Stačil jeden měsíc Donalda Trumpa v Bílém domě a máme pocit, že žijeme v radikálně jiném světě. Na domácí scéně otřásá Trump ústavním systémem „brzd a rovnováh“ expanzí své výkonné moci na úkor moci zákonodárné a soudní, nemluvě o útoku na řadu federálních institucí a agentur. Na mezinárodní scéně vyvolal hrozbu obchodní války, jež může nastartovat další vlnu inflace. Jeho řeči o možném obsazení Panamského kanálu, Grónska a Gazy podkopávají důvěru v nejzákladnější principy mezinárodního práva. Stejný efekt má představa jeho administrativy, že Ukrajina by se měla obejít jak bez území okupovaných Ruskem a členství v NATO, tak bez garancí, kterými by USA a Severoatlantická aliance alespoň zajišťovaly nedotknutelnost hranic vyznačených ruskou silou.
Krajní povaha toho, co se již měsíc odehrává na americké i světové scéně, by nás však neměla svést k pocitu, že Trump je hlavním zdrojem hrozeb a problémů současného světa: jako by stačilo jen odrazit jeho konzervativní revoluci, vrátit se k liberálnímu konsensu devadesátých a nultých let, a vše by bylo zase v pořádku. Ve skutečnosti nejsou Trump a jeho blíženci na jiných kontinentech a v jiných zemích (Módí v Indii, Milei v Argentině, Netanjahu v Izraeli, Orbán v Maďarsku) příčinami, ale symptomy a urychlovači posunů, jejichž první náznaky se objevily již ve chvíli, když se svět vyrovnával s finanční a ekonomickou krizí let 2008 a 2009.
Lze-li pochopit, proč se z návratu Trumpa do Bílého domu může radovat Putin a nemusí se ho bát ani Si Ťin-pching, pak zůstává záhadou, proč se z něj radují také mnozí čeští politici, ať již patří k vládnímu táboru jako Benda, Vondra či Zahradil, nebo k opozici jako Okamura, Babiš či Konečná.
Autor těchto řádků měl sklon vidět krizi liberálního konsensu a vzestup národního konzervatismu v polovině desátých let jako návrat etatismu a kolektivismu, jichž se chopila autoritářská a xenofobní pravice poté, co propásla příležitost o jejich znovuvzkříšení demokratická a internacionalistická levice. Právě na pozadí opozice mezi individualismem a kolektivismem, tržním neoliberalismem a sociálním etatismem dávalo smysl používat kategorii „populismu“ jako označení fenoménu, jenž na sebe mohl brát jak levicovou (univerzalistickou), tak pravicovou (nacionalistickou) podobu. Tato výkladová mřížka však během posledních let zastarala. Dnes je „populismus“ jen eufemismem pro „krajní pravici“.
Stále viditelnější libertariánské křídlo a s ním spjatá rétorika deregulace navíc zpochybňují nejen původní čtení této pravice jako protikladu neoliberalismu, ale také užitečnost posledně zmíněného pojmu. Liberalismus, proti kterému tato pravice útočí, je liberalismem pravidel ustavovaných a monitorovaných expertním věděním, jež akredituje stát, nikoliv liberalismem svobodného trhu neomezovaného státem. Bez jasného odlišení těchto dvou křídel toho ritualizovaná levicová evokace „zlého“ neoliberalismu více zamlžuje, než vysvětluje.
Jednu variantu takového odlišení nabídla francouzská filozofka Barbara Stiegler, když proti převládajícímu anglo-americkému úzu (platnému i v Česku) navrhla nazývat první křídlo liberalismu „neoliberalismem“ a druhé „ultraliberalismem“. Obě křídla fungovala od posledních desetiletí minulého století jako doplňující se strany jediné globalizační ideologie. Má-li se levice podle Stiegler stavět proti oběma, pak současná krajní pravice se sice spojuje s druhým křídlem proti prvnímu, přesto ji pomocí opozice mezi trhem a státem nelze pochopit: zpochybňuje autoritu a moc expertů jménem svobodné soutěže, místo ní však posiluje oligopol největších aktérů tím, že jim dává klíčový vliv na chod států. To vidíme právě nyní ve Washingtonu: ačkoliv Muska nikdo nezvolil, řídí Ameriku spolu s Trumpem.
Suverénní vůle proti pravidlům
Vedle dichotomie státu a volného obchodu podvrací tato aliance nacionalismu s libertarianismem také dichotomii kolektivismu a individualismu. V Trumpově příchodu k moci nezvítězil první nad druhým (jak tvrdil po volbách v tomto médiu Ondřej Císař). Kult svobodných a silných jednotlivců se totiž nevylučuje, ale doplňuje s kultem svobodného a silného národa: na individuální i kolektivní úrovni jsou ceněni vítězové a pohrdá se poraženými. Oslavuje se egoismus a suverenita, ať již patří k velikánům, jako je Musk, nebo velmocem, jako je Amerika. Jak nedávno připomněla americká historička Jennifer Mittelstadt, na úrovni zahraniční politiky je to právě tento „suverenismus“, a nikoliv „izolacionismus“, jenž vystihuje trumpovský postoj. Zatímco opakem izolacionismu je intervencionismus, včetně imperialismu, opakem suverenismu je multilateralismus.
Z hlediska této druhé opozice nejde o to, „zda“ se stát zapojí do dění za svými či regionálními hranicemi, ale „jak“ se do nich zapojí: jako suverénní aktér, jenž skládá účty jen sám sobě, anebo jako součást mezinárodních institucí a dlouhodobých aliancí založených na vzájemných závazcích. Trump sleduje první cestu. Podobně jako v domácí politice se má také v politice mezinárodní výkonná suverenita vůle a činu potvrzovat proti pravidlům hlídaným expertní a soudní mocí.
Trump je nejviditelnějším symptomem širšího posunu v jednání států, obzvláště těch s regionálně-hegemonickými ambicemi, které se od druhé poloviny minulého desetiletí snaží každé rozhodnutí poměřovat jen vlastními zájmy a odhlížejí od aliancí a institucionalizovaných pravidel. Tak se od poloviny desátých let chová například Erdoganovo Turecko, když svůj akční rádius přestalo omezovat závazky přijatými v rámci NATO, nebo Saúdská Arábie, když na podzim 2022 oslyšela prosbu svého dlouhodobého spojence a ochránce USA o puštění většího objemu ropy na světový trh.
Toto „transakční“ jednání, jímž aktéři sledují pouze maximalizaci svých výhod bez ohledu na existující dohody, pravidla a zvyky, vytváří situaci všeobecné nejistoty, která zvýhodňuje vojensky a ekonomicky silné hráče. Bez vzájemné důvěry zajišťované opakovaným dodržováním pravidel co největším počtem aktérů jsou nakonec všichni nuceni omezit svůj strategický cíl na maximalizaci krátkodobých výhod, což silným umožňuje zvětšovat jejich sílu a slabé tlačí ke dnu. Zatímco systém založený na obecně dodržovaných pravidlech sliboval každému možnost zlepšovat jeho situaci (byť toto zahrnutí bylo vždy jen ideálem, nikdy realitou), džungle, v níž každý hraje jen na sebe, umožňuje silným vítězit a slabým nezaručuje ani přežití.
Zpochybňování vlády pravidel a práva je nejvýhodnější pro ty největší, neboť jim umožňuje potvrzovat a posilovat jejich monopolní či oligopolní postavení. Právě proto nelze pochopit spojenectví oligarchů se státy pod heslem deregulace jako pokračování v „ultraliberálním“ projektu. Tyto aliance neposilují tržní soutěž, ale výsady oligarchů. Soutěž mohou zajistit jen pravidla platná pro všechny, která nelze nastolovat a vynucovat jinak než s pomocí nějaké nadřazené moci. Na domácí úrovni ji představuje nestranný stát, na mezinárodní úrovni pak velmoc s hegemonním postavením anebo – v ideálním případě – kolektivní moc států sdružených do nadnárodní organizace. Stát na domácí scéně a suprastátní moc na scéně mezinárodní zajištují obecnou platnost pravidel a tím i důvěru aktérů, že když je budou dodržovat, neskončí se ztrátou v důsledku toho, že je ostatní poruší. Omezením nejsilnějších dává nadřazená moc naději na zlepšování pozice i slabším, dlouhodobou výhodu však přináší i silným. Ve výsledku tedy alespoň slibuje, byť nezaručuje, zlepšení situace všem.
Mezi imperialismem a hegemonií
V protikladu ke sklonu levice a liberální pravice rozlišovat politické vize podle toho, zda maximalizují či minimalizují zásahy státu do ekonomiky, by tedy hlavní otázkou mělo být, jakým způsobem, za jakým účelem a v čím zájmu stát do ekonomiky zasahuje. Z hlediska této otázky můžeme odlišit dva modely velmocenského chování, jimž odpovídají dva typy mezinárodního systému. Ve schematické zkratce lze říct, že v posledních třech stoletích tento systém osciloval mezi imperialismem a hegemonií: mezi obdobími ostré velmocenské soutěže o přímou kontrolu územních či přírodních zdrojů a obdobími nadvlády jediné velmoci, jež zajišťovala svou schopností kontrolovat světová moře dodržování pravidel mírové kooperace.
Opozice dvou střídajících se epoch má svůj protějšek v opozici dvou typů velmocí, kterou vypracovala geopolitika přelomu 19. a 20.století: imperialistickému používání vojenské síly k přímému ovládnutí cizího území, jeho obyvatelstva a zdrojů odpovídal ideální typ „kontinentální“ velmoci (s empirickými prototypy v Německu či Rusku), hegemonní kontrole námořních obchodních cest, jež nepřímo nutila i aktéry neovládané dominantním státem, aby se podvolily jeho pravidlům, odpovídal ideální typ „námořní velmoci“, jejímž empirickým prototypem byla Velká Británie.
Merkantilistická politika přímé kontroly zdrojů a celní ochrany národní ekonomiky, typická pro první část 18. století, vyústila do série celoevropských válek od sedmileté (1756–1763) až k napoleonským (1803–1815). Vítězně z nich vyšla Velká Británie schopná díky své hegemonní pozici na světových mořích zajistit na následujících padesát let Pax Britannica. V posledních dvou desetiletích 19. století však byly relativní stabilita a mír vystřídány intenzivní soutěží evropských velmocí o uchvácení ještě nekolonizovaných neevropských území (Scramble for Africa), po jejichž rozdělení se do sebe velmoci pustily ve dvou světových válkách, které je také možné chápat jako jednu „jednatřicetiletou válku“ (1914–1945). Toto dlouhé období imperialismu bylo pak vystřídáno obdobím hegemonie USA, jejichž nadvláda nad kapitalistickou polovinou světa se po zhroucení SSSR rozšířila na celou planetu.
Od nultých let začínají liberální hegemonismus stále více doplňovat prvky merkantilistického imperialismu. Nejprve to bylo vidět na tom, jak marginalizované státy typu Venezuely, Íránu či Ruska začaly politicky používat svých zásob ropy a plynu. Zároveň začala narůstat poptávka po důležitých kovech – mědi, niklu, kobaltu a posléze i lithia, na jejichž vývoz začaly státy, které je kontrolovaly, uvalovat restrikce. Od roku 2009 začala západní státy stále více znepokojovat takřka monopolní kontrola těžby a zpracování vzácných zemin Čínou. Tím spíše, že Čína se roku 2011 stala druhou ekonomikou světa a s nástupem Si Ťin-pchinga formulovala projekt „hedvábné stezky“ – budování globální dopravní infrastruktury, včetně nových přístavů od Pákistánu přes Řecko až po Panamu. Během minulého desetiletí pak velmoci začaly soutěžit o vojenskou přítomnost u strategických námořních tepen – symbolem je například skutečnost, že v Džibuti mají dnes vojenské základny Američané, Francouzi i Číňané.
Tento postupný přechod k merkantilismu urychlila covidová krize. Během ní si i mainstreamové mínění uvědomilo nebezpečí, které spočívá v závislosti spotřebních společností na globálních dodavatelsko-zpracovatelských řetězcích, které jejich státy nekontrolují. Aby zmenšily tuto zranitelnost, vlády začaly motivovat podniky k přesouvání investicí zpět – do dané země nebo regionu, k němuž patří. V reakci na to bije od roku 2023 Mezinárodní měnový fond jako hlavní strážce liberálního globalismu na poplach, když mluví o „geofragmentaci“, v níž „optimalizaci“, jež minimalizuje náklady a zlevňuje zboží, nahrazuje deglobalizace, jež má právě opačný účinek.
Postupné proměně světového ekonomického systému od konce nultých let odpovídá slábnutí americké hegemonie projevující se vzrůstající politickou asertivitou Číny, neoimperiálním obratem Ruska a prvním prezidentováním Trumpa v letech 2017–2020. Biden, jenž byl v Bílém domě v minulých čtyřech letech, musel omezit své pokusy o její znovuvzkříšení na rétoriku globálního „boje demokracie s autokracií“. Realita pokračujícího úpadku americké moci ho však nutila nezrušit cla uvalená Trumpem na Čínu, předat vládu v Afghánistánu zpět teokratickému Tálibánu (2021), uhnout z přímého konfliktu s autokratickým Ruskem o Ukrajinu (2022) a dodávat patnáct měsíců munici izraelské vládě, která s její pomocí zabila desetitisíce palestinských žen, starých lidí a dětí a zničila základní podmínky kolektivní existence Palestinců v Gaze (jeden z definičních znaků právní definice genocidy).
Křiklavým rozporem mezi rétorikou boje za demokracii a mezinárodní právo a zároveň ústupky státům a vládám, které je flagrantně porušují, přispěl Biden k oslabení moci Spojených států i ztrátě důvěryhodnosti jejich slov. Z tohoto hlediska není trumpovská konzervativní revoluce, kterou právě zažíváme, radikálním obratem v dosavadním vývoji, ale jen jeho vyústěním. Nejviditelnější je to v případě izraelsko-palestinského konfliktu: Biden napřed kontinuálními dodávkami munice umožnil Izraelcům zničit větší část obydlí a infrastruktury Gazy, aby pak Trump konstatoval, že je Gaza neobyvatelná a navrhl „dobrovolný“ odsun Palestinců.
Navzdory faktické podpoře izraelské destrukce Gazy, která dále oslabila beztak skomírající naději na dvoustátní řešení, pokračoval Biden rétoricky v evokaci tohoto řešení, které měly zprostředkovat Spojené státy jako hegemonní velmoc. Trump tuto zprostředkující roli odmítl a vyhlásil plán na odsun Palestinců, po němž budou Gazu vlastnit USA, které z ní učiní „Riviéru Středního východu“. Snažil-li se tedy Biden zachránit alespoň ideu americké hegemonie, když už nebyl s to zachránit její realitu, Trump prohlásil za přežitou i samotnou ideu a nahradil ji programem amerického imperialismu. Svými výroky o Gaze, Kanadě, Grónsku či Panamském průplavu explicitně zpochybnil moc mezinárodního práva jménem práva americké moci.
Od pokrytectví ke konzistenci
Obecně lze říct, že Trumpova konzervativní revoluce završuje vývoj posledních patnácti let, v nichž byl liberální kapitalismus nepřímé ekonomické moci, který zajišťuje akumulaci zisků hegemonickým nastolováním a vynucováním pravidel, stále více vytlačován a nahrazován merkantilistickým kapitalismem přímé vojensko-politické kontroly území, zdrojů a dopravních uzlů. Tento typ akumulace zisků umožní mnohem účinněji než jeho liberální alternativa bohatým bohatnout a mocným stávat se mocnějšími, zatímco chudí a bezmocní budou klesat ke stále hlubšímu dnu. Hegemonický mír vystřídá džungle, sílu práva nahradí právo síly.
To je samozřejmě hyperbola. Každý reálně existující systém je smíšený. Jde spíše o to, který princip má v dané epoše navrch a jak je interpretován převládajícím diskurzem. Také v éře své globálně-liberální hegemonie Amerika porušovala mezinárodní právo – například bombardováním Jugoslávie roku 1999 (a posléze podporou nezávislého Kosova, jež díky tomuto ilegálnímu zásahu vzniklo) či okupací Iráku v roce 2003. Takových aktů však bylo relativně málo a mainstreamový konsensus je ospravedlňoval jako výjimky z pravidel, jež jsou nutné pro ochranu těchto pravidel před těmi, kteří je programově a systematicky porušují. Trump se přihlásil právě k těm druhým: chce zrušit řád založený na pravidlech, aby na takto vyklizeném poli mohli velcí potvrzovat svou velikost na úkor malých daleko nepokrytěji a brutálněji, než jak to činí v dobách hegemonického míru.
Tento obrat zbavuje americkou zahraniční politiku rozporů, které ji rozdíraly za předcházející administrativy, když jménem mezinárodního práva pranýřovala Putina za okupaci Ukrajiny a tleskala Mezinárodnímu trestnímu tribunálu za stíhání jeho válečných zločinů, ale zároveň držela ochrannou ruku nad Netanjahuem, který pokračoval v osidlování ilegálně okupovaných území, a tentýž tribunál kritizovala za stíhání jeho válečných zločinů.
Za Bidena se ovšem jen zviditelnil a vyhrotil rozpor, jenž tento prezident zdědil od svých předchůdců. Jak přesvědčivě dokládá Rashid Khalidi v knize Hundred Years, všechny americké administrativy, které se od dob Jimmyho Cartera prezentovaly jako zprostředkovatelé urovnání izraelsko-palestinského konfliktu, ve skutečnosti hrály roli advokáta silnější strany – Izraele. Zatímco však Clinton či Biden museli alespoň předstírat, že měří oběma stranám stejně, Trump nic takového dělat nemusí: nikdy totiž netvrdil, že Amerika se má snažit zajistit převahu práva a spravedlnosti nad silou a donucením. Podle něj má naopak hájit právo silných na plné využívání převahy nad slabými k realizaci svých zájmů.
Trump prostě nemá ambici nastolovat spravedlnost, která by měřila silným i slabým rovným metrem podle principů, jež překračují sféru zájmových a mocenských sporů. Žádné takové hájemství hodnot, jež by bylo nezávislé na sféře faktů, Trump neuznává. Z jeho hlediska není rozdíl mezi tím, co je, a tím, co má být: to, co je, totiž určují ti, kteří mají moc prosadit to, o čem si myslí, že to má být. Protože realita vytvářená akty mocných je jediným měřítkem spravedlnosti, slabí ztrácejí nárok na zohlednění svých zájmů ve chvíli, kdy prohrají.
Z tohoto hlediska vůbec nepřekvapuje, že hned po prvním oficiálním telefonátu s Putinem 12. února mluvil Trump o potřebě znovu začlenit Rusko do skupiny G7 a nadhodil možnost své návštěvy Ruska a Putinovy návštěvy Ameriky. Vzápětí jeho ministr obrany vysvětlil svým evropským protějškům, že není „realistické“ očekávat od Ruska stažení z východní Ukrajiny ani to, že by získala v rámci mírové dohody od Ameriky či jí vedené Severoatlantické aliance bezpečnostní záruky proti dalšímu napadení Putinem.
V týdnech, které tomuto vyložení karet na stůl Američany předcházely, se je prezident Zelenskyj – v souladu merkantilistickou proměnou současného kapitalismu – snažil motivovat k vojenské ochraně Ukrajiny slibem, že by jim za ni poskytl neomezený přístup k ukrajinskému nerostnému bohatství. V projevu na každoroční bezpečnostní konferenci v Mnichově, který přečetl tři dny po Trumpově rozhovoru s Putinem, dal ovšem hrdě najevo odhodlání bránit se Rusku, i kdyby ho podporovala jen Evropa, a v souvislosti s tím vyzval k vytvoření evropské armády. Den předtím ale ještě (bez papíru) vyjadřoval naději, že Trump Ukrajině pomůže: „spoléhám se skutečně na něho (…) Je to mocný muž, zvolí-li si naši stranu, stoupne-li si doprostřed a zatlačí na Putina, přiměje ho skončit válku. Může to udělat.“ Ale proč by to Trump dělal, předpokládá-li, že silní mají právo diktovat podmínky, za nichž budou žít se slabými? Nemohou-li se ti slabší jako Zelenskyj odvolávat na spravedlnost morálních principů či mezinárodního práva, nezbývá jim než doufat, že se nad nimi „mocný muž“ smiluje…
V souladu s právem silnějších a lhostejnosti k poraženým zrušila Trumpova administrativa sankce uvalené Bidenem na osadníky Západního břehu, kteří se dopouštějí násilí vůči podmaněným Palestincům, zablokovala v Radě bezpečnosti OSN rezoluci vyzývající Izrael, aby nepřerušoval spolupráci s agenturou starající se o palestinské uprchlíky (UNRWA), a uvalila sankce proti Mezinárodnímu trestnímu tribunálu a jeho pracovníkům za to, že vydali zatykače na Netanjahua a Joava Galanta za zločiny, jichž se měli dopustit na palestinských civilistech v Gaze v odpovědi na masakr Hamásu ze 7. října. Souběžně vydal Tribunál také zatykače na dva palestinské velitele zodpovědné za tento zločin na izraelských civilistech. Princip práva, které měří stejně silnému i slabému, spojenci i nepříteli, „dobrému“ i „zlému“ a soudí vedení války (ius in bello) nezávisle na (soudu o) její oprávněnosti (ius ad bellum) do Trumpova světa nepatří. Logicky v něm proto nemá žádné oprávnění k existenci ani Mezinárodní trestní tribunál.
Záhada českého trumpovství
Trumpovým „aristokratickým“ smyslem pro vzájemný respekt velkých a pohrdání malými lze vysvětlit jak pozvání čínského prezidenta na jeho inauguraci a slib rehabilitace putinovského Ruska, tak opakované urážky a šikany Kanady, Dánska, Mexika či Panamy. Spojencům užívajícím si bezpečí pod americkým protektorátem Trump připomíná, že jsou malí a nerovní, zatímco protivníkům, jako je Čína nebo Rusko, dává najevo respekt jakožto velkým a rovným.
Lze-li pochopit, proč se z návratu Trumpa do Bílého domu může radovat Putin a nemusí se ho bát ani Si Ťin-pching, pak zůstává záhadou, proč se z něj radují také mnozí čeští politici, ať již patří k vládnímu táboru jako Benda, Vondra či Zahradil, nebo k opozici jako Okamura, Babiš či Konečná. Český národní stát přece patří k „malým“, kterým Trump nedává žádnou záruku respektu a ohledu. Protrumpovským sympatiím národních konzervativců v sousedním Polsku lze ještě porozumět: vždyť takřka čtyřikrát většímu Polsku se v posledních letech – mimo jiné i kvůli výjimečné situaci způsobené rusko-ukrajinskou válkou – daří proměňovat ve velmoc schopnou mluvit jménem střední Evropy, Pobaltí i skandinávských zemí. Na rozdíl od tohoto aspirujícího regionálního hegemona formovaného vzpomínkou na šlechtický polsko-litevský stát raného novověku však může malé a plebejské Česko jen stěží kdy patřit do aristokratického klubu těch, kteří si zaslouží Trumpovu pozornost a uznání.
Z hlediska zájmů a bezpečnosti středně velkých států, jako jsme my, je mnohem výhodnější být součástí nějakého nadnárodního útvaru postaveného na pravidlech, která alespoň v principu měří rovně všem členům, velkým i malým, než pohybovat se v prostoru ovládaném zápasem velkých o moc. Ve světě podle Trumpa nám nezbude než spoléhat se na blahovůli nějakého protektora. Zatímco Evropská unie jako nadnárodní společenství sdílených institucí a pravidel nám navzdory všem nedostatkům a nerovnostem přece jen poskytuje jakousi možnost zajišťovat si rovné uznání a bránit své zájmy, v džungli, do níž chtějí svět uvrhnout Trump a jeho stoupenci, bychom se museli vrátit zpět k hledání velmoci, která nás vezme pod svá křídla.
Zkušenost německého protektorátu a následného pobytu v ruské sféře vlivu nás poučily, jak je pro malý národní stát ošidné nacházet se v situaci, kdy nezbývá než přijmout „ochranu“ od některé z velmocí zápasících o hegemonii ve střední Evropě. Stát jako Česká republika může najít skutečně bezpečné útočiště jen v nadnárodním celku, v němž sdílená pravidla omezí suverenitu všech tak, aby velcí nemohli neomezeně vnucovat svou vůli malým. Jak věděl Thomas Mann, zabránit Německu, aby Evropu učinilo „německou“, bylo možné jedině tak, že se Německo – spolu s ostatními národními státy Evropy – stalo „evropským“, tedy že se podřídilo pravidlům, která alespoň v principu měří stejně velkým i malým.
Češi, kteří se dnes přidávají k Trumpově konzervativní revoluci, přehlédli, že ve světě, který z ní vzejde, budou mít právě jakožto Češi podřízené a závislé postavení, nikoliv národní suverenitu, kterou si od této revoluce slibují. Poté, co zboří systém multilaterálních institucí a vzájemných závazků, jim ve chvíli nějakého budoucího ohrožení nezbude než prosit nějakou velmoc o slitování. A s prázdnýma rukama. To Ukrajinci mají aspoň ty nerosty…
Autor je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás