Během teplého srpnového večera roku 2021 doprovázela dospělá vnučka svého dědečka na tramvaj v centru Prahy. Vraceli se z rodinného setkání v nedalekém baru poblíž stanice metra I. P. Pavlova. Na zastávce je slovně napadl podnapilý mladík. Starší muž se své nebinární vnučky zastal proti homofobním urážkám a uštědřil výtržníkovi několik facek. O chvíli později se k potyčce přimotal druhý dvacátník, který – aniž by znal průběh konfliktu – chtěl svého bitého kamaráda bránit. Během následné strkanice však senior nešťastně upadl hlavou na zem. Později v nemocnici na následky krvácení do mozku zemřel.
Inscenace jen okrajově otevírá nepříjemné otázky o povaze systému, který produkuje jedince připravené pro kriminál. Místo toho staví především na působivém osobním příběhu odpuštění.
Zatímco první muž, který konflikt vyvolal, dostal dvoutisícovou pokutu, druhý, jenž měl seniora strčit, byl později odsouzen k pěti letům vězení. Zdálo se, že tragický případ je uzavřen. Pozůstalí se však na základě omluvného dopisu rozhodli s pachatelem setkat a po seznámení se s jeho nešťastným dospíváním mu i pomoci. Zhruba po dvou letech kauzu reportážně zpracoval Jan Bělíček pro deník Alarm. Dále medializovaný případ nejenže zasáhl silným lidským příběhem, ale také uvedl do širší tuzemské debaty koncept restorativní justice – přístupu, který místo pouhého potrestání klade důraz i na nápravu škod a obnovu narušených vztahů.
Více než čtyři roky po incidentu se k tomuto příběhu divadelně vrátil Jiří Havelka. Populární režisér a nový umělecký šéf Dejvického divadla znovu otevírá osudný letní večer, aby přiblížil odlišné perspektivy samotných aktérů. Ve své autorské inscenaci Facka se však spíše než na obnovující justici soustředí na policejní neprofesionalitu, soudní předpojatost, a hlavně na sílu individuálního odpuštění.
Na místo činu
Jeviště vymezuje černý baletizol, po jehož dvou stranách jsou rozmístěny konferenční židle. Prostor uzavírá černá průsvitná látka, která vytváří dojem laboratorního prostředí. Skrze ni lze v pozadí vpravo vidět maskérnu a technické zázemí. Na jeviště přicházejí kulisáci, sbírají rozmístěná žlutá identifikační čísla a na podlahu bílým fixem kreslí piktogramy. Herci se připravují na značky a s až hypnotickou přesností rozkládají osudový okamžik na jednotlivé, vzájemně se překrývající pohyby.
Realita je i prostřednictvím nedokonale renderovaných objektů promítaných na zadní stěnu jeviště představována jako něco nejistého, tekutého. Její rekonstrukce se stává leitmotivem celé inscenace. Havelka se s tvůrčím týmem vrací na místo činu, aby případ znovu přezkoumal – nikoliv však s ambicí odhalit dosud neznámé skutečnosti. Jde spíše o vytvoření plastičtějšího obrazu události. Diváci, kteří četli Bělíčkovu reportáž nebo slyšeli rozhovory s pozůstalými, tak mimo konkrétních citací ze sebraných materiálů nezískají mnoho nového.
Od výchozí scény potyčky u stanice I. P. Pavlova se pomocí montáže představení přesouvá k intimním rozhovorům pozůstalých a především k průběhu policejního vyšetřování. Policisté, které ztvárňují různí členové ansámblu, vystupují zcela neprofesionálně: vůči queer vnučce se chovají nekorektně a vůči pozůstalým bez empatie. K tehdy pouze obviněnému mladíkovi přistupují s předsudky vycházejícími z jeho romského původu.
Dokumentární inscenace staví do popředí rodinu pozůstalých, kterou sledujeme v soukromých rozhovorech a v jejich vyrovnávání se s tragédií. Mladíci se naopak na scéně objevují výhradně během výslechů. Jejich zázemí a dospívání jsou jen letmo naznačeny, často ironickou narážkou. Přestože se nabízí možnost, že tvůrcům odmítli poskytnout rozhovor, oproti reportáži se o jejich životě v posledních letech mnoho nedozvíme – například co následovalo po odchodu z výchovných zařízení, kde se seznámili. Postavy, které hrají hostující Josef Fečo a Lukáš Příkazký, proto zůstávají v konečném důsledku poněkud ploché, třebaže již obžalovaný mladík v závěru prochází morálním dilematem, které jej přiměje pozůstalým zaslat omluvný dopis.
Síla odpustit
Havelka pro hodinu a půl trvající inscenaci zvolil sevřený tvar s pomalým, jen místy výrazněji gradujícím tempem. S příchodem Lenky Krobotové v roli advokátky se navíc do režie zapojuje technika live cinema, která detailním snímáním mimiky herců vytváří další vrstvu napětí i intimity. Vše podbarvuje sotva slyšitelný zvukový design, jenž se v klíčových momentech zintenzivňuje a podporuje atmosféru analytického, až forenzního zkoumání.
Poměrně náročnou formu se daří udržet především díky soustředěným výkonům ansámblu Dejvického divadla. Nejvýrazněji vystupuje Barbara Lukešová v roli matky. Právě ona v poslední třetině inscenace nese těžiště tématu osobního odpuštění. Její krátká závěrečná řeč před soudem je působivá, emocionálně přesná a ukazuje citlivost, s níž tvůrci k případu přistupují. Přesto mohou některé scény, jako je pohřeb, na němž vnučka (Víťa Mína Zborníková) pouští svou oblíbenou popovou skladbu, působit až příliš sentimentálně.
Na opačném pólu stojí postava bratra ztvárněná Martinem Myšičkou. Jeho morální proměna je načrtnuta spíše skokově – v jedné scéně by pachatelům nejraději zakroutil krkem, v další už působí smířeně a připraven odpustit. Nedostatečně propracovaný přerod vede k lehce schematickému vyznění závěru, jako kdyby tvůrci spěchali k uklidňující katarzi. Zároveň tím ustupuje do pozadí důležitější otázka: že skutečným „šťastným koncem“ není zmírnění trestu na tři roky podmíněně a nabídnutí druhé životní šance, ale obtížný proces smíření se smrtí blízkého člověka a nalezení vlastního způsobu, jak ji přetavit v čin, nikoli v hořkost.
Poslední kovboj
Populární pražská scéna sídlící od začátku devadesátých let na kraji Podbaby se v této sezóně kvůli rekonstrukci přesunula do Kulturní stanice Galaxie na Hájích. Pro běžné diváky se jedná o ojedinělou možnost. Hlediště bývalého kina totiž nabízí o několik desítek míst navíc, a na jinak trvale vyprodaná představení se tak lze dostat snáze než obvykle. K nim nepochybně bude patřit i první premiérovaná inscenace pod novým uměleckým vedením.
Ta zanechává silné emoční vyznění i díky závěrečnému obrazu. Na hranici přijatelného kýče je ztvárněna poetická poslední vůle zemřelého. Divák odchází ze sálu s pocitem, že šlechetní kovbojové, ochotní postavit se banálnímu zlu, ještě nevymřeli. Přestože odvaha postavit se za slabšího i následný postoj rodiny zasluhují respekt a obdiv, inscenaci by prospělo více pozornosti věnované právě „padouchům“. Jejich příběhům stále příliš nerozumíme a přitom právě ony by mohly nejvýrazněji prohloubit pochopení nejen celého případu, ale i společnosti, v níž se nacházíme.
Havelka se svými spolupracovníky sáhl po silném námětu a dokázal jej přetavit v napínavou, citlivě vystavěnou a v některých momentech skutečně strhující inscenaci. Ta však jen okrajově otevírá nepříjemné otázky o povaze systému, který produkuje jedince připravené pro kriminál. Místo toho staví především na působivém osobním příběhu odpuštění. Facka tak diváka příliš neštípne, spíše jej, byť upřímně, pohladí po duši.
Autor je divadelní publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás