Nedávno uběhlo půl roku od mimořádných parlamentních voleb ve Francii, v nichž ve druhém kole zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta. Od té doby velmi krátce vládl premiér Michel Barnier, ale po dvou měsících ve funkci byl odvolán. Nahradil jej François Bayrou, jehož vláda přežila první hlasování o nedůvěře a jemuž se podařilo nahlodat širokou levicovou koalici, když proti němu nehlasovala část socialistů. Zástupci Nové lidové fronty tvrdí, že jejich spolupráce i tak trvá a že až v následujících týdnech se ukáže, s jakými tématy premiér skutečně přijde.
Francie prochází skutečně nevídanou politickou krizí, narůstá napětí a nejistota a znovu se hovoří o případné demisi Emmanuela Macrona. Jak toto turbulentní období vnímají francouzští zákonodárci? A v jaké formě je momentálně francouzská levice? Povídali jsme si o tom koncem minulého roku s poslankyní Národního shromáždění za Zelené Marie Pochon.
Gratuluji k již druhému zvolení do francouzského parlamentu. Poprvé to bylo už v roce 2022. Jak vlastně vypadá váš volební okrsek?
Jsem zvolená ve velmi rurálním okrsku Drôme v jihovýchodní Francii, který je jedním z největších a nejlidnatějších co do počtu voličů a počtu obcí. Spadá pod nás 240 obcí, což je opravdu hodně. Většina mých kolegů v parlamentu je zvolena v oblastech, kde je maximálně 60 obcí. Náš region je zároveň velmi rozmanitý. Na jedné straně je zde nížina v údolí Rhôny, ale i hornatější krajina. Typické je tu zemědělství a cestovní ruch.
Pocházíte přímo z Drôme?
Ano, jsem původem z Drôme, tedy z oblasti, za niž jsem zvolená. Vyrostla jsem v malé vesnici na severu tohoto departmentu. Moje matka je zemědělkyně, takže jsem dětství strávila na statku, stejně tak moji prarodiče. Jako rodina jsme s touto oblastí velmi úzce spojeni a mně osobně na ní velmi záleží. Měla jsem štěstí, protože jsem mohla vycestovat, studovat, poznávat svět. Byla jsem velmi aktivní v mladých evropských zelených, takže jsem žila v Bruselu, Istanbulu nebo Paříži. Spousta mých spolužáků ale podobnou šanci nedostala a zůstali ve své rodné vesnici. A teď jsem získala tuhle obrovskou příležitost být poslankyní za Drôme, čehož si nesmírně vážím.
Bylo obtížné stát se kandidátkou?
Je to všechno velká náhoda. V roce 2022 se podařilo sestavit jednotnou levicovou koalici (NUPES) a já jsem měla tu čest se zúčastnit volebního klání. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že se stanu poslankyní.
Sleduji vaši práci v Národním shromáždění a velmi intenzivně pracujete na tématech spojených se zemědělstvím. Nejvíce vašich vystoupení jsem napočítala v souvislosti se schvalováním zákonů o potravinové suverenitě a podpoře malých zemědělců.
Hodně se to vyvíjí, protože před svým zvolením jsem působila spíše v neziskových organizacích a klimatických asociacích. Pracovala jsem a dobrovolničila pro spoustu organizací zabývajících se klimatickou změnou a ekologií. Stála jsem v čele organizace s názvem Notre Affaire à Tous (Týká se to nás všech), s níž jsme se připojili k takzvané „aféře století“, kdy byl francouzský stát shledán vinným za nečinnost v oblasti globálního oteplování. Když jsem byla zvolená, tak jsem si řekla, dobře, budu pokračovat v tom, co jsem dělala doposud, protože to jsou oblasti, které jsou mi nejbližší. Ale když jsem se seznamovala s realitou svých spoluobčanů žijících v Drôme, zjistila jsem, že jsem dost odtržená.
Mohla byste to rozvést?
Ve Francii máme trochu netypický volební systém. Na jednu stranu jsme zvolení, abychom hájili hodnoty a ideje naší politické rodiny, kterou zastupujeme. V mém případě jde o zelené a širokou levicovou koalici Nové lidové fronty. Zároveň jsme zvolení v konkrétním okrsku, kde pro nás všichni nehlasovali. Úlohou našeho parlamentu je tak zastupovat politické postoje i regionální specifika zároveň. Musela jsem se téhle situaci přizpůsobit. Jsem jednou z mála zvolených zelených, která skutečně zastupuje venkov. Ve Francii máme navíc obrovské strukturální rozdíly. Není to samozřejmě nějaké francouzské specifikum, můžeme to pozorovat všude.
Jsme desátá nejmocnější země na světě a máme ve svém čele naprosto nepředvídatelného pitomce. Nevím, jak dlouho bude tohle trvat, ale rozhodně bude opět hrát významnou roli Národní sdružení. A z toho mám strach.
U nás je to ale ještě zdůrazněno tou šílenou centralizací, která je zase důsledkem historie, období monarchie atd. Takže všechno je velmi vertikálně organizované a Paříž je v centru všeho a rozhoduje o všem. Malý příklad je národní vlaková doprava. Já třeba zanedlouho pojedu do Pyrenejí na výjezd, ale vlastně musím přes Paříž, abych pak mohla zase na jih. To je úplně absurdní. Takhle funguje celá země. Poslední roky sledujeme, že zelení nebo obecně levice jsou velmi úspěšní ve velkých městech i v chudších čtvrtích a na předměstích, neskutečně ale ztrácíme právě na venkově.
Co je hlavní důvod ztráty těchto oblastí?
Je toho více. Trochu jsme zapomněli aktivně se vyjadřovat k místním problémům. Naopak krajní pravice se o venkov systematicky zajímá a jede na dichotomii venkov vs. woke ideologie velkých měst. A podle mě je potřeba tuto strukturální zlomeninu ošetřit a nechat zahojit. Velmi rychle po nástupu do funkce jsem se rozhodla tenhle boj vést. To znamená postavit se za všechny problémy opomíjeného venkova, ale zůstat i nadále ekologickou aktivistkou.
O jaká jde hlavně témata? Jsou to podle vás nejpalčivější problémy současné Francie?
Hodně se zabývám zemědělstvím. Naposledy jsem velmi aktivně brojila proti podpisu mezinárodní dohody Mercosur. Zajímají mě možnosti a podmínky malých zemědělců, ekologické zemědělství, úpadek veřejného zdravotnictví, nedostatek veřejných služeb, a to hlavně v oblasti dopravy a mobility. V mém okrsku jsou stejně jako napříč celou Francií místa, kde jsme stoprocentně závislí na autech. Dále se zajímám o krizi bydlení a v neposlední řadě také o feminismus a postavení žen v rurální Francii, o tom se nemluví už vůbec.
Jak na feministická témata lidé ve vašem okrsku reagují?
Na podzim, 25. listopadu si připomínáme Mezinárodní den proti násilí na ženách. Ve velkých městech se konají pochody a demonstrace, publikují se různé statistiky a průzkumy. Ve Francii se polovina všech femicid odehrává v malých obcích a na vesnicích. Když se podíváte třeba na poslední měsíc, tak se většina vražd žen stala na venkově a jen velmi malá část ve velkých městech typu Paříž. Ve Francii žije třetina veškerého obyvatelstva na vesnicích, zbytek jsou obyvatelé metropolí. Přesto se polovina všech femicid odehraje právě na vesnicích, kde je obecně hodně násilí. Takhle to ale nikdo neprezentuje. Spíš máme tendenci strašit a bojíme se jezdit do velkých měst, aby se nám něco nestalo.
Jak si to vysvětlujete?
Často jsme na vesnicích dost odtržení. Rodiny mají jedno auto, které nejčastěji používá muž, mimo velká města má řidičák menší počet žen. Pracovní příležitosti jsou na venkově z velké většiny spíše prekérní a ženy nemají finanční stabilitu, ani nezávislost. Také mají mnohem menší možnosti se z toho prostředí dostat pryč, vystudovat. A nechci zapomenout na další důležitou věc, a to je úbytek policejních stanic. Je tedy potřeba vynaložit mnohem větší úsilí, když by žena chtěla třeba agresora nahlásit. A také se tam všichni znají, jsou to malinké vesničky. Když policista ví, kdo jsem a kdo je můj muž, mám větší strach. Je to jen jeden příklad z mnoha, ale obecně se snažím vzít si vždy konkrétní bod našeho programu a říct si, co takové opatření znamená pro nás, pro můj okrsek. To je za mě úplně stěžejní i pro zmíněný boj s krajní pravicí, která se v téhle společenské fragmentaci vyžívá.
Sledovala jsem nedávno debatu na festivalu L`Humanité, kde jste diskutovala s dalšími představiteli Nové lidové fronty o tom, jak čelit krajní pravici a konkrétně Národnímu sdružení Marine Le Pen. Zmiňovala jste, že vám se je zatím podařilo porazit, ale příště už to tak dopadnout nemusí, pokud levice nebude cílit na všechny kouty Francie. Co dělá Národní sdružení na venkově tak dobře?
Jsou to zkrátka celostátní volby. I když byla naše kampaň krásná, veselá a byli jsme aktivní, mohlo nám to přinést dvě, tři procenta navíc. Ale rozhoduje se na celonárodní úrovni. Ti, kdo u nás volili kandidáta Národního sdružení, kterého zde nikdy nikdo neviděl, určitě volili Bardellu v evropských volbách. Tak to zkrátka je. Proto je nesmírně důležité vytvářet kolektivní sílu na celostátní úrovni. I z toho důvodu se snažím přemáhat a chodit do médií, přestože to nemám ráda. Můžeme udělat stovky door-to-door kampaní za den a přesvědčovat lidi, že levice může s jejich situací udělat mnohem víc než krajní pravice. Jenomže, když se lidé dívají celé dny na CNews (velmi konzervativní televizní stanice, pozn. aut.) nebo na BFMTV, kde jim Bardella nebo Le Pen bez ustání vysvětlují, že ekologie je jenom pro tzv. bobos (bourgeois-bohêmes), je složité to změnit. Já sice mohu s nějakou paní deset minut napřímo diskutovat, ale ona pak stejně usedne k televizi a další dvě hodiny stráví s Bardellou. Musíme ten narativ změnit na celostátní úrovni, převyprávět tento celostátní příběh a bojovat proti bollorizaci francouzského veřejného prostoru (Vincent Bolloré – ropný magnát a vlastník několika médií, který má velmi blízko ke krajní pravici, pozn. aut.). To je další problém současnosti, naše média jsou stále méně nezávislá. To jsou hlavní aspekty úspěchu krajní pravice, protože obsah jejich sdělení je hodně zjednodušující a nepřináší téměř nic nového.
Něco nového asi přinášet musí, když má takový úspěch…
Ano, řekla bych, že nejdůležitější je, že kladou důraz na bezmoc. Tomuto pocitu bezmoci velmi prospívaly roky vládnutí Emmanuela Macrona a jeho oportunistická politika, která vedla k ekonomické liberalizaci francouzského veřejného prostoru, k absolutní nečinnosti v oblasti klimatu, k dohodám o volném obchodu, k absenci jakýchkoli republikánských hodnot. Všichni se cítíme absolutně bezmocní. Prožíváme jednu krizi za druhou – ať už je to ekologická krize, ekonomická nebo rozpočtová, přičemž za ně údajně není nikdo zodpovědný, nikdo nás z nich nedokáže dostat. Nikdo není schopen říct, kdo a proč nadělal takové dluhy. Je úplně chimérické, co teď prožíváme. S covidem se plně rozjela zdravotnická krize. Ukázalo se, v jakém stavu je naše zdravotnictví. A všechny tyhle krize se budou ještě prohlubovat. Zároveň všichni cítíme, že i Macron je úplně bezmocný. A v tu chvíli přichází Národní sdružení a říká: „Nebojte, dáme to do pořádku. Zavřeme hranice, už tu nebude žádná migrace, všechno budeme mít hezky pod palcem.“
To není, upřímně řečeno, vůbec možné. Ale právě ta bezmoc jim přináší body. A potom taky druhý aspekt, spíše identitární. Spousta lidí kvůli globalizaci hodně ztratila. Řada fabrik byla přesunuta jinam, hodně věcí se změnilo, aniž by kdokoli místní ochránil. Ti, kteří všechno ztratili, si mohou říct: „Jediné, co mi nemůžou vzít, je to, že jsem Francouz/katolík/muž.“ A to je něco, s čím Národní sdružení opravdu hodně pracuje. Naší úlohou je vrátit lidem jejich hrdost jiným způsobem a bez akcentu bezmoci a pocitu ztráty. Musíme začít být znovu hrdí na naši Francouzskou republiku, na její hodnoty a zákony, na Evropu. I evropský projekt by v nás mohl vyvolávat hrdost. Ekologie může být taky důvodem k hrdosti. Mám na mysli respekt k živému, k přírodnímu dědictví a tomu, co nás obklopuje. To říkám z pozice politického okrsku, který je naprostým přírodním skvostem. Takto chápu svou roli. Musíme přepsat tento narativ, najít ztracenou hrdost a postavit ji na jiné základy. Je potřeba vážit si našeho venkova a starat se o něj. Musíme to dělat úplně jinak než krajní pravice, která bruslí na nenávisti, rozděluje a staví člověka a technologie na absolutní piedestal.
Proto se stále dokola snažíte udržet jednotnou levicovou koalici? Předpokládám, že každá strana vytváří obraz hrdosti na jiných hodnotách.
Ano, náš úspěch byl nesmírně překvapivý a euforický. Před evropskými volbami jsme se totiž hodně rozkmotřili. Že jsme se následně dokázali zase spojit, bylo skvělé. Poslední průzkumy pro prezidentské volby v roce 2027 ovšem ukazují, že Marine Le Pen by v prvním kole získala 38 procent, a to i přes své aféry s evropskými asistenty a vším dalším. Je to opravdu vážné. Ty volby navíc možná přijdou i dříve. Žijeme v naprosto bezprecedentní institucionální krizi a Emmanuel Macron může být podle mě donucen k rezignaci.
Myslíte, že svůj mandát nedokončí?
Nevěřím, že ho dokončí. Na druhou stranu nemáme jako poslanci žádné mechanismy, jak bychom ho mohli odvolat, respektive tyto pokusy v parlamentu nikdy nezískají většinu. Politická krize se určitě lepšit nebude a Macron je jejím strůjcem, i když se tváří, že ne. Teď jmenoval jako premiéra François Bayrou. To je naprosto absurdní. Všichni jsme v šoku z toho, co se okolo nás děje. V nějaký moment bude muset odstoupit.
Navíc žijeme v systému páté republiky, kterou jako prezidentský a autoritativní systém nastolil vojenský generál de Gaulle. Určitě nežijeme v parlamentním systému, jak ho známe z okolních zemí. My jako zelení tohle státní zřízení dlouhodobě kritizujeme a máme pocit, že teď opravdu prožívá své poslední chvíle. Prezidentské volby každopádně mohou přijít rychle, stejně tak ty parlamentní. Ty můžeme mít teoreticky už letos v září. Právě proto musíme zůstat jednotní. V Nové lidové frontě jsme teď svědky boje o hegemonii mezi Nepoddajnou Francií a socialisty. My jsme někde mezi nimi a snažíme se jim stále připomínat společné boje a společná témata. Moc doufám, že zůstaneme jednotní.
Je pravda, že strategie Nepoddajných je trochu jiná. Rozhodli se nezúčastnit se jednání s novým předsedou vlády, což se dá pochopit, nechtějí se kompromitovat a přistoupit na Macronovu hru. Je to ale udržitelné?
Já si myslím, že není. Pokud nás nový premiér zve na jednání, je dobré tam jít. Ale ať si dělají, co chtějí. Jean-Luc Mélenchon nicméně nedávno deklaroval, že Nepoddajní budou mít v příštích prezidentských volbách svého vlastního kandidáta nebo kandidátku. To je větší problém, protože naším cílem je mít jednoho levicového kandidáta. V praxi to znamená, že se všichni zúčastnění musí smířit s tím, že ten kandidát nakonec třeba nebude z naší strany.
Na zmíněné debatě na Fête de l`Humanité jste mluvili o tom, že je potřeba najít témata, která propojí předměstí, venkov a také někdejší průmyslové regiony, které dnes působí dost neutěšeně. Je to vůbec reálné? Nebo má větší pravdu Mélenchon, když říká, že je nutné si vybrat a on si vybírá předměstí?
Myslím, že není potřeba si vybírat, ale je možné cílit na všechny. Koneckonců my jsme ukázkou, že to jde. Já sedím v poslanecké lavici s lidmi, co byli zvolení na předměstích a v lidovějších čtvrtích, s lidmi, co byli zvolení v gentrifikovaných centrech francouzských metropolí nebo třeba s Françoisem Ruffinem. Myslím si, že to jde, ale je třeba vzájemně komunikovat, koordinovat se, konzultovat, nést větší množství témat a hodnot a podílet se společně na rozvoji naší politické strategie. Možná to neděláme dostatečně, ale pokoušíme se o to. Můj problém s Nepoddajnou Francií spočívá v tom, že za ní stojí jeden chlápek, který všechno řídí, který nastavuje politickou agendu, vybírá témata a říká, o čem je teď zrovna vhodné mluvit a o čem ne. Tohle mi vadí, ale já nejsem nepoddajná, ale zelená a my se prostě rozhodujeme jinak.
Myslíte, že to u Nepoddajných opravdu funguje takto? Vždyť je tam řada dalších osobností, nejenom Mélenchon.
Jsem o tom přesvědčená. Takto fungují všechna hnutí, která se formují kolem jednoho dominantního muže. Je to i případ Macronova hnutí, které stojí a padá s ním. V nejbližší době mu tato situace exploduje, a právě proto žijeme poslední nádechy a výdechy páté republiky, ale také Emmanuela Macrona. A takhle je to i s Nepoddajnou Francií, která je existenčně závislá na Mélenchonovi. Já jsem u zelených i z toho důvodu, že nemáme tuto kulturu velkého šéfa, ale snažíme se naopak hledat konsenzus a rozhodovat horizontálně.
Mně se líbilo, jak jste mluvila o hrdosti, jak ji v lidech znovu vyvolat i bez dalšího štěpení společnosti. Hodně jste to skloňovala v souvislosti s celostátním kontextem, že je potřeba převyprávět ten hlavní společenský příběh, dodat lidem důstojnost, přebít diskurz krajní pravice, který hrdost konstruuje na pocitu bezmoci. Jak to ale udělat konkrétně v místě, kde jste zvolená?
Kdybych to věděla úplně přesně, nemusely bychom to probírat. Myslím si, že celostátní kolektivní příběh, který budeme jako levice vyprávět, musí jít ruku v ruce s místní aktivitou. A to nejen v době voleb. Je potřeba se zapojit do komunitního života, jít na setkání i toho nejmenšího místního sdružení. Tito lidé třeba v životě neviděli poslance, a je tak za nimi prostě potřeba jít s respektem. Může to znít jako klišé, ale je to tak. Pak je nutné skutečně řešit stížnosti lidí a jejich každodenní svědectví. To je něco, co mě hodně zajímá už z dob takzvaných velkých debat, které Macron organizoval jako odpověď na protesty žlutých vest. Je důležité brát v potaz to, co nám lidé říkají, na co si stěžují, nebrat to na lehkou váhu, zabývat se jejich pocity. V tom je Emmanuel Macron opravdu přeborník. Vyvolá obrovskou vlnu entuziasmu, naděje. Slíbí, jak nastaví procesy, jejichž prostřednictvím dá lidem hlas, ale nakonec neudělá nic, a ještě to s posměchem smete ze stolu. Už se to opakovalo několikrát: se žlutými vestami, potom s „občanskou kolektivní smlouvou za klima“ nebo také s takzvanou republikánskou frontou. Nyní zase navrhuje organizaci referend.
Je to hodně sadistické využití moci a výsledkem je šílená frustrace a naštvání. Plodí to hroznou zlobu a vztek. Proto teď dávám dohromady stížnosti občanů, čtu je na plénu Národního shromáždění a zveřejňuji je. Dodává to trochu důstojnosti hlasu a zkušenosti lidí, ale může nás to také nasměřovat do míst, kde lidé pociťují největší beznaději a kde mají největší problémy. Je to podle mě způsob, jak lidem vrátit hrdost, vrátit jim jejich místo v demokratickém procesu a také jejich hlas. Tohle se snažím dělat já. François Ruffin se třeba snaží přinést znovu hrdost pracujícím a pečujícím, a to jak skrze svoje dokumentární filmy, tak svou práci poslance. Různými způsoby se snažíme lidem vrátit jejich hodnotu, protože to je také naše role.
Jak to konkrétně funguje? Vy si jako zelení definujete vlastní strategii a témata a pak je tlumočíte na setkáních Nové lidové fronty?
Ne, žádná strategická setkání Nové lidové fronty bohužel neprobíhají. My jako zelení se nad tím scházíme jednou týdně. Jsou tady i některé koordinační výbory a komise Nové lidové fronty, ale nejsem jejich součástí a tolik do toho nevidím. Přesto se spolu snažíme spolupracovat, a to i v parlamentních komisích. Konkrétní politické strategie si ale každá strana určuje samostatně.
Jak zpětně nahlížíte na rozpuštění Národního shromáždění a vyhlášení nových voleb? Co tím Macron sledoval? Skutečně tak špatně čte realitu Francie? Nebo byl přesvědčený, že nakonec opět získá většinu?
Pro hodnocení kroků Emmanuela Macrona je potřeba obrátit se na psychoanalýzu. Měl dost zjednodušené představy o politické situaci naší země. Za poslední rok nechával vše protlačit silou s podporou republikánů, většinu v podstatě měl. Loni v únoru se to začalo komplikovat v souvislosti s dírou v rozpočtu. Tehdejší ministr financí Bruno Le Maire přišel s deklaracemi, že bude třeba v rozpočtu najít dvacet miliard. Přitom jsme rozpočet schvalovali přibližně tři měsíce předtím a najednou nám přišli říct, že se bude šetřit a škrtat. Ptali jsme se, co se stalo, a chtěli jsme zahájit celospolečenskou debatu. To ale Macron odmítl, protože se blížily evropské volby a rozhodně by mu to nepřineslo moc pozitivních bodů. Zároveň mu trochu pohrozila pravice, když řekla, že bez podrobné debaty změnu rozpočtu schvalovat nebude a tím pádem pohrozila, že vládu Gabriela Attala svrhne. Měl tedy nad sebou tenhle Damoklův meč.
Levice byla po evropských volbách strašně rozhádaná. Mezi socialisty a Nepoddajnými to v jeden moment bylo opravdu neuvěřitelně nenávistné. Macron si musel myslet, že z toho opět vyjde nejlépe. Jsem navíc bytostně přesvědčená, že ani Bardella z Národního sdružení na postu premiéra by mu nevadil. Určitě by ho tam viděl raději než nás. Buržoazie má zkrátka vždy blíž ke krajní pravici než k levici, bylo to tak historicky, a je to tak stále. Levici současný establishment nenávidí a chová se k nám strašně. Já jsem normální holka, zelená, levicová, republikánka, žádný extrém, ale makronisté o mně v mém vlastním okrsku mluví jako o extrémní a nebezpečné radikálce, fašistce. Je to šílené. Jsem z toho smutná a jsem samozřejmě naštvaná.
Co očekáváte od vlády Françoise Bayroua?
V ideálním případě bychom nechtěli jeho vládě vyjadřovat nedůvěru hned při první příležitosti. Tohle by podle mě nemělo být neustálým předmětem mé práce. Dostali jsme ale premiéra, který je úplně mimo, vůbec ničemu nerozumí. Nikdy jsem na postu předsedy vlády neviděla někoho tak nekompetentního. Je to přední francouzský oportunista, jehož politika nestojí na jediné ideologické hodnotě, což je ostatně jedna z definic makronismu. Například Barnier (předchozí premiér) měl alespoň určitou důstojnost. V ničem jsem s ním nesouhlasila, ale byl to člověk velmi kultivovaný, inteligentní a měl jasnou vizi. Tohle je ale opravdu děs. I jeho vlastní spolustraníci, které jsem dneska ráno viděla na komisi, jsou z něj úplně zoufalí. Absolutně nevíme, kam jdeme, co budeme dělat, nakonec i on sám vypadá dost ztraceně. Zelení s ním měli v týdnu schůzku v paláci Matignon (sídlo premiérů, pozn. aut.) a on se jich zmateně ptal, jak se jmenuje naše strana. Jsme desátá nejmocnější země na světě a máme ve svém čele naprosto nepředvídatelného pitomce. Nevím, jak dlouho bude tohle trvat, ale rozhodně bude opět hrát významnou roli Národní sdružení. A z toho mám strach.
Jaké ve vás vyvolal emoce Macronův projev večer po vyjádření nedůvěry vládě?
Smutek, naštvání, zděšení. A taky přesvědčení, že Emmanuel Macron je absolutně odtržený od jakékoli reality, od svých prezidentských povinností. On nemá zodpovědnost za nic a všichni ostatní nesou odpovědnost za všechno, co se děje. Pak jmenuje předsedou vlády člověka, který nereprezentuje absolutně nikoho.
Občas se v médiích objevují názory, že Nová lidová fronta přiživuje narůstající antisemitismus v Evropě. Jak se na to díváte?
Myslím si, že je to do velké míry cíleně mediálně živený narativ. Já bych věci nepojmenovala stejně jako Jean-Luc Mélenchon. Jejich tisková zpráva ze 7. října 2023 nebyla dobrá. Podle mě se měli omluvit, vydat novou zprávu a bylo by hotovo. Tehdy to dost pokazili a vnímala to tak i řada jejich straníků. Nepoddajní se zkrátka neomlouvají, je to jejich strategie. A všude kolem na ně v tu chvíli čekají desítky různých novinářů a komentátorů, kteří se vyžívají v překrucování výroků a v podsouvání různých absurdních deklarací lidem, kteří to tak vůbec nemysleli. A z toho následně plynou i taková extrémní opatření jako zákaz propalestinských demonstrací.
Nastala totální změna narativu, kdy už není možné o izraelsko-palestinském konfliktu diskutovat tak, jako jsme o něm byli zvyklí diskutovat před deseti patnácti lety. Koneckonců tenhle konflikt se následně proměnil v etnickou čistku, což máme potvrzené z několika zdrojů. V médiích můžeme poslouchat vrchní představitele izraelské vlády, jak říkají, že území Gazanům, ani Palestincům na Západním břehu nepatří. Vždyť oni sami se kolonialismem ani netají a já mám problém s tím, že to nemůžu takhle otevřeně pojmenovat. Jakmile o tom mluvíme, hned se objevuje kontrolka antisemitismu, a to je špatně. Je potřeba být nuancovanější a věci lidem pečlivě vysvětlovat. Když se podíváme na invazi na Ukrajinu, tak o zodpovědnosti Ruska za tuto válku se dalekosáhlé diskuze nevedou. A nejde mi do hlavy, proč se ohýbá mezinárodní právo v případě izraelské agresivity.
Bylo to tak ve Francii vždy? Když jsem byla mladší a jezdila jsem jako studentka do Paříže, byla jsem v šoku z toho, kolik věcí si třeba o masakrech páchaných na Palestincích můžu přečíst v deníku typu Le Monde.
Ano, dřív to bylo jinak. Třeba za Chiraca jsme měli, pokud šlo o Blízký východ, takovou docela noblesní pozici. Chtěli jsme spravedlivou aplikaci mezinárodního práva, ale teď se Francie opravdu germanizuje. V Německu je tohle téma zcela zablokované. Nedá se o tom normálně mluvit. Je tam stále živá vina za holokaust a tím pádem tam alternativní diskurz o tomto tématu zkrátka neexistuje. Ve Francii jsme tuhle alternativní vizi měli.
Co byste doporučila české levici před volbami, které nás čekají v září?
Levici bych doporučila, aby zkusila být jednotná a silná. Kompromisy budou nutné a nezbytné, ale levice si musí zachovat svou tvář.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás