Koncem listopadu jsme se vypravili do Plzně, kde jsme v kulturním centru Moving Station vystoupili s dvěma alarmovskými podcasty – Studio Alarm a TL;DR. V TL;DR jsme se zabývali texty, které Bohumil Hrabal napsal během sametového roku 1989, kdy se zároveň na pozvání americké bohemistky April Clifford dostal na turné do „Spokojených států amerických“ (jak píše Hrabal).
Protože se současné oslavy 17. listopadu proměnily v bojiště antisystémových sil a místo performování antikomunismu i středostavovského heroického sentimentu, rozhodli jsme se vrátit do roku 1990. Doufali jsme, že najdeme nějaký autentičtější Listopad, což se taky stalo. Hrabalův Listopadový uragán zachycuje zlomovou dobu okem surrealisty a také, nutno říci, alkoholika. Hrabal spojuje dva esenciální normalizační prostory – hospodu a chatu (v Kersku). Ztělesňuje české dějinné trauma, nejen to komunistické, ale i nacistické, a stává se nedobrovolným účastníkem politických dějin, který představuje uměleckou subverzi, ale i občanskou pasivitu. Listopadový uragán v sobě mísí kulturní odkazy, dojmy z amerických cest i melancholickou „labutí“ Prahu, kde se náhle dávají věci do pohybu.
Jako pandán k Hrabalovu básnivě pivnímu zenu morální anihilace jsme postavili třiapůlhodinový dokument Karla Vachka Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství z roku 1992. Podobně jako u Hrabala se ocitáme v koláži dobových obrazů, postojů, konfliktů a nálad. Vachek má ale k zenu daleko – jeho dokument odráží dobové tenze ostře a z dnešního pohledu velmi vědoucně. Zavzpomínali jsme na heroický triumfalismus Václava Klause a jeho hochů, na vytlačování levicové opozice i na upachtěné nahánění agentů StB. Mezi nejdojemnější pasáže přes tři dekády starého dokumentu patří záběry, v nichž filozof a emigrant Ivan Sviták varuje před kapitalismem a Egon Bondy doslova věštecky před oligarchií.
Erratum: Autorkou knihy o vězeňském tetování Tělo za katrem je Alena Lochmannová (nikoliv Andrea). Autorce se omlouváme.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
