Zákaz komunistického hnutí už neobstojí ani jako politická fraška

Spolu s novelou trestního zákoníku schválila Poslanecká sněmovna i faktickou kriminalizaci komunistického hnutí a jeho propagace. Jak by vypadala případná aplikace zákona, pokud by prošel i Senátem a přes prezidenta, zatím není jasné. Jisté naopak je, že pokud si vládní koalice slibovala od této úpravy manifestaci vlastního odhodlání bránit demokracii, zcela to nevyšlo. Jindy populární antikomunismus tentokrát zapadl. Nefunguje už totiž ani jako karikatura boje za svobodu a autoritářství, je prostě jen předvídatelným krokem části bezradné vládní pravice.

Energie vynaložená na schválení antikomunistického zákona ukazuje, jak absolutně nepřipravená je politická elita spojená s vládními stranami na nebezpečí české verze trumpismu a orbánismu.

I bez bitcoinové kauzy ministra spravedlnosti za ODS Pavla Blažka by schválení kriminalizace komunistického hnutí v rámci širší novely trestního zákona bylo úplně mimo. Pár měsíců před volbami a v napjaté politické atmosféře i mezinárodní situaci moc prostoru pro podobná symbolická gesta nezbývá. Opájet se lidskými právy navíc vláda podporující genocidu Palestinců může jen stěží. Přesto si čeští zákonodárci udělali čas a komunistům to ještě jednou nandali. V Česku přitom od roku 1994 platí zákon odsuzující komunistický režim a deklarující politický systém v Československu mezi lety 1948 a 1989 jako zločinný. Takže si poslanci mohli ušetřit práci. Ale oni ne. Pokud můžou udělat něco zbytečného, nezaváhají.

Pro politiky, jako je historik a poslanec ODS Pavel Žáček, je polistopadový vývoj příběhem nedokončené dekomunizace. Čím víc antikomunismu a dekomunizace, tím víc demokracie. Aspoň podle Žáčka. Ve skutečném světě antikomunismus a z něj vycházející zákony můžou fungovat klidně jako jedna z ideologických opor autoritářského režimu. Toto moc dobře vědí v Maďarsku i Polsku a pravděpodobně to ví i Žáček. Ale antikomunistický klukovský sen je víc, a tak Žáček už roky touží po státní kontrole politiky paměti. Celou tuto neaktuální problematiku pak Žáček aktualizuje „podléháním kremelskému narativu“, který je podle něj jakýmsi pokračovatelem komunistického myšlení v Česku. Sám by přitom mohl tušit, že podobný zákaz nám proti Kremlu moc nepomůže.

Pokud zákon projde Senátem, podepíše ho prezident a nic proti němu nebude namítat ani Ústavní soud, je možné, že se KSČM bude muset vzdát označení „komunistická“ v názvu. Paradoxně nejméně to bude vadit samotné KSČM, která sama sebe ochotně rebrandovala jako Stačilo! a stále více dává přednost národoveckým výrokům před těmi socialistickými. Dokonce i komentář ve Foru 24, tedy médiu oddaném vládě a jejímu antikomunistickému a antiruskému narativu, upozorňuje, že KSČM o přídomek „komunistická“ už příliš bojovat nebude. Naopak se ho ráda zbaví, a pokud to bude s bonusem zákazu, tím lépe. Nebude muset nic vysvětlovat posledním věrným voličům stále slyšícím na komunismus a podpoří svoji image zakazovaných opozičníků.

Hodnoty

Pravicoví liberálové v postkomunistických zemích se rádi tváří, a někdy si to i sami představují, že antikomunismus je jako antifašismus. Že nejde jen o poražení či svržení fašistických (komunistických) režimů, ale obecně o boj za demokracii, proti autoritářství a diktaturám – zprava i zleva. Že i v demokratických režimech je třeba zachovávat bdělost a bít na poplach, kdykoliv někdo ohrožuje demokracii a lidská práva. Postkomunistická zkušenost ukazuje, že antikomunismus má silné sklony delegitimizovat cokoli levicového či k levicovým hodnotám se hlásícího právě ve jménu boje proti diktaturám s miliony obětí.  Antikomunismus, a to i ten liberálně demokratický, má často tendenci vymezovat se nejen vůči diktatuře, ale i proti ideálům rovnosti a důstojnosti každého člověka.

I když se politici Spolu rádi tváří jako zachránci demokracie proti babišovskému zlu, vychýlení politiky směrem doprava až ke krajní pravici je zřetelné i v koalici vedené ODS. Energie vynaložená na schválení antikomunistického zákona pouze ukazuje, jak absolutně nepřipravená je politická elita spojená s vládními stranami na nebezpečí české verze trumpismu a orbánismu, pokud mu tedy sama netleská. Politiků těšících se na českou verzi autoritářského kapitalismu ve stylu Orbána totiž najdeme v KDU-ČSL i ODS dost.   

Politika „úplné dekomunizace veřejného prostoru“, o kterou usiluje poslanec Pavel Žáček, má pomoct proti ruské hrozbě tím, že utlumí putinovské snahy o přepisování historie. Sám Žáček v přátelském rozhovoru pro Forum 24 zklamaně říká, že „předchozí zkušenost doprovázená desítkami milionů mrtvých jako by nic neznamenala. Jednadvacáté století je v tomto ohledu zatím brutálně nepoučitelné.“ Z rozhovoru ale není jasné, zda sám věří tomu, že právě jím prosazovaný typ paměťové politiky dokáže něco změnit. I zapálený antikomunista Žáček nakonec provozuje antikomunistickou politiku hlavně ze setrvačnosti.