Patnáctiminutový proslov Zohrana Mamdaniho po jeho zvolení newyorským starostou měl tolik silných momentů, že se všechny zkrátka nemohly vejít do sestřihů. Dominovaly jim hlavně vzkazy Donaldu Trumpovi, radikální odmítnutí antisemitismu i islamofobie nebo výrok o „městě postaveném, poháněném a po dnešku také vedeném imigranty“. Tyto momenty rezonovaly především proto, že reagovaly na realitu současných USA – ať už jde o uzurpaci moci Trumpovým Bílým domem, brutální razie imigrační policie a deportace přistěhovalců nebo politické spory o americkém podílu na genocidě v Gaze. K lepšímu pochopení Mamdaniho historického vítězství, ale taky bitev, které ho teprve čekají, nám však pomohou jiné části Mamdaniho proslovu.
„Tahle kampaň je o lidech, jako je Wesley, odborář ze zdravotnictví, s nímž jsem seznámil ve čtvrtek večer před Elmhurstskou nemocnicí. Je to Newyorčan, který ale žije jinde – dojíždí denně dvě hodiny z Pensylvánie, protože nájmy v tomhle městě jsou moc vysoké… Je o lidech, jako je žena, kterou jsem potkal pár let zpátky na lince městského autobusu a která mi řekla: ‚Dřív jsem New York milovala, ale teď je to jenom místo, kde žiju.‘ A je o lidech, jako je Richard, taxikář, s nímž jsem držel patnáctidenní hladovku před radnicí a který dodnes musí sedm dní v týdnu jezdit s taxíkem. Brácho, ode dneška jsme na radnici my,“ řekl vítězoslavně čerstvě zvolený starosta.
Riziko Mamdaniho kouzla
Na citované pasáži lze ilustrovat hned několik věcí. Stejně jako ve všech jiných kampaňových výstupech tu vidíme návaznost na ústřední body programu – dostupnost bydlení a veřejné dopravy. Kromě toho ale zdůrazňuje ukotvení Mamdaniho kampaně v již probíhajících bojích – ať už jde o pracovní podmínky, nebo bydlení. Obzvlášť příběh o hladovce taxikářů stojí za vyprávění. V roce 2021 měl Mamdani několik měsíců po úspěšných volbách, kdy se stal zastupitelem státu New York. Krátce poté se zapojil do kampaně taxikářských odborů proti dluhům, které řidičům způsobily predátorské úvěry na zakoupení licencí. Nešlo pouze o symbolickou podporu. Kromě hladovky se Mamdani zúčastnil i dalších radikálních akcí – třeba blokády silnice na Manhattanu, při níž se nechal zadržet newyorskou policií. Tehdejší starosta Bill de Blasio nakonec otočil a schválil zastropování dluhů i měsíčních splátek.
Mamdani má v první řadě politický a mediální kapitál. Takhle silného spojence odborové hnutí nemělo dlouhé dekády.
Díky mediální pozornosti navázané na svůj mandát pomohl Mamdani protestujícím získat širokou podporu. Video na podporu taxikářů tehdy spolu s Mamdanim natočil dokonce i Chuck Schumer. Vlivná postava uvnitř establishmentu Demokratické strany a šéf demokratů v Senátu, kde sedí právě za New York, je dnes považována za symbol slabé opozice vůči Trumpovi. A aby té ironie nebylo málo, před letošními volbami Schumer odmítl Mamdaniho podpořit – i když v létě Mamdani vyhrál v demokratických primárkách. Schumer se tak nepřímo přidal na stranu protikandidáta Andrewa Cuoma, jenž navzdory podpoře protrumpovských miliardářů prohrál jak primárky, tak volby, kterých se zúčastnil jako nezávislý.
Tak úspěšnou budoucnost, jaké se nyní dočkal, si ovšem v době taxikářských protestů nepředstavoval ani sám Mamdani. Za jeho tehdejším bojem se ohlíží Noah Lanard, který jej tehdy pokrýval jako reportér. „Viděno zpětně, byly tam všechny klíčové prvky jeho starostovské kampaně. Odpuštění dluhů taxikářům je svým způsobem boj za dostupnější město. Už tehdy bylo zřejmé jeho charisma. Specifická znalost problémů Newyorčanů. Disciplína v komunikaci. Morálka solidarity zakotvená v levicovém organizování. Nakažlivý optimismus. Ale ze všeho nejdůležitější byla víra, že může vyhrát.“
Lanard stejně jako řada dalších novinářů při vysvětlování Mamdaniho úspěchu akcentuje jeho program, komunikaci a politický talent, což je pochopitelné. Silná osobnost dokáže s lidmi pohnout – a pozitivní emoce jsou na levé straně politického spektra nedostatkové zboží. Pokud ale přijmeme výklad, který úspěch vysvětluje pouze „Mamdaniho kouzlem“, vystavujeme se třem rizikům. Za prvé přehlížíme důležitou část reality – více či méně komplikované koalice s odbory, komunitami či dalšími kandidáty, ale především organizaci sto tisíc dobrovolníků zapojených do kampaně. Za druhé se připravujeme o porozumění tomu, na jaké výzvy může Mamdani narazit během svého starostování. A za třetí nám, co nežijeme v New Yorku, zbyde po návalu naděje jen čekání na vlastního „lokálního Mamdaniho“.
Uvnitř i venku
Už zmíněná kampaň taxikářských odborů dobře ilustruje, jak Mamdani pracuje s propojením mezi elektorální politikou a konkrétními boji. A nejde jen o hezké vzpomínky taxikářů na to, jak tehdejší zastupitel při lékařských kontrolách během hladovky vždy trval na tom, že bude ošetřen jako poslední. Mamdani se učil politiku v newyorské větvi Amerických demokratických socialistů (DSA). Tato strana se významně podílela jak na jeho zvolení do zastupitelstva státu New York, tak na letošních výhrách. Členové DSA byli mezi prvními zaměstnanci Mamdaniho kampaňového týmu a podíleli se mimo jiné právě na koordinaci dobrovolnické mašinérie, která přitom za pochodu stále rostla. Zatímco do primárkové kampaně na jaře se podařilo zapojit 50 tisíc lidí, před listopadovými volbami už to bylo sto tisíc.
Kampaň postavenou na zapojení dobrovolníků nedělala newyorská buňka poprvé. Stejně jako další větve decentralizované strany nasbírala zkušenosti během první kampaně Bernieho Sanderse. Její první lokální volební úspěch přišel v roce 2018, kdy do Senátu státu New York dostala Julii Salazar – tehdy 28letou kandidátku, v jejímž programu byla regulace nájemného, dekriminalizace sexuální práce, veřejné zdravotnictví zdarma nebo zrušení imigrační policie známé jako ICE (tedy té, která provádí Trumpem nařízené razie). Kromě toho Salazar podporovala hnutí BDS za bojkot, stažení investic a sankce vůči Izraeli za porušování lidských práv Palestinců.
O dva roky později DSA dostala do newyorského zastupitelstva Mamdaniho a pět dalších demokratických socialistů a socialistek. Fakt, že se Mamdani angažoval v taxikářské kampani, není náhoda ani pouhé individuální rozhodnutí. DSA funguje jako strana v širokém slova smyslu – tedy nesoustředí se pouze na volební politiku. Na webu newyorské buňky si lze přečíst výčet 12 pracovních skupin podle témat, jimž se věnují: mezi nimi najdeme odborové organizování, bydlení, práva imigrantů či trans lidí nebo odpor proti válkám.
Spolupředsedkyně DSA Grace Mausser v podcastu The Dig popisuje proces, jímž vybírají kandidáty z lídrů v již existujících komunitách – ať už jsou to odbory, iniciativy okolo bydlení nebo jenom sousedské sítě. Například Salazar ve svých politických začátcích vedla ve svém bytovém domě nájemnickou stávku kvůli tristnímu stavu bytů. „Naši kandidáti musí chápat, že jsou součástí projektu, který buduje hnutí a organizuje lidi. Tím pádem se nestane, že po zvolení na radnici nebo do státního zastupitelstva začnou operovat úplně odděleně. Naši kandidáti fungují jako organizátoři uvnitř legislativního orgánu, do něhož jsou zvoleni, ale taky v rámci DSA. Aktivně se tak podílejí na naší strategii, která pracuje uvnitř i venku institucí,“ říká Mausser.
Automatický spojenec?
Největší pozornost se v oblasti „spojenectví v boji zdola“ zaměřovala na odbory. Ty jsou v New Yorku sice stále silnější než ve zbytku USA, ale výrazně slabší než dřív. Ve veřejném sektoru je v odborech sice 61 procent pracujících, ale v soukromém sektoru pouze 13,5 procenta (což není tak vzdálené od Česka, kde klesáme v celkové organizovanosti pod desetiprocentní hranici). Celkově je v New Yorku v odborech zhruba 20 procent zaměstnanců, zatímco ještě v 70. letech to byla třetina. Pokles přitom nejde přičítat na vrub pouze deindustrializaci – například v newyorských hotelech bylo po druhé světové válce v odborech 90 procent pracujících, kdežto dnes je to 15 procent.
Přesto zůstává organizovaná práce důležitou silou i ve stranické politice. Není náhoda, že i probyznysový, středový demokrat Cuomo odstartoval svoji primárkovou kampaň v budově odborářů. A proč jej odbory podporují? Souvisí to s takzvanou servisní logikou, která převažuje ve vedení odborů. Ta se nezaměřuje na rozšiřování a aktivizování členské základny, aby odbory sílily. Místo toho odbory poskytují službu (právní poradenství, profesionální vyjednávání) své čím dál tím menší členské základně a moc zůstává v rukou vedení, respektive najatých profesionálů. „V dnešní americké odborářské politice platí jedna smutná konstanta. Odboroví předáci téměř vždy podpoří establishmentového kandidáta demokratů, který má největší šanci na vítězství, protože podpora favorita jim zajistí ‚místo u stolu‘, kde mohou lobbovat za zájmy svých členů. Tahle strategie je běžná, ale přitom velmi omezená. V lepším případě nechají kandidáti podporovaní miliardáři odborům pár drobků. V horším případě tito politici aktivně podkopávají postavení pracujících a důvěru členů v jejich odbory,“ popisuje Eric Blanc, sociolog zaměřující se na odbory.
To je v ostrém kontrastu například s newyorskými nájemnickými iniciativami sdruženými v koalici Nájemnický blok (Tenant Bloc). Ty už loni na podzim začaly klepat na dveře místních obyvatel, aby v únoru spustily kampaň za zmražení nájmů v bytech regulovaných radnicí. Mamdani z tohoto návrhu udělal jeden z ústředních slibů svého programu. „Zatímco kontaktní kampaně před volbami často spoléhají na zastaralé adresy potenciálních voličů, Nájemnický blok propojil Mamdaniho kampaň se sdruženími, která existují už dekády,“ popisuje novinář Roshan Abraham.
Naproti tomu dvě největší odborové organizace ve městě v dubnu před primárkami podpořily Cuoma. O to zásadnější ale byla podpora Mamdanimu od lokální pobočky United Auto Workers. UAW má celkem progresivní vedení v čele s relativně známým Seanem Feinem a profiluje se jako svaz, který se nebojí konfliktů ani organizování nových lidí. Pro podporu Mamdaniho ale nepřišel pokyn shora. I tady se osvědčil recept organizování uvnitř členské základny. Na začátku byla skupina Mamdanimu nakloněných aktivistů a aktivistek, z nichž někteří měli vazby na DSA. Jak ve zmíněném podcastu přiznává spolupředsednická dvojice, spousta lidí se musela nejprve naučit, jak fungují interní mechanismy k tomu, aby odborový svaz podpořil politického kandidáta. Poté přesvědčili dost svých kolegů, že Mamdaniho ambiciózní plány stojí za to, aby se za ně postavili uvnitř svazu.
Organizování, nebo doomscrolling
Po Mamdaniho vítězství v primárkách se začaly odbory postupně přidávat na jeho stranu. Nešlo přitom pouze o formální podporu, ale o aktivní zapojení členské základny do kampaně jako v případě největšího newyorského svazu SEIU 32BJ. To pomohlo například v Bronxu – primárně hispánské čtvrti, kde v prezidentských volbách vyhrál Trump, ještě v primárkách Cuomo, ale na podzim už zde nejvíc hlasů dostal Mamdani. Jak tato čísla, tak Mamdaniho vítězná řeč, která odbory zmiňovala i jako partnery v boji proti „Trumpovi i další Donaldům Trumpům tohoto města“, svědčí o tom, že Mamdani potřebuje silné a bojovné odbory a ty zase potřebují Mamdaniho.
Mamdani má v první řadě politický a mediální kapitál. Takhle silného spojence odborové hnutí nemělo dlouhé dekády. Jeho vliv na komunikační úrovni popisuje David Kim z odborářské pracovní skupiny newyorské pobočky DSA: „Hlavní věc, kterou, doufejme, jeho administrativa se svým neuvěřitelným komunikačním dosahem udělá, je změna kultury kolem vstupování do odborů, aby se z nich stalo něco nejen dobrého, ale i cool (…) Lidé by měli pochopit, že nemusí čekat na změnu shora ani rezignovat u nekonečného doomscrollingu.“
Kromě toho má Mamdaniho tým potenciál dál mobilizovat desetitisíce dobrovolníků. Pokud by se jen zlomek z nich začal organizovat na svém pracovišti, nebo se nechal zaměstnat na strategických pozicích v rámci existujících kampaní, v New Yorku by mohly začít velmi rychle přibývat nově zapojená pracoviště. V neposlední řadě má Mamdani reálnou exekutivní funkci na relativně movité, a tudíž mocné radnici. Už v kampani slíbil posílit inspektorát práce. Dál může požadovat větší moc odborů v těch firmách, které dostávají zakázky od města. V neposlední řadě může zavádět regulace. Byť většina pracovního práva podléhá federálním zákonům, loni newyorské zastupitelstvo například schválilo zákon, který de facto zakazuje najímání agenturních pracujících do recepcí a na úklidu hotelů. Podobnou kličku využívá u řidičů svých dodávek Amazon – snadněji je tak může propustit v reakci na snahu založit odbory, což se stalo letos v září 150 řidičům právě v New Yorku.
Symbióza s nejistým koncem
Odbory ale bude potřebovat i Mamdani. Hlavním slibem jeho kampaně bylo udělat New York o něco méně drahým, a tudíž dostupnějším. Kromě veřejných služeb (často skloňované autobusy) je k tomu potřeba také nárůst mezd, který bez odborů nastane jen těžko. Jak píše sociolog Eric Blanc: „V odborovém organizování dobré technokratické úpravy většinou moc neznamenají – pokud je pracující neznají nebo nevědí, jak je využít ve svůj prospěch.“ Odbory hrají klíčovou roli i v dalších slibech. Například zmíněné školky trpí častým střídáním pracujících kvůli nízkým mzdám. Pokud odbory s pomocí politik radnice zlepší podmínky pracujících, zlepší se i služba pro obyvatele města. Stejně tak by kvalitní veřejné bydlení měly vystavět takové stavební firmy, které umožňují svým zaměstnancům odborové organizování.
Podpora bojů pracujících se Mamdanimu může vyplatit i komunikačně. Klíčovou součástí jeho úspěchu bylo rázné vymezení se proti Trumpovi a na něj navázaným miliardářům či CEOs. Ať už bude Mamdani podporovat stávkující baristy ze Starbucksu, nebo zmíněné řidiče Amazonu, právě tyto přesahy do federální úrovně mu můžou pomoct udržet momentum naděje pro USA.
Kromě toho se budou odbory hodit i jako spojenec v dalších bojích, které bude muset Mamdani vést. Guvernérka státu New York Katie Hochul se už několikrát nechala slyšet, že nehodlá dát souhlas k větším změnám v rozpočtu, který Mamdaniho ambiciózní plány potřebují. Za rok ji ale čekají volby a skrz ně na ni může za Mamdanim stojící hnutí vyvíjet tlak. Zde je ale důležité brzdit naděje a přiznat si, že takové hnutí zatím neexistuje. Například zmiňovaná DSA má i po volebním úspěchu pouze něco přes deset tisíc členů – to jsou na poměry New Yorku drobné. Potenciál leží samozřejmě ve statisících dobrovolníků, ale ti byli organizováni okolo konkrétních, na volby zaměřených úkolů – zatím nejde o strukturu pro dlouhodobější akce.
„Až příliš často zapomínáme na to, že se většina úspěšných populistických starostů v americké historii – ať už šlo o socialisty v Milwaukee, nebo Mamdaniho hrdinu Fiorella LaGuardiu z New Yorku – opírala o silné dělnické hnutí,“ připomíná autorské trio složené z Emily Lemmerman, Wen Zhuang a již zmíněného Blanca. Podaří se takové hnutí Mamdanimu vytvořit? To bude nejen nesmírně zajímavé sledovat – a následně převádět do lokální praxe. Bez organizování se v odborech, nájemnických iniciativách a dalších komunitách se totiž i naše města, která milujeme, budou měnit v místa, kde prostě jenom přežíváme.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás