Kdyby bylo bydlení jako auta a nájem stál jako benzín

Byty opět zdražují a bude to ještě horší, pokud tedy svět v dohledné době nezkolabuje. Za poslední dvě dekády byty zdražily zhruba čtyřnásobně. Nejrychleji pak v posledních letech, kdy ceny letěly vzhůru také v oblastech, které dosud ležely stranou zájmu tzv. investorů. To, aby si v chudších částech země snad nemysleli, že když nemají učitele, doktory ani zubaře, tak alespoň to bydlení je moc nestojí. Tak bohužel.

Totéž se pak týká nájmů, kde je neomezený cenový růst doprovázen nulovými právy nájemníků. V nedostupnosti bydlení jsme Západ nejen dohnali, ale dokonce předehnali, některé země dokonce víckrát, pokud by to byl závod na okruhu. Experti nicméně varují, že kdo si navzdory současné drahotě nepořídí bydlení, bude brzy litovat. Za pár let totiž nemovitosti opět znásobí svou cenu. Možná je nejvyšší čas investovat alespoň do lepenkové krabice.

Cena benzínu a nafty je pak vzhledem ke stavu klimatu důkazem, že kapitalismus nevnímá život na Zemi coby hodnotu, která by měla jakoukoli cenu.

Kromě obecných mediálních lamentací a politických proklamací, že musíme více podpořit výstavbu, se ale vlastně neděje nic. Mnohem větší hrůzu v lidech vzbuzuje v posledních měsících představa, že by měl kvůli emisním povolenkám o pár korun zdražit benzín. Pro odvrácení této hrozby jsou naopak politici ochotni udělat či alespoň slíbit prakticky cokoli, třeba nepřijmout celý systém a raději platit pokuty. A možná by šlo tuto odhodlanost něco řešit napřít směrem, kde by to skutečně mohlo dávat smysl, protože základní lidskou potřebou není laciný benzín, ale bydlení.

Automobilový komunismus

Před dvaceti lety stál benzín okolo 28 korun, o rok později se dostal na 30. Ve stejné době jste koupili byt 3+1 v Praze  za méně než dva miliony korun. V Jihomoravském kraji byla cena za metr čtvereční obytné plochy okolo 15 tisíc korun. Od té doby se toho změnilo hodně. Kromě ceny benzínu a do značné míry i aut, která ani omylem nesledují zdražování všeho k životu skutečně nezbytného.

Pokud totiž ceny rostou násobně, pak u aut vládne pohoda. V roce 2005 jste si mohli koupit novou Škodu Fabia za tehdejších 225 tisíc korun. Dnes, o dvě dekády později, stojí základní Fabie bezmála 400 tisíc. Když zohledníme inflaci a růst platů – ty průměrné jsou dnes trojnásobné, pak lze tvrdit, že auta ani benzín nebyly nikdy levnější. Kdyby zdražovala auta podobně jako bydlení, musela by být českým základním vozem Tesla nebo, pokud nechcete jezdit fašistickou značkou, víceméně domácí Škoda Superb. Cena benzínu a nafty je pak vzhledem ke stavu klimatu důkazem, že kapitalismus nevnímá život na Zemi coby hodnotu, která by měla jakoukoli cenu.

Abyste si spalování laciného fosilního paliva skutečně užili, nalil stát za všechna ta léta XY miliard do stavby silnic, dálnic, parkovišť a obchvatů. Dálniční známka za ta léta zdražila pouze nominálně, reálně je její cena komická. Parkování ve městech nestojí nic buď doslova nebo se za zábor veřejného prostoru dvoutunovým autem platí pouze symbolicky. Ale zkuste si v parku rozbít stan nebo si lehnout v noci na lavičku, tehdy zjistíte, jaký způsob existence ve veřejném prostoru má prioritu.

V případě osobní automobilové dopravy vládne v Česku v podstatě komunismus. Veřejné peníze se utrácejí na zbytnou soukromou zábavu, ke které existuje množství alternativ od pěší chůze přes cyklodopravu až po veřejnou dopravu.

Žabí rovnice

Kdyby politici stejně urputně a odhodlaně přistoupili k řešení základní lidské potřeby, kterou je a vždy bude bydlení, museli by místo nových obchvatů a kilometrů dálnic stříhat jako o závod pásky před novými bytovými domy či celými čtvrtěmi.

Rekordní rozpočet by neměl Státní fond dopravní infrastruktury, ale fond bytové infrastruktury a vláda s opozicí by se hádaly, kdo tady kdy postavil více bytů. Místo aby politická reprezentace Brna v čele s primátorkou Vaňkovou stála před nově otevřeným parkovacím domem pro šest set aut na ironicky pojmenovaném Akademickém náměstí, mohla by ve světě, kde má střecha nad lidskou hlavou přednost před střechou nad kapotou auta, otevírat třeba nové koleje pro šest set studentů. Když už se Brno chlubí tím, že je studentským městem, zatímco reálně studentům za několik dekád nepostavilo ani plechovou boudu za městem. Ale nejen Brno, samozřejmě.

Děti jsou budoucnost, země potřebuje vzdělané vysokoškoláky, ale způsob jejich existence během studií česká města ani stát nezajímá. Žít můžou třeba v kanále, ať na povrchu zbytečně nepřekáží esúvéčkám. Po studiích se jim to ostatně bude hodit, protože bydlení si v této zemi už nejspíš nikdy nepořídí.

Stát si láme hlavu, jak je možné, že se ta lidská drobotina nějak v posledních letech nemnoží. Ale ono to bude s lidmi možná podobné jako s každým jiným živočišným druhem. Vysušte žábám rybník a ony tam žít nebudou. Můžeme sice přemýšlet, jestli nejsou moc líné nebo zda nedaly přednost kariéře, ale spíše to bude tak, že bez vhodného místa k životu není ani život. Není to zrovna složitá rovnice.

Stát, města, politici jako takoví, dali před životem přednost úplně jiným věcem, a to doslova věcem. Kdyby se do bydlení investovalo podobně urputně jako do autíček a jejich infrastruktury, možná bychom také dnes žili v zemi, kde nájmy za dvacet let zdražily maximálně o jednotky korun a kde reálná cena bydlení klesla na polovinu takovým způsobem, až se u nás střecha nad hlavou pro každého stala něčím tak samozřejmým, jako třeba mít auto.

Ale asi je jednodušší si představit konec světa, něž že by lidé měli kde bydlet.