Když 17. a 18. září eskalovala válka Izraele s Hizballáhem výbuchy tisíců pagerů a stovek walkie-talkies používaných jeho kádry a o deset dní později byl zabit jeho vůdce Hassan Nasralláh, Íránu došla „strategická trpělivost“, které se držel po provokativním zabití šéfa Hamásu Ismáíla Haníji 31. srpna v Teheránu, a na Izrael 1. října vyslal dvě stě balistických raket. Ve stejný den začala izraelská pozemní ofenziva do Libanonu. V té chvíli to vypadalo, že Střední východ stojí na pokraji války mezi Íránem a jeho regionálními spojenci (od Hamásu v Gaze a Hizballáhu v Libanonu přes šíitské milice v Sýrii a Iráku až po Husíje v Jemenu) a Izraelem a jeho západními spojenci včele s USA. Netanjahu se netajil tím, že má chuť zasadit režimu ajatolláhů fatální ránu, a zbavit se tak definitivně „existenční hrozby“, kterou jeho „osa zla“ představuje pro Izrael. Z jeho hlediska by bylo nejlepší, kdyby se mu podařilo vtáhnout do přímé války s Íránem nejen USA a západní země, ale také Saúdskou Arábii a ropné monarchie Perského zálivu.
Regionální válka mohla začít izraelským útokem na místa jaderného programu Íránu, nebo alespoň na jeho ropné instalace. Takový útok by se však neobešel bez přímé vojenské participace Američanů, kteří k ní nebyli ochotni. A podobně velkou nechuť k regionálnímu vzplanutí měly arabské státy Zálivu. Jejich vůdce Saúdská Arábie učinila navíc minulý rok první krok ke kooperativnějším vztahům s Íránem obnovením diplomatických vztahů (přerušených roku 2016 po popravě šíitského duchovního vůdce Nimra al-Nimra Saúdy a následném útoku davu na saúdskou ambasádu v Teheránu). Izraelský útok na Írán provedený 26. října se tedy musel omezit na konvenční vojenské cíle, což umožnilo Íránu nechat ho bez další odpovědi.
Izrael může docílit toho, že Saúdská Arábie a Írán zastaví svou soutěž o regionální moc, aby se společně bránily narůstající regionální moci židovského státu.
Nebezpečí regionální války tak bylo zažehnáno. Místo zneškodnění „hlavy chobotnice“, jak po íránském balistickém útoku navrhoval izraelské vládě opoziční politik Naftali Bennett, se Izrael musel spokojit se zneškodněním jejího nejnebezpečnějšího „chapadla“ Hizballáhu. Byť se pozemní operace izraelské armády omezily na příhraniční oblasti, Hizballáh byl po dvou měsících intenzivního bombardování natolik zdecimován, že přestal podmiňovat klid zbraní zastavením izraelské operace v Gaze a přistoupil 26. listopadu na dohodu o příměří.
Kampaň proti Hizballáhu doplňoval Izrael občasným bombardováním proíránských milicí (zahrnujících také šíity z Afghánistánu a Pákistánu) v Sýrii. Tato dvě chapadla íránské „chobotnice“ neměla jen antagonistický vztah k Izraeli, ale spolu s ruským letectvem představovala základní pilíře obrany Asadova režimu proti povstalcům, mezi nimiž získali hegemonii sunnitští islamisté. V důsledku izraelských útoků ztratily obě proíránské síly v Sýrii schopnost plnit svou roli, což vedlo ke zhroucení Asadova režimu.
To však již neměl v režii Izrael, ale hlavní povstalecká organizace Haját Tahrír aš-Šám. Ne náhodou započala svou vítěznou ofenzivu 27. listopadu, v první den izraelsko-libanonského příměří, a během několika dnů dobyla Aleppo, Hamu i Homs a přibližovala se k Damašku, k němuž se současně z jihu blížili povstalci z města Dera’a a (většinově drúzské) Suvajdy. Ani Rusové nebyli s to tento postup zastavit, neboť po otevření ukrajinské fronty přesunuli velkou část svých vzdušných sil tam. Jakmile byly zbaveny svých hlavních protektorů, vojáci podfinancované a zkorumpované syrské armády reagovali na postup povstalců útěkem ze svých stanovišť a dezercí. V noci ze 7. na 8. prosinec opustil v ruském speciálu Damašek také Asad se svými nejbližšími.
Muslimská studená válka
Asadův útěk neznamená jen vyřazení důležitého článku íránské „osy odboje“ proti Izraeli. Je také přelomovou událostí ve druhém středovýchodním konfliktu regionálního dosahu: není vyloučené, že na něj budeme zpětně vzpomínat jako na konec studené války mezi sunnitskou Saúdskou Arábií a šíitským Íránem, k němuž vykročila již diplomatická normalizace jejich vztahů roku 2023. Prvním z jejích důsledků bylo utišení konfliktu, který vedly tyto dvě země v zastoupení svými klienty v Jemenu od roku 2014. Druhým důsledkem bylo znovupřijetí proíránské Sýrie, ovládané alawitským rodinným klanem Asadů, do většinově sunnitské Arabské ligy.
Na počátku studené války mezi dvěma regionálními velmocemi bylo svržení Saddáma Husajna v březnu 2003. Američané jím přivedli k moci irácké šíity, čímž posunuli tuto zemi do sféry vlivu svého hlavního nepřítele v oblasti – Íránu. Díky této strategické stupiditě Ameriky spadl Íránu do klína „šíitský půlměsíc“ přímo v srdci většinově sunnitského arabského východu: díky Iráku získal Írán územní propojení se svým dlouhodobým spojencem Sýrií, a tím pádem i s Hizballáhem operujícím v šíitských oblastech Libanonu: v údolí Bikáa, v jižním Bejrútu a na jihu země.
Reakce salafistických džihádistů (jejichž rigidní pojetí islámu dlouhodobě živila Saúdská Arábie podporou a šířením wahhábismu) na sebe nedala dlouho čekat. Z agresivně antišiítského křídla Al-Káidy, které založil v okupovaném Iráku Jordánec Abú Musab az-Zarkáví (zabitý Američany v červnu 2006), se v následujících letech vyvinul tzv. Islámský stát. Po obsazení rozsáhlých oblastí Sýrie a Iráku (včetně města Mosul) roku 2014 nezbylo Američanům než se spojit s proíránskými milicemi v Sýrii a Iráku a k nelibosti Erdoğana také s milicemi syrských Kurdů (považovaných jím za odnož turecké Kurdské strany práce), aby Islámský stát z těchto území vyhnali.
To však neznamenalo konec regionálního souboje mezi Saúdy a dalšími státy Zálivu, podporovanými Amerikou a Západem, a Íránci a jejich arabskými regionálními klienty. Jednak proto, že sunnitské ropné monarchie v čele se Saúdskou Arábií a Bahrajnem stále zápasily s dozvuky protestního hnutí svých šíitských menšin spuštěného Arabským jarem 2011. A jednak proto, že Obamu, který se snažil integrovat Írán do koncertu regionálních mocností, vystřídal v Bílém domě agresivně protiíránský Trump, který roku 2018 ohlásil plán stáhnout americké vojáky ze Sýrie. Kvůli odporu amerických generálů se mu to podařilo jen zčásti. Kdyby se mu to podařilo úplně, dal by volnou ruku Erdoğanovi, aby vytlačil od hranice Syrské demokratické síly vedené Kurdy, kteří předtím společně s Američany přemohli Islámský stát na severovýchodě a východě Sýrie. Trumpův nezájem o osud Kurdů šel ruku v ruce s novou eskalací vztahu k Íránu, jenž Kurdy v rámci své velmocenské soutěže s Tureckem podporuje.
Nejviditelnějším projevem Trumpova protiíránského postoje bylo vypovězení dohody o mezinárodní kontrole jeho jaderného programu roku 2018. Zároveň podporoval reeskalaci konfliktu mezi Íránem a arabskými sunnitskými režimy a tlačil je ke sblížení s Izraelem na základě zásady „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Tam, kde chtěl Trumpův předchůdce Obama dva hlavní regionální antagonismy zmírňovat, Trump se je naopak snažil vyhrotit jejich sjednocením: studená válka mezi sunnity a šíity se měla zcela překrýt s bojem Izraele proti íránské „ose odboje“. V souladu s tímto záměrem vyjednaly USA roku 2020 navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem.
Šíitsko-sunnitské regionální napětí dosáhlo vrcholu ve chvíli, kdy íránské drony zaútočily na ropná zařízení v Zálivu (byť Írán se k těmto útokům nepřihlásil) a Američané v lednu 2020 zabili na bagdádském letišti generála Íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního, jenž měl na starosti právě budování regionální „osy odboje“. Teprve normalizace diplomatických vztahů mezi Saúdy a Íránem zprostředkovaná Čínou minulý rok vedla k uvolnění napětí.
V reakci na bezprecedentní diplomatický průnik asijské supervelmoci na Střední východ zahájila Bidenova administrativa jednání o navázání diplomatických vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Jednou z přesvědčivých interpretací motivace útoku Hamásu na Izrael 7. října 2023 je to, že jím chtěl torpédovat tuto dohodu, jíž by nejdůležitější arabský režim Středního východu uznal Izrael navzdory jeho pokračující okupaci a osidlování palestinských území. Palestinská otázka by tak byla zametena pod koberec a dva hlavní konflikty regionu by se slily v jeden.
Útok Hamásu a izraelská reakce tomu zabránily. Spor o Palestinu znovu vyvstal před očima světové veřejnosti jako svébytný konflikt, jejž nelze redukovat na pouhou lokální manifestaci zápasu o regionální hegemonii mezi Íránem a jeho odpůrci. Protože si chce přivlastnit okupovaná území, musí Izrael naopak lpět právě na této reduktivní interpretaci. To, že Hamás není islamistickým křídlem národně-osvobozeneckého hnutí, ale pouhým „chapadlem“ íránské chobotnice, bylo z hlediska Izraele potvrzeno zapojením dalších „chapadel“ do zápasu po útoku Hamásu: ostřelováním severního Izraele Hizballáhem po 7. říjnu a posléze i narušováním lodního provozu v Rudém moři jemenskými Husíji.
Budoucnost Sýrie a Středního východu
Jestliže Asadův pád může přispět k ukončení regionální studené války mezi sunnitským a šíitským blokem (vedeným Saúdskou Arábií, respektive Íránem), může také přispět k reeskalaci regionálního napětí. Vykročení k jedné nebo druhé alternativě bude záviset mimo jiné na tom, jakým směrem se Sýrie vydá v následujících týdnech a měsících. I za předpokladu, že se vůdce hlavní povstalecké formace Abú Muhammad Džúlání bude schopen dohodnout s Kurdy (ovládajícími severovýchod Sýrie) a spolu s nimi pacifikovat zbytky Islámského státu, klíčovou otázkou bude především to, zda se jim a dalším povstaleckým skupinám podaří co nejrychleji provést postupnou centralizaci a monopolizaci násilí, a zároveň opanovat touhu většinových sunnitů po mstě na etnonáboženských menšinách (Alavitech, křesťanech, Izmaelitech, Drúzech a šíitech), jejichž ochranou ospravedlňoval Asad svou krutovládu.
To, že první úkol je podmínkou sine qua non úspěšného přechodu k demokracii, doložil smutný konec libyjské revoluce roku 2011: první svobodné volby v Libyi proběhly úspěšně, ale protože nebyly odzbrojeny povstalecké milice, strany politických sporů měly sklon se při jejich řešení spoléhat na násilí. Základy fungujícího demokratického režimu nemohly být položeny a v Libyi se dodnes střídají období zamrzlé občanské války s výbuchy otevřeného násilí. Pokud by se volby v Sýrii konaly již na jaře, jak plyne z některých prohlášení premiéra prozatímní islamistické vlády Muhammada al-Bašíra (instalovaného do funkce Džúláním), je naprosto nepravděpodobné, že násilí již bude monopolizováno, a Sýrie se stěží bude moci vyhnout libyjskému osudu.
Co se týče integrace náboženských menšin, islamisté u moci učinili první kroky k budování důvěry již při tažení na Damašek – obsazení většinově izmaelitské Salamíji například předem koordinovali s představiteli této menšiny, aby tak předešli možnosti etnonábožensky motivovaného násilí. V Idlibu, v němž předtím několik let vládli, se po počátečních masakrech pokoušeli o usmíření a mírovou koexistenci s drúzy a křesťany. I kdyby v této inkluzivní politice respektu k náboženské různosti pokračovali, je velmi pravděpodobné, že zbylí bojovníci Islámského státu se pokusí o rozpoutání etnonáboženské občanské války prostřednictvím spektakulárních sebevražedných útoků. Se stejným cílem jich používali úspěšně jejich předchůdci z irácké Al-Káidy po svržení Saddáma Husajna Američany v březnu 2003. Jejich teroristické útoky proti šíitským cílům byly jedním ze spouštěčů občanské války šíitů s iráckými sunnity v letech 2004–2008.
Kdyby se rychle podařilo monopolizovat kontrolu zbraní a vyhnout se zpětnému skluzu do občanské války, stabilita a mírová koexistence uvnitř Sýrie by posílily pravděpodobnost dosažení stability a mírové koexistence na Středním východě. Pokud naopak kontrola násilí zůstane fragmentována mezi různé skupiny a etnonáboženské menšiny se budou cítit ohrožovány sunnitskou většinou, hrozí zpětný skluz do občanské války, jejíž aktéři budou znovu svou sílu opírat především o pomoc sponzorů za syrskými hranicemi. To roztočí nové kolo jejich soutěže o moc na úrovni regionu. Otázkou ovšem je, zda se v takovém případě bude Írán s to obnoveného souboje o regionální hegemonii účastnit poté, co byla jeho „osa odboje“ tak spektakulárně oslabena.
Největší ztráty přitom zaznamenal ten nejdůležitější z jejích článků – Hizballáh. Pád Asada byl na jedné straně způsoben degradací jeho vojenských kapacit, na druhé straně ji sám posílil. Hizballáh ztratil pozemní propojení s Irákem, jež umožňovalo jeho zásobování a dozbrojování. Proíránské milice se stáhly ze Sýrie do Iráku, Izrael však může nyní své útoky zaměřit i na něj. Proč se po porážce Hizballáhu a pádu satelitu Íránu, jímž byla Asadova Sýrie, nevypořádat i s jeho dalším satelitem, jenž hrál roli převodové páky íránského vlivu v oblasti? Američané sice odmítli pomoci Izraeli se zničením „hlavy chobotnice“, Izrael však bude dál pokračovat v ničení jejích chapadel. Tím spíše, že pád Asada umožněný degradací Hizballáhu a proíránských milicí v Sýrii pro něj není nutně požehnáním. Jak říká anglické přísloví (a zpívá Kylie Minogue): „Lepší je ďábel, kterého znám.“ Nic dobrého nevěští například blahopřání „velkému syrskému lidu“ k jeho vykročení na cestu „svobody a spravedlnosti“, které zaslali představitelé Hamásu syrským islamistům po jejich uchopení moci v Damašku.
Izraelská armáda se každopádně rozhodla zničit vojenskou moc „nového ďábla“ preventivně. Obsadila nárazníkové pásmo (vyjednané Kissingerem po Jomkipurské válce roku 1974), jež ji oddělovalo od syrské armády okamžitě poté, co syrské jednotky opustily svá stanoviště. V následujících dnech pak provedla stovky útoků na vojenské základny a sklady na různých místech Sýrie s odůvodněním, že nechce, aby se chemické zbraně, lodě, rakety, tanky, letadla či systémy protivzdušné obrany dostaly do rukou extremistů.
Izraelci zničili kolem osmdesáti procent syrského vojenského arzenálu ve dnech, kdy ministerstvo zahraničí jejich hlavního spojence USA důrazně vyzývalo státy v oblasti, aby se nevměšovaly do vnitřních záležitostí postasadovské Sýrie. Protesty proti izraelskému chování se okamžitě ozvaly od arabských států regionu včetně Saúdské Arábie. Bude-li Izrael tímto způsobem rozšiřovat svou regionální vojenskou hegemonii (nyní se stal pánem syrského vzdušného prostoru), nelze vyloučit, že časem přiměje nepřátelské strany někdejší vnitromuslimské studené války spojit se, aby postavily hráz jeho hegemonickým ambicím. Izraelci by tak svým agresivním chováním dosáhli překrytí dvou hlavních konfliktů regionu, ale opačným způsobem, než jakým se o to pokoušel Trump v prvním období svého prezidentování eskalací napětí s Íránem a „abrahámovskými dohodami“ mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Měla-li tato strategie za cíl vyjmout palestinskou otázku z regionální agendy a postavit Izrael a sunnitské režimy vedené Saúdskou Arábií do jednoho šiku proti šíitskému Íránu a jeho arabským spojencům, pak Izrael může docílit toho, že Saúdská Arábie a Írán zastaví svou soutěž o regionální moc, aby se společně bránily narůstající regionální moci židovského státu.
Pád Asadova režimu ovšem neprobudil k vojenským akcím v Sýrii jen izraelskou armádu, ale také americké jednotky (čítající devět set mužů) umístěné na území kontrolovaném Kurdy. Ty zaútočily na pozice bojovníků Islámského státu, aby je odradily od pokušení využít chaotického bezvládí v Sýrii k ofenzivě. Kurdi řídící Syrské demokratické síly a s nimi i jejich američtí spojenci mají napjaté vztahy s tureckým prezidentem Erdoğanem, jemuž právě jejich tažení proti Islámskému státu znemožnilo uskutečnit plán na ustavení nárazníkového pásma na syrské straně hranice, jež by oddělovalo syrské Kurdy od tureckých.
Protože má Džúlání s Erdoğanem dobré vztahy, vidí turecký prezident v jeho uchopení moci v Damašku příležitost k uskutečnění svého plánu. Po útěku Asada začaly jím financované a organizované jednotky na severu Sýrie (orwellovsky nazvané Národní syrská armáda) vyvolávat za podpory turecké armády střety se Syrskými demokratickými silami řízenými Kurdy. Erdoğan má vítr v zádech nejen kvůli uchopení moci svými spojenci z Idlibu, ale také díky naději, že Trump ve svém druhém období dokončí realizaci svého záměru z období prvního a odvelí zbylé americké jednotky ze syrského území. Tomu by napovídalo jeho vyjádření na sociálních sítích, že to, co se děje v Sýrii po svržení Asada, není americkou věcí.
Je-li Izrael vůči pádu Asada z pochopitelných důvodů ambivalentní a Turecko se z něj nepokrytě raduje, pak Kurdy výrazně oslabil. Největším poraženým je evidentně Írán, ale hned po něm následuje Rusko: nejenže nebylo schopno obránit svého regionálního klienta, ale je ohrožena budoucnost jeho vojenských základen, které hrají důležitou logistickou roli pro zajištění jeho aktivit v Africe.
Autor je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás