Ačkoliv již na začátku 20. století přinesl technologický pokrok příslib nižší pracovní zátěže a většího blahobytu, o sto let později se ziskově orientované inovace v podobě kapitalismu platforem vydávají směrem opačným. V sérii Platformy na hraně prozkoumáváme úskalí tohoto typu práce, jeho legislativní a ekonomické konotace a především to, jak je práce pod taktovkou algoritmu vnímána samotnými pracujícími.
Henry Ford a John Maynard Keynes přistupovali k potřebě pracovat méně z rozdílných pozic. Pragmatik Ford zkrátil svému zaměstnanectvu pracovní dobu a navýšením mezd zvýšil jeho kupní sílu. Idealista Keynes také považoval podporu poptávky za zásadní, ale zároveň predikoval výrazné krácení pracovní doby a lepší wellbeing dalších generací ruku v ruce s růstem životní úrovně. Tento scénář se však zjevně nenaplňuje. V Platformách na hraně jsme poukázali na opačný trend, a to právě v oblasti platformové ekonomiky, která se vydává směrem k větší prekarizaci práce, nutnosti pracovat déle, rychleji a ochotněji.
Proč nežijeme lepší zítřky
Proč nebyly vize o lepších zítřcích pracujících naplněny ani s rychlým technologickým pokrokem? Byznysový model digitálních platforem stojí a padá na minimalizaci nákladů skrze procesy digitalizace. Zní to inovativně, jako přístup, který by mohl inspirovat v cestě za efektivitou korporátních procesů. Je ale dobré se podívat na to, co tato kýžená efektivita vlastně znamená, především pro pracující a jejich rodiny, ale také pro stát a společnost jako takovou.
Platformy dobře vědí, že z levné pracovní síly mohou profitovat jen díky legislativnímu vakuu.
Platformy, na které se zaměřujeme, tedy povětšinou „štíhlé platformy“, vlastní a spravují digitální infrastrukturu pro zprostředkování služeb, ale samy nevlastní fyzická aktiva. Alternativní taxislužby nevlastní žádná auta, online supermarkety jídlo ani další produkty nevyrábějí, nepěstují, pouze přeprodávají. Nemají tedy moc jiných možností, jak minimalizovat náklady, než prostřednictvím úspor na pracovní síle. Proto téměř nikoho nezaměstnávají. Nenesou tak přímou odpovědnost za zaměstnanectvo ani za (ne)vykonanou práci. Distribuce všech nepředvídatelných, arbitrárních proměnných dopadá na bedra pracujících.
V případě rozvozu zboží může být příkladem takového faktoru třeba dopravní zácpa. Běžná věc, ovšem z perspektivy maximální efektivity „výrobního procesu“ něco nepředpokládaného, nežádoucího. Rizika jsou zde outsourcována na pracující, případně na koncové zákaznictvo. To ale na rozdíl od řidičů nebo řidiček disponuje mocí v podobě hvězdiček nebo smajlíků. Zdánlivě nevinný nástroj komunikace v online světě, zde funguje jako bič vynucující permanentní úslužnost. Neusmíváte-li se při vynesení nákupu do osmého patra, můžete schytat škaredého smajlíka, přicházíte o dýška z celého dne, klesá vám rating a jste blíž možnosti být vypnut. Zní to jako sci-fi, ale nenechte se zmýlit, to je realita kurýrů a kurýrek v Česku, ale i jinde na světě.
Iluzorní flexibilita
Platformy snižují náklady v oblasti odměňování. Místo toho masivně investují do reklamy, jelikož kladou důraz na tzv. síťové efekty. Čím více uživatelských účtů platforma má, tím atraktivnější se stává – i pro investory. Může tak fungovat na bázi rizikového kapitálu, který ji dotuje i tehdy, pokud je ve ztrátě, protože se předpokládá, že získá dominantní postavení na trhu. A konečně vzhledem k tomu, že nikoho nezaměstnává a nic nevlastní, je velmi flexibilní, jazykem „startupistů“ takříkajíc škálovatelná, a může expandovat do nových oblastí trhu.
Platformy se snaží tvářit atraktivně, jak jsme zmiňovaly v předchozím článku, i pro pracující. Hledisko kýžené flexibility, a tím i (alespoň do určité míry) očekávaného Keynesova wellbeingu, je nabízeno i pracujícím. Tato flexibilita je však iluzorní. Aby pracující dosáhli alespoň na minimální důstojnou mzdu, musí prací pro platformy trávit značné množství času nebo alespoň pracovat v časy, které nevyhovují potřebám jich samotných nebo jejich rodin, ale přáním zákaznictva. To prakticky znamená práci v nestandardní časy – v brzkých ranních hodinách, v pozdních večerních hodinách, v čase večeří, o víkendu. Dlouhodobé vykonávání práce v tomto režimu má nejen neblahé zdravotní důsledky (tudíž z makroekonomického hlediska i fiskální), ale především nepřináší potřebnou flexibilitu.
Není možné pracovat po večerech, pokud se staráte o děti a domácnost, pokud jste například matka samoživitelka nebo žena, na jejíchž bedrech leží druhá směna, což není v českém, poměrně genderově konzervativním prostředí, výjimkou. Dělat to nemusíte, ale pokud individuálně nepřizpůsobíte svůj životní rytmus potřebám zákaznictva, která algoritmus bonifikuje, vaše sazby budou nižší a budete muset prací trávit opravdu hodně času.
Hostka podcastu Platformy na hraně a kulturní antropoložka Sabina Vassileva popisuje potřebu časové disponibility v kurýrské společnosti po dobu 17 hodin. Flexibilní pracovní režimy tak neposkytují větší autonomii, ale naopak vedou k tzv. časové chudobě, tedy pocitu neustálého nedostatku času. To dopadá odlišně na různé skupiny, například na zmíněné ženy, které často čelí vyššímu tlaku na to kombinovat práci s péčí o rodinu. Ztráta kontroly nad vlastním časem vede k hledání různých strategií na individuální úrovni. Tudíž nejen trh je v oblasti platformové ekonomiky vysoce fragmentarizovaný, ale i životy lidí v této oblasti pracujících. Důsledkem je paralýza na mnoha úrovních. Vassileva hovoří o nemožnosti nahlédnout vlastní situaci v důsledku únavy po mnohahodinové směně. Třídní nevědomí pak zákonitě znemožňuje kolektivní akci zdola.
Asociace pro platformové pracovníky
Na druhou stranu identifikace skrze práci není v neoliberální, výkonově a individualisticky zaměřené společnosti nic neobvyklého. Častější je však mezi kvalifikovanými pracujícími: ti mnohdy disponují větší časovou kapacitou, a tudíž možností úskalí své práce nahlédnout, a uplatnit toto hledisko například při vyjednávání o výši příjmu. Tato možnost je však nízce kvalifikovaným platformovým pracujícím, na rozdíl od osob zaměstnaných a podnikajících, odepřena, a proto se i zde pomyslné nůžky nerovností rozevírají.
Pracujete-li pro tři platformy, nebojujete ráno za práva kurýrstva, večer za řidičstvo alternativních taxi služeb a v noci proti odcizování vlastního obsahu z tvůrčích platforem. Své kolegy a kolegyně nepotkáváte, sounáležitost najdete pouze v online komunitách, pokud ale dlouhý čas trávíte pod diktátem blikající aplikace, preference pro svůj volný čas nejspíš vidíte jinde. V oblasti platformové ekonomiky je proto velmi nízká odborová organizovanost. Česká odborová centrála má k pracujícím pro platformy ambivalentní přístup. Situaci platformových pracujících sleduje, nicméně naráží na vlastní limity v tom, kam napínat omezené kapacity a pozornost. Vzhledem k nízkému počtu zaměstnaných organizovaných v odborech, na jejichž příspěvcích stojí a padají finanční zdroje odborů, nezbývají prostředky na organizaci pracujících pro platformy. Dobrou zprávou je vznik Asociace pro platformové pracovníky, která sdružuje zejména pracující v rozvážkových a taxi službách a začíná vstupovat do procesu vyjednávání o podobě regulace platformové práce v České republice.
Rohlík versus Gurkerl
V české legislativě platformoví pracující zatím oporu nenacházejí. Ministerstvo práce a sociálních věcí se přitom během českého předsednictví Radě EU v roce 2022 na vyjednávání o směrnici o platformové práci výrazně podílelo, k její transpozici se ale nyní staví spíše odmítavě, respektive „minimalisticky“. Evropská směrnice je výsledkem řady kompromisů. Kvůli rozdílným zákoníkům práce nechává členským státům značnou volnost v tom, podle jakých kritérií se zastřený pracovněprávní vztah rozpozná a jak ho lze vyvrátit. Transpozice proto není čistě technická záležitost a záleží na tom, kdo ji připravuje a čí zájmy zohledňuje.
S odborovou právničkou Šárkou Homfray jsme v podcastu Platformy na hraně mluvily o tom, jak lobby platforem ovlivňuje veřejnou debatu i podobu transpozice. Platformy ve svých prezentacích obratně využívají poptávku po flexibilitě, která na poměrně rigidním českém trhu práce rezonuje. V pracovní skupině ministerstva práce a sociálních věcí přitom nebyla zastoupena žádná organizace platformových pracujících. Svaz obchodu a cestovního ruchu, který podle dopisu svého prezidenta legislativní radě vlády sdružuje i přední digitální platformy, byl naopak členem pracovní skupiny a jeho lobbování eviduje i důvodová zpráva k návrhu zákona.
Otázkou zůstává, zda je tedy ona vysněná flexibilita vůbec možná. Hledání odpovědi je složité. Měli bychom ale dodat otázku návaznou, neméně důležitou: Přejí si pracující zároveň důstojné podmínky práce a života vůbec? Jistě ano. Hledání flexibility, která nebude na úkor důstojnosti, by tak mělo být cílem vládních návrhů na první tuzemskou regulaci platformové práce.
Obvyklým argumentem platforem je, že pro ně není možné pracující klasicky zaměstnávat kvůli vysokému zdanění práce. Fakticky ale platformy obcházejí zákoník práce a benefitují z motivačních regulací, které v Česku nepřiměřeně zvýhodňují využívání závislého sebezaměstnávání (tzv. švarcsystému). Proč by jinak rakouské zaměstnanectvo Rohlíku, pod tamním názvem Gurkerl, mělo klasické zaměstnanecké smlouvy?
Požadujme posílení ochrany
Platformy dobře vědí, že z levné pracovní síly mohou profitovat jen díky legislativnímu vakuu, které umožňuje obejít zákoník práce a přenést odpovědnost na pracující na IČO. Často si k tomu navíc najímají agentury, aby mohly přesunout odpovědnost na další subjekty, a vytvářejí tak nepřehledné struktury, díky nimž se mohou tvářit, že s absencí pracovněprávní ochrany nemají nic společného. Ve skutečnosti ale tento model vědomě podporují a využívají, protože se jim ekonomicky vyplácí. Ekonom Jan Bittner v podcastu Platformy na hraně zdůrazňuje, že platformy těží z těchto regulatorních výhod spíše než z tržních konkurenčních výhod.
Julián Posada z americké Yale University ve své knize Platform Extractivism (Extraktivismus platforem) ukazuje, jak platformy využívají existující nerovnosti k získávání levné pracovní síly. Pracující se přitom stávají stále více závislými na příjmech z platformové práce a jejich situace se dále prekarizuje v důsledku postupného snižování sazeb a bonusů, k němuž platformy přistupují poté, co si upevní svou pozici na trhu. Politoložka Kateřina Smejkalová v první sérii Platforem na hraně tento mechanismus výstižně označuje jako parazitismus platforem.
Chceme-li, aby v Česku prosperovaly platformové firmy a zároveň byla zajištěna důstojná práce pro ty, kteří pro ně pracují, je nezbytné věnovat pozornost podobě regulace a požadovat po zákonodárcích, aby česká transpozice evropské směrnice skutečně posílila ochranu platformových pracujících. Jaké výzvy a sporné body tento proces přináší, rozebereme už brzy v dalším textu i v nových dílech podcastu Platformy na hraně.
Autorky jsou spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás