Eva Klíčová
Asi nějak pod dojmem z nedávné návštěvy výstavy Sto nočních přízraků v Muzeu Manghha v Krakově, kde jsou k vidění starojaponské dřevoryty zachycující všelijaká strašidla, mi při nedávné návštěvě knihkupectví skončila v tašce knížka Japonské mýty Melanie Clegg, absolventky japonských studií z Oxfordu, která v dálněvýchodní zemi strávila deset let a mimo jiné překládá do angličtiny japonské videohry. Právě spojením starého a nového jsou Japonské mýty zajímavé, protože kromě starobylých kosmologických představ, poetických příběhů, jako je první sci-fi z 9. století o mimozemské krasavici zrozené z bambusu, tu lze najít nejen věci známé ze soudobé popkultury, ale třeba taky spoustu městských legend a novodobé mytologie. Takže to zkrátka začíná u Amaterasu a končí záchodovým duchem nebo webovým vyskakovacím oknem, které věští smrt. Navíc je to plnobarevná knížka napěchovaná obrázky! Jinak, pokud se v létě nachomýtnete do Krakova, doporučuji i zmíněné muzeum, kde lze noční zjevy vidět až do konce prázdnin. Japonským příšerám navíc sekundují evropská strašidla a za obhlídku stojí i architektura muzea, devadesátková postmoderna japonského architekta Arata Isozakiho. Jako poslední zajímavost jen zmíním, že výstavbu muzea financoval režisér Andrzej Wajda.
Pavel Šplíchal
Francouzská spisovatelka Virginie Despentes nechává v románu Čau debile postavy – trochu natvrdlého spisovatele, alkáče a smažku 40 plus a slavnou a krásnou herečku závislou na heroinu 50 plus, procházet očistným procesem detoxikace, léčení a taky částečné nápravy minulých hříchů. Okolo nich kvůli pandemii kolabuje známý svět a oni začínají objevovat svět bez fetu. Aspoň na samém konci světa se můžeme zkusit nadechnout a za střízliva bez oblíbených oblbováků si prohlídnout kapitalismem způsobenou zkázu. I když správný překlad titulu by měl mnohem spíš být Drahý čůráku nebo něco podobného než bůhví proč velmi nešťastně zvolené Čau debile, překladatelčina práce s jazykem je jinak obrovskou předností tohoto románu v e-mailech. Přesný a hutný jazyk je jednou kvalitou, druhou jsou nepochybně postavy, ke kterým rychle přilnete, zvláště pokud zrovna překonáváte nějaké ty závislosti, trápí vás končící mládí, cítíte samotu, depresi ze vztahů, z tvorby nebo sama ze sebe, a navíc si ještě živě vzpomínáte na kampaň MeToo a na covidovou pandemii. Knížka bude bavit i ty, kteří s užíváním (zatím) rozhodně přestat nehodlají. Málokdo má tak vtipné insidy o chlastu, sexu a fetování jako punkerka Despentes.
Jan Bělíček
Jaké je to po čtyřicítce odhodit solventní kariéru pařížské právničky, poslušné ženy i heterosexuální minulost? O tom v krátké, úsečné a intenzivní próze Love Me Tender píše francouzská spisovatelka Constance Debré. Kniha vyšla ve skvělém překladu Petry Zikmundové a má jen něco málo přes sto stránek. Přesto patří mezi nejpůsobivější texty, které u nás tento rok vyšly. Vypravěčka Constance v něm opustí manžela i syna a začíná žít intenzivním sexuálním životem a střídá jednu partnerku za druhou. Autorka se v textu odkazuje na Marcela Prousta i punkovou estetiku a tato kombinace text dobře vystihuje. Proustovské jsou její popisy buržoazní, lehce dekadentní normality současné Paříže. Punkový je zase prostředníček, který vztyčuje francouzské společnosti i dobrým mravům. Kromě sexu, psaní a plavání se autorka v knize věnuje také úvahám o intimitě nebo třeba bezpodmínečné mateřské lásce. Ve svých introspektivních úvahách postupně rozleptává všechny někdejší jistoty, aby osvobodila sama sebe i svou existenci. Kniha vzbudila ve Francii bouřlivé diskuze a provokovat bude jistě i české čtenářstvo. Tentokrát ale knihu nedoporučuji jen kvůli tomu, čemu se věnuje. Zcela zásadní je totiž autorčin syrový, úsporný a naštvaný styl. Bez něj by byl čtenářský zážitek poloviční.
Magdalena Dušková
O legendární tetralogii Geniální přítelkyně Eleny Ferrante jste nejspíš slyšeli. Pokud vás ale – stejně jako mě – děsil závazek vůči čtyřem tlustým knihám, nemusíte se bát. Příběh o přátelství a rivalitě dvou žen z Neapole je tak poutavý, že vás místy nenechá ani spát. Alespoň mě Ferrante na dovolené udržovala vzhůru hluboko do noci. Myslím, že v Geniální přítelkyni každý najde něco trochu jiného. Já bych její hlavní témata shrnula přibližně takto:
Hlavní hrdinka Elena nás provází nejen chudou neapolskou čtvrtí padesátých let, ale také snahou se z bídy vyhrabat. Jak postupuje skrze školy a univerzitu, připadá si čím dál více jako podvodnice, která se pouze naučila konkrétní fráze o dělnické třídě, kapitalismu a revoluci. Právě v momentech nejistoty přichází největší ohrožení dobrou kamarádkou Lilou, které přikládá všechnu inteligenci a talent, které má pocit, že sama postrádá.
Elena s Lilou bojují o muže, přízeň vyučujících i vlastní pocit dostatečnosti. V průběhu života zároveň obě odkrývají fungování patriarchátu, který na ně tvrdě dopadá. Od všudypřítomného násilí po jeho jemnější formy jako jsou intelektuální fuckboys podvádějící své spořádané manželky. Na pozadí celých čtyř knih se zároveň dějí výrazné politické pohyby. Ferrante popisuje poválečné vnímání fašistů a komunistů, politické násilí i dobové – a zároveň trochu nadčasové – debaty o levicových strategiích. Odpovědi na otázky, které si kladou italské intelektuálky a intelektuálové v druhé polovině minulého století nemám. Trochu mě ale uklidňuje, že nejsem jediná, kdo tápe.
Karel Veselý
Bass Culture se jmenuje kultovní album reggae básníka Lintona Kwesi Johnsona z roku 1980, takže je jasné, že kniha stejného názvu od britského publicisty Lloyda Bradleyho nemůže být o ničem jiném než o jamajské hudbě. Publikace vydaná původně v roce 2000 (a následně přeložená do několika jazyků) je ale nakonec něčím ještě mnohem komplexnějším. Kulturní a společensko-politická historie Jamajky začíná nezávislostí karibského ostrova v roce 1962 a na pozadí společenských pohybů mapuje vývoj místní hudby od ska, přes reggae a dub až k dancehallu. Dobové historky z úst zásadních postav střídají analýzy přelomových zvukových inovací a místo zde má i Bradleyho psychogeografie jamajského hlavního města, které poznává na procházkách po nejdůležitějších studiích, v nichž se „nahrávala“ historie. Kniha mě dokonce přinutila začít hledat, kolik stojí letenky do Kingstonu. (Celkem dost, bohužel.)
Ondřej Bělíček
Většina lidí je stále zvyklá během letních měsíců odcestovat někam k moři, kde si chtějí užít zasloužený odpočinek na pláži. Klimatická krize je však k tomuto typu trávení dovolené méně a méně vstřícná a řada lidí začíná vyhlížet spíš dovolené buď víc na severu Evropy, nebo se uchyluje k turistickým radovánkám v Česku. Také statistiky ukazují, že Češi stále častěji tráví dovolenou v tuzemsku, což je kromě klimatických podmínek dáno také ekonomickými důvody. Jak se ale vůbec etablovala moderní podoba turistiky v prostoru českých zemí? Na tuto otázku odpovídá kniha historika Stanislava Holubce s názvem Krkonoše tří národů. Na případu nejznámějšího českého pohoří Holubec mapuje postupné formování fenoménu turistiky v kontextu společenských, ekonomických a národnostních změn přelomu 19. a 20. století a jeho vývoj až do poválečného období, který poznamenal zejména odsun Němců. Jak asi výše zmíněné napovídá, tak krkonošský region byl protkán intenzivními národnostními spory. Autor knihy ale sleduje vývoj turistiky nejen z pohledu vyšší společenské vrstvy, která se věnovala turistice v daleko větší míře především díky nepoměrně většímu množství volného času i financí, ale zkoumá i vývoj a dostupnost turistiky pro neprivilegované skupiny obyvatelstva, zejména dělníky a ženy.
Stanislav Biler
Nevím, jestli z toho něco vyplývá, ale už si nepamatuju, kdy jsem naposledy něco dočetl do konce. Ne snad proto, že by mě nic nebavilo ale bezděky rozečítám další knihy a zapomínám dočíst předchozí. Takže bych v létě rád dočetl alespoň některé věci, které si myslím, že stojí za to dočíst. Mezi ně určitě patří Anna Burns a její Mlíkař. Konflikt v Severním Irsku nahlížený perspektivou mladistvé ženy v mikrosvětě města, kde se všichni neustále sledují a hlídají a všichni se dělí perspektivou my a oni. Jedno kde a kdy, žít se nějak musí. Děj vyprávěný nálehavě, sugestivně a způsobem, na který jen tak nezapomenete a s ničím dalším si nespletete. Za knihu dostala Booker Prize, nedivím se.
Před devíti lety vyšla česky kniha Modernismus a fašismus od historika a specialisty na fašismus Rogera Griffina. Tu knihu jsem vlastně neodložil, jen ji čtu extrémně pomalu. Jsou knihy, které jednu tezi roztahají na 700 stran, Griffin je opačný případ, zhutní sedm set stran do jednoho odstavce. Pod lakonickým názvem se skrývá velmi zevrubná analýza, kterak se z modernity a reakcionářství zrodil fašismus, od umění, přes esoterické směry až po politiku. Skoro pořád vám popis dění na přelomu 19. a 20. století bude připomínat současnost. Pokud si k tomu přečtete Dvojnici od Naomi Klein, přestanete mít pocit, že současnosti nerozumíte. Což neznamená, že se budete cítit lépe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás