„Můj rodný jazyk je angličtina, a tak mi spousta věcí na tomto albu nedochází. Škoda, že není celé v angličtině.“ Podobné povzdechy provázejí v internetových diskuzích vydání nové desky Lux katalánské zpěvačky vystupující pod jménem Rosalía. Možná někdo čekal, že čtvrtým studiovým albem konečně zaútočí i na anglo-americké žebříčky a pomůže si k tomu jazykem, který k současnému popu patří stejně neodmyslitelně jako italština ke klasické opeře. Jenže Lux má nakonec blíž právě k opeře než k současnému západnímu popu a Rosalía zatím ani náznakem neprojevila touhu přizpůsobovat svoji hudbu trendům nebo pravidlům globálního trhu. Na své albové novince zpívá čtrnácti jazyky, oslavuje světice různých náboženství a čerpá z bohaté hudební historie kontinentální Evropy. A těm, kteří umějí jen anglicky, podprahově vzkazuje: Třeba se svět nemusí točit jen kolem vás.
Rosalía má odvahu neklouzat po povrchu a dost sebevědomí na to obklopit se evropskými spolupracovníky i inspiracemi.
Pilotní singl Berghain vyšel týden před deskou a je to jedna z těch výjimečných písní, u kterých si budete nejspíš navěky pamatovat, kde jste ji slyšeli poprvé. Opulentní avantgardní produkce využívá postupy barokní vážné hudby (znalci vystopovali vlivy Vivaldiho nebo Bacha) pro potřeby epické artpopové symfonie o zlomeném srdci a duchovní transformaci, což jsou hlavní témata desky Lux. Berghain z názvu písně vůbec není posvátné místo klubové kultury v Berlíně, ale slovo pro symbolický meziprostor mezi horami a domovem, temnotou a světlem, pozemským a duchovním. „Všichni uvnitř sebe máme takový les myšlenek, v němž se můžeme snadno ztratit,“ popisuje Rosalía v deníku The Guardian skladbu, jejíž refrén zpívá německy. V lese se v klipu ocitne doslova, promění se v něj zpěvaččin byt a ona sama se stane Sněhurkou komunikující se zvířaty z klasické pohádky bratří Grimmů.
Hybridita vs. apropriace
V klipu odehrávajícím se ve Varšavě pronásleduje zpěvačku symfonický orchestr: jeho tklivé melodie s ní jedou tramvají, doprovází ji do zlatnictví, kde snaží prodat svůj snubní prsten, nebo do ordinace kardiologa. Filmoví fanoušci v klipu vystopovali několik referencí na film Tři barvy: Modrá polského režiséra Krzysztofa Kieślowského a ve scéně z klenotnictví visí na zdi da Vinciho obraz Dáma s hranostajem, který vlastní krakovské Muzeum knížat Czartoryských. Na instagramu pak Rosalía sdílela fotografie z kultovního varšavského mléčného baru Rusalka.
Na první pohled to vypadá jako apropriace „trashy“ východoevropské kultury, podobně jako když zpěvačka FKA Twigs během svého pobytu v Praze vyrazila do undergroundových klubů Ankali a Fuchs2 a v rozhovorech si pak pochvalovala autenticitu chudých Čechů. Rosalía ale jde mnohem víc do hloubky – na svých prvních dvou deskách využila svého studia flamenca a cikánské kultury a na minulé desce Motomami se stylizovala do příslušnice motorkářských gangů z chudých oblastí Andalusie. Hudebně pak čerpala z aktuálních trendů latinskoamerické hudby (reggaeton, bachata) i britské klubové produkce.
Když Rosalía obdržela za minulou desku hned několik cen Latin Grammy, zámořská média diskutovala, jestli skutečně spadá do kategorie latinskoamerické hudby, když má španělský pas. Z apropriace kultury, která jí není vlastní, je ostatně Rosalía obviňována celou svoji kariéru. Spíše než o zcizování kulturních elementů jde ale v jejím případě o přihlášení se k hybriditě evropské identity, která je historicky vždy složená z více vrstev a můžou v ní vedle sebe koexistovat různé vlivy. Právě tak zní i novinka Lux, kde se vážná hudba potkává s katalánskými baladami a futuristickými beaty.
Evropské inovace
Hlavní proud populární hudby vždy těžil z kreativní infuze, kterou ho napájely kultury na okraji. Tento proces je dnes rychlejší, a možná proto hůře postřehnutelný. Mohutná globální exploze současné latinskoamerické hudby je ale poslední dekádu zřejmá. Portorická hvězda Bad Bunny dnes vládne americkým žebříčkům s deskami, na nichž vůbec nezní angličtina, a kvůli Trumpovi dokonce odmítá koncertovat v USA – tedy s výjimkou Super Bowlu 2026. Je to příklad hrdého a sebevědomého postoje příslušníka kultury, která ví, že bude existovat i bez amerických dolarů. Jihokorejský k-pop se veze na podobné vlně žádaného exportu, který – byť částečně vychází ze západního popu – si chce ponechat svoji lokální unikátnost a díky ní se odlišuje.
Stojí za to se ptát, kde je v těchto současných globálních pohybech kontinentální Evropa. V dějinách hudby 20. století hrála důležitou roli. Vážnohudební avantgarda zde má svoji kolébku (Stravinskij, Schoenberg), ale starý kontinent do dění promlouval i v době studené války, kdy už byl proces amerikanizace v plném proudu. Národní kultury starého kontinentu dál přinášely do hlavního proudu své inovace – třeba v Německu byla silná experimentální linka od elektronických pionýrů Kraftwerk v sedmdesátých letech až po apokalyptický západoberlínský postpunk let osmdesátých. Svůj zářez do dějin ale má i italské kosmické disko osmdesátých let, o pár let později se na severu začalo dařit extrémním metalovým žánrům, taneční revoluce zrodila komerčně úspěšné kontinentální žánry jako eurodance či trance a v druhé polovině devadesátek vládla tanečním parketům svébytná francouzská verze house music přezdívaná „French touch“.
Proti amerikanizaci
Z této scény ostatně pocházejí i poslední velké evropské hvězdy promlouvající do globálních žebříčků – pařížské duo Daft Punk. Jenže ti vydali poslední album před dvanácti lety, získali za ně Grammy a následně oznámili konec kariéry. Z výsluní poslední dekády ustoupil i švédský pop, který měl v žebříčcích tradičně zastoupení od hitů skupiny ABBA až po Roxette nebo Ace of Base. Vlajku švédského hitmakerství drží snad už jen zpěvačka Robyn a také Max Martin, který se nedávno stal nejúspěšnějším popovým producentem všech dob (počítáno podle žebříčkových hitů.) Jenže Martin už dnes pomáhá v globální dominanci Taylor Swift.
Amerikanizace popu je dokonána a Evropě poslední dekády chybějí silné kulturně emancipační příběhy, které zrodily popularitu hip hopu, reggaetonu nebo dancehallu. Lokální evropské žebříčky si hýčkají hrstku místních interpretů specifických pro danou zemi, ale jinak vypadají seznamy nejposlouchanějších skladeb po celém světě více méně stejně. Společný trh nezrodil žádnou evropskou hvězdu a nedokázalo to ani bizarní panoptikum Eurovision Song Contest. Kdy naposledy přišel nějaký hudebník nebo hudebnice s něčím, co by se mohlo nazvat specificky evropskou hudbou?
Nejspíš to jen odráží zmatení z toho, co vlastně můžeme považovat za společnou evropskou identitu. Tato otázka provází Unii od počátku její existence a její zodpovězení nejčastěji narazí na historické křivdy a rivality. Právě teď jsme se ale ocitli v geopolitické situaci, kdy bude potřeba na společné identitě skutečně pracovat. Z jedné strany tu máme americké alt-right šílence, z druhé krvelačného Putina nebo nesmlouvavý čínský režim. Pokud se Evropa nechce ve zlomové době stát obětí dějin, bude muset svoji klíčovou otázku konečně vyřešit. A můžeme klidně začít u hudby.
Umění, které je nepříjemné
V písni Berghain si fantastickou sloku vystřihne islandská zpěvačka Björk, která zpívá o tom, že „nás“ už může zachránit jen boží zásah. Björk v devadesátých letech minulého století namíchala ze své severské identity a kontinentální klubové hudby neobvyklý koktejl, který ji proslavil po celém světě. Definoval ji mix excentricity, odvahy a nekompromisní umělecké vize, což jsou věci, které zdobí i Rosalíu. I ona přináší do čím dál více homogenizovaného světa popu nové vlivy, díky nimž žádná její deska nezní jako nic ze současného globálního středního proudu. A o Lux to platí dvojnásobně.
Možná, že tou tajnou ingrediencí je nakonec právě její evropanství. To se projevuje skrze vliv kontinentální vážné hudby i schopnost napasovat popové hity na komplexní umělecké a filozofické koncepty – na nové desce je to konkrétně emancipační linka velkých ženských náboženských postav. Je to ale třeba také ochota míchat vysoké a nízké umění či světské a sakrální.
Opera o čtyřech dějstvích Lux nenabízí snadný poslech, nečekané žánrové zvraty a brutální syrová expresivita vokálu Rosalíi vyžadují od posluchačstva spoluúčast, která je ale odměněna neopakovatelným zážitkem. V tom deska připomíná francouzsko-španělský snímek Sirat, další výjimečný současný počin, zasazený v hybridní evropské identitě. Při jeho sledování vám dojde, že aby umění fungovalo, musí být taky občas nepříjemné nebo rovnou nervy drásající.
Kouzlo empatie
Rosalía má odvahu neklouzat po povrchu a dost sebevědomí na to obklopit se evropskými spolupracovníky i inspiracemi. V rozhovorech jako své inspirační zdroje jmenuje na Ukrajině narozenou brazilskou spisovatelku Clarice Lispector nebo francouzskou filosofku meziválečné éry Simone Weil. Některé hudební postupy na desce přímo odkazují na středověkou mystičku a skladatelku Hildegardu z Bingenu, zakladatelku kláštera v Rupertsbergu. A pak je tu samozřejmě silná linka evropského křesťanského myšlení, i když panteon světic, kterým jsou věnované písně z Lux, jde napříč celou zeměkoulí.
Možná, že dnešní Evropa působí unaveně a jejím nejviditelnějším projevem je comeback konzervativního nacionalismu, který je připraven zrušit všechno dobré, co ze vznešené ideje společného nadnárodního celku dosud vzešlo. Skutečné kořeny evropanství jsou ale někde jinde – v ochotě k dialogu mezi odlišnými názory a v přiznání kulturní hybridity, která překračuje státní hranice.
„Přijde mi, že v současnosti, víc než kdykoliv jindy, je nutné zkoušet pochopit jeden druhého. Ve světě, který se zdá být nejednotný, je mým úkolem sbírat příběhy a dělat z nich písně nejlépe, jak to umím. Protože tato deska by nikdy nevznikla nebýt lásky k druhému,“ říká Rosalía v rozhovoru pro Guardian a definuje tak nejsilnější poselství desky Lux, kterým je empatie pro druhého. Bez ní si totiž nelze představit žádnou budoucnost pro Evropu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás