Útlak jako způsob obživy. Dům bez východu poukazuje na to, kam může vést bytová krize

Obchod s chudobou představuje problém, ve kterém majitelé ubytoven zneužívají situace znevýhodněných nájemců. Inkasují od nich bytovým podmínkám neodpovídající nájemné, složené většinou ze státem poskytovaného doplatku na bydlení. V důsledku tohoto jevu tratí stát nemalé finanční prostředky. Podobné představení této problematiky není v českých médiích nijak výjimečné. Upozorňuje se na systémový problém, který je rámován především jako slabina státních financí. Bohužel se z tohoto popisu vytrácejí životy lidí, kteří v ubytovnách žijí a jichž se tento problém přímo dotýká.

Hranice mezi tvůrci a protagonisty se tak stírají, zatímco kamera se stává nástrojem boje.

Dokument Tomáše Hlaváčka Dům bez východu, který loni na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě vyhrál cenu za nejlepší český dokumentární snímek, si zvolil opačnou perspektivu. Zabývá se bytovým domem v brněnské ulici Markéty Kuncové, přezdívaným Kuncovka, který představuje snad nejvyhrocenější podobu tohoto problému. Případ Kuncovky nepodává odosobněně. Naopak jej líčí jako problém, který tíživě doléhá na existenční situaci konkrétních lidí.

Hlaváček se problematikou bydlení zabýval už ve svém předchozím snímku, časosběrném dokumentu Bydlet proti všem, ve kterém sledoval snahu brněnských politiků prosadit program bytové pomoci Rapid Re-Housing. Ani v něm nechyběl důraz na životní situaci konkrétních lidí, přesto snímek působil do jisté míry jako celovečerní reportáž. Tentokrát však zůstává s kamerou přímo na místě a zúčastněně dokumentuje osudy lidí, kteří se postavili na odpor majiteli domu.

Kamera přímým účastníkem

Životní podmínky v Kuncovce od začátku působí extrémně i na poměry jiných ubytoven. Nejen že nájmy neodpovídají pronajímaným bytům. Místní obyvatelé jsou navíc vystaveni šikaně ze strany majitele Roberta Hrdiny, který jim za spolupráce se správcem, postarším panem Jelínkem, pravidelně vypíná elektřinu nebo teplou vodu. Netransparentní vlastnická struktura, ve které jako jednatel vystupuje Hrdinou využívaný Jelínek, i nejasné okolnosti platby energií jen prohlubují prekérní situaci nájemců.

Stále zhoršující se podmínky postupně vedou k tomu, že se několik obyvatel Kuncovky rozhodne postavit místním praktikám na odpor. Miladu a Zdenu, které tuto iniciativu místních vedou, doplňuje aktivista Julek, jenž se do Kuncovky nastěhoval s plánem sbírat důkazy, které by mohl později použít proti majiteli. Postupně se však Kuncovka stává předmětem zájmu i brněnských občanských iniciativ, které chtějí místní v jejich úsilí podpořit. Výsledkem této spolupráce je trestní oznámení, které nájemníci podají na Hrdinu.

Na začátku je kamera spojená s perspektivou Julka, kterému ostatní ukazují otřesné podmínky místních bytů plných plísní i štěnic. Dům bez východu se však nevydává cestou exploatace chudoby. Od katastrofální situace bytů nikdy neodhlíží, současně se ale snaží vyhnout znázornění protagonistů jako pasivních obětí. Naopak se soustředí na jejich snahu postavit se proti tomu, co jim znemožňuje žít normální život.

Hlaváčkův přístup se tak vyhýbá nezúčastněné observaci. Režisér není odtažitým pozorovatelem jako spíše přímým účastníkem. Zaznamenává dění, aniž by popíral, že se stává jeho součástí a že jeho přítomnost situaci ovlivňuje, ať už se jedná o jeho hlas v rozhovorech s protagonisty či přímou účast ve sporech s majitelem Hrdinou. Zatímco jiní tvůrci by se mohli snažit o vyvažování jednotlivých stran, tentokrát se filmař situuje jednoznačně na stranu místních a aktivistů, kteří usilují o změnu. Přiznaná angažovanost tak představuje devizu snímku. Ten totiž působí transparentně a filmaři si navíc nenárokují pozici nadřazenou postavám.

Střet dobra se zlem

Tato přímá účast se promítá i do formální stránky dokumentu. Cílem nejsou úhledné kompozice, ale spíše bezprostřednost a autenticita. Jediný výrazný ustavující záběr, ve kterém na fasádě Kuncovky visí billboard s idylickým obrazem rodinného soužití a nápisem „Dveře, za kterými jsme doma“, ironicky kontrastuje s bezútěšnou každodenní realitou. Většinou se film ubírá cestou kontaktního snímání dění, porad aktivistů i hádek s majitelem. Výjimkou není ani střídání obrazových formátů, protože kromě filmařů dění natáčejí i místní obyvatelé na své telefony. Hranice mezi tvůrci a protagonisty se tak stírají, zatímco kamera se stává nástrojem boje.

Bezprostřednost jednotlivých scén i střídání kamer zdařile navozují tísnivou až klaustrofobní atmosféru. V první hodině sledujeme rostoucí nespokojenost nájemců s dalším případem vypnutí elektřiny, která se stává rozbuškou dalších událostí a protestů. Dům bez východu ale od tohoto soustředěného pozorování posouvá k více časosběrnému přístupu, kdy za sebou vrší další spory, vítězoslavnou mobilizaci i sérii proher. Příjezdy policie brzy působí jako rutina, zatímco z opakované věty „jedná se o občanskoprávní spor“ se stává klišé, za kterým se skrývá především neochota případ řešit.

Předchozí režisérův snímek Bydlet proti všem stál na dvou vzájemně se doplňujících liniích. První sledovala snahu o dosažení politického řešení, zatímco druhá se soustředila na osudy lidí v bytové nouzi. V Domě bez východu jednoznačně převládá tato druhá, situovaná rovina a s ní i pozornost ke konkrétnímu případu útlaku. Do popředí tak vystupují i postavy manželů Hrdinových, kteří šikanu místních obyvatel doprovázejí neskrývanou arogancí a verbálními výpady proti nájemníkům, aktivistům i filmařům. Jejich absence empatie i zjevná škodolibost by stejně jako tragická postava správce Jelínka vyznívaly ve fikčním snímku jako přehnané karikatury. Zde však působí jako uvěřitelný exces, který je umožněn nastavením systému.

Přesto jejich častá přítomnost představuje slabinu snímku. Zcela právem tento konflikt vyznívá jako spor dobra se zlem. Kvůli uzavřenější perspektivě a opakování sporů však může snímek svádět k závěrům, že se kořeny problému nacházejí spíše v povaze majitele než ve strukturálních příčinách. Systémová rovina, která souvisí s bytovou situací v České republice a na niž snímek v závěru upozorňuje, je tak kvůli častým vyhroceným momentům překryta důrazem na amorální chování jednotlivců.

Rozhořčení místo katarze

Tento konkrétní přístup je naopak funkční v zachycení osudů obyvatel Kuncovky. Vyprávění a střihová skladba srozumitelně představují jednotlivé aktéry, jejich zázemí i dilemata, kterým v této situaci čelí. Film je nikterak neidealizuje, jejich případné chyby jsou ale díky empatickému přístupu dokumentaristů vždy pochopitelné.S kamerou tak tvůrci pronikají na schůze, kde se protagonisté rozhodují, zda mají pokračovat v boji, nebo z něj naopak vystoupit kvůli obavě o střechu nad hlavou.

Dům bez východu může někdy působit trochu chaoticky a neučesaně, tím ale jen stvrzuje svou blízkost pozorovanému dění. Občasná repetitivnost i delší stopáž navozují pocit bezvýchodnosti situace.Od momentů naděje v souvislosti s mobilizací nájemců i aktivistů se snímek přesouvá do většího pesimismu, který se projevuje zejména v závěrečném soudním sporu. Přesto nikdy nevyznívá zcela defétisticky. Závěr snímku totiž nepoukazuje na zbytečnost samotné akce, ale spíše na nespravedlnost, která je ve skutečnosti širší, než se mohlo zdát. Jako by se lidem, kteří nejsou materiálně zajištění, nedostávalo rovného zastání ve státních institucích.

Díky časosběrnému přístupu i tak přímý a konfrontační film podává až nezvykle plastické vyobrazení sledovaného konfliktu.Nevynechává nezbytný informační kontext, přesto staví spíše na blízkosti ke svým protagonistům. Tím v posledku nabízí více než filmy, které by se tuto problematiku snažily odkrýt z většího odstupu. Namísto přístupnější katarze tak Dům bez východu spíše navozuje pocit nespravedlnosti, který prožívají jeho protagonisté, a který přetrvává i dlouho po jeho zhlédnutí.

Autor je filmový publicista.