Devadesátá léta patřila britpopu, jehož věhlas přesáhl i hranice Britských ostrovů. Dost bylo flanelových košil a otrhaných džínů melancholického převážně amerického grunge. Britské kapely navazovaly na zlatou éru šedesátek a sedmdesátek se silnými kytarovými melodiemi a zapamatovatelnými refrény. Spolu s tím přišla i břitká ironie vůči sobě samým i společnosti, kterou hudebníci viděli z průmyslových měst či londýnských předměstí bez iluzí. Kapely po přelomu tisíciletí vesměs umlkly nebo zcela zmizely ze scény. V posledních letech se ale zdá, že britpop zažívá druhý boom.
Nyní jsou to však skupiny se členy na prahu šedesátky, tedy ve věku, kdy se legendy už spíše obávají momentu, kdy složí více než tři nové skladby. To prý totiž je předěl, kdy začínáte dělat nové album, jak nedávno uvedl Eddie Vedder. Často se v případě nové tvorby jedná o nové aranže nebo o desky, které jsou jen odvarem a nápodobou někdejších hitů, a lepší je se o nich z úcty k někdejším hitmakerům ani nevyjadřovat.
Cocker vždy zkoumal mužskou sexualitu, stereotypy pro něj nikdy neplatily, a nyní k tomu přibývá otázka intimity na prahu důchodového věku.
Britpopové legendy to však zvládají skvěle. I u nás se hovořilo o turné Oasis, které je tak trochu výjimkou, protože z něj čiší touha vydělat peníze, a nic nového vlastně nepřinést. Ale třeba Suede a jejich Autofiction, Blur s The Ballad of Darren nebo velští Manic Street Preachers s novinkou Critical Thinking stojí rozhodně za poslech. Platí to i o novince Pulp nazvané More. Vydali ji po čtyřiadvaceti letech mlčení, získávají pochvalné kritiky a dokonce se jim podařilo poprvé od roku 1998 protlačit do čela britského žebříčku.
Pulp se v novém albu vracejí jiní, ale zároveň je na něm patrný jejich rukopis. Je výsledkem vývoje kapely i jejího frontmana. Samozřejmě, nejznámějším dílem zůstává album Different Class s kanonickými hity jako Common People a Disco 2000, jež letos oslaví rovnou třicítku. More nechce navazovat na tento úspěch, což ale ostatně nedělala ani dvě následující alba nahraná na přelomu tisíciletí. Zvláště deska This Is Hardcore byla ostentativně antihitová a zádumčivá. Jarvis Cocker v přestávce také nikam nezmizel a vydal několik sólových alb včetně kolekce šansonů. Jeho projekty však nemířily na vyprodávání stadionů, jsou komornější, hravější a citlivější, byť z hlediska textů jsou občas velký freestyle. Kolonka britpopu (mimochodem slovo, které nesnáší) je pro Cockera už příliš těsná, pokud se do ní někdy vůbec vešel.
Britpop dospěl – svým způsobem
Po hudební stránce je album osvěžující a prakticky nemá slabá místa. Staré dobré Pulp lze v písních poznat, nechybí rychlé, rytmické skladby s chytlavými refrény jako Spike Island, Grown Ups nebo Got to Have Love, ale ani melancholické melodie doprovázené Cockerovým jemným zpěvem přecházejícím do mluveného slova až šepotu (Slow Jam, The Hymn of the North). Stále si hraje se slovy („I haven’t got an agenda / I haven’t еven got a gender“). Pulp však nevaří ze starého a nabízejí víc. Dojem z alba je více alternativní než před čtvrtstoletím, třeba i díky zajímavě přidaným smyčcům, syntezátorům a různým zvláštním zvukům, které by samy o sobě působily rušivě, ale dohromady to dává smysl.
Pro mnohé fanoušky Pulp je však hlavní otázkou, zda hudebníci zkrotli, nebo jim stále zůstal smysl pro jedovatou ironii a nesmlouvavou kritiku společnost. Připomeňme si, že to byl právě Jarvis Cocker, který ve slavné Common People pranýřoval střední třídu za romantizování chudoby a ve výše zmíněné písni Running the World se nebál konstatovat: „Chlapci a děvčata, řekněme si to zcela jasně, pičusové stále řídí svět.“ Nesmíme zapomenout ani na píseň I Spy, která je jakousi pomstou necitlivým boháčům, podaná ve stylu hraničícím s psychickou patologií.
V roce 1996 se Cocker proslavil tím, že při předávání Brit Awards vyskočil na pódium a přerušil pateticky mesiášské vystoupení Michaela Jacksona. Tehdy však byl americký zpěvák ještě velmi populární, a Cocker si to pak pěkně slízl. Prý ani nevycházel z bytu, což ho připravilo na pozdější pandemické lockdowny.
Pulp je partička, která nemůže zapadnout do mainstreamu už jen od pohledu. Ovšem deska More je i v tomto ohledu jiná. Ostatně by bylo podivné, kdyby po třiceti letech tito výstřední hudebníci přemýšleli stejně a zaměstnávala by je stejná témata. Cockerovy písně jsou dnes hodně o přemítání nad životem, chybami a hledání toho, co je důležité. Společenská kritika tu však je přítomna, jen se musí pozorněji poslouchat.
Kapela se stále hlásí k dělnickému prostředí severu Anglie. A ani ve zralém věku se nemůže smířit se střední třídou. Dobrým příkladem je píseň Grown Ups, jejímž ústředním motivem je dospívání a stárnutí. Cocker se ujišťuje, že se konečně stal součást „dospělé“ generace, ale vzápětí se ukazuje, že ono dospívání ještě úplně nezvládl, ne tak, jako třeba jeho hospodský kumpán: „Říkal, že se přestěhoval blíž k dálnici. / Protože je to dobré k dojíždění. / A já se mu vysmál do obličeje, protože jsem si myslel, že si dělá legraci. / Ale pak jsem se mu podíval do očí a viděl jsem, že nežertuje. / Ne, on se snažil, / tak moc se snažil chovat jako dospělý.“ Ano, More je oslava stárnutí, jak píšou v New Statesman. Stárnutí (ani dospívání) ale neznamená, že z vás musí vyprchat život, že se musíte pohodlně usadit v pozici „středového tatíka“.
Výlet do zákoutí duše i společnosti
Pulp nejsou aktivističtí, nevyjadřují se explicitně k politice nebo k aktuálním otázkám. To ale vlastně nedělali nikdy. Different Class a Common People nebyly o velké politice nebo o názorech na politiku Tonyho Blaira, ale spíše o bizarních příbězích lidí, kterým společnost nedává moc šancí.
Co se naopak nemění prakticky vůbec, je důraz na osobní témata a jakási výstřednost až divnost. Pulp stále zpívají o věcech, o kterých se obvykle nahlas moc nemluví: Cocker vždy zkoumal mužskou sexualitu, stereotypy pro něj nikdy neplatily, a nyní k tomu přibývá otázka intimity na prahu důchodového věku: „Můj sex je otevřený návrhům / Můj sex není navždy / Jsou to dvě mlčení sešitá dohromady“. Píseň s názvem Tina je o vzpomínkách na dokonalý vztah z doby před čtyřiceti lety, který byl dokonalý proto, že se se svým protějškem nikdy pořádně nesetkal.
Když se taková témata vysloví nahlas, je to vlastně terapeutické. Obrovskou devizou Pulp je to, že podobně jako David Bowie s albem Alladin Sane odstraňují tabu z míst, kde by být neměla a normalizují jinakost. Pokud tedy More přináší nějaké poselství, nachází se v osobnější rovině. Album je vhodné k meditaci, jak žít v roztříštěné a izolované společnosti, která nejspíš nenabízí tolik nadějí, příležitostí a iluzí jako v době Different Class. A pamatujte na slova z poslední písně A Sunset, která pojednává o tom, jak se podařilo lidi přesvědčit, aby platili za pohled na západ slunce: „Takže teď se učím o penězích / A učím se o právu / První pravidlo ekonomie? / Nešťastní lidé utrácejí víc“.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás