Booyakasha, Ali G is back! Je na něj ale ještě někdo zvědavý?

Ve filmu Ali G: Gdo bít já? pro Amazon Prime vrací Sacha Baron Cohen na scénu svou nejdůležitější postavu. Jenže svět, který měl kdysi odhalovat, se mezitím změnil k nepoznání. A samotný Ali G na to nestačí.

Martin Pleštil
Foto Amazon Prime. Použito se svolením autorů

Za žlutými brýlemi schovaný dutý čahoun, který lámanou angličtinou s imitací jamajského slangu a eklektickou hatmatilkou trápí různorodé hosty. Je u toho navlečený v zářivém oblečení a ověšen řetězy, čímž zhmotňuje představu o hiphopových stereotypech. Řeč je o moderátorovi a „čávovi“ Alim G, formativní postavě vytvořené a ztvárněné Sachou Baronem Cohenem na sklonku devadesátých let. 

Snímek postrádá rafinovanost a podvratnost předchozích děl a zůstala jen snaha konformní nekorektností pobavit.

V roce 2007 Cohen svého hrdinu v rozhovoru pro The Daily Telegraph poslal do důchodu a krátce ho oživil o pět let později u příležitosti převzetí British Comedy Award. Teď ale znovu přišel jeho čas a vypadá to, že navzdory někdejší popularitě už hodně lidí zapomnělo na jeho existenci. Aktuální pokračování Ali G: Gdo bít já? je totiž znovu postavené na metodě trollingu jedinců, kteří ho neznají.

Ali G před čtvrtstoletím přišel s novým a drzejším typem humoru rozmělňujícím hranice mezi realitou a fikcí. Nevzešel ale ze vzduchoprázdna. Už po druhé světové válce vysílala stanice ABC rozhlasový pořad The Candid Microphone posléze převedený do podoby televizní The Candid Camera, v níž tvůrci kolemjdoucí trápili připravenými pranky zaznamenanými na skryté kamery.

Šlo o poťouchle přímočaré gagy, kdy měl třeba strávník připevněný hrneček k talířku, případně náročněji pointované situace, v nichž žena při pracovním pohovoru zmiňuje, že ji pronásleduje dáma s opicí na hlavě, načež k nevíře náboráře tato dáma vpadne do místnosti. Obdobný formát pranků si osvojila řada televizních stanic napříč dalšími desetiletími i zeměmi – vzpomeňme třeba tuzemské Ptákoviny. V devadesátých letech se však tento koncept posunul dál, paradoxně díky tomu, že jedinci o přítomnosti kamery věděli.

Již nešlo o to nachytat někoho z řad „prostého lidu“. Novou zbraní se stalo neohrabané alter ego namaskovaných komiků, kteří svými otázkami přivádí elity a celebrity do rozpaků. V devadesátých letech je na BBC2 moderátor Dennis Pennis překvapoval třeba dotazem, s jakým zvířetem by nejraději měli sex, Steva Martina se zeptal, proč už není tak vtipný, a Kevina Costnera naháněl po Benátkách s výsměchem týkajícím se jeho propadáku Vodní svět. Pennis měl jasný cíl – aby jej všichni nenáviděli. Šlo o drze prostý koncept: zbavit ikony přetvářky a vyburcovat jejich tak pečlivě skrývané zhnusení či vztek.

Demaskovat nejtemnější vlastnosti

Pennis vytvořený Paulem Kayem to navíc dělal ve formátu The Sunday Show, relativně konzervativně pojaté zábavy k nedělnímu obědu. Tehdy se svět lámal z analogové do digitální éry a televizní stanice experimentovaly s množstvím jepičích formátů. Potřeba šokovat a zaujmout byla klíčová. A přesně v tomto klimatu do hry přichází Sacha Baron Cohen disponující klaunskou průpravou. Nezajímaly jej pouze mimické a fyzické kvality, ale celkový koncept člověka, jenž v převleku za absolutního hlupáka ve skutečnosti demaskuje ty nejtemnější vlastnosti ostatních.

Toho se ve své autorské tvorbě drží Cohen dlouhodobě, jeho humor navíc čerpá z dadaistické rozpustilosti Monty Pythonů, podrývání establishmentu se satirickými ostny Petera Cooka nebo praotce cringe comedy Andyho Kaufmana. Cílem byla infiltrace různých názorově vyhrocených shromáždění, stupňování nejistot lidské interakce a pokládání otázek utržených ze řetězu. Ali G, původně jen jedna z postaviček z komediálního pořadu The 11 O’Clock Show, tento koncept zase posunul o kousek dál.

Z ulic totiž zalezl do pomyslného bezpečí ateliérů, kam si zval známé hosty na rozhovor. Začal tak rozkládat žánr talk show, kde pohodovou atmosféru a líbivý smích publika nahradil mučivým tichem, trapností a absurditou s vážnou tváří. Díky vysoké divácké oblibě – v diskomfortu ostatních je cosi nádherně škodolibého – si Ali G vysloužil vlastní show a posléze i celovečerní film, který skečovité segmenty proplétá fikční linií o Aliho slávě a jeho střetávání se s ní. Do snímku Ali G Indahouse v roce 2002 obsadil do vedlejších rolí i klasiky britské divadelní tradice Michaela Gambona nebo Charlese Dance.

Intolerance skrytá za pohostinností

Obdobně jako Kaye si Cohen vytvořil četné portfolio vykloubených postaviček, přičemž Borat a Bruno se dočkali i filmových zpracování. Vedle nich nicméně vždy působil Ali G jako trochu podvyživená figura s rychlým datem spotřeby. Parodie specifické kultury přelomu milénia už dnes působí víc jako relikt minulosti než objekt univerzální kritiky. I když Cohen odhaluje pokrytectví politiků a neduhy společnosti, na první místo vždy řadí přímočarou schopnost bavit. To je nejlépe vidět v jeho celovečerních filmech, jež silně těží z tradice gross-out poetiky, kde dominují fekálie, tekutiny a estetika nechutnosti.

Postavička infantilního blba s nejapnými otázkami jde jen velmi těžko dotáhnout za hranici dalšího gagu, o to víc, když jeho primárním polem působiště je něco tak rychle vyčerpatelného jako showbyznys. Oproti tomu Borat je bezprostředně zvídavý, fascinovaný americkou kulturou a skrze své rasistické a šovinistické hlášky obnažuje u druhých tytéž vlastnosti. Ukazuje, co říkáme a co si myslíme, když se nikdo nedívá. Jde o něco mnohem hlubšího než pouhý prank. Ve světě, v němž přetvářka v digitálním prostředí nabírá na intenzitě, jsou lidé jako Borat potřeba. Bezprostřední naivita v druhých probouzí potlačovanou nenávist a intoleranci schovávanou za falešnou pohostinnost. Cohen nás tak učí, že pravda a opravdová nátura individualit se zrcadlí v hněvu a agresi.

To by ale samo o sobě nestačilo pro celovečerní formáty, do nichž se Cohen s ve skečích zakořeněnými postavami vrhnul. Borat je totiž v jádru příběh o potřebě blízkosti, hledání domova a zklamání ze ztracené lásky. Pod nánosy vulgarit, misogynie a rasismu se skrývá křehkost. Cohen napálené jedince ani Borata nesoudí, nesnaží se vystupovat coby morální arbitr a už vůbec ne coby agent vkusu. Nechává je, aby se odkopali sami, prostřednictvím mistrovské improvizace.

Když se Borat před šesti lety vrátil v druhém díle, fungoval pořád dokonale. Fikční linii obohatil o vztah otce a dcery. Borata navíc celý svět znal, musel se tak převlékat, přejímat jiné masky. Mantinely totiž, jak je známo, budí k větší kreativitě. Infiltroval se do pravicově radikálních kruhů opředených QAnon konspiracemi a rozkrýval extremismus navázaný na tehdy propuklou pandemii covidu. Vzpomeňme také mrazivý entrapment Rudyho Giulianiho.

Cohen zde čerpal ze svého dost možná nejpolitičtějšího a nejambicióznějšího projektu Who is America? (2018), v němž představil zcela novou paletu postav, například izraelského vojáka Errana Morada propagujícího zbraně pro děti nebo ultraliberála Dr. Nira Cain-N’Degeocella, jenž coby chodící stereotyp progresivismu dráždí protrumpovské páry. V minisérii šel hlavně po veřejných činitelech a politicích. Cohenova poetika nejistoty se do subsvětů opevněných alternativními realitami dokonale hodí.

Oběť woke kultury

Who is America? značí v Cohenově kariéře jistý zlom do velké míry diktovaný změnou politického i společenského klimatu. Předtím byl jeho poslední autorský projekt čistě fiktivní Diktátor, kde napravený autoritář v závěru svého úsilí o světové dobro narazí na obludnost amerického aparátu, jenž stojí o zachování lidského utrpení a diktátorských režimů. Návrat k původnímu stylu nezestárl, naopak. Navíc v éře, kdy se lacinými pranky a experimenty sociální sítě jen hemží.

Znovuvzkříšení Aliho G přesto selhává. Cohen ve svém eseji pro Time zmiňuje, že se jej rozhodl oživit právě proto, jak zpátečnicky a problematicky postava působí. Svět podle něj za posledních 20 let stran předsudků metastázoval, jsme krmení největším propagandistickým nástrojem historie – sociálními sítěmi a nyní i umělou inteligencí. Ali G se však v novém filmu těmito problémy takřka nezaobírá. Tedy kromě toho, že protagonista streamuje na TikToku a jeho uživatelé na něj reagují.

Ústřední linie snímku Ali G: Gdo bít já? sleduje Aliho bez peněz, upadlého v zapomnění, zatímco s ženou čekají dítě. Hledá práci, cítí se jako oběť woke kultury a zabloudí tak třeba do radikálních pravicových kruhů zaklínajících se svobodou slova. Do toho jej však stíhá Dr. Niro Cain-N’Degeocello nebo Erran Morad. Oba z jiných důvodů, pochopitelně. Cohen svého Aliho G explicitně pasuje do role muže, kterého chtějí oba tábory zabít. Nikdy však nepronikne za hranu primitivních konstatování o nesmiřitelnosti dvou názorových táborů. Jako kdyby většinu času nevěděl, kam se chce s postavou vlastně dostat, a to i na úrovni jednotlivých gagů.

Sice se opět můžeme zasmát nad militantními fanatiky, zhrozenými rodiči poté, co jim někdo říká, že jejich děti si budou moct libovolně měnit pohlaví, nebo skutečně brilantní AI montáží, v níž Alimu odpouští Nelson Mandela nebo černý Ježíš. Na stranu druhou snímek postrádá rafinovanost a podvratnost předchozích děl a zůstala jen snaha konformní nekorektností pobavit. Cohenova satira se vždy vyhýbala širším systémovým problémům a spoléhá na demaskování jedinců. A to u potenciální demontáže něčeho tak komplexního, jako je pozornost na sociálních sítích, zkrátka nemá šanci na úspěch.

S Alim G se zde Cohen snaží dělat to stejné, co ve Who is America? Nebohý rude boy zde prochází krizí identity, protože zjistí, že jeho otec není černoch – ale na rozkrývání skutečných intencí svých protějšků zkrátka není uzpůsobený. Postavička uhnětená z popkulturních stereotypů, navíc časů minulých, nemá šanci tuto ambici utáhnout. A použití figur z Who is America?, jež realizují ty nejnápaditější sociální mikroexperimenty, tak najednou působí jako znouzectnost zcela odchlíplá od původního záměru.

Ali G se vrací právě v době, kdy celý svět sleduje Nathana Fieldera, který se rochní v trapnosti sociálních interakcí, nebo humpoláckou Philomenu Cunk rozkládající důležitě se tvářící problematiku. Cohenova figurka nepůsobí zpátečnicky kvůli tomu, že by zesměšňoval cizí kulturu (to ostatně nikdy nebyl jeho cíl), ale spíše pro lehkou vyčerpatelnost zakódovanou v podstatě samotné postavy. A spoléhat se na to, že to, co fungovalo před 20 lety, bude fungovat i dnes, je málo.

Výmluvný je už zmíněný esej pro Time, protože ve chvíli, kdy se komik začne obhajovat a vysvětlovat své záměry, případně si připisuje zásluhy, ztrácí své kouzlo. A ve chvíli, kdy Aliho G začne vysvětlovat Cohen, nikoli Ali G sám, celá hra postrádá smysl. Obzvláště u člověka, jenž je na žaloby, soudy a předsudky zvyklý jako málokdo.

Autor je filmový publicista, tvůrce podcastu Kulešof.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále