Více studujících vede soudní spory s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Nebyla jim totiž přiznaná dávka státní sociální pomoci (DSSP), takzvaná superdávka, jen kvůli tomu, že bydlí sami. Úřady je totiž často vnímají jako členy domácnosti jejich rodičů – odmítají přijmout fakt, že tito studující tvoří samostatnou domácnost. Na tuto praxi upozorňoval v rozhovoru na Alarmu již v březnu právník Jakub Čech. Letos v srpnu padl první rozsudek – studující má podle soudu právo na superdávku a Úřad práce a následně také MPSV, k němuž se studující odvolal a které následně žaloval, se ve svém výkladu DSSP mýlily.
Hlavní argumentace celého soudního procesu se vinula kolem formulace jednoho zákonného ustanovení (§ 10 odst. 2 zákona č. 151/2025 Sb.). Tento paragraf zní: „Má se za to, že členy domácnosti jsou…“ a dále vyjmenovává různé varianty. Právě domácnost je totiž příjemcem superdávky, nikoli jednotlivec. V tomto seznamu jsou uvedení „rodiče a jejich nezaopatřené děti“ a také, že „zletilé nezaopatřené dítě není členem domácnosti rodičů, pokud je členem domácnosti s manželem, s partnerem nebo jinou osobou, se kterou společně hradí náklady na své potřeby“.
Úřad práce a následně MPSV argumentovaly, že dospělí studující – nezaopatřené zletilé děti – tedy nemohou tvořit sami domácnost. Přímo u soudu ze strany MPSV zaznělo, že je „samostatná (jednočlenná) domácnost zletilého studenta vyloučena“. Soud přitom shledal, že jde o špatné chápání zákona. Paragraf, který poskytuje výčet různých forem domácností, je uveden slovy „Má se za to…“, jde tedy o takzvanou vyvratitelnou právní domněnku. Tuto domněnku lze vyvrátit doložením důkazů, že studující bydlí opravdu sám. Tyto důkazy žalobce poskytl úřadům opakovaně.
Studující u soudu také tvrdil, že úřad porušil zásady legitimního očekávání. V médiích totiž vyšel text, v němž ředitelka sekce sociálního pojištění a nepojistných dávek popisuje případ, kdy byl studující formálně „vyvázán“ ze sdílení domácnosti s rodiči nebo partnerkou a kdy ho úřad uznal jako samostatnou domácnost. „Vedle vyživovacích povinností Úřad práce posuzuje rovněž faktické životní poměry osoby, zejména místo jejího skutečného bydliště a to, s kým společně hradí náklady na své potřeby. Na základě této kombinace kritérií tak může být i student, který nemá manžela (partnera) ani nezaopatřené dítě, ojediněle a v odůvodněných případech považován za osobu tvořící samostatnou domácnost, pokud fakticky žije odděleně od svých rodičů, samostatně hospodaří a nenachází se ve vztahu, který by zakládal přednostní vyživovací povinnost jiné osoby,“ řekla. V praxi však Úřad práce i MPSV v praxi studující opakovaně odmítají.
Superdávka jen bez výživného?
Soud vyhodnotil, že ministerstvo porušilo zásady legitimního očekávání a také že jednalo nezákonně kvůli nesprávnému právnímu posouzení. Celý případ tak vrátil MPSV k dalšímu řízení s tím, že je ministerstvo vázané právním názorem vysloveným v rozsudku. Tedy že musí respektovat výsledek soudu při dalším postupu.
„Soud jasně řekl, že je to nezákonné a že rozhodující je, kde má student skutečně středobod svého života, s kým bydlí a s kým hradí náklady. Jde ale zatím o první rozhodnutí soudu a předpokládám, že další rozhodnutí budou následovat,“ komentuje pro Alarm právník Jakub Čech, který se tématem v posledním roce zabýval a na problémy opakovaně upozorňoval. Problém podle něj přitom není samotné znění zákona, ale praxe úřadů.
„Praxe Úřadu práce vede k tomu, že student, který nese veškeré náklady sám, je z dávkového systému vyloučen kvůli příjmům rodičů, s nimiž fakticky nesdílí domácnost a kteří mu třeba posílají jen soudem stanovené výživné. Navíc vzniká vnitřní rozpornost právního řádu: zákon o daních z příjmů umožňuje rodičům uplatňovat slevu na vyživované dítě jen tehdy, pokud s nimi dítě žije ve společně hospodařící domácnosti. Pokud student bydlí sám a hradí si náklady, tj. nežije s rodiči, rodiče slevu uplatnit nemohou — ale zároveň by ho Úřad práce zařadil do jejich domácnosti pro účely superdávky,“ doplňuje Čech.
Čech také upozorňuje, že se již setkal s rozhodnutím MPSV v odvolacím řízení, které připouštělo, že domněnku lze vyvrátit, ale vyžadovalo „skutečné ukončení rodinného a vyživovacího vztahu“, tedy aby rodiče přestali dítěti posílat výživné. Pouze tehdy by mu ministerstvo uznalo superdávku. To je podle Jakuba Čecha také v rozporu s právem. „Podmínkou nároku na dávku není nepobírání výživného, a to u žádné věkové skupiny; vyživovací povinnost je pouze skutečnost, ke které se může přihlédnout při posuzování, ve které domácnosti bude osoba považována za člena domácnosti,“ uzavírá právník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás