Film Sbormistr, který od tohoto týdne bude možné vidět i na Netflixu, vzbudil koncem léta kontroverze. Snímek je natočený podle kauzy Bohumila Kulínského, který zneužíval a znásilňoval členky souboru, což nakonec vyšlo najevo a proces před dvaceti lety vzbudil velký zájem veřejnosti. Spor, který vznikl kolem filmu, se týká podobností se skutečnými aktéry. Hlavní postava nese stejné jméno jako jedna z hlavních svědkyň, a podobných motivů, které spojily příběh se skutečnými událostmi, se našla řada. Na tuto skutečnost upozornil bratr reálné Karolíny Radovan Síbrt v dopise členům filmové akademie, který na Facebooku zveřejnil filmový kritik Kamil Fila. Počáteční vřelé přijetí filmu pak vystřídalo spíš rozpačité mlčení. Nyní u příležitosti uvedení filmu na Netflixu vyšla reportáž na Heroine, ve které Lukáš Houdek celý spor mapuje. V reportáži je i fotka skutečné Karolíny R. z tehdejší doby, která je filmové Karolíně pozoruhodně podobná.
Není pravda, že nebylo možné natočit film, který by tematizoval sexuální zneužívání i zneužívání moci, jež by byly přeneseny do jiného prostředí. Třeba do kulis onoho bájného skautského tábora, o němž režisér Provazník opakovaně mluví.
Ukázalo se, že režisér Ondřej Provazník se skutečnou Karolínou R. komunikoval a o shodě jmen věděl. Podle slov samotné Karolíny, která se rozhodla v reportáži promluvit, ji během natáčení ujišťoval, že film není o Bambini di Praga. Když byl ale film hotový, našla v něm skutečná Karolína tolik detailních podobností a paralel se svým vlastním příběhem, že to na ni dolehlo tak strašlivě, že raději opustila republiku. Karolínu a její osud ve filmu ovšem poznávali i další lidé, některým odchylkám navzdory – například tomu, že filmová Karolína neměla bratry, ale sestru a sbor nejel do Japonska, ale do USA. Ovšem například už chata v Krkonoších, kam jely sboristky na soustředění, figurovala jak ve filmu, tak ve skutečném příběhu. Nepříjemné pocity a retraumatizaci nezažívá podle Houdkovy reportáže pouze Karolína R., ale také další oběti Bohumila Kulínského, byť se našly i bývalé členky Bambini, které film naopak přivítaly. Z jejich anonymního vyjádření ale není jasné, zda se jedná o oběti Kulínského.
Tvůrci filmu se hájí, že se jednalo o modelový příběh a že podobnost se skutečnými událostmi byla náhodná. Při propagaci filmu zároveň zdůrazňovali, jak citlivě k celému tématu přistupovali a jak dávali pozor, aby neublížili mladým herečkám, které měly na place psychologickou podporu, aby je natáčení netraumatizovalo. Celé představení filmu bylo rámováno jako vysoce morální počin, který má za cíl tematizovat sexuální zneužívání a také zneužívání moci. V tomto kontextu je skutečně pozoruhodné, že se zapomnělo právě na ty, které trpěly, když se jim to stalo, a pak byly znova retraumatizovány, když zdlouhavé soudní procesy probíhaly. A teď musely projít peklem po třetí.
Proces jako hon na oběť
Obhajoba Kulínského se v době soudních procesů totiž rozhodla zveřejnit Karolínino jméno, nejspíš proto, aby zastrašila další oběti a ty se pak bály u soudu vypovídat. Skutečná Karolína se tehdy rozhodla s médii mluvit a z jejích mediálních výstupů bylo zřejmé, že tak činí proto, že nechce, aby se někomu dalšímu stalo to, co se stalo jí. To, co tehdy předvedla některá média, zejména ta bulvární, je z dnešního pohledu už naštěstí nepochopitelné. Viktimizace obětí, a tedy hlavně konkrétně Karolíny R., byla očividná a při procházení tehdejším bahnem můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou, jak vůbec někoho mohlo napadnout takovým způsobem o těchto událostech psát.
Na počátku celé debaty o filmu se ještě před zveřejněním dopisu Radovana Síbrta občas v diskuzích na sociálních sítích objevily nesmělé hlasy, které na podobnost reálného a filmového příběhu upozorňovaly, stejně jako na možný negativní dopad na skutečné oběti zneužívání. V následných reakcích se objevil i názor, že to je sice možné, ale že je to vykoupeno dobrem, které film představuje, protože může fungovat jako prevence dalších takových případů. Podobná linka uvažování vyplývá i z reakcí tvůrců filmu, když se obhajují tím, že film přistupuje k tématu citlivě a může mít na společnost pozitivní dopad, otevřít diskuzi a tak podobně.
Pokud to někdo vidí takto, přijímá tím zároveň, že film nebylo možné natočit jinak a že musel reprodukovat značné množství detailů skutečného příběhu. Přestože tvůrci znali a použili takové detaily, jako je například společné saunování, nebo skutečnost, že se Karolína dostala do sboru z přípravky vedené matkou Kulínského, mluví o nich jako o modelových a typizovaných situacích, jejichž podobnost si skutečná Karolína R. prý nemá brát osobně. Ve skutečnosti tvůrci filmu parazitují na původním příběhu, který jejich filmu zajistil ohromnou publicitu, protože vzbudil ve společnosti vzpomínku na soudní proces a vášně, které ho provázely.
Není pravda, že nebylo možné natočit film, který by tematizoval sexuální zneužívání i zneužívání moci, jež by byly přeneseny do jiného prostředí. Třeba do kulis onoho bájného skautského tábora, o němž režisér Provazník opakovaně mluví. Pak by film ale zdaleka neměl takovou pozornost, protože jeho umělecká hodnota je přinejmenším diskutabilní.
Nejhorší ale je, že film ublížil ženě, která v době soudního procesu prokázala neskutečnou odvahu. To, že se dnes jeví tehdejší referování o celé kauze jako z pravěku, je pochopitelně dáno tím, že společnost se posunula a k tématu sexuálního zneužívání je citlivější než před dvaceti lety. K tomu přispěla ale i kauza Kulínský a právě samotná Karolína, která za cenu vlastního psychického zdraví vysvětlovala médiím něco, co tehdy měly říkat zástupy psychologů.
Nyní jsou to samotní tvůrci filmu Sbormistr, kdo oběti Kulínského různými způsoby znevěrohudňují. Za prvé tím, že film na jednu stranu jasně odkazuje na konkrétní kauzu zneužívání v Bambini di Praga a zároveň vyvolává dojem, že dívky šly zneužívání do jisté míry naproti. Za druhé pak v diskusi po uvedení filmu tvůrci opakovaně vytvářejí dojem, že Karolína R. a Radovan Síbrt si za nově vyvolanou bolest mohou sami, protože se přece, jak naznačil producent Jiří Konečný, měli o vznik filmu více zajímat. V četných reakcích, kde z různých věcí obviňují právě Síbrta, používají stejnou taktiku jako predátoři, kteří se vinu za své selhání snaží přenést na oběť. Například celý problém staví tak, že Síbrt může za vtažení své sestry do celé kauzy a je to tedy asi jeho chyba, že je ve špatném psychickém stavu.
V době soudních líčení ze všeho nejvíc selhali novináři. Ti měli sehnat a citovat odborníky, kteří by stále dokola veřejnosti vysvětlovali, proč oběti promlouvají až po letech, co je to sekundární viktimizace a jak se trauma propisuje do celého dalšího života obětí. Místo toho se tyto věci snažila společnosti vysvětlovat oběť predátora, kterou novináři zároveň vláčeli bahnem a která si podruhé zažívala peklo. A právě jí tvůrci filmu nyní ublížili znova.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás