Smutné a bojácné Česko je zralé na tranzici: feminita Daniely Špinar i boj se staromarxismem na Praze 4

Kromě množství literárních i audiovizuálních tipů jsme se v úvodu nejnovějšího vydání literárního podcastu TL;DR, kde se věnujeme především Zápiskům z tranzice Daniely Špinar, zastavili u pražské komunální politiky. Konkrétně tedy u snahy vedení Prahy 4 – a jmenovitě Jaroslava Mítha z ODS, zaříznout název nové stanice metra D, která měla nést jméno spisovatele Ivana Olbrachta. Ten byl podle Mítha totiž také „kontroverzním a velmi aktivním politikem, který byl po roce 1945 členem ÚV KSČ a výkonným funkcionářem ministerstva informací v padesátých letech.“

Mítha sice tentokrát zaujal staromarxista, na svém blogu ale povětšinou bojuje s neomarxisty, například když popisuje, jak Amnesty International násilně převzali: „Zde se to děje pomocí příchodu nových lidí, i nepříliš pečlivý pozorovatel naší politické scény se jistě potkal s pojmy jako nábor černých duší nebo velrybaření. A takto se podařilo neomarxistům ovládnout i AI.“ Dále Míth rozhořčeně pokračuje nad tím, že si Amnesty International dovolila kritizovat českou definici znásilnění nebo stav ženských práv v Polsku a USA a queer práv v Maďarsku. K útoku na lidskoprávní organizaci přitom Míth paradoxně používá starou sovětskou metodu falešné argumentace, tzv. whataboutismus, když začne šermovat Nigérií nebo Saúdskou Arábií.

Právě v případě Ivana Olbrachta a názvu nové stanice metra D stejně demagogicky útočí na staromarxisty. K odhalení temné Olbrachtovy minulosti dodal, že se „nabízí několik prostých místopisných názvů, protože stanice se nachází pod ulicí Na Strži a vyúsťuje u ulic Antala Staška, Zelený pruh, Jeremenkova a Olbrachtova.“ A možná je to otázka času, než Míth zjistí, že Antal Stašek byl také marxistického smýšlení, a navíc otcem komunisty Olbrachta – tedy že jsou oba svými pseudonymy záludně zakonspirováni, přičemž patří do jedné levičáctvím prolezlé rodiny, a pak dojde i na důslednou dekomunizaci názvů ulic. Maximálně takovou vizi prozrazuje praktická politika ODS, kdy úroveň života bude v Česku dále klesat, zatímco naše města budou ztrácet paměť. A tak nás možná klidně čeká zářná budoucnost v zemi, kde zůstanou jen obecné názvy, jak preferuje současná radnice Prahy 4, a budeme se pohybovat v krásném novém světě ulic Na Strži, Slunečná, Pod Kopcem, Na Kopci, V Zatáčce a v důsledku vždy ve slepé uličce.

Česko muzeální

Divadelní herečka a režisérka Daniela Špinar procházela v letech 2021 až 2024 náročným obdobím, které zachytila v deníkové knize Zápisky z tranzice. Nakumulovaný stres ve funkci umělecké šéfky činohry Národního divadla i iniciativa Nemusíš to vydržet na DAMU byly z velké míry zapříčiněny přetrvávajícím lidským a uměleckým konzervatismem českého divadla a společnosti, jenž se Daniele z velké míry personifikuje v osobě šéfa ND, pedagoga DAMU a také chladného manipulátora Jana Buriana. Pod profesním tlakem se navíc v Daniele prolomily věci, které svým workoholismem dosud vytěsňovala a nepřipouštěla si je. Totiž, že není gay muž, ale heterosexuální trans žena. Na více než čtyřech stech stránkách sledujeme bouři hledání sebe sama, svého pravého já, dosud skrytého pod různými strachy i traumaty, a taky autorčinu druhou pubertu – doslova na vlně nástupu ženských hormonů. Na konci textu se potkáme se skutečnou Danielou a nikoliv Danielem, stromem, který uschl, jak lze symbolicky použít jednu z terapeutických představ, popisovaných v knize. 

Velmi otevřená zpověď se zdaleka netýká jen intimity, hranic maskulinity a feminity, jejich prolínání a zároveň narážení na binární genderový dogmatismus. Daniela Špinar jako umělecky výrazná osobnost přináší postřehy a svědectví z mnoha zákoutí českého života – nejen z gay klubů, techno party, terapií a ordinací nebo divadelních prostředí. Výsledná mozaika, jakýsi emoční portrét Česka, není perspektivou vyhraněné umělecké osobnosti zrovna lichotivý: naše země je „chladná, opatrná a muzeální“, jak praví Špinar. Vnímavému čtenáři – a jak během četby zjistíme, být queer není zárukou ničeho, může snadno přijít na mysl, že nějakou tranzici by si zasloužila celá země.