Ukrajinská kurátorka, teoretička a umělkyně Alisa Ložkina postrádala publikaci o historii umění své země, a tak si jednu napsala. Její Umění Ukrajiny, které teď vychází v českém překladu Karolíny Kučerové, ale nenabízí jen detailní přehled vývoje ukrajinského vizuálního umění posledních 130 let, včetně bohatého obrazového doprovodu. Slouží i jako svébytná historie budování národní identity skrze umění a velký prostor kniha zákonitě věnuje i tvorbě posledních dekád. V našem rozhovoru Ložkina potvrzuje, že nechtěla napsat klasické umělecké dějiny, které se točí kolem hrstky kanonizovaných jmen a děl, ale spíš předestřít mapu témat, jež představí umění historicky zkoušeného národa ve své šíři a pestrosti. Kniha začíná na konci 19. století a míří do současnosti. V posledních kapitolách Ložkina píše i o reakcích ukrajinských umělců na barbarskou ruskou invazi.
Někdy kolem roku 2008 se o současné umění začali zajímat oligarchové jako třeba Viktor Pinčuk, který zakládal umělecká centra, vlastnil velká mediální impéria a ovlivňoval skrz ně vkus lidí.
Knihu Umění Ukrajiny vydává Galerie moderního umění v Hradci Králové a je součástí překladové edice mapující umění a politiku ve středoevropském prostoru. Publikace bude uvedena 17. září v Knihovně Václava Havla v Praze v 19 hodin. Křtu a diskuze se zúčastní český slavista a překladatel Tomáš Glanc (autor předmluvy), umělkyně a pedagožka ukrajinského původu Alice Nikitinová a historička umění Milena Bartlová zabývající se metodologií dějin umění. Debatu povede František Zachoval, ředitel Galerie moderního umění v Hradci Králové.
Vaše kniha, která teď vychází v českém překladu, vznikla přepracováním publikace o ukrajinském umění Permanent Revolution z roku 2019. V úvodu mluvíte o permanentní revoluci jako o příhodné metafoře života ukrajinských umělců a umělkyň a tento pohled vám dává klíč, jak zasadit ukrajinské umění do společensko-historického kontextu země. Jak dlouho kniha vznikala a kde se vzal její název?
Celý knižní projekt začal před mnoha a mnoha lety. Na úplném začátku tisíciletí jsem pracovala v umělecké galerii v Kyjevě a na scénu současného umění jsem vstoupila úplně nedotčená kontextem. Studovala jsem umění na univerzitě, ale tam jsme skončili někde u Maleviče. Chtěla jsem se dovzdělat, ale nebylo kde. A tak jsme někdy kolem roku 2010 začali s ukrajinským kurátorem Alexandrem Solovjovem pracovat na sérii článků mapujících současné umění v zemi. Vycházely pod názvem Point Zero – bod nula.
Permanent Revolution byl nejprve název výstavy, kterou jsem spolukurátorovala pro budapešťské Ludwig Museum v roce 2018. Museli jsme rychle přijít s názvem a tohle mě napadlo. Je to příhodný termín. Narodila jsem se v roce 1981 na Ukrajině a od té doby jsem byla svědkem neustálých turbulentních událostí. Když mi bylo pět vybuchl Černobyl, pak se rozpadl Sovětský svaz a Ukrajina získala nezávislost, v roce 2004 proběhla jedna revoluce, v roce 2013 další, pak začala hybridní válka v Donbasu a tak dále.
Nepochybně existují lidé, kteří se v životě nudí, my na Ukrajině ale máme opačný problém, děje se toho příliš a každá změna přináší nějaký posun ve vnímání dějin i dějin umění. Některá jména z historie zmizí, jiná přibudou, mění se perspektiva a každá generace si něco přidá. A to navíc nezačalo mým narozením, ale mnohem dřív. V podstatě každých deset let jsme nuceni naše dějiny přepisovat.
Takže jsem chtěla v tom celém najít nějaký řád. Možná není dokonalý, protože je zanesený mým soukromým porozuměním a volbami, ale je to alespoň pokus, jak vyprávět dějiny ukrajinského umění v historickém kontextu a zorientovat se v nich.
V anotacích a recenzích na vaši knihu se objevuje termín dekolonizace, který má v tomto kontextu popisovat touhu zbavit dějiny ukrajinského umění nánosu ruské kultury. Touhy, jež je silná obzvláště po začátku invaze v roce 2022. Byl to skutečně cíl, s nímž jste knihu psala?
Jsem skeptická z aplikace termínu dekolonizace na naši realitu. Chápu intenci, s níž se používá, obzvláště po začátku války i to, že jazyk dekolonizace je dobrý nástroj, jak vysvětlit naši situaci mezinárodnímu progresivnímu publiku. Ale obávám se, že to vede jen k tomu, že když přijde další podobný dekolonizační boj, na Ukrajinu se zapomene, což se děje zrovna teď. Proto je tento termín velmi omezený.
Neznamená to, že se nemáme zbavovat sovětských narativů, spousta věcí, které jsme přijímali, byla propaganda. Největší problém je ale to, že jsme nepřišli s žádným koherentní příběhem, který by je nahradil.
V úvodu píšete o tom, že nechcete psát klasickou hierarchickou historii umění točící se kolem velkých postav minulosti, ale spíše ukazovat mnohost, zakreslovat mapu. Přesto se určitě na spoustu jmen nedostalo. Jak bylo těžké vybírat, kdo se v knize objeví a kdo ne?
Bylo to složité i proto, že spousta umělců a umělkyň, o nichž píšu, jsou ještě naživu a tvoří a ne vždy byli spokojeni s tím, jak jsem je do knihy zařadila. V tom mi nakonec nejvíc pomohlo, že jsem se v roce 2020 odstěhovala ze země. Ale vlastně to nebylo zas tak odlišné od práce, kterou dělám jako kurátorka, kde jsem řešila podobné problémy.
Jedním ze zajímavých zjištění, které jsem si z knihy odnesl bylo, že historie ukrajinského umění se netočí jen kolem Kyjeva, ale velkou roli v ní hrají i lokální scény v menších městech, jako je Oděsa nebo Lvov. Přijde mi, že umělecké scény v evropských zemích obvykle spíše podléhají centralizaci. Předpokládám, že to souvisí s tím, jak se na těchto místech unikátně zapisovaly dějiny.
Ano, třeba Oděsa má zcela specifický charakter, který je vidět i v místním umění. Za Sovětského svazu byl Kyjev hlavním městem a panovala zde tvrdá cenzura, takže zde skoro neexistovalo undergroundové umění. Ale třeba ve Lvově to bylo úplně jinak, protože ten se stal součástí SSSR později a přežívali zde tradice mnohem starší. Podle mě je důležité tyto odlišnosti a vazby na minulost udržovat, protože to formuje mozaiku ukrajinského umění.
Kniha ukazuje, že umění na Ukrajině pomáhalo vždy výrazným způsobem formovat národní identitu a vlastně i sebeurčení země. Odráželo se to i na tom, jak vláda posledních třicet let podporovala tento sektor? Nebo se umění přes svoji zásadní společenskou funkci muselo spoléhat jen na sebe?
Po kolapsu Sovětského svazu a získání nezávislosti přišlo vakuum. Lidé, kteří se dostali k moci, neměli moc představu o tom, jak by měla fungovat státní kulturní politika, takže se často jen opakovaly postupy z předchozího režimu. Znamenalo to, že ukrajinská kultura pro ně byla spojená s folklorem, udržováním vesnických tradic a podobně. Ve skutečnosti ale zde už dávno existovala městská kultura, modernismus, avantgarda, ale tato hnutí byla tehdejší optikou neviditelná.
Současné umění v devadesátých a nultých letech fungovalo nezávisle na státu, maximálně využívalo podpory mezinárodních organizací nebo nadací, jako byla ta George Sorose. Ta ale také měla daleko k nějaké neutralitě, protože se stala nástrojem prosazování nějakého typu hodnot. Někdy kolem roku 2008 se o současné umění začali zajímat oligarchové jako třeba Viktor Pinčuk, který zakládal umělecká centra, vlastnil velká mediální impéria a ovlivňoval skrz ně vkus lidí. V jeden okamžik každý na Ukrajině věděl, kdo je Damien Hirst, a v PinchukArtCentre bylo vždy natřískáno.
Současné umění bylo paradoxně prvním uměleckým oborem, kterému se na Ukrajině začalo dařit, třeba na rozdíl od filmu nebo divadla, které byly ve velkém úpadku. Byla to ale spíš jen bublina, netrvala dlouho, byť to nastartovalo zajímavou generační proměnu. Po revoluci v roce 2013 se radikálně změnila státní politika podpory umění, vznikla celá řada státních institucí a zrodila se úplně nová kulturní krajina.
Podle mě je to důvod, proč Ukrajinci dnes tolik cítí hrdost. Je to vidět třeba na tom, kolik lidí z umělecké sféry je na bojišti, a to ne že by narukovali, ale jako dobrovolníci. Třeba jeden fotograf, který u nás pracoval v časopise. Byl to dřív takový sladký hipster, který chodil do kina na americké filmy a fotil nahé holky, a teď je na frontě a vede brigádu čítající pět tisíc vojáků.
Ukrajinské umění je poslední roky díky válce více exponováno na globální úrovni. Může to mít i nějaká negativa?
Rozhodně. Všichni jsme se stali vojáky, jsme pěšáci na šachovnici, jsme součástí válečného stroje a svět na nás pohlíží jen optikou současného konfliktu. Vytváří to zvláštní situaci, systém kapitalistického realismu, v němž žijeme, od nás očekává, že budeme mluvit o válce, protože ta prodává. Američtí umělci mohou tvořit o čemkoliv se jim zlíbí, ale my nesmíme mluvit o ničem jiném než o válce. Velmi to zužuje prostor, v němž se můžeme pohybovat. Deformuje to i naše umění.
Šok ze začátku války a reakci na něj už nic nepřekoná, ale pro nás se to muselo stát normou. To platí ale třeba i pro syrské nebo kurdské umělce. Nejhorší je, že nic z toho jsme si nevybrali. Ani válku, ani to, jak na nás teď pohlíží svět.
V knize se dotýkáte prvních měsíců po začátku invaze v únoru 2022 a toho, jak na válku reagovali umělci. Přišlo mi zajímavé, že převládajícím způsobem vyrovnávání se s válkou byla malba. Platí to i dnes?
V prvních týdnech byli lidé v pohybu, spousta se jich stěhovala, přebíhali mezi domovy a bombovými úkryty. Někdo by řekl, že bude převládat fotografie, ale brzy vám dojde, že vlastně není co fotit. Přiletí dron, bum a je po všem. Neděje se nic vizuálně zajímavého. Poslední dobou ale třeba vzniká hodně instalací, důležité jméno je Žanna Kadyrova, která ani v knize není, protože začala být známější, až ve chvíli, kdy kniha už byla hotová.
Mluvila jste o tom, že na frontě je hodně umělců. Hodně z nich nepochybně také přišlo o život nebo byli zraněni. Nepřichází Ukrajina kvůli válce o celou jednu uměleckou generaci?
Ano. Nedávno třeba zemřel na frontě Davyd Čyčkan, pokračovatel slavné ukrajinské umělecké dynastie. Jako umělec-anarchista měl velmi unikátní pohled na život a politiku, měl ale také malé dítě, s jeho ženou jsem spolupracovala v jednom časopise. Byl jako člen mé rodiny a teď jsme o něj přišli.
Je to jen jeden příklad z mnoha. Umírají aktivisté, spisovatelé, umělci, vědci… Přicházíme o kulturní elitu, do níž stát investoval, a pro spoustu takových lidí není náhrada. Každý život je samozřejmě cenný a nenahraditelný, ale když zemře třeba špičkový restaurátor, nejlepší v oboru, tak naše kultura ztratí něco, co není možné jen tak jednoduše nahradit. Válka není jen lidská, ale i kulturní katastrofa.
Samozřejmě nevíme, kdy a jak válka skončí, ale dá se předpovědět, co bude s ukrajinským umění, až se to jednou stane?
Bohužel těch otevřených otázek je příliš mnoho. A nejde jen o tuto politickou tragédii. Jsme teď svědky nevídaného technologického pokroku, který nás staví před zásadní otázky lidské existence, produkce vědění a umění. Kdo ví, jestli vůbec bude ještě existovat umění, až válka jednou skončí.
Je to vlastně také permanentní revoluce. Žijeme v situaci absolutní nejistoty, v níž se nemáme čeho chytnout. Možná je to podobné s šedesátými léty, kdy narostl zájem o psychedelika a heslem dne bylo „be here now“ (Buď tady a teď). Přijde mi, že to je jediná věc, kterou se teď můžeme řídit. Pracujte na věcech, které vám dělají radost. Myslet na budoucnost si teď bohužel moc nemůžeme dovolit.
Vy nejste jen kurátorka a teoretička, ale také umělkyně. Od roku 2020 žijete v Bay Area a věnujete se vlastní umělecké tvorbě. Co vás tato pozice umělkyně z marginalizované periferie naučila o západním uměleckém provozu?
V Kalifornii jsem se ocitla ze soukromých důvodů v roce 2018 a další dva roky jsem cestovala mezi západním pobřežím USA a Evropou. Bylo to relativně jednoduché a dostupné, vdala jsem se, ale pak přišla pandemie. Všechno se zavřelo a tento snadný režim skončil a já jsem už natrvalo zůstala tady.
Moje umělecká tvorba nespadá do škatulky současného umění, je to víc outsider art. Zvolila jsem pletení, dělám textilní sochy jako třeba panenky. Navazuji na ženskou lidovou tradici, je v tom přiznaná naivita, upřímnost, křehkost. Po letech, které jsem strávila v uměleckém provozu, jsem byla trochu přehlcená vizuálními vjemy a došlo mi, že jsme ztratili smysl pro magii obrazu a úžas, který může vzbuzovat. Pořád věřím v šamanskou sílu obrazu, ale podle mě to může být i víc než jen obraz v galerii.
Nijak se ale nesnažím vlámat se do místní umělecké scény, nikomu nic nevnucuji, jen dávám fotky na sociální sítě. Někdy tím štvu své kolegy, kteří mě znají jako drsnou ženu a teď musí přijmout, že mám v sobě i něco jiného.
Upřímně, je velmi těžké vzbudit tady nějaký zájem o ukrajinské umění. Zkoušela jsem po začátku války kurátorovat nějaké výstavy, ale bylo to marné. Možná ještě něco málo na západním pobřeží, ale tady v Kalifornii je to marné. Po pravdě jsem tady možná známější jako umělkyně než jako kurátorka. Lidé tu moc nevnímají umění jako intelektuální záležitost, kupují si moje výšivky nebo dětské knihy a když je tím nenápadně naučím něco o Ukrajině, tak jen dobře.
Zabývám se teď historií psychedelik na Ukrajině. Na Západě je to poměrně dobře zmapované téma, ale o tom, co se dělo ve východním bloku nevíme skoro nic. Obzvláště fascinující je psychedelická revoluce v ukrajinském umění po pádu železné opony. Celá ta doba vlastně byla velmi psychedelická, věci se mění před očima a lidi se s nimi museli nějak vyrovnat. Doufám, že by z toho mohla být kniha nebo výstava.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás