Kosatík klade ve své knize na Beneše nesplnitelné nároky

Nová kniha našeho nejúspěšnějšího popularizátora moderních a soudobých dějin je věnována osobnosti nejrozporuplnější – Edvardu Benešovi. Publikace je inzerována s tím, že vyvrací mýty o druhém československém prezidentovi. Je to patrně marketingový plán nakladatelství. Obsah tomu ovšem neodpovídá. Kosatíkova kniha představuje zavedený benešovský příběh, jehož otcem je Jan Patočka, autor jej pouze doplnil některými méně známých fakty. Jedná se tak spíše o „Kosatíkův soud nad Benešem“ než o vyvracení ustálených mýtů.

Kosatík jako obvykle knihu tvoří z krátkých, neanalytických kapitol psychologizujícího rázu. To sice přispívá ke stravitelnosti pro široký okruh čtenářů, v tomto případě je ale tento postup spíše na škodu. Po pár stranách udeří čtenáře do očí obsedantní používání slov „rváč“, „rvát se“, „odpovědnost“ a „vina“. Kolem těchto pojmů se točí autorovo uvažování o Benešovi. Zatímco schopnost „rvát se“ a „unést odpovědnost“ přičítá Kosatík automaticky Masarykovi, Beneš je pro něj naopak člověkem, který v krizi vždy selhal. Už v dřívějších pracích bylo zřetelné, že Masaryk je pro Kosatíka téměř nedotknutelnou postavou. V publikaci O tom Benešovi ovšem začíná být k prvnímu československému prezidentovi téměř nekritický.

Beneš jako Kundera

Za desetiletí promýšlení české historie Kosatík došel k tomu, že Beneš je neštěstím českých dějin, přičemž nahazuje pouze argumenty, které jeho názor podporují. Kontext je nastaven tak, že čtenář ani nemůže dojít k ničemu jinému než k tomu, že Beneš selhal. Kosatík zdánlivě nasadí smírný tón, oceňuje Benešovu nadlidskou (spíš nelidskou) pracovitost, jeho mentální sepjetí s TGM v zahraniční akci, ale v podtextu vlastně zní pořád to samé: dokud žil Masaryk, Beneš jako dříč, ale právě jen jako dříč, stačil své roli. Bez Masaryka pak Beneš už jen selhával. Kosatík podprahově naznačuje, že další prvorepublikoví politici jako Josef Švehla či později Milan Hodža Beneše převyšovali a krize by zvládli lépe. U Švehly to samozřejmě nelze vyloučit, na to zemřel příliš brzy, ale vzhledem k jeho minimální znalosti cizích jazyků a malé orientaci v zahraničních otázkách si velké iluze dělat nejde. Švehla byl bezpochyby velký domácí politik, ale opravdu by byl relevantním partnerem pro Západ? O tom, zda by uspěl Hodža, si můžeme udělat obrázek z premiérova jednání během roku 1938. Hodža byl ještě ústupnější než Beneš. Jako Slovák a agrárník necítil sepětí s pohraničím českých zemí, a tak jeho vůle k obraně byla menší než ta Benešova.

Kosatíkova kniha o Benešovi by se měla jmenovat „O tom Kosatíkovi“. Jsou v ní všechny nectnosti, jimž Kosatík stále víc propadá.

Kosatík používá v celé knize stejnou metodu. Naznačuje, že kdyby byl na Benešově místě kdokoliv jiný, situace mohla být jiná. Zvláštní je přitom to, co v knize není. Obsedantně se v ní píše o odpovědnosti, ale v Kosatíkově uvažování o Benešově světě ji nese pouze on, i když se o ni chce dělit či se jí vyhnout. Další spoluodpovědné však nenajdeme. A taky se zde neproblematizuje ono „dítě“ tak drahé „tomu Benešovi“ – tedy československý stát. Mělo smysl uvést v život stát, který nechce nikdo z jeho sousedů ani minimálně třetina jeho obyvatel? Nevznikly jeho ustavením problémy, jež byly neřešitelné? Není jádrem problému „Beneš“ právě tohle dílo, tenhle Masarykův hazardérský kousek, postavený od samého počátku na písku, jelikož ve světě, v němž není Německo demokratické a Rusko alespoň kooperativní, neexistuje pro české země reálná možnost samostatnosti? Neměl tedy pravdu Palacký se svou vizí substátu uvnitř státu, a ne Masaryk a Beneš? Tuto otázku, dle mého zásadní, Kosatík nerozebírá.

Beneš v zahraniční politice

V knize je řada paradoxních věcí. Kosatík například Benešovi vyčítá, trvání na „hodnotové politice“, především ve vztahu k Mussoliniho impériu. Zároveň mu ale vytýká neschopnost navázat lepší vztahy s jinými nedemokratickými státy jako horthyovským Maďarskem nebo beckovským Polskem. Ale když se Beneš v některých případech choval realisticky až machiavellisticky, ať již v mnichovském roce 1938, či za druhé války, je Kosatíkem opět kritizován za to, že nestál za hodnotami a principy.

Vztahy s Polskem byly již od sedmidenní války na samém začátku vzniku republiky mizerné. Když Beneš s ministrem zahraničních věcí a později premiérem Aleksandrem Skrzyńským dojednal arbitrážní a obchodní smlouvu v roce 1925, došlo v Polsku k převratu a ustavení sanačního režimu… Maršálek Piłsudski, stejná ikona jako Masaryk u nás, se na Československo díval skrz prsty, i když poněkud mírněji než lidé kolem něj. Za maršálka ještě existovala naděje, hlavně těsně po převratu, že bude možné udržet solidní vzájemné vztahy. Po jeho smrti však něco dojednat s nepřátelskou plukovnickou klikou bylo nad síly kohokoliv. (Mimochodem, proč se Masaryk sám nikdy nesnažil o sblížení s Polskem opravdu aktivně? Vztah TGM k Polsku a Polákům je kapitola, která není příliš známa ani analyzována.) Mezistátně vztahové peripetie pak pokračovaly i po propuknutí druhé války v exilu v Londýně, poté, co oba státy naprosto ztroskotaly a byli vražděni jejich obyvatelé – v polském případě genocidním způsobem. Kosatík ovšem nepopisuje ani polské snahy o oslabení Československa jako mocenského faktoru ve středoevropské politice za Becka, ani pokračující snahy o něco podobného v exilu či nulovou snahou o ústupek v těšínské otázce. Zato nezapomene připomenout Benešovo žalování v Moskvě v prosinci 1943 a skutečně nevhodné insinuace polských politiků. Obraz by měl mít ale všechny barvy. Kosatík při skicování Beneše namáčí štětec jen do černé.

V knize jsou nahozeny teze o tom, že Hodžův středoevropský plán by byl mnohem vhodnější politikou než trvání na spojenectví s Francií až do hořkého konce a vyvažování francouzské slabosti Moskvou, navíc jen formálně, kvůli smluvní doložce. Nebo že se Československo mělo orientovat primárně na Itálii (a naopak se nevázat na Jugoslávii), která by vyvážila německý tlak „Drang nach Osten“, který neměl jen nacistickou košili, ale byl přítomen i u všech výmarských vlád před nástupem Hitlera. Nicméně Kosatík neřeší, zda byly Hodžovy plány vůbec uskutečnitelné, už jen kvůli prostému faktu, že nikdo v Maďarsku nechtěl a vlastně ani nemohl ustoupit od etnického revizionismu. Nikde není také řečeno, co by nás stála sázka na italskou kartu v jižní a středovýchodní Evropě a zda by italská „síla“ mohla někdy stačit na to, aby případně Berlínu pohrozila. Vždyť Praha je z Říma dál než Vídeň a těžko říct, zda by česká i slovenská společnost, navyklá z dob monarchie na společný boj s Jugoslávci a heslo „Ljubav za ljubav“, akceptovala nezájem o osud státu Srbů, Slovinců a Chorvatů. Kosatík taktéž ani větou nezmiňuje, zda by něco takového bylo přijatelné pro TGM. A bez jeho souhlasu, ne Benešova, nešlo v novém státě provést nic zásadního.

Kosatík prostě nahodí tezi, ale nedořekne ji a nepřímo naznačuje: „Hleďte, kvůli Benešově úzkoprsosti a malosti nemohlo dojít ke spolupráci.“ Ovšem byla vůbec možná v daném kontextu? Není to jen Kosatíkův sen? Zabránila by československá orientace na Itálii nástupu Mussoliniho? Nebyla možná spolupráce s Polskem jen za předpokladu, že by se Československo dobrovolně „oslabilo“ již před válkou či v Londýně přijalo dobrovolně satelitní pozici vůči Varšavě? A akceptoval by to domácí odboj a celkově zázemí? Vůle a potřeba spolupráce se Sovětským svazem byla během války univerzálně sdílena jak londýnským odbojem, tak především ponižovaným a týraným domovem (představy a touhy české společnosti Kosatík ostatně vůbec neartikuluje, v jeho knize za vším stojí jen Beneš). Mohl v tomto kontextu dát Beneš přednost Varšavě před Moskvou? Maximem mohla být trojstranná spolupráce… Nelze se na to ovšem dívat poúnorovým zrakem a očima studené války.

A zase ten Mnichov

Od anšlusu Rakouska v roce 1938 se na Československo valila jedna Jobova zvěst za druhou. Náš hlavní spojenec Francie upadal do závislosti na svém spojenci za kanálem, náš druhý smluvní spojenec SSSR likvidoval ve stalinské paranoi armádní a politické špičky i běžné obyvatele. A v celoevropském psychologickém nastavení se stále ozývaly ohlušující rány první světové války, které utichly vlastně nedávno… A do toho Goebbelsova propaganda, které tehdy nikdo neuměl čelit. Na této frontě Československo prohrálo již dávno. V této konstelaci se dalo spoléhat jen na to, že Hitler udělá chybu a dostane se do izolace. Ano, v této situaci – se spojenci po boku – bychom bojovali. Ale tato situace nenastala. Ne proto, že by Čechoslováci a Beneš za určitých okolností nechtěli bojovat, ale proto, že Západ nechtěl bojovat za žádných okolností… 

Čte-li člověk Kosatíkovy mnichovské teze a vývody o tom, že Beneš si vlastně objednal francouzský předmnichovský nátlak za pomoci Nečasovy mise, jelikož nikdy nechtěl bojovat a nést odpovědnost, nemůže se zbavit dojmu, že pokud by Hitler 28. září 1938 napochodoval přes hranice a Paříž by se očekávaně desinteresovala, generace těch, kteří by přežili, by si do nekonečna přehrávaly fotografie a filmy zničených měst, povražděných žen, dětí a starců – bestialit, k nimž došlo všude, kam noha německého vojáka vkročila – a vytvořil by se jiný mýtus, který by zněl asi takhle: „Hleďte, tohle je Benešova odpovědnost. Aby nemusel přiznat, že jeho profrancouzská politika zkrachovala, a realisticky uznat poměr sil, nařídil beznadějnou obranu. Věděl, že to skončí masakrem, ale nevzal na sebe odpovědnost přijmout realisticky běh věcí. Tohle odpovědný politik nedělá. Velký Masaryk by situaci zvážil a vzal by to na sebe. Benešův sobecký postup nás naopak stál statisíce životů a obrovské materiální hodnoty. A především ty sadistické hrůzy zlomily morální vaz národa na desetiletí dopředu…“

Rozchod se sudetskými Němci

Poválečný odsun je dalším velkým benešovským tématem. „Vyhnání“, „odsun“, „transfer“, „vysídlení“, tedy konec staletého česko-německého soužití uvnitř jednoho státu, nikoliv v sousedském poměru, je živý dodnes. Kosatík na tomto poli postupuje s čistě současným náhledem. Dnes, snad až na malý okraj, neexistuje nikdo, kdo by princip „přemístění“ obyvatel akceptoval jako vhodné politické řešení. Lidé se nesmějí stěhovat a vyhánět na základě kolektivní viny. Vina je vždy individuální, i když může mít kolektivní nátěr. Proč to masy vyžadovaly, akceptovaly a volaly po tom, lze nicméně pochopit jen na základě toho, co Němci v letech 1938 až 1945 provedli. Ve světě, v němž se ukázalo, že je možné cyklonem vyhlazovat celý národ, že je možné nacpat kojence s jejich matkami do aut a pouštět jim tam výfukové plyny, ve světě, v němž lidé viděli na sklonku války pochody smrti zubožených lidských torz a v němž protipartyzánská komanda především na Moravě likvidovala celé vesnice a jejich obyvatele, došlo k takové traumatizaci, že se zdálo, že soužití už prostě možné nebude. Navíc se lidé dozvěděli neuvěřitelné věci od těch, co se vrátili z koncentračních táborů. Stačí vzpomenout jen na to, jak na Američany či Brity zapůsobilo Dachau nebo Bergen-Belsen. Představa dalšího soužití vyvolávala kolektivní neurózu. Peroutkovo tvrzení, že nemůžeme dále žít v jednom domě s někým, kdo nám bude pistolí mířit na hlavu, vyjadřovalo názor drtivé většiny české společnosti. Když Beneš hovořil 12. května 1945 v Brně na radnici a vyřkl ona dokola omílaná slova o Němcích, že „tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra“, nejednalo se o výrok, pod nějž by se někdo nepodepsal.

Velmi doporučuji k přečtení jeden dobový pramen. Knihu Bedřicha Golombka Co nebude v dějepise, vydanou v roce 1945. Z první ruky ukazuje čerstvé imprese z protektorátní doby z pera intelektuála spojeného s nekomunistickým světem a s milieu Lidových novin. Golombek říká, co nebude v budoucnu pochopeno, čemu už nebude porozuměno, co se zapomene, vymkne kontextu, v němž se rozhodovalo. Jeden citát za všechny: „Jednou jsem seděl v kavárně s jemnou dámou a čekali jsme na ostatní (…) Byl to zvláštní hovor (…) Ta jemná mladá dáma s nevinnýma očima (…) pravila, že nemá doma žádnou zbraň než břitvu. Mužská společnost se nad tím usmívala. K čemu potřebuje mladá paní břitvu? (…) Mám tu břitvu na Němce. Budu podřezávat. Budu vraždit, budu zabíjet, i děti budu zabíjet! (…) Když jsem pronesl své námitky vůči mladé paní, připojila se k ní celá mužská společnost. Prohlašovali, že všichni vraždit budou, každý že je k tomu odhodlán, každý že vezme svou pomstu…“ Toto jsou přímé vzpomínky na myšlení příslušníků kultivované a vzdělané střední třídy v protektorátním Brně.

Kosatík v této kauze pracuje jen s tezí msty, ale stejně, ne-li více, je třeba pracovat s tezí prevence, zajištění bezpečnosti a vítězství v „odvěkém zápase“. Prevence a msta se prolínaly. A ke kořenům „transferu“ jako metody řešení středoevropského etnického galimatyáše není špatné vzít do ruky Brownovu knihu Jak se jedná s demokraty. Na Foreign Office už v letech 1940 a 1941 velkými skrupulemi nikdo netrpěl… A téměř nikdo tam nikdy nelnul k Československu. Logicky. Vždyť leželo za Rýnem, násobně menší než Polsko, vklíněno do německého podbřišku. V těchto rovnicích pro nás ani Británie nemohla udělat cokoliv kloudného. Nemělo smysl se na ni po válce v ničem spoléhat.

Pro podporu svých tezí Kosatík nevhodně využívá i další dnes dokola opakovaný argument, a sice mimořádný úspěch americké „převýchovy“ Němců. Je to dodnes obdivuhodná věc. Úžasná a neuvěřitelná. Díky ní žijeme z ptačího pohledu dobré životy. Ale copak jí v roce 1945 někdo věřil? Možná Přemysl Pitter. Zbytek věřil, že Němci jsou nenapravitelní.

Kronikář Kosatík

Po přečtení Kosatíkova Beneše jsem cítil zklamání. Kosatík má na Beneše titánské nároky, nesplnitelné v dobových siločarách, ale sám si argumentačně protiřečí a moralizuje. Kosatíka čtu už od devadesátek. Nikdo neudělal pro popularizaci moderních a soudobých dějin tolik jako on – možná jen Robert Sedláček. Seriál České století byl jejich společné dílo, ale Sedláčkovo filmové oko tomu dalo skutečný esprit. Kosatíkův psychologizující přístup, který má jistě svoje limity, otevírá prostor k promýšlení dějin masám zájemců o historii. Ale nemohu si pomoct: to nejlepší, co bylo k Benešovi dosud napsáno, pochází pořád z pera Jana Tesaře, Zbyňka Zemana, pro pařížské období od Antoina Marèse, faktograficky od Jindřicha Dejmka a nikdy nelze opomenout ani studie Roberta Kvačka. Kosatíkova kniha o Benešovi by se měla jmenovat „O tom Kosatíkovi“. Jsou v ní všechny nectnosti, jimž Kosatík stále víc propadá. Jako jeho věrný čtenář si troufám tvrdit, že tohle je jeho nejslabší knižní výstup. Jiný TGM, Emil Běžec či Ferdinand Peroutka stojí v jeho popularizačně-biografické produkci o třídu výš.

Autor je historik.