Ve svém předchozím filmu Parazit namíchal historicky nejúspěšnější korejský režisér a scénárista Džun-ho Pong poutavý mix komedie a společenské kritiky a jako prvnímu neanglicky mluvenému snímku mu dokonce před pěti lety filmová akademie přiřkla Oscara v hlavní kategorii pro nejlepší film. Pong pak podle očekávání dostal laso z Hollywoodu a jeho aktuální film Mickey 17 vznikl pod křídly velkého amerického studia. Má i hvězdné obsazení, v hlavní (dvoj)roli adaptace sci-fi románu Edwarda Ashtona z roku 2022 se objevuje Robert Pattinson.
Hlubší přesahy nového Pongova snímku se ale postupně rozmělní v tuctové žánrové zápletce, jejíž rozuzlení tušíme už dávno dopředu.
Herec známý ze série Stmívání nebo zatím posledního Batmana hraje chudého smolaře Mickeyho Barnese, který se v zoufalství z dluhů přihlásí do vesmírné výpravy mířící k planetě Niflheim a následně se zde účastní budování lidského osídlení. V blažené nevědomosti si ani nepřečte svoji smlouvu a stane se tak tzv. „postradatelným“ – matricí DNA pro tiskárnu na lidi, kterou mezinárodní společenství dovolilo experimentálně použít právě jen výpravě k Niflheimu. Mickey je tak vysílán na sebevražedné mise nebo jako pokusný králík pro farmaceutický výzkum. Když zemře, nic se neděje, vyjede totiž pokaždé znovu z tiskárny i s pamětí, která je pravidělně ukládána.
Když poprvé potkáme Mickeyho 17 (číslo značí pořadí kopie), vidíme ho, jak na výpravě po ledové krajině planety Niflheim spadne do propasti, a reakce jeho starého kamaráda ze Země Tima (Steven Yeun) zrcadlí Mickeyho podřadné postavení. Proč ho vůbec zachraňovat, když ho vědci z osídlenecké kolonie můžou znovu vytisknout? Jiného názoru jsou ale lezouni, inteligentní bytosti připomínající červy obývající Niflheim, kteří Mickeyho 17 zachrání. Mezitím už ale klonovací stroj vytiskl Mickeyho 18, což je porušení pravidel fungování tiskárny. Žít může jen jedna kopie.
Groteska i satira
Mickey 17 a Mickey 18 se potkají zhruba v polovině filmu. Jeden je trochu přihlouplý a váhavý, zatímco druhý mnohem ráznější a sebevědomější. Z duplicity má radost hlavně jeho/jejich přítelkyně Nashy (Naomi Ackie), která si slibuje vylepšení sexuálního života. Když se o existenci nadbytečného Mickeyho dozví bezpečnostní úřady kolonie, dvojice před nimi prchá. Tady Džun-ho Pong prokazuje svoji schopnost přepínat mezi žánry – z vesmírné opery je okamžitě klasická groteska, film zběsile pádí a divák má chuť dál objevovat bizarní svět kolonie, která trochu připomíná steampunkové fantazie (a má i něco z aktuálního sci-fi hitu Silo).
Někoho možná v tu chvíli napadne, že sledujeme nový Pátý element, zábavnou sci-fi s mnoha prolínajícími se vrstvami a tématy, jenže právě v ten okamžik se tempo filmu zadře. Když scénář začne moralizovat, satira se stane těžkopádnou. Do hlavní role se dostává politický systém kolonie, v jehož čele stojí nadutý egomaniak Kenneth Marshall, který bere pramalé ohledy na své zaměstnance i původní obyvatele planety. Mark Ruffalo ho hraje podobně slizce a nepříjemně jako si vystřihl světáka Duncana Wedderburna v Chudáčcích. Americké recenze v něm samozřejmě vidí satirický portrét současného prezidenta Spojených států. Podle Ponga ale Marshall nemá konkrétní předobraz, potkalo se v něm více politiků, kteří svoji neschopnost a hloupost maskují neotřesitelným sebevědomím.
Jenže autokratický Marshall je nakonec jen pouhou karikaturou. Když se proti němu osazenstvo lodě vzbouří, dostaneme už jen zjednodušující černobílé pohádkové klišé o svržení krutého a tupého krále a snímek, který předtím dokázal rozehrát několik zajímavých témat, už jen vyšumí v klišovitém happyendu. V něm je Mickey zbaven své problematické nesmrtelnosti, která se stane symbolem společenské oprese.
Postradatelný proletariát
Pong v Mickey 17 nejprve s obdivuhodnou lehkostí vtáhne diváka do pravidel světa budoucnosti definovaného vynálezem klonovacího stroje a ještě zvládne načrtnout kritiku společnosti postavené na nerovnosti. Mickey sám je bezmála učebnicovým příkladem dělnické třídy jako postradatelného materiálu, který kapitál využívá pro levnou práci. Pong zde potvrzuje pověst levicově uvažujícího tvůrce, která byla vidět už v jeho raných filmech Pes, který štěká, nekouše (2000) nebo Pečeť vraha (2003), ale naplno se projevila až ve zmíněném Parazitovi. V něm skvěle zachytil paradoxy kapitalismu, který po obyčejných lidech chce, aby se stali nelítostnými soupeři na trhu, zatímco vyšší třída se jich štítí. V režisérově novince je to vidět na vztahu Mickeyho a jeho parťáka Tima, který ho podrazí, kdykoliv se mu to hodí.
Hlubší přesahy nového Pongova snímku se ale postupně rozmělní v tuctové žánrové zápletce, jejíž rozuzlení tušíme už dávno dopředu. Mickeyho utrpení se bohužel víc smějeme, než ho litujeme, což je dané i tím, že režisér si v groteskních úmrtích vyloženě libuje. Údajně kvůli tomu i přepsal námět tak, aby mohl svého hrdinu nechat umírat víckrát, než bylo v knize. Z původního románu nazvaného Mickey 7 se tak stal film Mickey 17. Rozumování nad smrtí, kterou Mickey může díky opakování poznat opravdu důvěrně, nicméně působí vyloženě plytce.
Možná, že přímočarý a pohádkový závěr je výsledkem kompromisu mezi režisérem a studiem, o jejichž sporech ohledně závěrečného střihu se hodně šuškalo (Pong se v rozhovorech nicméně dušuje, že všechno ve filmu je z jeho rozhodnutí). Neshody měly za následek roční zpoždění premiéry, která měla být původně už vloni v březnu.
Výsledek tak zůstal někde na půli cesty. Ze sci-fi, která chce promlouvat k současnosti a satirizovat nehumánnost politického systému, se stala jen občas zábavná, občas těžkopádná standardizovaná zábava hollywoodského střihu. Sžíravý Pongův filmařský styl se normalizoval a většina podvratnosti z něj vyprchala.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás