Fašismus dneška nejsou hákové kříže, ale poťouchlá krutost, vysvětluje historička Dagmar Herzog v The New Fascist Body

Jenom za poslední týden jsme mohli sledovat dřív nevídané věci: mladé americké Republikány, jak vtipkují o plynování Židů, tamní Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost tweetující o reimigraci a nucených deportacích cizinců z myšlenkového arzenálu krajní pravice, zatímco v kanceláři republikánského poslance se odněkud vzala svastika. A také nekonečný seriál Nový den, další skandální chování Filipa Turka. Kdo dobře poslouchal, mohl se s podobnými výroky setkat vždycky. Donedávna si je ale extremisté spiklenecky šeptali v koutech svých uzavřených skupin. Teprve teď se z nich stala hrdá manifestace sounáležitosti s těmi, kdo vědí, a projev neskrývané škodolibé radosti, že už se to zase může. Souhlas s krutostí se stal novou normou. 

Ještě před lety bylo šíření fašizujících postojů výsadou tragicky směšných postav, jako byl islamofob Martin Konvička. Fašismus tehdy představoval výstřelek, ohrožení politického života, skandál.

Tohoto posunu si v nové knize The New Fascist Body (vydané letos v září u německého nakladatelství Wirklichkeit Books) všímá americká historička Dagmar Herzog, profesorka na City University of New York. Popisuje fašismus, který se z uzavřených komunit a akademických publikací přestěhoval do těl a pocitů, které řídí náš vztah k druhým. Z ideologického hnutí se stal emoční režim, stav mysli, který legitimizuje surovost, pohrdání a potěšení z ubližování.

Ke kořenům fašismu

Definovat dnešní fašismus je tradičně složité a nepomáháme tomu ani my, když termínem nálepkujeme konzervativní postoje obecně – od politických opatření demokratických parlamentních stran po konfederační vlajku na plotě popleteného strejdy. Britský historik a politolog Roger Griffin po důkladném zkoumání historických projevů krajně pravicových ideologií definuje fašismus jako obrodný ultranacionalismus – víru, že nová společnost pro vyvolené se může znovu zrodit skrze destrukci. 

Touha po očistě od dekadentních a rozkladných prvků se teď jen přesunuje z ideologie do kultury. Kulturní války přitom spojuje pořád ten stejný sen: čistá, silná, homogenní komunita, která nemusí být definovaná čistě etnicky, ale jakýmkoliv jiným vylučujícím způsobem – třeba jako genderově a sexuálně konzervativní bílá rasa.

Když je krutost sexy

Dagmar Herzog si v The New Fascist Body všímá, že fašismus si zjednává přístup ke kolektivnímu libidu a neoslovuje rozum, ale tělo. Nabízí emocionální úlevu a uvolnění hněvu, a lehce se tak šíří i v prostředí, kde by běžná politická propaganda neuspěla. Její esej rozvíjí foucaultovské teze o propojení oblastí sexuality a politiky zavedením pojmu „sexy rasismus“. Ten se projevuje dvojím způsobem: na prvoplánové úrovni vyvoláváním strachu třeba z migrantů, kteří ohrožují naše ženy. 

V rafinovanější a temnější podobě ho pak najdeme v sexuálně zabarvených výrocích, které mají za cíl oponenta znejistit a ponížit. Příkladem prvního typu jsou kampaně německé AfD, které zkoumá Herzog a které u nás zjevně inspirují Okamurovu SPD. Pro příklady výskytu druhého typu stačí nahlédnout na dnešní, Elonem Muskem z řetězů jakékoli moderace osvobozenou, síť X.

Druhou oblastí, kterou Dagmar Herzog zkoumá, je vztah fašismu k viditelné odlišnosti, obzvlášť potom k lidem s mentálním znevýhodněním. Vztah k nim – od obludných projektů státem organizované eutanázie v nacistickém Německu po dnešní útoky na tak samozřejmé opatření, jako je inkluzivní vzdělávání – vychází z chápání odlišnosti jako cizího prvku ve zdravém těle národa nebo společnosti.

Jak upozorňuje filozof Gáspár Miklós Tamás, postoje krajní pravice jsou v oblasti vylučování odlišných ze společnosti dlouhodobě konzistentní. Společnost se podle nich dělí na „plnohodnotné“ a „nepřizpůsobivé“: na občany a na ty, kteří o svá práva z rozhodnutí jiných přicházejí. Vycházejí z vývodů právního teoretika Carla Schmitta, který v Německu už 11 let před nástupem Hitlera k moci přinesl tezi, že lidská a občanská práva nejsou univerzální, ale přiznává nebo upírá je autorita. Ve Schmittově době to byla státní moc; v dnešní době to jsou i výrazní společenští influenceři, kteří organizovaným smečkám svých příznivců dávají pokyn, koho dalšího je ze společnosti aktuálně nutné vyloučit a vyšikanovat.

Když praskne Konvička

Příklady z českého prostoru se nabízejí v každodenních zprávách. Ještě před lety bylo šíření fašizujících postojů výsadou tragicky směšných postav, jako byl islamofob Martin Konvička. Fašismus tehdy představoval výstřelek, ohrožení politického života, skandál. Dnešní hranice studu a pohoršení je úplně jinde. Filip Turek mluví o degenerované škodné, sdílí symboly násilí a otevřeně vyhrožuje. Jeho postoje přitom stěží stojí na promyšleně artikulované ideologii – své příznivce získává emočním afektem síly, poťouchlé rozkoši z urážení, z chlapáckého pohrdání slabými, z pocitu, že říká, co se nemá. 

Jeho stranický kolega Petr Macinka ve svých komentářích na sociálních sítích obsedantně fantazíruje o sexuálním životě svých odpůrců a ztělesňuje „libidinální fašismus“ Dagmar Herzog. Politiku proměněnou v erotickou demonstraci dominance. Ideologie zmizela a zůstává jen tělo, které se vysmívá, triumfuje a ponižuje jiná těla.

I fašista chce mít kamarády

Podobné chování si v algoritmy řízeném digitálním prostoru rychle nachází vděčné  publikum. Spojení agrese a zábavy vytváří fašismus s úsměvem, jak to shrnul americký publicista Adam Serwer v eseji The Cruelty Is the Point. Krutost není prostředek, ale cíl sám o sobě. Sdílené pohrdání spojuje a i lidé z různých důvodů nespokojení se svými životy získávají pocit, že jsou součástí historické síly, která vrací svět do původního pořádku. Svůj příběh začleňují do sdíleného velkého mýtu.

Dagmar Herzog se v závěru své eseje ptá, jak se vlně ironického fašismu postavit. Nebude to snadné, protože napravit mentální škody, způsobené zesurověním veřejné debaty, trvá o hodně déle než čas nutný k jejich vyvolání. Jednou z cest – a možná jedinou možnou – je postavit svoje emoce proti negativním afektům z druhé strany. Nesnažit se racionálně bojovat proti ideologii, ale zapojit i pocity a svá těla. Prožívat aktivní a zvědomělou empatii k ostatním – i těm, kdo jsou jiní. Praktikovat každodenní solidaritu s těmi, kdo tahají za kratší konec provazu. Postavit se symbolickému násilí fašismu ze všeho nejdřív ve vlastní hlavě, protože ten už dnes nepřichází zvenčí – žije v našem způsobu cítění.

Zůstává jen otázka, jestli to stihneme včas?

Autor je středoškolský učitel.