Když šel letos v létě do kin velkofilm Chrise Nolana Odyssea, Elon Musk se kvůli němu na své sociální síti X několikrát pořádně rozohnil. Už dříve nazval režiséra „antibělošským rasistou“ a následně slíbil, že s pomocí své umělé inteligence Grok natočí vlastní adaptaci Homérovy klasiky, která nebude tak „woke“. Musk rád přehání, ale tentokrát dostál svému slibu a první část jeho antiwoke Odyssey vyšla minulý týden jako sedmiminutové video na X.
Místo prostoru, kde lidé hledají informace, sdílejí zkušenosti a navazují kontakty, se může internet proměnit v nekonečný automat na výrobu obsahu, který nikdo nepotřebuje.
Asi to není velké překvapení, ale zpracování řecké legendy podle Muska a jeho AI nestojí za moc. Film je slepený ze záběrů, které připomínají anonymní materiál z reklamní databanky, střih postrádá dynamiku, emoce generovaných herců jsou nevěrohodné a z nepřirozených, digitálně renderovaných hlasů postav se vám může udělat i špatně. Výsledkem je paradoxně nejlepší reklama na klasickou filmařinu. Muskův AI slop ukazuje, že technická schopnost generovat pohyblivé obrazy ještě zdaleka neznamená schopnost vyprávět příběh.
Grok-Odyssea dobře zapadá do doby, v níž se na nás valí záplava vizuálního smogu generovaného nejnovějšími modely AI. Stačí se projít po centru kteréhokoliv i středně velkého města a ve výlohách uvidíte plakáty vytvořené pomocí AI lákající třeba na výprodejové akce. V restauracích vás vítá menu s charakteristickou „slopifikovanou“ vizualitou, kterou rozpoznáte i na pozvánkách na veřejných vývěskách. Plné jsou jí i sociální sítě, ať už jsou to informace o výsledcích vašeho oblíbeného klubu, nebo „vtipné“ fotografie doprovázející příspěvky.
Nedávno jsem na Facebooku narazil na pozvánku na dětský kreativní kroužek v jakémsi centru volného času, která byla také vytvořena pomocí AI. Těžko si ale představit větší paradox – chcete učit děti kreativitě, ale kroužek propagujete tou nejvíc bezduchou grafikou, která popírá samotný smysl rozvíjení lidské kreativity a vznikla za pět vteřin.
Krevety z kosmu
Termín slopocén vznikl spojením slova slop (digitální odpad, původně „odpadní voda“) a přípony -cén, která se používá pro popis geologických epoch. Označuje novou éru lidské kultury, v níž je internet i veřejný prostor zaplavován levným a často i nesmyslným obsahem. Jako první toto slovo patrně použil skotský dramatik Jack MacGregor před dvěma lety na síti X, kde napsal: „Antropocén skončil, teď žijeme ve slopocénu!“
V roce 2024 jsme se ještě mohli smát tomu, jak ve videu generovaném softwarem ModelScope herec Will Smith nepřirozeně pojídá špagety. S všeobecným rozšířením novějších modelů schopných mnohem realističtějšího výsledku už nás smích pomalu přechází. O dva roky později je AI slop všude a kultura „brain-rotu“ se pomalu stává mainstreamem.
AI se stala součástí našeho života. Nevědomky všude čteme její texty, od reklamních webů po maily, které si spousta z nás nechává od modelu generovat. Když ale výtvory AI začaly pronikat také do fyzického veřejného prostoru, důsledky jejího bezmyšlenkového používání jsou ještě viditelnější. Unifikuje totiž, jak vypadá reprezentace reality, a lidskou kreativitu redukuje na strohé zadání pro generativní model. Vizualitě naší doby to dává sjednocenou podobu. Naši potomci možná budou na toto období vzpomínat jako na éru AI slopu (tedy pokud ještě vůbec bude někdo, kdo bude mít na hořící planetě čas vzpomínat).
Snadnost, s níž takové vizuály vznikají, má za následek i nezáměrně bizarní a často vyloženě surreálné výsledky. Americká NBC v textu z letošního září shrnuje – s pomocí příspěvků ze sociálních sítí – nejkřiklavější přešlapy AI v oblasti obrázků jídla. Nejčastěji se jedná o restaurační meníčka s obrázky nepřirozeně vypadajících potravin, v nichž generativní software nezvládl správně zachytit textury nám dobře známých věcí. Tyto nepřesvědčivé napodobeniny reality se dostávají do takzvaného „údolí tísnivosti“ („uncanny valley“). Psychologický fenomén označuje nepříjemný pocit, který v nás vyvolávají umělé postavy či objekty velmi podobné lidem nebo nám dobře známým věcem, jejichž vzhled však vykazuje drobné nepřirozené odchylky.
Zmíněný článek NBC tento trend shovívavě popisuje jako „souběh rostoucích nákladů a rychle se vyvíjejících technologií“. Malé podniky ušetří na grafikovi a nevadí jim, že lákají zákazníka na krevety a burritos, které vypadají spíš jako nějaké mimozemské bytosti než jako jídlo.
Symbolem slopifikace reality se stal před dvěma lety mem Shrimp Jesus. Obrázek vytvořený dobovým modelem AI kombinuje postavu Ježíše a krevety. Hyperrealističnost vyobrazení vtipně kontrastuje s absurdností jeho obsahu. Když jste na obrázek narazili na sociální síti, jedinou správnou reakcí bylo napsat pod něj „Amen!“
Propaganda na tělo
Letos v dubnu zveřejnil prezident Donald Trump na své sociální síti Truth Social obrázek, na němž se sklání nad nemocným americkým vojákem a vypadá jako Ježíš. Výtvor kopíruje tu nejbanálnější vlasteneckou estetiku – v pozadí vlaje americká vlajka a tyčí se Socha svobody a na obloze letí orel – kterou navíc spojuje s náboženskou tematikou: z nebe se snáší andělé a kolem nemocného klečí modlící se vojáci a zdravotní sestry a obdivně hledí na Trumpa/Ježíše.
Obrázek byl zcela nepochybně vytvořený umělou inteligencí a po kritice ze strany některých konzervativních křesťanských komentátorů včetně Trumpových dosavadních podporovatelů prezident obrázek druhý den smazal. „Mělo mě to ukázat jako doktora,“ dušoval se a komentátoři se shodli, že obrázek byl i výsměšnou reakcí na prohlášení papeže Lva XIV., který americkou vládu kritizoval kvůli invazi do Íránu.
Trump používá obrázky a videa generovaná AI ve svých postech velmi často. Pohybují se – zcela záměrně – na tenké hraně mezi ironií a kýčem a připomínají tak internetové memy. V květnu se prezident s pomocí AI zpodobnil jako kapitán válečné lodi mířící do Íránu, ve videu zveřejněném během loňských protestů No Kings je zase za pilota bojového letounu King Trump, který na protestující shazuje hnědou kašovitou hmotu připomínající výkaly. Není to pravda, ale mohla by být, vzkazuje 12 milionům lidí, kteří ho sledují na Truth Social.
Termín slopaganda se objevil v názvu studie, kterou v roce 2025 publikovali Michał Klincewicz, Mark Alfano a Amir Fard v odborném časopise Filosofiska Notiser. Jmenuje se Slopaganda: The Interaction Between Propaganda and Generative AI (Slopaganda: Interakce mezi propagandou a generativní AI) a autoři v ní popisují čím dál rozšířenější oblibu obrázků a videí vygenerovaných umělou inteligencí mezi politiky krajní pravice. Ti si obvykle s pravdou nedělají hlavu a AI slop se jim hodí do arzenálu.
Slopaganda zdaleka není záležitost jen Trumpa. V Kanadě vznikají videa podporující separatistické hnutí Alberty, na polském TikToku pro změnu neexistující krásky vloni v prosinci propagovaly odchod země z Evropské unie. Izraelský premiér Netanjahu sdílel těsně před nedávnými volbami falešná videa nukleárního útoku na Tel Aviv. Podobné příklady z této části politického spektra máme i u nás. Předseda SPD Tomio Okamura před loňskými volbami sdílel na svém YouTube kanálu video s vlasteneckou písní „Tahle země není jen místo na mapě. Je to srdce, které bije v každém z nás“. Ožívá v ní idealizovaná, autoritářsky pojatá představa národa, tradiční rodiny a vlasteneckých hodnot. Jenže nic z toho, co vidíme na obrázcích, není skutečné.
Ocitli jsme se ve světě, v němž se hranice mezi pravdou a lží nebezpečně stírají, což s šířením obsahu vytvořeného pomocí AI jde ještě mnohem jednodušeji. Deepfakes a další formy syntetického obsahu stále výrazněji zasahují do politické komunikace a mohou ovlivňovat důvěru voličů v informace, podle nichž se rozhodují. Mezitím sílí hlasy žádající regulaci šíření falešného obsahu, ale v současném politickém nastavení patrně narazí.
Podle Klincewiczova týmu a jeho studie ale bude ještě hůř. Největším nebezpečím slopagandy v digitálním prostoru je její rostoucí schopnost „zaměřovat se na konkrétní publikum prostřednictvím segmentace trhu a individualizace obsahu“. Uživatel pak má pocit, že politici nebo influenceři hovoří přímo k němu, a nechá si vnutit jejich názory ještě ochotněji. Personalizované dávkování informací na sociálních sítích je tak nejspíše jen předzvěstí dalšího vývoje, v němž nám AI bude generovat videa přímo „na tělo“.
Enšitifikace všeho
Možná jste při skrolování feedem sociálních sítí poslední dobou už také zažili moment, kdy se vám najednou zdálo, že většina obsahu, který skáče před vašima očima, je AI generovaná. Sítě jako Facebook nebo Instagram byly postavené a staly se populární díky sdílení lidského obsahu, fotografií zvířecích miláčků a jídla, mikroblogových poznámek nebo pozvánek… Zásadní ale byla vždy autenticita lidského prožitku či informace. Co se ale stane, když z obsahu zmizí lidskost a z internetu zůstane jen bezduchá hra jedniček a nul, které postrádají jakýkoliv vnější smysl? Umře. To je v kostce teorie mrtvého internetu, která varuje před nevratnou proměnou digitální sítě pod náporem syntetického obsahu.
„Dead Internet Theory“ se zrodila v okrajových zákoutích internetových diskusních fór někdy v polovině minulé dekády a původně vznikla jako konspirace, podle níž je lidstvo internetovým balastem šířícím se sítěmi záměrně ohlupováno k definitivní podřízenosti. Podle jedné trochu extrémní varianty už internet ve skutečnosti neexistuje, respektive skončil někdy kolem roku 2016, kdy veškerou komunikaci na něm převzali boti, kteří si na sociálních sítích povídají mezi sebou a lidi už rozhodně k ničemu nepotřebují.
Není ale nutné zabíhat do vod divokých konspirací, současné sociální sítě skutečně postihlo to, co kanadsko-britský blogger a spisovatel Cory Doctorow popsal před čtyřmi lety termínem „enšitifikace“ („enshittification“). V článku pro svůj blog (zveřejněném poté v časopise Wired), z něhož se ještě později stala i kniha Enshittification: Why Everything Suddenly Got Worse and What to Do About It, vysvětluje přirozený proces fungování digitálních platforem v kapitalismu, který tlačí na jejich monetizaci, čímž nutně trpí kvalita služeb i uživatelská přívětivost. Podle Doctorowa jde o mechanismus, který může postihnout každou platformu, jež začne upřednostňovat maximalizaci zisku před zájmy svých uživatelů a obchodních partnerů.
Sociální sítě jako X nebo Facebook jsou zářným příkladem úpadku kdysi vlivných platforem. Autentické sdílení informací na nich nahradila snaha tvůrců za každou cenu vyhovět algoritmům, což se ale v dlouhodobém horizontu projevuje na klesajícím zájmu uživatelů, kteří platformy opouštějí. Záplava levného AI obsahu by mohla mít stejný efekt. Kdo se bude dívat na vizuálně nezajímavá unifikovaná videa, která už ani neobsahují nic lidského? Jinými slovy – kdo bude divákem AI slopu, jako je třeba výše zmíněná Muskova Grok-Odyssea, která vznikla snad jen proto, že vzniknout mohla?
Celý internet tak podle této úvahy může zkolabovat pod záplavou obsahu, který je sice lehké vytvořit, ale bude těžké najít pro něj vůbec nějaké konzumenty. V nekonečném oceánu slopů se ztratí kvalitní příspěvky a lidé už nebudou mít důvod je vůbec v síti hledat.
To všechno ale platí jen za předpokladu, že lidé používají internet primárně na hledání informací. Existují ale i psychologické teorie, podle nichž jsou lidé na toku dat z feedů sociálních sítí závislí a využívají ho hlavně jako drogu, která jim má ulehčit život (nebo přinejmenším pomoci na chvíli vypnout). V tom případě nebude mít slopifikovaný internet problém najít své konzumenty, kterými budou unavení, úzkostní, přepracovaní lidé, kteří jsou rádi za zábavu zdarma. A právě tu jim AI firmy ochotně nabídnou.
Internet tedy možná nezabije nedostatek konzumentů AI slopů, ale právě naopak jejich nadbytek. Místo prostoru, kde lidé hledají informace, sdílejí zkušenosti a navazují kontakty, se může proměnit v nekonečný automat na výrobu obsahu, který nikdo nepotřebuje, ale všichni ho budou dál konzumovat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás