Byl letní večer roku 2018 a v sále pražské židovské obce právě skončila beseda podnícená podpisovou akcí několika desítek českých Židů a lidí židovského původu. Protestovali proti zákonu, jímž izraelský Kneset prohlašoval Izrael za národní stát židovského lidu, který měl být jediným kolektivním subjektem s nárokem na národní sebeurčení v zemi izraelské. Podřízené postavení miliónů palestinských Arabů vzhledem k Židům – ať již v mezinárodně uznaných hranicích Izraele, nebo (v daleko horší podobě) na okupovaných územích – tak dostalo posvěcení jednoho ze „základních zákonů“ Izraele.

U stolu, kde jsem seděl s dalším signatářem protestu Joe Feinbergem, se zastavil Jan Fingerland, aby neformálně pokračoval ve při, kterou s ním předtím vedl v oficiální části programu. Šlo o to, zda sionismus je organickým výhonkem a naplněním nejvlastnějších intencí judaismu, anebo naopak něčím, co k němu bylo přidáno v reakci na vzestup evropského antisemitismu v posledních desetiletích 19. století a první polovině 20. století. Pro obhajobu své teze, že sionismus patřil k judaismu dávno před prvním sionistickým kongresem v roce 1897, pronesl Fingerland větu: „Vždyť prvním sionistou byl Mojžíš.“

Donald Trump na základě rovnítka mezi antisionismem či kritikou Izraele a antisemitismem omezuje svobodu projevu na amerických univerzitách i právo pobytu zahraničních studentů na americké půdě.

Ohromilo mě to podobně, možná i víc, jako když jsem jednou v Českém rozhlasu (v němž Fingerland působí jako zahraničně-politický komentátor) slyšel Dušana Třeštíka 28. září – v Den české státnosti připomínající smrt svatého Václava – říkat, že svatý Václav založil Českou republiku. Anachronismus českého historika šlo ostatně omluvit připomenutím významů slov „český“ a „republika“, které měly před 19. stoletím, kdy je etnický nacionalismus a liberální konstitucionalismus naplnily novými obsahy.

Co si však počít s argumentem dovolávajícím se Mojžíše, o jehož existenci a působení nemáme žádné historické doklady, jež by nám pomohly oddělit biblickou legendu od reality? Navíc spíše než ekvivalentem svatého Václava je z tohoto hlediska Mojžíš ekvivalentem praotce Čecha či kněžny Libuše. Myslel to Fingerland vážně a považuje hebrejskou bibli za historický dokument, za nějž ho považoval zakladatel Izraele David Ben-Gurion a stále považují kurikula izraelských škol? Anebo to byla jen rétorická nadsázka, jíž chtěl prostě podtrhnout důležitost, jakou má „zaslíbená země“ pro judaismus od jeho počátků, aniž by chtěl popřít to, že z historického hlediska neleží tyto počátky v Egyptě, ale ve vyprávění, které si o vyjití z něj vyprávěli hebrejští obyvatelé Judska v 7. a 6. století před křesťanskou érou?

Ať tomu bylo tak či onak, debata mých dvou známých přehrávala scénář bezpočtu dalších vnitrožidovských sporů na toto téma, které se vedou od zmíněného sionistického kongresu až dodnes. A jsou často bouřlivé a bolestné. Nejde v nich totiž o nic menšího než o samotnou identitu Židů – o pocit kolektivní příslušnosti, jenž je součástí jejich niterného já, tedy o něco, o čem se těžko diskutuje a co se těžko vyvrací. Odlišná sebedefinice jednoho Žida často působí na druhé jako ohrožení toho, čím se cítí být oni, což může vést až k pocitu zrady a obvinění, že popírá skutečné židovství – v sobě i v druhých.

Před vznikem židovského státu roku 1948 však sionisté proti antisionistickým Židům ještě nepoužívali obvinění, že jsou „sebenenávidějícími se Židy“, a tedy navzdory své židovské identitě vlastně antisemity. Začali to dělat až po vzniku Izraele, když proti jeho veřejně známým kritikům vedli nactiutrhačné kampaně, včetně zákulisního tlaku na média dané země, aby antisionistické příspěvky nepublikovaly, a na její instituce, židovské i nežidovské, aby je bojkotovaly či blokovaly jejich kariéry.

To se často týkalo i těch diasporických Židů, kteří nenapadali stát Izrael jako takový, ale jen některé jeho politiky: mezi jejich první terče patřili v padesátých letech americký novinář William Zukerman, který kritizoval zákaz návratu arabských uprchlíků z války 1948–1949 a nerovné zacházení s Araby, kteří zbyli na území Izraele, či filosofka Hannah Arendt, která v Eichmannovi v Jeruzalémě (1963) odmítla teatrální show, kterou izraelská vláda učinila z procesu s Eichmannem, aby ho mohla propagandisticky využívat proti svým arabským nepřátelům, a kritizovala jednání Židovských rad v evropských zemích v době holokaustu. Na začátku našeho století se stali terči takových kampaní například také politolog Norman Finkelstein či historik Tony Judt.

Nový antisemitismus

Netoleranci představitelů izraelského establishmentu a jeho mluvčích v diaspoře vůči kritickým názorům z úst neizraelských Židů nelze vysvětlit jen skutečností, že Izrael je od svého vzniku ve výjimečném stavu jako země, kterou většina států Blízkého východu neuznává za legitimní. Její hlubší důvod vysvětluje Fingerlandova věta: Pokud totiž sionisté skutečně věří tomu, že projekt zřízení státu mezi řekou Jordán a Středozemním mořem je jakýmsi věčným jádrem identity každého Žida, pak pro ně nepřátelství vůči Izraeli či jeho kritika skutečně musejí znamenat nepřátelství a kritiku zaměřenou vůči židovství jako takovému. V tomto smyslu používá nálepku antisemitismu současná izraelská a americká vláda i představitelé židovských obcí v Česku či Francii. Donald Trump na základě rovnítka mezi antisionismem či kritikou Izraele a antisemitismem omezuje svobodu projevu na amerických univerzitách i právo pobytu zahraničních studentů na americké půdě.

Tuto definici antisemitismu výslovně použil i americký velvyslanec v Paříži Charles Kushner v dopise Emmanuelu Macronovi z posledního srpnového týdne, v němž ho obvinil z toho, že nic nedělá proti nárůstu antisemitismu ve Francii po započetí izraelské odvetné operace v Gaze za teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023. K roztržce mezi Izraelem a Francií došlo již předtím, když Macron v červnu v reakci na neochotu Izraele obnovit příměří s Hamásem a ukončit tak pokračující nelidské týrání více než dvou miliónů Palestinců v Gaze ohlásil, že v září uzná Palestinu, a vyzval k tomu i další západní země. Také Netanjahu vidí úsilí Francie a dalších západních států či OSN o to, aby jeho vláda ukončila ničení Gazy a zabíjení a mrzačení jejích obyvatel a obnovila jednání o zřízení palestinského státu, jako podporu Hamásu a antisemitismu.

Netanjahuovi nelze upřít konzistenci. Stažení z území, která jsou podle mezinárodního práva od června 1967 okupovaná Izraelem, odmítal od počátku mírového procesu v devadesátých letech. Vždycky tvrdil, že opuštění těchto území by nejen nahrálo palestinskému terorismu, ale také otevřelo smrtelnou ránu přímo v srdci židovství: vždyť Západní břeh Jordánu („Judsko a Samaří“) a východní Jeruzalém (se zbytkem Druhého chrámu) jsou samotným jádrem zaslíbené země. O zřízení státu na těchto územích údajně snily nespočetné generace Židů od dob Mojžíšových až po chvíli, kdy byla na začátku června 1967 dobyta izraelskou armádou. V souladu s tímto předpokladem odmítl předchůdce Netanyahua na čele strany Likud Menachem Begin při svém nástupu do funkce premiéra roku 1977 označovat tato území za „okupovaná“ a prohlásil je za „osvobozená“. Logický důsledek této pozice je jasný: ten, kdo upírá právo Izraele hájit nad nimi suverenitu proti odporu Palestinců, upírá plnou realizaci židovské identitě, a je tedy antisemitou.

Přijmeme-li předpoklad organické vazby mezi nárokem na politickou kontrolu těchto území a identitou Židů, pak také odboj Palestinců je výrazem antisemitismu, nikoliv odporem obyvatelstva, jemuž cizí národ v kooperaci se světovými velmocemi zabral zemi a stále si nad ním s jejich pomocí udržuje nadvládu. Touto logikou se řídil i Netanjahu, když 22. srpna reagoval na konstatování expertů OSN, že ve městě Gaza je hladomor, výrokem, že se jedná o další případ křivého obvinění Židů z „rituální vraždy“ (blood-libel), tedy o potvrzení toho, že OSN je antisemitskou organizací.

Pojetí antisemitismu, pod nějž zahrnuje kritiku násilím udržovaného systému nadřazenosti Židů nad Nežidy na územích okupovaných roku 1967 a obhajobu lidských práv Palestinců, poprvé systematicky formulovali a označili novým názvem už v titulu své knihy Nový antisemitismus (1974) Arnold Forster a Benjamin R. Epstein. Psali ji na objednávku americké Anti-defamační ligy, ale nové pojetí rychle převzaly i další vlivné organizace amerického Židovstva. Některé z nich vznikly jako ona v prvních desetiletích minulého století jako svépomocné obranné iniciativy proti skutečnému antisemitismu, jenž se s přívalem židovských uprchlíků z ruského „prahu osídlení“ začal v nebývalé míře šířit i v USA.

Anti-defamační liga byla založena židovským spolkem B’nai Brit’h roku 1913 poté, co byl jeho činovník Leo Frank v Atlantě křivě obviněn ze zabití americké dívky a lynčován. Po více než půl století, kdy vystupovala jako účinná advocacy group proti antisemitismu ve vlastním smyslu, propojila ona a spolu s ní obdobné americké organizace amerického Židovstva boj proti němu s bojem proti kritice izraelského státu za okupaci arabských území, kterou nazvaly „novým“ antisemitismem.

Antisemitismus

Americký historik Mark Mazower ve své právě vydané knize O antisemitismu (2025) konstatuje, že obsah slova antisemitismus se touto jeho re-definicí proměnil tak radikálně, že začal označovat dva fenomény se zcela odlišným obsahem. Zatímco původně byl jeho součástí kladný postoj k odchodu Židů z Evropy na mimoevropské území, nyní má mít své jádro v záporném postoji k němu, podepřeném poukazem k nespravedlnosti, které toto shromáždění Židů mimo Evropu způsobilo neevropskému obyvatelstvu.

Nejenže antisemitismus nebyl původně definován odmítáním vystěhování Židů do jejich biblické vlasti, ale mnozí evropští antisemité dokonce takový „návrat“ zmiňovali jako možnost, jak se zbavit „Semitů“ roztahujících se na jejich „árijských“ územích, ovládajících jejich ekonomiku a tisk, kazících jejich vysokou kulturu a rozvracejících tak samotnou identitu jejich národů. Mnohem horlivěji a soustavněji než antisemité hovořili o žádoucím odchodu Židů z Evropy a jejich shromáždění na Siónu někteří anglosaští protestanté, kteří v něm – na základě vybraných míst Bible – viděli první krok k druhému příchodu Krista. Židé jím měli dostat příležitost k nápravě fatální chyby, které se dopustili jeho zavržením při prvním příchodu. Pokud propásnou i tuto druhou šanci, pak už je nic neuchrání před věčným ohněm pekelným. K takovým nábožensky motivovaným „přátelům“ Židů patří i Trumpem jmenovaný velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee.

Antisemitští nacionalisté ani křesťanští sionisté – kombinující filosemitismus (Židé hrají ústřední roli v příběhu všelidské spásy) s antisemitismem (pokud Židé znova nepřijmou Krista, budou zavrženi) – by tedy vůbec neměli problémy s proměnou Židů v teritoriální národ v jejich biblické vlasti. Jejich problémem naopak bylo to, že drtivou většinu evropských Židů posledních desetiletí 19. a prvních desetiletí 20. století nechávala představa takové proměny chladnými. Ať již byli věřícími nebo nevěřícími, ortodoxními nebo reformními, nepovažovali se za národ vedle ostatních národů, jenž by měl být jako ony obdařen územím, státem, vlajkou a hymnou, ale za náboženskou či etnickou skupinu náležející kulturně a politicky k evropským národům již existujícím– Němcům, Francouzům, Britům či Italům.

Jak ukazují historikové Jean-Christophe Attias a Esther Benbassa v Izraeli, zemi a posvátnu (2001), tradiční i sekularizující se židovství je sice neoddělitelně spjato s představou „země izraelské“, nikoliv však jako cíle politického projektu, ale jako symbolu náboženského a morálního naplnění – ideálu, jímž se poměřuje existence v zemích exilu. Ortodoxním Židům Tóra po staletí zapovídala shromažďovat se ve větším počtu na Siónu před příchodem mesiáše či se snažit o uspíšení tohoto příchodu. Vlivné proudy reformního judaismu na konci 19. století explicitně identifikovaly představu „návratu“ do „země zaslíbené“ s etickým ideálem nastolení sociální spravedlnosti v zemích exilu. Ve stejné době považovali mnozí nevěřící Židé za vtělení této spravedlnosti buďto liberální stát, zaručující všem svým občanům (včetně Židů) důsledně rovná práva, anebo socialistický stát, zajišťující plnou rovnost také námezdně pracujícím.

Na konci 19. století byli zkrátka Židé pro antisemity problémem ne proto, že by se stěhovali do Palestiny a vyvlastňovali a vyháněli z jejich půdy tamější obyvatele, ale naopak proto, že se do Palestiny stěhovat nechtěli a umíněně se snažili integrovat do národů, v nichž žili. Jinak řečeno, terčem antisemitů nebyli Židé, kteří snili o založení státu na Siónu, ale naopak Židé, kteří snili o rovných právech a příležitostech v evropských státech. To si dobře uvědomoval Theodor Herzl, když v zakládajícím pamfletu sionismu Židovský stát z roku 1896 hovořil o antisemitech jako potenciálních politických spojencích sionistů: první se vyznačují nenávistí vůči Židům, druzí láskou k nim, ale tyto protikladné postoje se projevují ve společném cíli – vystěhovat Židy z Evropy do vlastního státu mimo Evropu.

I když se slovo antisemitismus dostalo do oběhu již dříve, symbolickým mezníkem jeho vstupu na veřejnou scénu Evropy jako označení nové politické ideologie – a nejen předsudku vůči Židům a jejich domnělým rysům – byl rok 1879, kdy Wilhelm Marr založil v Německu Antisemitskou ligu. Signálem přerodu rozšířených protižidovských postojů (často zděděných z předmoderních časů a spjatých s křesťanským antijudaismem) do uceleného světového názoru bylo téma moci Židů, kteří manipulují evropské státy a dynastie i veřejné mínění (ovládnutím tisku) proti obyčejným Němcům, Francouzům či Čechům a legitimním zájmům jejich národů.

Představa úsilí Židů o světovládu šla ruku v ruce s jejich démonizací jako hlavní příčiny sociálních zel tehdejších společností. Tuto imaginární roli ovšem mohli Židé hrát pouze uvnitř hranic daných národů a států, nikoliv ve své biblické vlasti. Proto bylo hlavním bodem antisemitského programu zastavení jejich integrace do většinových národů, jejich vypuzení na okraj a ideálně mimo hranice daného státu a Evropy. Původní antisemité byli tedy minimálně implicitně prosionisty, nikoliv antisionisty.

Jejich úsilí o zvrácení dosavadní slibné (byť stále neúplné) emancipace Židů v řadě západoevropských a středoevropských zemí, šlo často ruku v ruce také s odporem k emancipaci dalších etnických menšin a žen. Patřili ke konzervativnímu, ba reakčnímu křídlu tehdejší evropské politiky, které proti univerzalistickým hodnotám lidské rovnosti stavělo partikularistické hodnoty etnických a náboženských tradic dané – německé, francouzské, maďarské či české – národní většiny. Odpůrci antisemitismu a obhájci rovnoprávnosti menšin, žen i sociálně znevýhodněných v rámci inkluzivního občanského celku naopak vzývali osvícenský ideál rovnosti všech lidí, který antisemité spolu s dalšími reakcionáři odmítali.

Záporný nebo kladný vztah k židovské emancipaci tedy na přelomu 19. a 20. století fungoval jako lakmusový test, jenž ukazoval, ke kterému ze dvou soupeřících světonázorových táborů člověk patří. Z postoje k „židovské otázce“ šlo s velkou pravděpodobností usuzovat na postoje daného člověka k dalším velkým „otázkám“ oné doby, jako byly otázka „ženská“ či „sociální“. Proto izraelská historička Shulamit Volkov hovoří v knize Antisemitismus jako kulturní kód (2000) o tom, že židovská otázka fungovala jako šifra označující širší, světonázorovou orientaci daného člověka: většina odpůrců Židů byla na straně konzervativní reakce a partikularistického rasismu vycházejícího z předpokladu přirozené nerovnosti lidí, většina jejich obhájců naopak patřila k liberálním a socialistickým pokrokářům, kteří se dovolávali univerzalistických hodnot lidské rovnosti.

          Sionismus a projekt normalizace

Nové pojetí antisemitismu, které do jeho středu postavilo kritiku státu Izrael za okupaci území zabraných roku 1967 a na nich nastolený systém nadřazenosti Židů nad Nežidy v následujících desetiletích, bylo jedním z důsledků proměny samotného sionismu ve stejném období. V prvních dvou třetinách 20. století byl jeho hlavní proud sekulární a jeho předvoj tvořily ateistické a socialistické skupiny osadníků v kibucech, tj. rovnostářských zemědělských komunách.

Náboženský sionismus byl okrajový a explicitně odděloval osidlování Palestiny od mesiánské myšlenky. Původní sionismus říkal jasné „Ne!“ diasporickému židovství a tradičnímu rabínskému judaismu. Na místo jimi formovaného Žida chtěl postavit „nového Hebrejce“, jenž svými ctnostmi, jako je fyzická práce a připravenost použít násilí při své obraně, překoná hypertrofii kalkulující racionality a uhýbání před násilím, které sionisté asociovali s tradičním židovstvím.

Proměna Židů rozptýlených po územích jiných států v Hebrejce zakořeněné ve vlastním území měla jít ruku v ruce s jejich proměnou z lidu nezařaditelného pod kategorii normálních národů v jeden z nich. Z náboženské menšiny sdílející jazyky, kultury a politické instituce s většinovými národy se Židé měli proměnit v národ definovaný vlastním jazykem, kulturou a politickými institucemi. Ze skupin rozptýlených v jiných státech se měli stát státním národem, jemuž mělo mezinárodní právo zajišťovat rovnost s ostatními takovými národy.

Původní sionisté předpokládali, že jedním z důvodů antisemitismu byla právě nezařaditelnost Židů. Žili všude, ale skutečný domov neměli nikde. Mluvili různými jazyky, ale ne vlastním, neboť ten rezervovali pro službu Bohu. Existovali v lůně ostatních národů, ale zůstávali od nich izolováni. Jejich lid žil uprostřed světa, ale přesto zůstával na jeho okraji: navzdory neustálému kontaktu s ostatními „pobýval sám“. Liberál Herzl i jeho socialističtí následovníci včele s Davidem Ben-Gurionem věřili, že překonáním této atypické pozice – tj. proměnou Židů do normálního národa – se židovská otázka definitivně vyřeší: velká část jich opustí evropské národy, takže jejich nacionalisté již nebudou mít důvod v nich vidět své vnitřní škůdce. Ti, kteří v nich zůstanou, získají důstojný status ostatních cizinců, kteří žijí v jiných národních státech, než jsou ty, k nimž patří svou národní identitou.

Zrušením výjimečného postavení Židů měla logicky zaniknout také nenávist vůči nim, která kvůli němu měla obzvláště virulentní povahu, jež scházela normální nenávisti, kterou se občas navzájem častovaly ostatní národy. Brala-li na sebe nenávist k Židům absolutní povahu, nenávist ostatních národů mezi sebou byla relativní a omezená. Proměna Židů do jednoho z nich tedy měla zajistit i zmírnění nenávisti vůči nim. Jakmile budou mít vlastní stát, budou moci i oni ukončit válku se svým nepřítelem mírem, neboť nepřátelství již nebude mít absolutní, „metafyzickou“ povahu, kterou na sebe bralo nepřátelství vůči Židům jako lidu sui generis, žijícímu mezi národy, a přesto od nich jakýmsi tajemným způsobem oddělenému.

Jak ukázali sociologové Charles S. Liebman a Eliezer Don-Yehiya v Občanském náboženství v Izraeli (1983), touha po normalizaci židovské existence, která poháněla původní sionismus, se v prvních letech existence Izraele projevovala mimo jiné i ve sklonu upozaďovat výjimečné aspekty holokaustu jako masové vraždy civilního obyvatelstva a vidět ho prizmatem vzpomínky na povstání ve varšavském ghettu – vzpomínat na něj tedy jako ostatní národy, které si období nacistického útlaku připomínají prizmatem odboje proti němu.

Nejjasněji formuloval ideu normalizace ministr zahraničí Moše Šarett spolu s Ben-Gurionem při obhajobě odškodňovací smlouvy s adenauerovským Německem z roku 1952. Mluvčí izraelské pravice včele s Menachemem Beginem ji odmítali s tím, že zločin Němců je tak velký, že ho žádná suma německých peněz nemůže kompenzovat. Vládnoucí levice naproti tomu chtěla učinit tlustou čáru za diasporickou zkušeností antisemitismu jako absolutní nenávisti a vykročit smlouvou s Německem do nové epochy, v níž žádné nepřátelství ani žádná válka nebude tak velká, aby je nemohly v příhodné chvíli nahradit přátelská kooperace a mír. Ben-Gurionovi a Šarettovi se zdálo, že Begin chce i navzdory radikálně změněnému kontextu nově zřízeného židovského státu stále definovat vztahy k ostatním národům v manichejských pojmech absolutního nepřátelství, které si do Izraele přivezl z tradičního judaismu diaspory.

Optimistické zaměření prvního izraelského establishmentu na budoucnost bylo neseno budovatelským duchem poválečné doby a vizí sociálně-spravedlivých zítřků. Během padesátých let však postupně bledla přesvědčivost socialistické utopie a navíc začalo být zřejmé, že okolní arabské státy stěží kdy mohou pochopit Izrael jako normální stát, neboť je pro ně produktem západního kolonialismu. V této situaci začal Ben-Gurion postupně asociovat jejich nepřátelství s antisemitismem a nacismem – poprvé během suezské krize roku 1956 a pak, mnohem systematičtěji, během procesu s Adolfem Eichmannem roku 1961.

Neosionismus a potvrzení výjimečnosti

Tímto posunem Ben-Gurion implicitně uznal selhání projektu normalizace. Definitivně pak jeho porážku stvrdily týdny úzkosti před šestidenní válkou v červnu 1967, kdy Izraelci prožívali Násirovo vyhrožování, že je smete do moře, prizmatem paměti holokaustu, i první dny jomkipurské války (v říjnu 1973), kdy bylo kolektivní existenční ohrožení čtyřicátých let zpřítomněno citelnými ztrátami, které uštědřil izraelské armádě Násirův nástupce Sadat.

Po pětadvaceti letech existence židovského státu se zkrátka stalo zřejmým, že se nestal státem jako ostatní, který by mohl vést omezené války a proměňovat někdejší nepřátele v přátele uzavíráním mírových dohod. Nepřestal čelit absolutnímu nepřátelství svých arabských sousedů, k nimž se islámskou revolucí roku 1979 přidal Írán, který převzal štafetu takového nepřátelství od mezitím zpacifikovaného Egypta. V tomto kontextu se každá válka stávala válkou totální: buďto Izrael porazí, ovládne či zničí druhé, nebo bude ovládnut a zničen sám. Tertium non datur!

Přijetí výjimečného postavení Židů se stalo jádrem nového typu sionismu, z nějž vzešla i teze o „novém antisemitismu“. Neosionisté v Izraeli, Americe i Evropě začali hovořit o tom, že ustavení státu nevysvobodilo Židy z výjimečné formy nepřátelství, jímž je antisemitismus, jen mu vytvořilo nový terč: Izrael se podle nich stal „kolektivním Židem“ mezi národy, démonizovaným a nenáviděným stejně tak intenzivně, jako byli démonizováni a nenáviděni individuální Židé diaspory před jeho vznikem. Podle neosionismu mohl původní sionismus podlehnout iluzi o normalizaci jen proto, že v něm hlavní slovo měli liberálové a socialisté, děti optimistického 19. století, které mělo za svůj výchozí rámec představu zlepšování lidstva, jehož součástí mělo být i překonání nenávisti Židů skrz jejich zařazení mezi rovnoprávné národy.

Izraelská pravice, které se roku 1977 podařilo vítězstvím v parlamentních volbách ukončit takřka padesátiletou hegemonii levice, ohlásila konec těchto pokrokářských iluzí: optimismus byl nahrazen pesimismem, šipku lineárního času vystřídal věčný návrat téhož. Dějiny se nevyznačovaly postupem vpřed, ale naopak konstantami – kulisy se měnily, ale výjimečná nenávist Židů ostatními národy zůstávala stejná. Ať již Židé žijí v diaspoře, nebo ve vlastním státě, každá jejich generace musí být připravena na svého Amáleka.

Jedním z důsledků této neosionistické teze bylo přemostění propasti mezi diasporickým a izraelským židovstvím i judaismem a sionismem, kterou vyhloubil původní sionismus. Vystřídání revolučního projektu konzervativním nahradilo diskontinuitu kontinuitou. Sionismus a stát Izrael se judaizovaly, a zároveň se – ve zpětné projekci – judaismus sionizoval. Údajně neměnné podstatě židovství, v jeho centru měl být od počátku sionistický projekt, odpovídala neméně neměnná nenávist Židů ze strany Nežidů.

Existenční ohrožení státu Izrael od jeho vzniku až dodnes má dosvědčovat, že Židé stále zůstávají stiženi výjimečně virulentní nenávistí gójů. Ubránit se jí vyžaduje používat neméně výjimečné prostředky: například vyvlastňovat a zbavovat lidských práv Palestince, kteří by případnou rovnoprávnost či zřízení vlastního státu jistě dříve či později využili k dokončení Hitlerova díla.

Související článek:

„I nejchudší dnes na smartphonech sledují globální panoptikum nerovnosti,“ říká politolog Barša

Jan Bělíček 20. 5. 2025

V řeči pronesené v říjnu 2015 na 37. Světovém sionistickém kongresu v Jeruzalémě převrátil premiér Netanjahu tuto představu Palestinců jako kopií nacistů vymyšleným tvrzením, jímž z Palestinců učinil originál: byl to prý jeruzalémský muftí Hadždž Amin al-Husejní, který měl v listopadu 1941 vnuknout Hitlerovi, jenž chtěl Židy „jen“ vypudit z Evropy, myšlenku na jejich fyzické vyhlazení. V konfliktu s Palestinci zkrátka nemají Izraelci co do činění s potenciálními napodobiteli holokaustu, ale s jeho původci. Tváří v tvář těmto démonickým nepřátelům jim nezbývá, než je podmaňovat, zabíjet a vyhánět, chtějí-li zabránit tomu, aby oni dělali totéž jim. Tuto logiku sleduje od 7. října 2023 důsledně (pro)izraelská propaganda: ti, kteří Izrael kritizují za ničení Gazy a zabíjení a vyhánění Palestinců, jsou pravidelně obviňováni z podpory genocidních záměrů Hamásu.

Jak bylo řečeno, souběžně s rezignací na normalizaci a s přitakáním výjimečnosti Židů se nový typ sionismu, jenž nastoupil během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, otevřel tradičnímu judaismu, z jehož sevření chtěl původní sionismus Židy vysvobodit. Zároveň se náboženští Židé, kteří byli původně na okraji sionismu, přesunuli do jeho samotného středu. Jejich mesiánské křídlo se stalo jeho osadnickým předvojem, jímž od desátých let až po padesátá léta minulého století byli ateističtí kibucníci. Věřili-li tito, že prefigurují anarchokomunistickou utopii, pak jejich nástupci věří, že vítězství v šestidenní válce ohlásilo první fázi mesiášské doby.

Stejně jako byli kibucničtí socialisté menšinou v kontextu původního sionismu, jsou jí i mesiánští fašisté v kontextu neosionismu. Střední proud se v obou případech opíral o daleko obecnější matrici, na které se mohli shodnout nejrůznější světonázorové a ideologické proudy – od náboženských Židů po ateisty, od stoupenců pravice ke stoupencům levice. Původním sionistům tuto sjednocující matrici tvořila vize integrace mezi národy, jímž se noví Hebrejci rozloučí s postavením Židů jako výjimky mezi nimi.

Neosionisté naopak konstatují, že přes zřízení židovského státu zůstávají Židé výjimkou, neboť je ostatní národy nepřestaly nenávidět. Místo zavrhování diasporických Židů minulosti, které charakterizovalo původní sionisty, se s nimi izraelští Židé identifikují: analogicky k jejich výjimečnému postavení mezi Nežidy představuje Izrael „kolektivního Žida“, na nějž se zaměřuje jejich nenávist. Tam, kde původní sionisté viděli mezi judaismem a sionismem propast, vidí tedy neosionisté identitu: „Vždyť prvním sionistou byl Mojžíš.“

Antikolonialismus, nebo antisemitismus?

Neosionisté se ovšem nemýlí v tom, že ustavení židovského státu znamenalo místo konce antisemitismu přenesení jeho těžiště z Evropy na Střední východ – z křesťanského do islámského světa. Tímto přesunem se časově převrátil jeho vztah k sionismu a zároveň se z prosionistického stal antisionistickým: následoval-li v Evropě sionismus po antisemitismu jako odpověď na jeho pokus zvrátit individuální integraci Židů do evropských států, pak na Středním východě naopak následuje antisemitismus po pokusu sionismu o kolektivní integraci Židů do mezinárodního společenství. Odpor proti osidlování většinově arabských území, jímž tato normalizace Židů začala, formulovali někteří Arabové a muslimové s pomocí antisemitského diskurzu, který přejali z Evropy.

Protokoly sionských mudrců sice do arabštiny přeložil arabský křesťan, jsou však od té chvíle oblíbenou četbou muslimských intelektuálů. Snaží se s jejich pomocí pochopit, proč se muslimové ocitli na kratším konci vztahu vůči náboženské skupině, kterou islámská civilizace sice respektovala, ale zároveň vykazovala do podřadného postavení. Téma skryté a démonické „židovské moci“ nemohli muslimové čerpat z islámských zdrojů, a proto nepohrdli zdroji křesťanskými. Sionistické pronikání do Palestiny pod ochranou Velké Británie pochopili prizmatem údajných světovládných ambicí Židů, kteří sice až do vzniku svého státu neměli viditelnou vojenskou a politickou sílu, ale byli schopni ze zákulisí – prostřednictvím moci tisku a peněz – manipulovat ve svůj prospěch evropské velmoci, které takovou sílu měly.

Od začátku ovšem tato interpretace soutěžila – a zároveň se nepříliš koherentně propojovala – s odlišnou interpretací, která viděla v ovládnutí Palestiny po zhroucení Osmanské říše jen jeden z mnoha projevů pokračujícího úsilí evropských velmocí o podmanění mimoevropského světa – tedy produkt západního kolonialismu. Zatímco světovládné pikle Židů jsou antisemitským bludem, o světovládných ambicích evropských velmocí seriózní historiografie nepochybuje – byť je v pravicovém pojetí popisuje kladně, jako civilizační misi, a v levicovém naopak záporně – jako rasistické podmaňování barevných Neevropanů bílými Evropany.

Neosionistická propaganda popírá, že by byl mezi dvěma interpretacemi zásadní rozdíl a tu druhou, legitimní zahrnuje pod tu první, nelegitimní: také antikolonialisticky formulovanou kritiku státu Izrael považuje za antisemitismus. To by ovšem znamenalo převrácení jeho světonázorových východisek. „Noví antisemité“ by již nebyli kritiky principu lidské rovnosti (z nějž plynul požadavek na právní emancipaci Židů v evropských státech), ale naopak kritiky lidské nerovnosti: tj. nadvlády židovského státu nad nežidovským obyvatelstvem. Jinak řečeno, antisemité minulosti napadali zrovnoprávnění Židů s Nežidy v Evropě, „antisemité“ současnosti žádají zrovnoprávnění Nežidů s Židy v Palestině.

První vycházeli z partikularistické představy přirozené hierarchie mezi příslušníky různých lidských skupin, druzí by vycházeli z univerzalistické představy lidské rovnosti. Je zřejmé, že toto rozšíření antisemitismu o jeho údajně novou podobu ve skutečnosti obrací na hlavu samu podstatu antisemitismu, a proto je třeba ho odmítnout. Jeho účelem není boj s antisemitismem, ale ospravedlnění izraelské nadvlády nad nežidovským obyvatelstvem „mezi řekou a mořem“.

Dva typy nenávisti

Tato propagandistická manipulace je založena na směšování dvou typů nenávisti. Prvním jsou stiženi příslušníci určité skupinové kategorie za to, čím jsou, druhým za to, co dělají. Jednou je tedy zdrojem nenávisti jejich identita, podruhé jejich činy. První nenávist je spjata s esencializací: nějakému Židu, černochovi či gayovi jsou přisouzeny negativní rysy údajně náležející všem Židům, černochům či gayům podle jejich údajné skupinové podstaty či přirozenosti. Ať již se chovají jakkoliv, pro antisemitu, rasistu či homofoba jsou jen individuálními vtěleními Žida, černocha či gaye jako takového. Druhá nenávist má naproti tomu prokazatelný důvod v chování, jímž příslušníci dané skupiny někoho ohrožují – například tím, že si přivlastňují to, co mu patří, nebo že se vůči němu a jeho skupině staví do nadřazené pozice.

Neosionisté využívají toho, že v krajních případech, v nichž jde o výboje jednoho národa na úkor druhého či o kolonizaci domorodého obyvatelstva (izraelsko-palestinský konflikt nese rysy obojího), se druhý typ nenávisti lehce přetavuje do prvního. A nemusí tomu tak být jen v důsledku převzetí cizí ideologie – jako když někteří mluvčí arabského a muslimského odporu vůči jednání sionistů v Palestině začali toto jednání pod vlivem evropského antisemitismu vysvětlovat zlou podstatou Židů. Takovou generalizaci a esencializaci totiž mohou přebírat od samotných sionistů, kteří zabírají většinově arabské a muslimské území, vyvlastňují, vyhánějí a ovládají jeho obyvatelstvo jménem všech Židů.

Když představitelé Izraele a proizraelské vlády v Berlíně, Praze či Budapešti mluví o tomto státu jako o reprezentantu Židů, kteří žijí nejen v Izraeli, ale také v Americe a Evropě, nikdo se tomu nepodivuje. Jakmile však tuto oficiální definici Izraele a jeho přátel převezmou Palestinci a jejich přátelé, a boj proti útlaku neosionistického režimu v Izraeli pochopí jako boj proti Židům, jsou označeni za antisemity. Jednou je tedy popis konfliktu v etnonáboženských termínech považován za legitimní, podruhé je jako výraz „nejstarší nenávisti“ lidstva odsouzen jako zavrženíhodný.

Protestní dopis českých Židů a osob židovského původu z roku 2018 odmítal takovou „etnicizaci“ na obou stranách: izraelskou vládu upozorňoval na to, že nemá právo utlačovat nežidovské obyvatelstvo „mezi řekou a mořem“ jménem všech Židů, Palestincům a jejich přátelům dával najevo, že je nepřijatelné rozšiřovat jejich nepřátelství z (neo)sionistického režimu v Izraeli na Židy vůbec.

Dodejme, že nepřijatelná je i presumpce viny, která se týká izraelských Židů jako kolektivní entity. Podobně jako u takové presumpce v případě Rusů, jimž vládne Putin, jedná si i v tomto případě o skluz z druhého k prvnímu typu nenávisti – nositelé ruských či izraelských pasů nejsou souzeni podle toho, co skutečně dělají, nýbrž podle toho, pod jakou kolektivní entitu jsou svými doklady podřazeni. Zatímco bojkot oficiálních – na stát vázaných – institucí Ruska a Izraele, je zcela legitimní, individuální Izraelci či Rusové by neměli být předem stigmatizováni a diskriminováni bez konkrétních dokladů o jejich aktivním podílu na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, jichž se dopouštějí jejich vlády.

Židé a černoši

Chycení některých odpůrců systému nerovnosti mezi Židy a Nežidy „mezi řekou a mořem“, nastolenému neosionistickým režimem v Izraeli, do pasti etnicismu a presumpce kolektivní viny dává vítaný argument tezi propagandistů tohoto režimu, že jejich odpor je výrazem nenávisti Židů, nikoliv odpovědí na útisk Palestinců. Tato záměna nenávisti druhého typu za nenávist typu prvního koreluje s převrácením morálních a politických východisek odpůrců antisemitismu i jejich vztahu k jiným skupinovým nenávistem.

Zatímco v posledních desetiletích 19. a první polovině 20. století chápali jeho odpůrci antisemitismus jako jeden typ diskriminace vedle jiných a byli přesvědčeni, že jejich oběti se mají spojovat do jednotné fronty odporu, odpůrci „nového antisemitismu“ chápou protižidovskou nenávist jako jedinečnou a nesrovnatelnou s ostatními. Z jejich hlediska již jeho oběti neváže k jiným obětem vztah solidarity, ale konkurence. Dovolávali-li se odpůrci původního antisemitismu univerzálně platných morálních norem, pak současní odpůrci jeho vymyšlené „nové“ podoby vznášejí díky jeho údajně výjimečné (s žádnou jinou nenávistí nesrovnatelné) povaze nároky na výjimku z těchto norem při potírání Palestinců jako jeho současných nositelů.

Manichejská opozice odpůrců „nového antisemitismu“ mezi Židy a Nežidy je přesným opakem smyslu pro všelidskou solidaritu různých utlačovaných skupin, který poháněl odpůrce původního antisemitismu. Jejich terčem byla nejen vymyšlená opozice mezi Židy („Semity“) a Nežidy („Árijci“), ale v americkém kontextu také mezi bělochy a černochy a dalšími mimoevropskými skupinami. Bělošský rasismus byl chápán jako obdoba antisemitismu, což otevíralo dveře vzájemné solidaritě černochů a Židů. Ve čtyřicátých a padesátých letech najdeme její projevy u francouzsky píšících černošských intelektuálů, jako byli Aimé Césaire či Frantz Fanon, i jejich židovských protějšků, jako byli raný Albert Memmi či André Schwarz-Bart.

Ke změně dochází od konce šedesátých let: poté, co Izrael vyzbrojený Západem pokořil jednoho z mluvčích dekolonizovaných národů třetího světa, egyptského prezidenta Násira v šestidenní válce, a zároveň se v Americe rozvinul partikularistický typ politiky identity rasových, etnických a jiných menšin, v jehož rámci se solidarita mezi americkými černochy a americkými Židy postupně proměnila v „konkurenci obětí“ (J.-M. Chaumont) soutěžících o to, která ze dvou nenávistí – antisemitismus nebo rasismus, bude americkou společností uznána jako závažnější, a tedy více hodná zohlednění a kompenzace.

Starší generace amerických černochů od W. E. B. Du Boise k Martinu Lutheru Kingovi stejně jako starší generace Židů včele s Abrahamem Joshua Heschelem, se spontánně identifikovali s utrpením příslušníků druhé skupiny jako obětmi podobného útisku, jakému byla vystavena jejich vlastní skupina. Středoevropský židovský spisovatel Josef Roth v jednom ze svých esejů píše, že Židé se v Americe poprvé setkali s tím, že jejich rasa pro ně může být výhodná, neboť v Americe jsou „ještě židovštější Židé, totiž černoši“.

Byli-li pro Židy prchající před východoevropským antisemitismem černoši „Židy Ameriky“, pak Du Bois, který studoval na konci 19. století v Evropě, rychle pochopil, že status Židů v jejích východních částech z nich činí něco jako „černochy Evropy“. Symbolem vzájemnosti dvou utlačovaných skupin se stala slavná fotografie M. L. Kinga s A. J. Heschelem kráčejících vedle sebe v březnu 1965 v alabamské Selmě na pochodu za volební práva černochů.

Šestidenní válka a vojenská správa Izraele nad okupovaným obyvatelstvem vytvořila mezi mimoevropskými společnostmi a západními Židy, kteří se po ní začali stále intenzivněji identifikovat s Izraelem, propast. Čelný afroamerický intelektuál následující generace po Kingovi, spisovatel James Baldwin, již žádnou speciální spřízněnost s Židy necítil: nejen kvůli nadvládě Izraele nad Palestinci, ale také proto, že se v americkém kontextu Židé během padesátých a šedesátých let přesunuli z pozice diskriminované menšiny (jíž byli až do čtyřicátých let) na stranu privilegovaných, zatímco většina Afroameričanů zůstala na sociálním dně. Forster a Epstein označují ve své knize z roku 1974 také tento obrat radikálních Afroameričanů od Židů za součást nového typu antisemitismu, který se podle nich na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přesunul z (krajní) pravice na (krajní) levici.

Držíme-li se však jediné obhajitelné definice antisemitismu jako nenávisti k Židům za to, čím – podle své údajné esence či přirozenosti – jsou, pak je takové tvrzení absurdní. Západní levice se od přelomu šedesátých a sedmdesátých let stala kritickou vůči Izraeli ne kvůli tomu, že by ho považovala za vtělení „kolektivního Žida“, tj. kvůli tomu, čím Izrael podle své oficiální sebe-definice je, ale kvůli tomu, co dělá, tedy proto, že okupuje a osidluje území zabraná v červnu 1967 a udržuje nadvládu nad jejich obyvatelstvem. S ohledem na vztah levice k Židům sice došlo k posunu, nejednalo se však o příklon k antisemitismu, ale o vyprchání filosemitismu a s ním spjatého filosionismu, které charakterizovaly evropskou levici ve třicátých a čtyřicátých letech.

Tehdy se Židé v důsledku svého pronásledování krajně pravicovými a fašistickými režimy stali vedle proletářů druhou paradigmatickou obětí nespravedlivého systému, který chtěla levice překonat. Evropské sociálně-demokratické a – do Stalinova antisemitského a antisionistického obratu roku 1949 – komunistické strany stejně jako velcí nemarxističtí intelektuálové typu Alberta Camuse či Jean-Paul Sartra podporovali úsilí levicových sionistů o zřízení židovského socialistického státu v Palestině na troskách britského impéria. Viděli v něm vykročení ke spravedlivější budoucnosti lidstva a odpor Arabů přičítali tomu, že je vedou reakční třídy a tmářští duchovní typu jeruzalémského muftího.

O dvacet let později již Židé v Palestině měli vlastní stát, který vyhrál další válku s Araby, a také Židé v Americe a v Evropě (s výjimkou té východní) se přesunuli z někdejších páriů k privilegovaným. Pro nadcházející generace levice vystřídali Židy v roli paradigmatických obětí nespravedlivého systému Palestinci: tedy oběti státu, jenž se při jejich utlačování dovolává židovské identity. K tomu došlo napřed od konce šedesátých let na radikální levici a o dvacet let později – v důsledku nenásilného odporu Palestinců na okupovaných územích v rámci tzv. první intifády (1987–1993) – také u levice centristické. Tato druhá fáze obratu levice již také reagovala na vystřídání levicové hegemonie v Izraeli hegemonií pravicovou: sympatie k socialismu údajně se rodícímu v kibucech čtyřicátých a padesátých let vystřídala antipatie k rasismu kvetoucímu v osadách zakládaných na okupovaných územích v osmdesátých a devadesátých letech.

Byla to tedy realita systému nerovnosti mezi Židy a Nežidy nastolená Izraelem, nikoliv nenávist k Izraeli jako židovskému státu, která vedla levici k postupnému přehodnocení vztahu k němu v poslední čtvrtině minulého století. To neznamená, že se občas i na západní levici neobjeví diskursy, které – podobně jako diskursy středovýchodních islamistů – směšují režim v Izraeli s „mocí Židů“. Jsou však výjimkou, nikoliv pravidlem. Západní levice ve svém celku nenapadá Izrael proto, že v něm vidí „kolektivního Žida“, tj. za to, čím (údajně) je, ale za to, co dělá – že rozděluje lidi podle etnonáboženského původu na ty cenné, kteří mají nárok na plné zohlednění svých práv, a ty méněcenné, jejichž lidská práva mohou být beztrestně pošlapávána.

Levice tedy dnes napadá Izrael za to, za co před sto lety napadala antisemity. Na druhé straně krajní a fašistická pravice dnes brání Izrael ze stejného důvodu, z jakého od posledních desetiletí 19. století až do čtyřicátých let minulého století nechávala ve svém lůně kvést antisemitismus: obdivuje brutalitu, s jakou jsou židovsko-izraelští nacionalisté a rasisté schopni udržovat nadvládu svého národa nad jiným. Kritiky této nespravedlnosti pak označuje za „antisemity“. Mezi nejagresivnější oponenty tohoto „antisemitismu“ patří Miloš Zeman, Donald Trump, Viktor Orbán, Javier Milei, Marine Le Pen…

V souladu s tím tvořili většinu mezinárodních účastníků konference o antisemitismu pořádanou izraelskou vládou v lednu 2025 zástupci pravicových a krajně pravicových formací a ministr izraelské vlády pro záležitosti diaspory a boj s antisemitismem Amichai Chikli se nechal slyšet, že by přivítal, kdyby se příští prezidentkou Francie stala Marine Le Pen.

Kladný nebo záporný vztah k „židovskému státu“ na Blízkém východě hraje dnes stejně tak politicky signifikantní roli, jakou připsala Shulamit Volkov kladnému a zápornému vztahu k emancipujícím se Židům v Evropě: signalizuje a implikuje další ideologické a politické volby. Obhájci nadřazenosti Židů nad Palestinci mezi řekou Jordán a Středozemním mořem jsou s velkou pravděpodobností také obhájci nadřazenosti svých národních většin nad neevropskými imigranty a dalšími – náboženskými, sexuálními či genderovými – menšinami, stoupenci patriarchální rodiny a rekriminalizace potratů a popírači klimatické změny.

Naopak kritika okupačních a osidlovacích politik Izraele většinou signalizuje také podporu LGBTQ+, kritiku patriarchální rodiny, obhajobu dosavadních výdobytků emancipace žen, včetně dekriminalizace potratů a podporu radikálních opatření k zastavení klimatické změny. Kladný či záporný vztah k Izraeli tedy situuje mluvčího na jedné nebo druhé straně současné kulturní války mezi levicí a pravicí.

Až vás tedy někdo, kdo vás uslyší říkat, že polofašistická vláda v Jeruzalémě provádí v Gaze etnickou čistku, pokud ne genocidu, obviní z antisemitismu, zůstaňte klidní. Nenecháte si přece diktovat co je a co není antisemitismus od obhájců lidské nerovnosti.

Autor je politolog. Nástupu antisemitismu v Evropě a židovským odpovědím na něj věnoval své poslední dvě knihy: Mezi Davidovou a rudou hvězdou. Židovské odpovědi na krizi liberální emancipace, Lidové noviny, Praha 2022 a Dekadence a obrození. Krize evropského liberalismu a „židovská otázka“, Karolinum, Praha 2024.