit ani další komplikovaný osud Ringlové ale autorka příliš věrohodně neproměnila.
Hrdinky jednají jako na povel velmi odbojně a snad až příliš emancipovaně – Kristinin osud totiž sledujeme především očima její vzpurné matky Aloisie. Autorka se bohužel vystříhala evokace dobové mentality, jejíž součástí byla i zvnitřněná křesťanská misogynie, mimo jiné paradoxně posílená právě uctíváním panenského mateřství bohorodičky a nejběžněji projevovaná pokorou vůči patriarchálním autoritám.
Přestože minulost je zde rekonstruována realistickými postupy klasického historického románu, myšlenkový svět konce 19. století román obloukem míjí, jakkoliv s ním měl být v konfliktu podobně jako osud Ringlové. Jen tak by se autorka dostala k hlubším kořenům historického odporu k ženství, svým způsobem vrcholícího v éře Sigmunda Freuda. O to mechaničtěji se tu prožitek dějinnosti evokuje důrazem na fyzické utrpení i každodenní nepohodlí hrdinek, takže postavy se tu neustále lepí potem, napínají svaly či je obestírá chlad.
V každém případě Svatá zřejmě reaguje na zájem o ženskou spiritualitu, která z pohledu křesťanských autorit sice budila nedůvěru až obavy, zároveň se feministický emancipační potenciál v tématu snadno ztratí, jako je tomu nakonec i u čtenářsky úspěšné Bílé vody Kateřiny Tučkové.
Prachy, jenom prachy nečekají
Z pohledu dobové autenticity pak výrazně bezpečnější historické období představují romány situované do poválečných dějin a především normalizace. Jakkoli mají mnohdy moralizující antikomunistický étos, jejich hybným momentem je především popis komunistického spotřebitelského nedostatku a ekonomicko-kariérní šikany. Klasiku v této motivické literární nice stvořila Pavla Horáková v Okně na západ. Najdeme tu kombinaci realismu ostalgického vzpomínání na normalizační panelákové dětství, přičemž hrozící až přílišná nostalgie je vhodně zakalena politickými kompromisy a jakousi standardní ustrašenou bezpáteřností, jimiž byl dobový blahobyt vykoupen.
Jestliže Horákové román lze číst i jako latentní obranu polistopadového liberalismu – kdy už není nutné se kvůli ekonomickému úspěchu a kariéře hrbit před komunisty a slušný životní standard je i výrazem určité osobní morálky, Vekslačka Scarlett Wilkové tento obvyklý narativ mírně komplikuje. Z nenáviděné třídy veksláků, kteří nejen kolaborovali s mocí, ale k tomu neváhali pumpovat peníze z lidí zoufale bažících po výdobytcích, jakými tehdy byly džíny nebo elpíčko západní kapely, vyrobí kladnou hrdinku. Wilková ukazuje, že i za rovnostářského socialismu byla zjevná chudobnost společenským stigmatem – její hrdinka má navíc maloburžoazní původ, čímž se její podnikavost a „inklinace k majetku“ legitimizuje.
Pro oba romány, Okno na západ i Vekslačku, je příznačný pamětnický realismus vázaný na dobovou každodennost, u Wilkové o to zajímavěji, že zpracovává méně známý ekonomický polosvět, kdy autorka vychází i z rozhovorů s pamětníky, které natáčí pro Paměť národa. Oba texty mají také společné to, že ve chvíli, kdy překročí magickou hranici roku 1989, stávají se příliš upovídanými a dějově křečovitými. Tím dokazují mimo jiné také to, že „mít se dobře“ má v každé době zcela odlišný morální náboj a zároveň to, že si s tím česká společnost stále neví moc rady.
Stávání se ženou v šovinistickém světě
Snad kromě Okna na západ, kde je historickým vítězem chlapecký a posléze mužský hrdina, zatímco hrdinka se v životě tak nějak plácá, všechny zmíněné autorky pracují s vědomím toho, že pro ženy funguje svět trochu jinak než pro muže, ale nenechávají je nutně prohrát. Ve zmíněné Úlici se tato perspektiva dostává až do interrupčně-porodní dějové linky, kdy ženy mj. podrývají nacistickou eugenickou politiku. Zvláštně temné a fyzicky naléhavě dotírající okolnosti vzniku života viděné skrze ženské tělo uprostřed válečné reality vyjímají mateřství z biedermeierovské idylky „ženského poslání“ a ženy ze stereotypu krotkých hospodyněk.
Podobně otevřenou feministickou – a tělesnou – linku najdeme také v románu Miřenky Čechové Co já? Co ty? „Přepis nahrávek“ nám tu zprostředkovává zpověď holky ze Sudet (opět), siroty, která se ocitne v dětském domově, kde si ji vyhlídne pedofilní učitel.
Čechová se po zdařilých Baletkách opět soustředí na křehkou psychiku dívčího věku mezi dětstvím a ženstvím. Psychologicky ostrá sonda sleduje mechanismus vztahu slabošského pedofila s dítětem, které nemá v těžké situaci šanci odlišit touhu po blízkosti (zástupné) rodičovské osoby nebo po uznání od hrubého sexuálního zneužití.
Ale román Co já? Co ty? je taky vtipná a drze napsaná revenge story stejně jako vyprávění prostitutky, která je vlastně spíše terapeutkou. Svým punkovým stylem a současnými tématy strukturálního znevýhodnění, selhávajících rodičů nebo sexuálního zneužívání a jejich dopadu na dívčí a ženské životy Miřenka Čechová bezděčně navazuje na rebelující drsné Slovenky – Ivanu Gibovou, Janu Micenkovou, Nicol Hochholczerovou nebo Ivanu Dobrakovovou… Globálně pak na o cca půl až generaci starší Francouzsky jako Constance Debré nebo Virginii Despentes. V Miřence Čechové má tak česká literatura výrazem i tématy současnou autorku, která je mj. přirozenou součástí čtvrté vlny feminismu.
Mužská literatura
V tomto pojednání se soustředím na knihy s nějakým prvkem literárního aktivismu či alespoň touhou říci něco relevantního o světě, co by nám umožnilo získat vůči skutečnosti kritický odstup. Píšící ženy mají v tomto smyslu výhodu, protože jen tím, že píšou, už odrážejí nesamozřejmost své existence v dějinách, literatuře i současném světě – povšimněte si proto, že žádná ze zde zmíněných hrdinek neodpovídá stereotypní představě matky, milenky či jinak výhradně vztahem k muži definované osoby. Paradoxně toto implicitně feministické gesto činí i autorky bojovně antifeministické. Ty protentokrát vynechme.
Vynechávám taky texty výrazně poetizující, fantaskní, vnořené do často působivého – ale přeci jen neškodného subjektivismu či literární hry. I muži ale píšou často z kritické pozice, v níž je společensko-ekonomický systém vystavuje nějaké formě útlaku.
Nic jiného už samotným názvem neslibuje román Josefa Pánka Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Rozzuřený a zároveň vlastně neustále opilý vypravěč, těžko odhadovat jakou měrou alter ego autora, setrvává v komfortní maskulinní vypravěčské pozici, která tu splývá s mansplainingem. Vědec utýraný systémem do té míry, že když mu prestižní periodikum odmítne článek, zhroucené ego mu nedovolí se účastnit vědecké konference v Dublinu. Místo toho je nucen se tu několik dní opíjet a potulovat a náhodným kolemjdoucím vysvětlovat svět. Ty chápavější objekty jeho samomluv jsou navíc povětšinou krásné a sexy ženy, jinak je k nekonečnému trápení hrdiny svět plný pitomých a chamtivých manželek či ženských, který třeba nejsou úplně tupý a blbý, jen jim nikdo neřekl, jak svět funguje, a ještě si myslí kdoví co apod.
Vypravěč nám zároveň obsáhle líčí, jak byl už od raného dětství nespoutaným rebelem, ale zároveň ve všem nejlepší a všechno věděl. Pánkův román je stejně nesnesitelný, repetitivní a plný povrchního výlevu jako svět jeho vypravěče, egomaniakálního opilce vypiplaného starostlivou maminkou, jehož úzkost i pozérství vyvěrají z poznání, že „realita je v základu taková, že jsem chtěl šukat, a ona má kundu.“ Zkrátka o tom, jak funguje současná věda, se nedozvíte víc, než už stejně víte. O toxických mužích ani nemluvě.
Další variantu typicky mužského psaní naplňuje Eli Beneš v románu Všechno bude super. Potkáváme tu dalšího úzkostného vypravěče, zaměstnance korporátu, vedoucího oddělení, jenž je ale přesto stále na hony vzdálen pozicím, mezi jejichž samozřejmé benefity patří i pohodlně dostupné parkovací místo ve firemní garáži. I to je každodenním zdrojem hrdinovy permanentní existenčně-existenciální krize. Korporátník je zároveň otcem roztomilého hošíka, bohužel snad ono genderově vyvážené osazenstvo kanceláří způsobí, že si je najednou bližší s podivně zakřiknutou kolegyní než manželkou.
Román Všechno bude super ale přeci jen není tak jednorozměrný jako ten Pánkův. Dokonce věrohodně zachycuje určitý odstín stále zjevnější apokalyptičnosti současného kapitalismu, kdy deprese, neustávající vlny nákazy, kterou v románu provázejí někdejší důvěrně známá covidová opatření i postcovidové syndromy, úzkosti nebo vyhoření pozvolna zachvacují všechny postavy, přičemž kolem jejich pracovních míst jako hladová šelma zároveň krouží AI. Jestli je někdo v současné mužské literatuře Petrou Soukupovou, tak je to rozhodně Eli Beneš se svým civilním vztahovým realismem v kontextu rozkládajícího se světa.
Přílišný umělecký aktivismus
Bývalý ministr kultury Martin Baxa pracoval proti kultuře především vyhladověním, tedy reálným snižováním rozpočtu ministerstva. Není to ale jediná věc, jak nepomohl lidem pracujícím v kultuře. Velkou neznámou bude jím připravený zákon o veřejné kulturní instituci, do níž se budou moci transformovat současné příspěvkové organizace. Letitý vznik zákona provázelo zejména zaryté mlčení a vzniká zde především obava z dalšího zhoršení pracovních podmínek lidí v kulturních institucích, přičemž už dnes patří kultura k (i na české poměry) anomálnímu prostředí, kde se vysoká odbornost potkává s velmi nízkými příjmy.
Na samotné spisovatele pak v následujících letech dopadne především přetrvávající faktická neexistence statusu umělce, respektive jeho výsměšná potěmkinovská podoba hodná nikoliv evropského demokratického státu, ale kýčovité klientelistické oligarchie, ve kterou se Česko postupně proměnilo.
K zesilujícímu ekonomickému tlaku na kulturní sektor a občanskou společnost se navíc zřejmě přidá i tlak politický. Jak již totiž naznačil stávající ministr kultury Oto Klempíř, nelíbí se mu „přílišný umělecký aktivismus“. Při pohledu na současný český román by to nic tak hrozného ale nemuselo znamenat, protože přílišný aktivismus se tu nelíbí ani většině autorstva. Otázka bude, jestli nakladatelé budou své knihy cenzurovat, nebo se raději obejdou bez drobných z případného literárního grantu. Na knihy vydávané bez skromné podpory státu by pak ministr ani jeho motostrana kulturní, ekologické a politické destrukce zatím dosáhnout neměli.
I v příštím roce by tak mohly vyjít knihy, které by se nové garnituře spíše nelíbily, jako je Krev Kruh Černá Radka Wollmanna nebo Zápisky z tranzice Daniely Špinar. Beletrizovaná autobiografie, respektive deník, kdy každá z knih svou vlastní dokumentární metodou a trefným osobitým způsobem usvědčuje českou společnost mimo jiné z hluboké nesnášenlivosti a kulturního konzervatismu. To se českému románu povede jen výjimečně. Tomu – až na výjimky, jako jsou Miřenka Čechová nebo Jakuba Katalpa, není vlastní nejen přílišný umělecký aktivismus, ale ani konceptuální myšlení nebo intelektuální experiment. Je to škoda, protože právě toho teď budeme potřebovat nejvíc.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás